26 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný Cameron Baumové
Kapitola 25


Úterý: (pokračování děje z předchozí kapitoly)

Parkoviště u obchodního domu, 17:56. John a já jsme prohlíželi DVD-R, který jsme odnesli z domu NSA v Culver City. Jsou na něm videorozhovory se čtyřmi lidmi spojenými s námi.

Hayley Fratero

Joshua Cohen

Nastasha Gregorieva

Katherine Brewsterová


Co o nás NSA řekli? To asi teď zjistíme.

John najel kurzorem na jméno Hayley Fratero a kliknul. Spustilo se video.

Hayley sedí u stolu v prázdné školní učebně a hledí do kamery. Nějaký hlas jí začíná klást otázky. Je to ženský hlas, takže jsem si vyvodila, že je to agentka NSA Karen Duffyová.

Hayley si odhrnula své dlouhé blonďaté vlasy z očí a špulí své plné rty na kameru. Je to štíhlá a hezká dívka, ale ne moc chytrá. Má kamarádka Becca Shaughnessy jí jednou popsala jako primitiva se sotva polovinou mozkové buňky. To mohlo být řečeno s mírnou nadsázkou.

Výslech začíná.
_______________________________________________________________________________________

VÝSLECH HAYLEY:

Vaše celé jméno je Hayley Rose Fratero?
Nepoužívám Rose. Rosie  O'Donnellová toto jméno pro mě zcela zničila.“

Byla jste přítelkyně Cameron Baumové?
Podivína? Fuj! Z toho je mi na zvracení. Ne, nebyla jsem její přítelkyně. Nenáviděla jsem jí. Byla šílenec.

V čem byla divná?
Vždycky nosila do školy ty rukavice bez prstů, dokonce, i když bylo horko. A nebyly ani značkové. Navíc byla podivně super silná.

V čem silná?
Nevím, prostě silná. Stejně jako kulturista, jen bez velkých svalů a naběhlých žil. Ach – jednou jsem jí viděla vytrhnout ze zdi stroj na tampóny na dívčích toaletách. I s kusem zdi. Divné.“

Měla Cameron na škole nějaké přátele?
Jo, chodila ven s tou holkou, Beccou. Zrzavé vlasy, obrovská prsa, na kůži má pihy jako houby. Byly si dost blízké. Mluvila jste s ní?“

Slečna Shaughnessy nechce doplnit svou úvodní výpověď. Bylo to pro ní velmi traumatizující.
Je to trapná děvka, zmlátit je jí málo. To by uvolnilo její jazyk.

Vaše rady jsou řádně zaznamenané. Byl mezi Cameron a Beccou fyzický vztah?
Chcete říct, jestli byly homosexuální? Fuj! Ne, to si nemyslím. Och, víte, kdo je homosexuál? Jessica Steinway a Janey Cooper. Janey je lesba už od školky – prozrazují to její vousy. A s Jessicy se stala lesba, když dostala ránu do hlavy během vybíjené na střední škole. Rána míčem do hlavy z vás může udělat lesbu, chápete? To je důvod, proč nesportuji. Kdyby bůh chtěl, abychom trápili těla, nevynalezl by projímadla.

Slečno Fratero, mohla byste prosím jen odpovědět na otázku?
Ach, ok. Byly lesby? Ne, myslím, že ne. Byly jako ryby v hrnci. Proč se tomu vlastně tak říká? Nemám ráda ryby v hrnci. Myslím si, že je to trochu hnusné. Zvířata z oceánu také čůrají v oceánu. Nepotkáte žraloka na pláži, jak jde až za palmu a tam se vyčůrá, že? Ne, dělají to v oceánu. Všechny ryby. A lidé jedí věci z oceánu. Je to hnus!

Slečno Fratero, jak jsem řekla, odpovězte jen na otázky.
Dobře, dobře. Nemusíte být hned tak tvrdá. K tajným agentům opravdu chodí i ženy? Myslela jsem, že je to tak jen ve filmech. Nosíte zbraň? Skvělé! Dívají se mužští agenti na vaše prsa? Jo, určitě také. Myslí si, že si toho nevšímáme, ale mýlí se. Perverzáci. Hej, můžete jim dát třeba pistoli k jejich zadku? Musíte být silná holka.

Přejděme k Johnu Baumovi. Má přítelkyni, že?
Ne, já… Počkejte. Myslím, že jsem slyšela, že má někoho na jiné škole. Brewster? Kate Brewsterová myslím.

Kate Brewsterová? Jste si tím jménem jistá?
Jo, pamatuji si to. Slyšela jsem o ní u domu Louise.

Louise je ta dívka, která zemřela na anorexii?
Jo. Ona a Alexis byly mé nejlepší kamarádky. Chtěli jsme jít všechny na Toulane, protože jsme slyšely, že je to velmi dobrá Univerzita. Teď jsou obě, ehm vite co. Mrtvé. Opravdu se mi po nich stýská. … Tolik se mi po nich stýská. Bože, jsem tak zničená…Sakra… Jsem tak slabá.

V pořádku. Už jste se setkala se školním poradcem?
Jednou. Měla na sobě šaty ze syntetické tkaniny. Umíte si to představit? Nemohu mluvit s lidmi, kteří ani nevědí, jak se sami správně oblékat.

Jste velmi kritická k ostatním, že?
Díky. Krásní lidé mají povinnost upozorňovat ostatní na nedostatky. Tak to stojí v Bibli.

To je všechno slečno Fratero. Můžete odejít.
Výborně. A zavřete někoho z učitelů, nebo tak něco?
______________________________________________________________________________________

John říká. „To vysvětluje, jak se dozvěděli o Kate. Jinak jim nic moc neřekla. Uvidíme, jestli má co říct pan Cohen.“

Pan Cohen je bělovlasý muž a věkově je již blízko k důchodu. Nosí vestu s kůží na loktech. Říkal mi malý počítací stroj, kvůli mé schopnosti pracovat s čísly.

Měl částečně pravdu
______________________________________________________________________________________

VÝSLECH COHENA:

Baumovi studovali ve vaší třídě, že?
Ano, chlapec byl nadprůměrně inteligentní a ta dívka… Dobře, byla výjimečná.

V jakém smyslu?
Dokázala ve své hlavě řešit dosti složité matematické problémy. Za 30 let učitelování jsem nic podobného neviděl. Řekl jsem nějaké číslo a ona okamžitě vypálila odmocninu často s přesností na pět, šest desetinných míst.

Chcete říct, že byla génius?
Myslíte, jako ten autistický génius v tom filmu? Ne, myslím si, že ne. Byla roztleskávačka. Kolik géniů bylo roztleskávačkami?

Nepřipadalo vám na ní divné ještě něco jiného?
Jen to, že je v tak mladém věku mrtvá. Doufám, že kolega Whitford za své zločiny shnije v pekle.

Děkuji vám pane Cohene. Nemám už žádné další otázky.

____________________________________________________________________________________

„Dobrý chlap,“ pokýval John hlavou. Ale já si pořád nemyslím, že to je to, co chtějí slyšet. Nula dva.“
_______________________________________________________________________________________

VÝSLECH GREGORIOVÉ:

Učila jste Cameron Baumovou baletu, je to tak paní Gregory?
Gregorieva. Da, tři měsíce jsem jí učila balet, pak přešla k roztleskávačkám. Tss! Roztleskávání není balet. Ani tanec. Je to záminka k balení chlapců.

Byla talentovaná baletka?
Technicky, da. Měla výdrž a eleganci. I když někdy se… jak to říct? Vypadala jako robot.

Jako robot? Proč to říkáte?
Balet vyžaduje srdce, vášeň a schopnost přenést hudbu do pohybu. Ona byla někdy tvrdá, mechanická. Ale měla silné prsty. Dokázala stát na špičkách velmi dlouho.

Působila potíže?
Niet. Byla velmi tichá. Ne jak některé jiné holky. Říkám jim, že tancují jako venkovské balíky a ony na mě, abych táhla zpátky do Ruska. Táhla. Táhla. Táhla. Takový jazyk. Žádná úcta ke starším.

A Cameron taková nebyla?
Niet. Hodná holka. Hrozné, že zemřela. Amerika a zbraně. Proč tolik zbraní? V Rusku máme vodku. Nakonec nás zabije, ale alespoň umřeme staří a šťastní. Není to lepší? Da?

________________________________________________________________________________________

John je teď viditelně uvolněnější. Výslechy byly většinou nenásilné a neodhalily nic, co by nás mohlo ohrozit. Kde bylo mučení a prošení o milost? Zcela tam chybí.

John těžce dýchá, před tím, než klikl na ikonu Kate Brewster. Možná, že mučení a křik o slitování tam bude teď? Mohu jen doufat.

Video běží. Je to jiné, než u ostatních. Na otázky se ptá mužský hlas, pravděpodobně jde o agenta Fostera. A nesedí ve školní třídě. Kate se posadila na pohovku a dívá se do kamery.

„To je její dům!“ volá John. „Oni šli k ní domů.“
_______________________________________________________________________________________

VÝSLECH BREWSTEROVÉ:

Kdy jste se poprvé setkala s Baumovými?
Před rokem. Byli jsme pozváni na maškarní ples. Byla jsem tam s někým jiným, ale já a John jsme se do sebe hned zakoukali.

Takže jste od té doby byli spolu?
Ne. Trvalo mu dlouho, než zavolal. Myslela jsem si, že jsem si to špatně vyložila. Náhle se ale ozval a šli jsme se projet na koních.

Zmínil se někdy o Milesu Dysonovi?
Ne, to si nemyslím.

Mluvil o kyborgách?
Co jsou to kyborgové?

V podstatě roboti, kteří vypadají jako lidé.
Aha. Ne. Určitě ne. To bych si pamatovala.

Mluvil o Soudném dni? O tom, jak se stroje snaží ovládnout svět?
To je reálné?

Stačí, když jen popravdě odpovíte. Prosím!
Ne, o tom nikdy nemluvil.

O čem jste mluvili, Kate?
Jen… obyčejné věci. O hudbě. Vyprávěl mi o tom, jak vyrůstal v Mexiku, jak se neustále stěhovali a on se nemohl nikde usadit a najít si opravdové přátele.

Potkala jste jeho matku Sarah?
Ne. Ona byla vždycky pryč, když mě pozval.

Copak? Nelíbila jste se jí?
Ne tak docela. Předpokládala jsem, že on je radši, když nebyla doma.

A vy byste se mu ráda dostala blíž?
Nic z toho, na co myslíte. Co je to za otázky? John a Cameron jsou mrtví. Myslím si, že byste měl ukázat nějakou úctu nebo odejít.

Co kdybych vám řekl, že Baumovi nebyla jejich skutečná jména a že jsou stále naživu?
Naživu? Ale oni zahynuli při požáru. Bylo to ve zprávách.

Forenzní odhalilo, že ve vědecké třídě nebyl nikdo, když shořela. A chlapec a jeho matka se jmenují Connorovi. Ta dívka je Cameron Phillipsová, původ neznámý. Jsou podezřelí z vraždy Milese Dysona a několika dalších těžkých zločinů.
Ach můj bože!

Nezmínil se o něčem z toho, když jste mluvili o obyčejných věcech?
Ne, samozřejmě, že ne.

Co Riley Dawsonová? Nezmínil se o ní?
Ne, kdo je to?

Byla jeho přítelkyní pře vámi. Váš předchůdce, můžeme říct. Zemřela. Za záhadných okolností. Nic, co by mohlo policii přivést na stopu Connorových. Alespoň to vypadá, že s tím nemají nic společného. Ostatní lidé zaplatí velkou cenu za setkání s nimi.
John o ní nikdy nemluvil… Chci říct, nikdy jsem nešťourala v jeho minulosti.

Stejně by vám o tom neřekl. Ten kluk je lhář a s největší pravděpodobností i chladnokrevný zabiják. Viděla jste ho tak, jak chtěl. Jemu to tak vyhovovalo.
Zdá se to prostě tak neuvěřitelné. Vypadal tak normálně.

Kate, pokud by vás John kontaktoval, chci, abyste mi zavolala. Ne policii. Ne federálům. Nás. NSA. Kdykoliv během dne. Uděláte to?
Uf.. Jo. Myslím, že ano.

Budu potřebovat víc, než jen to, Kate. Je to velmi důležité. Connorovým nemůže být dovoleno ubližovat jiným lidem, ničit jejich životy kvůli bláznivým bludům. Musíte být silná, Kate. Potřebuji vás. Můžete to pro mě udělat? Když zavolá, nebo se s vámi jakkoliv zkontaktuje, zavoláte mi?
Ano. Ano. Zavolám vám.
______________________________________________________________________________________

Video končí. John zírá nepřítomně před sebe.

„Myslíš si, že je tlustá?“ ptám se. „Myslím, že vypadala tlustě.“
„Cam, řekli jí ty věci o nás. Ty lži. Hrůza. Zní to, jako bych byl nějaký druh sériového vraha. Zavolám jí a vysvětlím jí to.“
„Ne!“

Můj hlas byl tak hlasitý, že se několik lidí s nákupními vozíky otočilo a podívalo se v našem směru.

„Nesmíš jí kontaktovat. Slyšel jsi, co říkali.“
„Musím jí to vysvětlit. Říct jí, že nejsem to…“
„Ne!“
John se na mě zvýšil hlas. „To říkáš jen proto, že jí nenávidíš. Stejně tak jsi nenáviděla i Riley.“
„Všichni zemřou.“
„Cože? Kdo umře?“
„Lidé, kteří se k tobě přiblížili. Charley Dixon, Derek Reese, Riley.“
„Myslíš, že to nevím?“
„Myslím, že to potřebuješ připomenout.“
„Někdy jsi skutečně mrcha.“
„Jsem tím, čím potřebuješ, abych byla.“

Lidé chodí kolem nás a jedí jídlo na umělohmotných táccích.

„Máš hlad?“ zeptala jsem se. „Je to 5 hodin a 9 minut, co jsi naposledy jedl.“
„Jsem v pořádku.“
„Musíš jíst. Lidský muž potřebuje 2000 kalorií za den, aby…“
„Přestaň s těmi statistikami! Snažím se myslet.“
„O čem?“
„Víš o čem.“
„Pokud myslíš na Katarine Brewsterovou, tak jí budeš muset nechat samotnou.“
„Dobře, udělám to. Máš pravdu. Nechám jí samotnou.“

To je opravdu velmi dobrá zpráva.

Proč tomu tedy nevěřím?

27 Naposledy upravil: ogy (13.10.2010 16:05:51)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 26


Čtvrtek:
Jsem venku na zahradě. Prší. Déšť je hustý a padá přímo dolů z tmavých mraků na nebi. Přívalový déšť této intenzity a délky je v jižní Kalifornii poměrně vzácný, i když ne tak, jako v Arizoně nebo Novém Mexiku. Proto je nezbytné využít této příležitosti, dokud je.

Stojím v dešti nahá, natažené paže, tvář nakloněná směrem nahoru a oči zavřené. Tím v mých senzorech vzniká pocit, který je na papíře těžké popsat. Stupnice vjemů má mnohem větší rozsah, než když jsem vystrčila bosé nohy z jedoucího vozidla a registrovala proudění vzduchu přes mé senzory na prstech.

Je noc. To je dobře. Lidská nahota je totiž tabu a tak bych nemohla stát nahá v dešti během dne. Ale v noci je tma a všude klid. Každý je doma a spí. Nikdo kolem mě nemůže…

„Cam?“

Zřejmě jsem se mýlila. Ne každý je doma a spí.

„Cam, jsi to ty?“

Ženský hlas jde ze sousední zahrady. Alys Ramirezová.

„Ahoj, Alys.“
„Jsi to ty! Věděla jsem, že jsem tu někoho zahlédla.“

Otevřela jsem oči. Alys byla ukryta pod svítivě žlutým gumovým pláštěm, který bezpečně držel déšť mimo dosah jejího těla.

„Co tu děláš v takovém počasí? Hej….? Nemáš na sobě žádné oblečení.“

Snažím se jí vysvětlit, že stání v dešti mi dodává radostné pocity.

„Jak jsi vysoko?“
„168 cm.“
„Myslela jsem, jestli jsi nekouřila trávu.“
„Ne.“
„Jen se ptám. Není ti zima?“
„Nemám pocit chladu.“
„Krásná pleť, mimochodem. Jak to děláš, že je tak hladká?“
„Orbitální bruska.“
Alys se směje. „Řekni mi rovnou, že se blbě ptám. Chceš společnost?“
„Ne.“
„Škoda. Nádherné holky mě přivádějí k šílenství, zvláště když jsou nahé.“

Déšť pleská do její žluté pláštěnky.

„Jaj. Voda se mi dostala na záda! To jsem zrovna nechtěla. Dobrou noc, Cam.“
„Dobrou noc, Alys.“

Vrátila se do domu, ze kterého jsem slyšela dva hlasy v naléhavém rozhovoru. Jeden patří Alys a druhý je její bratr – Jerold.

„Co se děje? Je tam zloděj? Mám zavolat policii?“
„Je to Cameron od vedle.“
„Cameron je tam? V lijáku? Nech mě se podívat.“
„Nikam nepůjdeš, chlape.“
„Proč nechceš, abych tam šel. Je v pořádku?“
„Stojí nahá v dešti. Dělá tam asi nějakou novodobou hyppyes věc.“
„Aha. No to je teda zajímavé… Cos to říkala?“
„Že dělá nějakou novodobou hyppyes věc.“
„Ne, před tím. Nahá Cameron?“
„Jo, nemá na sobě ani hadřík. Líbí se jí, jak na její kůži padá déšť. Divné.“
„Alys, jestli je to nějaké žert…“
„Myslím to vážně, ona je nahá jako sojka. Bledá, štíhlá, sexy sojka.“
„Ach můj bože… Ona… Musím to vidět… bože, uhni z cesty, Alys.“
„Na co? Chceš špehovat? Dej té holce trochu soukromí.“
„Alys, uhni mi z cesty.“
„Ne.“
„Dám ti tisíc dolarů, když mi dovolíš projít.“
„Nemáš tisíc dolarů.“
„Dobře, budu dělat celý měsíc domácí práce za tebe.“
„V žádném případě, zmiz.“
„Alys, musím se dostat ven, Cameron by mohla být… ztracená.“
„Na své vlastní zahradě? Jo jasně. Myslela jsem, že se ti líbí její máma.“
„Sarah a já máme otevřený vztah.“
„Poslala tě někam, co? Chlapče, děláš si jen ostudu.“
„Máme právo vidět ostatní lidi, to si myslím já. Nyní prosím uhni z cesty.“
„Ne, to je holčičí věc. Solidarita proti perverzákům.“
„Fajn. Jsi mrcha. Můj pokoj má výhled na zahradu. A já tam mám silný reflektor.“
„Reflektor? Ha! To je to, co děláš poslední dny?“

V pokoji nahoře se rozsvítilo.

„Cam!“ křičí Alys. „Můj bratr tě chce špehovat. Možná by ses měla schovat.“

Stáhla jsem ruce k tělu a odešla zpět do bezpečného domu. Reflektor od vedle vrhá kužel světla, který se pohybuje po zahradě a hledá někoho, kdo už tam není. Doufám, že Jerold není moc zklamán.
_______________________________________________________________________________________

Když jsem přišla do kuchyně, seděla tam u stolu Saru Connorovou a sežvykovala kus celeru. Někdy, když nemůže spát, přijde dolů a jí celer. Zřejmě něco v celeru může způsobit ospalost. Nabízela jsem jí, že jí udeřím do hlavy a uvedu do bezvědomí, ale vždycky to odmítla.

„Vypadáš jak zmoklá slepice,“ informovala mě.

Opravdu? Nikdy jsem neviděla utopené domácí ptactvo, takže nemůžu říct, zda je tento popis trefný. Budu jí muset vzít za slovo.

„Máš nějaký důvod, proč na sobě nemáš šaty?“

Vysvětlila jsem, že mé senzory reagují na déšť neočekávaně a je to příjemné. Očekávala jsem, že se bude smát, nebo mě bude zesměšňovat, ale k mému překvapení jen pokývala hlavou a řekla. „Jo, myslím, že vím, co máš na mysli.“
„Opravdu?“
„Když jsem byla v pubertě, udělala jsem si výlet na pláž a spala venku pod hvězdami. Když jsem se pak ráno probudila, už svítilo sluníčko a moje kůže byla spálená. Samozřejmě, že si ze mě přátelé pak dělali legraci.“
Vzpomněla jsem si na Alysinu poznámku. „Kouřila jsi trávu?“
„Dělala jsem v té době hodně hloupých věcí.“

Sundala si župan a nabízí mi ho.

„Vezmi si to. Kape z tebe na celou podlahu.“

Oblékla jsem si ho. Paprsek z reflektoru projel po okně a pak pokračoval náhodně dál.

„To byl blesk? Neslyšela jsem žádný hrom.“

Řekla jsem jí o Jeroldovi a o tom, jak mě chtěl vidět nahou. Zasmála se. „Ten kluk prostě potřebuje přítelkyni! Nejlépe v jeho věku.“

Sarah Connorová stále okusuje celer. Nevypadá ospale. Možná je celer vadný. Měla by požadovat vrácení peněz.

„Rozhodla jsem se, že se John vrátí na podzim do školy. Je to chytrý kluk. Zaslouží si, aby mohl odmaturovat.“
„Souhlasím.“
„Budeš ho samozřejmě chránit, ale nebudeš tentokrát vystupovat jako jeho sestra.“
„Proč ne?“
„Ti lidé, co jdou po nás, by mohli po školách hledat bratry a sestry. Pořád chci, abys ho chránila. Můžeš tam být jako jeho přítelkyně a mít vlastní identitu.“

Johnova přítelkyně…

„A pokud jde o Univerzitu, uvidíme… Pokud nemůžeme soudný den zastavit, kolik času nám zbývá?“
„Několik měsíců. Protiraketový štít Skynet je rozebírán na mnoha technických internetových fórech. Ne všichni souhlasí.“
„Dobře. Pokud se to bude zhoršovat, budeme potřebovat čas, abychom ukryli zásoby a zbraně v horách, pouštích a kdekoliv, kam nedopadnou bomby, aby byli k dispozici odporu.“
„Vypracuji seznam vhodných lokalit.“
„Dobře.“

Jdu směrem ke schodům, chci se osušit a vzít si oblečení.

„Počkej.“
„Ano?“
„Jaký je? Budoucí John.
„Hezký. Často se zapomíná holit, ale vypadá díky tomu drsněji.“
Sarah Connorová se dívá na desku stolu. „A je vůdce odporu?“
„Od oceánu k oceánu.“
Přikývla. „Je pro mě těžké si to představit. Vím, že je to pravda. Ale stejně…“
„Má tvou fotku. Ve svém bunkru. Nosí ji všude sebou.“
„Má někoho?“
„Má mě.“
„Chci říct, jestli má manželku, rodinu?“
„Ne, ale je o něho velký zájem. Říká, že by to nebylo správné, možná až skončí válka.“
„Byla tu dívka, která se mu líbí – Kate. Po Riley. Nikdy jsem jí neviděla. Jaká byla?“

Coura…

„Nebyla jeho typ.“
„Byl rozrušený, když jí musel opustit. Co jsem ale měla dělat?“
„Udělala jsi správnou věc. Katherine Brewsterová byla problém.“
„Vypadá to, že celý život bude mít jenom problémy. Zaslouží si Kate.“

Nebo Cameron.
________________________________________________________________________________________

Pondělí:
Je to týden, co jsme se s Johnem vloupali do domu NSA v Culver City. John pravidelně kontroluje štěnici, kterou umístil na jejich auto. Nedostali se blíže než deset mil od nás, což je dosah zařízení.

John Kate Brewsterové nezavolal. Každý večer, když spí, můžu zkontrolovat jeho mobilní telefon a  také odchozí hovory z pevné linky. Žije v údolí San Fernando, je to příliš daleko, aby se dostal tam a zpět, aniž bych si toho všimla. Zatím se zdá, že dodržuje své slovo, když slíbil, že jí nekontaktuje.

Jerold Ramirez už neobtěžuje Sáru Connorovou. Už žádné další květiny, nebo čokolády, z nichž většina končila v koši. Konečně pochopil, že o něj nemá zájem. Místo toho ukazuje zájem o počasí, konkrétně o déšť. Řekl mi, že se těší, až začne zase pršet a mrkl u toho. Nevím, proč. Možná chce být meteorologem, až bude starší.

Sarah Connorová strávila posledních pár dní budováním zbrojnice pod podlahou. Je to chytře ukryté, na první pohled neviditelné a navíc v případě potřeby snadno dostupné. John své matce říká, že je dobrý tesař.

„Stejně jako Ježíš,“ připomínám.
„To není až tak dobré,“ odpověděl.

Oba se smějí. Opět nevím proč.

Alys Ramirezová se mě několikrát pokusila vylákat na pláž, abych sledovala její surfování.  Vždycky jsem odmítla. Od té doby se ke mně chová nevrle. Ptám se Johna proč tomu tak je.

„To je ta dívka, co ti řekla, že se do tebe zamilovala?“
„Trochu se do mě zamilovala.“
„U lásky často platí buď všechno, nebo nic. Nejspíš se cítí odmítnutá, jako bys jí od sebe odháněla. Čím si vlastně tu ubohou holku tak okouzlila?“
„Ničím.“
„Přemýšlej.“

Procházím své vzpomínky. Na mém chování není nic neobvyklého.

„Neber si to špatně, ale někdy umíš být trochu vyzývavá.“
„Umím?“
„Neúmyslně.“
„Budu si to pamatovat.“

Odpoledne
Odpoledne jsem trávila ve svém pokoji vylepšováním programování primitivního laptopu a zabývala se hlavně otázkou výkonu procesoru. Je to potřeba proto, že v porovnání s mým pokročilým CPU je procesor zatížený operačním systémem Windows 7 k „hovnu.“

Najednou někdo zaklepal na dveře a vstoupil John.

„Ahoj.“
„Ahoj.“
„Bylo trochu divné, říct o tobě, že jsi vyzývavá. Tak jsem chtěl zkontrolovat, jestli jsi v pořádku.“
„Jsem v pořádku, děkuji za optání.“
„Takže jsme v pohodě?“
„Jsme víc než v pohodě, jsme zlatí.“
John vypadá zmateně. „Co to vůbec znamená.“
„Já nevím.“
„Tak proč jsi to řekla?“
„Zdálo se mi to vhodné.“
„Cam, musíš přestat říkat věci, když nevíš, co znamenají, jen proto, že jsi to někde slyšela.“

Přikývla jsem. John má pravdu. Je tak moudrý. A hezký.

„Co to děláš?“ ptá se a dívá se na můj notebook. „To je poker?“
„Texas Holden.“
„Ty hraješ online poker? Jak se…“ hledí na monitor. „Plechová slečna?“
„Pokaždé jinak.“
„Je to skutečná hra?“
„Ano, 50-100 dolarů, bez limitu.“
„Ale… vidím karty všech ostatních hráčů.“
„Udělala jsem nějaké úpravy v softwaru. Zvyšuje to mé šance na vítězství.“
„Jak často vyhráváš?“
„Pořád.“

John se směje tak moc, že po jeho tváři dokonce stékají slzy. „Dobře, půjdu se radši najíst,“ řekl vzdychajíc. „Kolik už jsi vlastně vyhrála?“
„Dnes? 15385 dolarů.“
„A celkově?“
„56723 dolarů.“

John se znovu směje. Tentokrát jsem se začala smát také. Je to příjemný okamžik, který spolu sdílíme. Později, když odešel, přehrála jsem si to znovu. Okamžik zachycený v čase. Jedinečný okamžik. Nedotknutelný a jedinečný.

Zaznamenáno, uloženo do archivu.

Přehrávám si to stále. Znovu a znovu.

Dělá mi to radost.
________________________________________________________________________________________

Noční hlídka
Většinu noci jsem hlídkovala v okolí bezpečného domu, abych odhalila případné nebezpečí, ať už člověka nebo stroj, který by ohrožoval Johna.

Na ploše jednoho kilometru je 85 psů, většinou jde o krotká domácí zvířata. Oni kňourají, kňučí a utíkají, když cítí mou přítomnost. Je tu také 143 koček. Většina stojí, cení zuby a syčí, když jdu kolem. Můj druh není mezi zvířaty populární.

Na rohu ulice jsem se o půlnoci setkala s mužem, prodejcem drog, který je nabízí každému, kdo má peníze. Říká mi, že jeho jméno je Nesmlouvavý Drsňák a že je Kočičí král vesmíru, který může splnit všechny mé sny.

Nevěřím, že je to jeho pravé jméno, nebo povolání.

Říkám Nesmlouvavému Drsňákovi, aby opustil tuto oblast a nevracel se, jinak mu nakopu prdel. Dívala jsem se, jak rostl jeho vztek, pak zdivočel, řval na mě bílá děvko a hrozil, že mě tak vyděsí, že na mě zůstanou jen mé pěkné růžové kalhotky.

Upřímně o tom pochybuji.

Nesmlouvavý Drsňák vytahuje svou zbraň, revolver ozdobený malými drahými kameny, které se na světle lampy lesknou. To je velmi hezké, ale také neúčinné. Odzbrojila jsem ho a nakopala mu zadek tak, jak jsem slíbila. Zavinil si to sám.

Beru tělo Nesmlouvavého Drsňáka na pláž, dávám si pozor, aby se písek nedostal do mých otvorů a hodila jej do moře. Příliv ho pravděpodobně vyhodí zpět na pobřeží, kde bude nafouklý, promrzlý a velmi mrtvý. Nevadí mi, když lidé, kromě Johna, požívají narkotika, ale přítomnost Nesmlouuvavého Drsňáka by pravděpodobně brzy přilákala nežádoucí pozornost policie.

To nesmím dovolit.

V 6:00 se na obloze objevují první paprsky slunce. Čas jít domů.

Když jsem došla do naší ulice, projelo kolem mě stříbrné Porsche a zastavilo před domem Ramirezových. Z Porsche vylezla Alys. Má na sobě krátké šaty z nějakého tenkého materiálu, které způsobují, že její dlouhé nohy ještě více vynikají. Ona tráví noci často mimo domov, většinou ve společnosti dívek, které jsou krásné jako ona. Podobné přitahují podobné.

Tentokrát je to jiné. Dívka zůstala ve svém Porsche. Alys se naklání a mluví. Mohu slyšet jen Alysin hlas, ale soudě podle jejího tónu se dívky hádají. Splynula jsem s okolím a poslouchám.

„… viděla jsem tě s ní, tak nelži, Rosalie. Víš, jak nesnáším, když mi lžeš… no, to není. Vypadalo to jinak… a znovu my lžeš…. Líbí se ti mi takhle ubližovat?... možná bychom měli… dobře… je mi to jedno…  myslím, že tentokrát… rozejdeme se… měj se dobře, Rosalie.“

Pneumatiky Porsche zapískaly a vůz odjíždí pryč. Alys se dívá za ním a pak si sedá na obrubník. Dala si hlavu do dlaní a začala plakat.

I když se na venek tváří tvrdě, uvnitř je citlivá jako turecký med. Becca Shaughnessy byla přesný opak. Citlivá a zranitelná na povrchu, ale ve své podstatě měla ocelovou duši. Sarah Connor je tvrdá uvnitř i navenek. Zajímalo by mě, jakému typu dávají kluci přednost, pokud mají na vybranou.

Čekám, až se její pláč trochu zmírní a poté jsem vystoupila ze tmy a pomalu se k ní přiblížila.

„Ach, to jsi ty, Cam. Vylekala jsi mě.“
„Nechtěla jsem tě vylekat.“
„Jsi venku dost pozdě. A nebo brzy. Kolik nevlastně hodin?“
„6:30.“
„Ty ses ani nepodívala na hodinky.“

Předstírám, že se dívám na své hodinky.

„6:30.“

Alys přikývla. Utřela si oči a tím si rozmazala řasenku po obličeji. „Bože, musím vypadat strašně. Co si o mne jenom můžeš myslet.“
„Myslím si, že jsi krásná.“

Je to pravda. Alysina tvář je tak symetrická, že by jí většina ostatních lidských žen záviděla. Lamačka srdcí, opravdu.

„Jsi sladká, ale nemám teď zrovna krásný pocit. Už ti někdy na někom záleželo, opravdu záleželo, ale pak si zjistila, že má někoho jiného?“

Můj John. Měl Kate Brewsterovou.

„Ano,“ přiznávám.
„Bolí to moc, viď?“
„Ano.“

Ona se třese. Sundala jsem si bundu a dala jí ji kolem ramen.

„Díky, je chladná noc. Tedy ráno. Cokoliv. Jsem zmatená.“
„To bude v pořádku.“
„Nechtěla bys jít se mnou někdy tancovat?“
„Balet?“
„Trochu hanbatější tanec, než balet.“
„Nedělám nic hanbatého.“
„Škoda.“

Vstala, pak se naklonila a políbila mě svými měkkými plnými rty. Její ruka zkoumá prostor mezi mýma nohama. Nedělám nic, stojím nehybně, dokud neuhnula. Smutně se usmála, její krásná tvář je v úsvitu vycházejícího slunce nepřirozeně bledá.

„Doufám, že mě jednou budeš mít ráda tak, jako já tebe.“

Alys pomalu odchází směrem ke svému domu a mizí uvnitř.

Její dech chutnal alkoholem a mátou.
________________________________________________________________________________________

Úterý:
Kuchyň, 8:00. Jsem zaneprázdněna. Dělám Johnovi k snídani palačinky. Moje tajná přísada? Kapka vanilkové esence do těsta.

Sarah Connorová schází po schodech dolů, na sobě má župan, podobný těm, které nosí před zápasem boxeři a pod ním bílé tričko. Její nohy jsou dlouhé a svalnaté a sem tam jsou vidět jizvy po kulkách.

„John už vstal?“
„Ještě ne.“
„Ten kluk začíná být líný.“
„Potřebuje odpočinek.“
„Vím, co potřebuje.“

Připravuje si vlastní snídani. Z obilovin a sušeného odstředěného mléka. Nestará se o palačinky. Dobrá. Alespoň zbude více pro Johna.

John vstal v 8:14. Stojí mu vlasy a má bílé tričko, jako jeho matka. Jemu sluší víc.

„Voní tu palačinky?“
„Tvé oblíbené.“
„Javorový sirup?“
„Spousta.“
„Okraje,“
„Okraje odstraněny. Tak, jak to máš rád.“
„Díky, Cam.“
„Není zač.“

Sarah Connorová něco polohlasně zamumlala. Znělo to jako „dej mi pokoj.“ Ale my už jsme v místnosti. V kuchyni. Zřejmě jsem se přeslechla.

John si vedle talíře položil noviny. Já už jsem si je přečetla od začátku do konce. Trvalo mi to 9,3 sekundy.

„Něco nového?“ zeptal se.
„Zkus stránku 8.“

Obrátil několik stránek a pak zvolal. Hej, to je Becca!“

Je tam článek o Becce Shaughnessy, jak prodala filmová práva na svůj příběh o tom, jak přežila školní masakr. Hollywood chce natočit film. Stále dodržuje svůj slib a nevyzradila, že ve skutečnosti chtěl Johna zabít terminátor Whitford. Místo toho si vymyslela komplikovanou lež, která z ní dělá větší hrdinku, než byla. To je dobré. Lidé spíše věří velkým lžím, než malým. S Becci se stala veřejná osobnost, čímž vždycky toužila být. Je dokonce čestnou členkou chlapecké kapely.

„Tady píšou, že Beccu bude hrát Lindsay Lohan!“
„Bude mít radost. Je velkou fanynkou Lohan.“
„Zajímalo by mě, kdo bude hrát mě.“
„Někdo hezký.“
„A tebe?“
„Někdo s většíma prsama.“
„Proč?“ směje se John.
„Hollywood všechno zveličuje.“
________________________________________________________________________________________

John a jeho matka dokončili snídani. Dala jsem talíře do myčky.

„Máme málo potravin,“ oznamuje Sarah Connorová. „Kdo zaběhne do supermarketu?“
„Já,“ řekla jsem.
Ona se zamračila. „To si nemyslím. Minule si koupila deset galonů těsta na palačinky.“
„John má palačinky rád.“
„Ale deset galonů není třeba. Ne, půjdu já. Potřebujeme…“

Z přední části domu přichází zvuk klepání na dveře. Všichni reagujeme stejně: bereme zbraně ze zbrojnice pod podlahou. John mi hodil zásobník na můj Glock. Nabyla jsem ho a ujistila se, že je kulka v komoře.

„Půjdu tam já,“ zašeptala Sarah Connorová. „Johne, zůstaň tady. Ty pojď se mnou a zůstaneš za rohem.“

Blížíme se ke dveřím. Klepání utichlo, ale můžeme vidět stín někoho, kdo stojí za nimi. Přitiskla jsem se zády ke stěně tak, abych zůstala z dohledu. Sarah Connorová si utáhla župan a otevřela dveře. Pistoli drží za zády.

„Mohu vám nějak pomoci?“ slyšela jsem jí promluvit. Asi na osobu stojící venku.
„Ach můj bože, jsi to ty? Já tě tak obdivuji. My všichni tě obdivujeme.“
„Co to říkáš?“
„Jsi Sarah Connorová. Jsi inspirací pro nás všechny v odporu.“
„Mýlíš se. To není mé jméno.“
„To je v pořádku. Opravdu. Jsem na vaší straně. Jsme na stejné straně.“
„Kdo jsi?“
„Mé jméno je Kate. Kate Connorová. Jsem z budoucnosti. Jsem Johnova žena.“


Pokračování příště.

28 Naposledy upravil: ogy (14.10.2010 18:30:04)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 27 (navazuje na předchozí kapitolu)


Úterý:
Žena, která se představila jako Kate Connorová, sedí u kuchyňského stolu. Sarah Connorová a John se převlékli do normálního oblečení, nádobí ze snídaně už je pryč. Kate Connorová má na sobě džíny a mikinu s univerzitním motivem, na nohách tenisky bez ponožek.

Bez protestů dovolila, aby byla prohledána na přítomnost zbraní. Nenalezeny. Je čistá. Žádné peníze, doklady, nic.

„Věci časovým portálem neprojdou,“ vysvětluje. „Ty bys to měla vědět ze všech nejlépe. Tyhle šaty jsem ukradla z mycí linky u Bakersfieldu, kam jsem byla přenesena. Celou cestu sem jsem absolvovala stopem.“
„A tvé dívčí jméno bylo Kate Brewsterová. Dívka mého syna, že? Co děláš v této době?“
„Ano,“ usmála se láskyplně na Johna. „Zapomněla jsem, jak roztomilý si byl jako teenager.“
„Je to ona, Johne? Poznáváš jí?“
John se mračí. „Já nevím, možná. Je však mnohem starší.“
„Hmm, díky! Však jsem také přišla z budoucnosti. Je mi 38. Před dvěma dny byl rok 2028, to je 20 let od teď.  Jasně, že jsem starší… V budoucnu už taky nejsi takové kuře.“
„Je to Kate Brewsterová,“ potvrzuji. „Parametry její lebky odpovídají těm v mé databázi. Lidé mohou změnit svou velikost a tvar, ale ne lebku. Ne, pokud chtějí zůstat naživu.“
„Musíme si být jistí, Johne… Zeptej se jí na něco, co může vědět jen ona.“
„Dobře. Ehm… Kde jsme se poprvé setkali?“
„To je jednoduché. Na jednom maškarním plesu. Šel jsi tam jako James Dean, já byla Netopýří žena. Cameron byla…Ehm? Spoře oděná žena.“
„Supergirl,“ opravuji jí.
„Jsi si jistá? Myslela jsem, že…“
„Nikdy bych nikam nešla spoře oděná. Já jsem slušná. Už jste někdy slyšely o někom spoře oděném a přitom slušném?“
„Dobře, na tohle jsem možná zapomněla. Tak mi dej jinou otázku.“
„Jak se jmenoval tvůj kůň, když jsme spolu poprvé vyjeli na koních?“
„No to byla Coraline. Byla krásná. Milovala jsem toho koně.“
John přikývl. „To je pravda. Coraline. Krmil jsem jí kostkou cukru. Myslím, že jsi tím, čím říkáš.“
„Kate Connorová. Jsme manželé. Tedy v roce 2028 jsme. Máme za sebou už desáté výročí. Ne, že by sis to mohl pamatovat,“  usmívá se. „On… Ty… je to nezvyk.“

„Lže,“ prohlašuji důrazně. Všechny oči se obrátily ke mně.
„Ale říkala si, že její lebka se shoduje s lepkou Kate Brewsterové.“
„To ano. Ale budoucí John je sám. V roce 2028 není žádná Kate Brewsterová nebo Kate Connorová.“
„Je to lhářka! Neposlouchejte ji!“
„A co dělám já v té vaší budoucnosti?“ zeptala se Sarah Connorová.
„Ehm… je mi líto… ale jsi…“
„Jsem mrtvá, že?“
Kate smutně přikývla. „Ale opravdu jsi byla… jsi… inspirací pro nás všechny.“
„A co ty?“ obrátila se Sarah Connorová na mě. „Jsem ve tvé budoucnosti také mrtvá?“
„Ano,“ řekla jsem jí a dodávám. „Je mi líto tvé ztráty.“
„Mami, to neznamená, že…“
„Oba víme, co to znamená, Johne. Je to v pořádku.“
„Není to v pořádku. Najdeme nějakou dobrou nemocnici, necháme ti udělat více testů, pravidelně budeš chodit na vyšetření. Můžeme…“

John je přerušen klepáním na dveře v kuchyni. Alys Ramirezová vstoupila s úsměvem a mou bundou v podpaždí. „Čau lidi, přišla jsem…Oh,“ všimla se Kate Connorové. „Omlouvám se, nevěděla jsem, že máte společnost. Zase jdu. Jen jsem přišla vrátit Cam bundu. Uvidíme se později.“

Poté, co odešla, Kate Connorová zavrtěla hlavou a usmála se. „No dobrá, poručík Ramirezová vypadá se dvěma očima ještě hezčí, než s jedním.“
„Ty tu holku znáš?“
„Jasně. Sám jsi jí přijal. Vzorný voják. Přišla o oko, když plechovka infiltrovala tunely. Pár dní bojovala o život, ale dostala se z toho. Je tvrdá.“
„Nemám tu žádný záznam, že by Alys Ramirezová patřila k odporu,“ tvrvám na svém.
„Další lež,“ odsekla Kate. „Byla jsi jako lhářka už postavena.“
„Nejsem lhářka,“ bráním se. „Nikdy bych Johnovi nelhala.“
„Vážně?“
„Ne.“
„A řekla jsi mu o tom muži, kterého jsi zavraždila včera v noci?“
Ticho. Sarah Connorová se ptá. „O čem to mluví?“
„Ztratila jsi řeč?“ glosuje to Kate.
„Těžko můžu ztratit řeč,“ připomínám. „To je nepravděpodobné.“
Přijela jsem včera pozdě večer. Nechtěla jsem se tu ve středu v noci ukazovat. Ona by mě nejspíš zastřelila, kdybych to udělala. Tak jsem se jen dívala na dům a všimla si, jak obchází kolem. Sledovala jsem jí a viděla, jak se sešla s nějakým chlapem na rohu ulice. Chvíli si povídali a pak mu zlomila vaz, jako by to bylo shnilé dříví. Nakonec zanesla tělo na pláž a hodila ho do moře.“
„Je to pravda?“ dožaduje se Sarah Connorová.
„Ano,“ neochotně připouštím.
„Tady,“ říká Kate samolibě. „To dokazuje, že je lhářka. A vrah. Ale myslím si, že to už víte, ne?“
„Ty jsi někoho zabila?“ ptá se John. „Po tom všem, co jsme si o tom říkali?“
„Byl to drogový dealer,“ vysvětluji. Pohled na jeho zklamanou tvář způsobil systémovou poruchu. Má pravá ruka se sama od sebe několikrát stiská do pěsti a zase uvolňuje. Znovu a znovu nezávisle na mých příkazech.
„Drogový dealer. A ty ses sama jmenovala soudcem, porotou i katem.“
„On mohl přitáhnout pozornost policie. Musela jsem jednat. Nabídla jsem mu možnost odejít, ale on to odmítl.“
„Jak blízko byl?“ zeptala se Sarah Connorová.
„Čtyři bloky na sever.“
„To je… Půl kilometru. Nebyl pro nás hrozbou. I kdyby ho policie zatkla, neměli by žádný důvod přijít až sem.“
„Dělám, co je nezbytné, abych ochránila Johna,“ opakuji.
„Co se stalo, stalo se,“ oznamuje Sarah Connorová. „A my jsme odbočili jinam. Proč jsi vlastně cestovala zpět. A proč sem?“
„Zítra je zvláštní den,“ začala Kate. „Právě teď si mé mladší já balí kufry. Byla jsem přijata na vysokou školu na východním pobřeží. Zrovna vyrážím na letiště, když mi zazvonil telefon. Jsi to ty, Johne. Řekl jsi mi, že jsi naživu, že jste nezemřeli při požáru a chceš se mnou setkat, abys mi mohl všechno říct.“
„Johne, ty jí plánuješ zavolat?“ zeptala se Sarah Connorová.

John se dívá dolů na podlahu a já vím, že je to pravda. Plánuje jí zavolat. Měla jsem pravdu, když jsem mu nevěřila.

„Chtěl jsem jí vysvětlit… Jen jsem cítil, že si zaslouží znát pravdu.“

„Setkáme se,“ Kate pokračuje. „A řekne mi všechno. O Skynetu. Soudném dni. Všechno. Potom jsme jeli do motelu v Laguna Beach a milovali se celé odpoledne.“ Triumfálně se na mě šklebí. „ A ty jsi nebyla pozvána.“
„To stále nevysvětluje, proč jsi tady,“ přerušila jí Sarah Connorová. „Určitě si necestovala časem jen proto, abys nám řekla tohle.“
„Jasně, tady to je. Za dvacet let začnou být města přístupná, protože radioaktivita polevuje. Někdo z našich lidí našel ve vojenském archivu dokumenty. Důležité dokumenty. Vrhají světlo na to, jak došlo k Soudnému dni.“
„Co jste zjistili?“
„Vládní agentura chytí během několika následujících dnů Terminátora. Rozeberou ho a začlení jeho čip do počítače, který se stal zárodkem Skynetu. Je to chybějící kousek do jejich skládačky.“
„Jakého Terminátora? Víme o několika, kteří v této časové ose operují.“
„Všechno je tam napsané,“ Kate odhalila zuby a dívá se přímo na mě. „Je to ona. Její čip. Ona je příčinou toho všeho. Cameron je Skynet!“

Má systémová porucha se prohlubuje, drtí celý můj systém. Mám jedinou myšlenku, jediný příkaz, jedinou touhu…

Zabít Kate Connorovou

Má ruka jí uchopila za krk a zvedla ze země. Její malé pěsti buší do mého obličeje. John křičí, prosí, požaduje, abych přestala. Dost Cameron, dost. Ale já nemůžu přestat. Mé ruce se nedají zastavit. Nemůžu…
„Dej jí dolů, hned!“

Studená a tvrdá ocel šťouchla do zadní části mé lebky. Hlas Sáry Connorové je stejně chladný a tvrdý.

„To je pumpovací brokovnice se speciálními náboji. Pusť ji, nebo ti vystřelím čip z hlavy.“

Pustila jsem jí. Ona spadla na zem a má fialový obličej. Není na ní hezký pohled. Vypadá jako podzim.

„Teď udělej krok zpět. Ruce tak, abych je viděla.“

Poslechla jsem.

„Budeš se už chovat slušně?“
„Ano.“
„Druhou šanci už nedostaneš.“
„Chápu.“

John pomáhá Kate na nohy. Ona si tře krk a její hlas je chraplavý. „To je důvod, proč jsem tu. Chci vás varovat. A říct, co je třeba udělat. Musíme jí zničit, Johne. Zničit Cameron. Nechceš být přece zodpovědný za životy miliard lidí.“

Poledne
Jsem v domě sama. Podle rozkazů ho nesmím opustit za žádných okolností. Domácí vězení? Zdá se, že ano. Kate Connorová dostala půjčené SUV a nějaké peníze, aby se mohla ubytovat v motelu. John a jeho matka hledají jiné vozidlo, protože není jasné, jak dlouho s námi zůstane a co s ní budeme dělat.

Vím, co bych udělala já s ní. Ale nikdo nechce můj názor slyšet. Na světě jsou nyní dvě Kate. Dvě jsou příliš moc. To je můj názor.

Nemám co na práci, tak jsem naházela nádobí do myčky a zapnula jí. Do stejné zásuvky je připojeno také rádio, které začalo hrát. Zní píseň, ženský hlas.

                                                                      Jsem jako pták

                                                                      Chci letět pryč

                                                                      Nevím, kde je můj domov

                                                                      Nevím, kde je mé srdce

„Je umístěné v hrudní dutině ve tvém hrudním koši,“ informovala jsem jí. Ona mě samozřejmě neslyší a pokračuje ve svém nudném kňourání. Dál zpívá o ptácích, kteří chtějí letět, ale nemají křídla, hledá svůj domov a neví, kde má orgány. Evidentně je nepříčetná. A já zrovna nemám náladu poslouchat vyšinuté lidské ženy. Jedna z nich je dostačující. Vypnula jsem rádio.

Přezkoumávám své vzpomínky a spustila plnou diagnostiku systému. Nic není smazáno. Žádný záznam nebyl porušen. Nenechází se zde žádná Kate Connorová. Tak jak to, že je tady?

A pokud bychom byli v budoucnosti s Johnem obě, proč bych jí nechala jít zpět?

„Cameron, vím, že jsi tam! Pojď ven.“

Hlas, který znám, volá mé jméno. Kate Connorová. Dříve Kate Brewsterová. A tak to také zůstane, dokud jsem tady. Co tu dělá? Má být přece v motelu.

Začne klepat. Hlas ječí s větší naléhavostí.

„Cameron, John tě potřebuje! Byl zraněn. Volá tě.“

John je zraněný?

Jdu otevřít dveře a rozhlížím se. SUV je zaparkovaný na trávě, zadní dveře otevřené. Kate sedí uvnitř.

„Je vzadu. Rychle, Cameron. Nemáme moc času.“

Lezu dozadu. Prázdné. John tu není.

„Kde je…“

Můj dotaz mi uvízl v krku. Něco pevného stisklo mé hrdlo. Mé HUD je náhle zaplaveno červenými výstražnými ikonami.

                                                                     VAROVÁNÍ: DETEKOVÁNO PŘEPĚTÍ

                                                                                  SYSTÉM PŘETÍŽEN

                                                                       ZAHÁJENÍ NOUZOVÉHO VYPNUTÍ

Poslední, co můžu vidět je triumfální úsměv Kate Connorové, vypadá jako morbidní smrtka z Halloweenu držící lucernu.

Ona však drží paralyzér.

CESTA



Můj restart je dokončen. Systémové ikony blikají v cyklech od červené k oranžové a nakonec zelené. Všechny systémy fungují normálně. Nenalezeno žádné trvalé poškození.

Ale něco je jiné.

Jsem stále v zadní části SUV. Ležím bokem na sedačce. Moje košile je pryč. Něco malého mě tlačí na zádech a je to připevněno tmavou páskou, která je několikrát ovinuta kolem mého trupu. Mé ruce jsou svázány elektrickým drátem. Zbytečné, mohu ho snadno…

„Počkej.“

Tvář Kate Connorové se objevuje mezi opěrkami předních sedadel.

„Máš k zádům připoutaný paralyzér. Je připojen k zápěstí. Přetrhni dráty a spustí se. Cha! Tvé obvody se budou smažit.“
„Kde je John?“
Kate krčí rameny. „Venku se svou matkou. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí, když jsi zůstala sama v domě.“
„Ty jsi to plánovala.“ Je to konstatování, ne otázka.
„Řekněme, že jsem měla tušení, že by tě John nedokázal vypnout na vždy. Myslím si, že znám manžela dost dobře, i když tady je ještě dítětem.“
„Takže to byla past. Lest.“
„Dobrý postřeh, Sherlocku. Teď drž hubu, posaď se a vychutnej si jízdu.“

Jsem z ticha. Sedla jsem si zpět. Ale na jízdu vůbec nemyslím

POUŠŤ
Budovy řídnou. Silnice se zúžila, hustota dopravy snižuje. Jsme daleko od civilizace. Jedeme pouští za Los Angeles.

„Už jsme dost daleko.“

Kate Connorová sjela ze silnice a navádí SUV do pouště.

„Konec jízdy, plechová kostro. Vypadni. Pomalu. Ani nemysli na útěk. Mám dálkové ovládání. Můžu tě rozsvítit jako na 4. července.“

Otevřela dveře. Vystoupila jsem a jdu.

„Běž támhle a posaď se.“

Poslechla jsem, sedla jsem si se zkříženýma nohama a ruce dala před sebe. Pokud by Kate přišla dost blízko, mohla bych jí udeřit dříve, než stihne použít paralyzér. „Co teď?“ ptám se.

„Trpělivost. Uvidíš.“

Půda v poušti je písčitá a rozpálená. Slunce se pomalu přesunuje na západ. Odhaduji, že zbývají tak dvě hodiny do setmění. Bude přicházející tma mým přítelem, nebo nepřítelem? A budu pořád fungovat, až to přijde?

Kate otevřela kufr SUV a vyndala lopatu s dlouhou rukojetí. Je tak nová, že je na ní ještě přilepena cenovka. 19,99 dolarů. Wal-Mart. Zajímalo by mně, jestli mněla slevové kupony. Začala kopat.

Nechci obtěžovat dotazem, co to dělá a proč. K tomu nepotřebuji důvtip, intuici nebo předtuchu.

Kope můj hrob.

Kate používá jednoduché pohyby, čímž spoří energii. Díra je stále širší a hlubší. Na vrchní straně jejího trička se objevuje pot, stejně jako kolem podpaždí. Zrzavé vlasy jí padají na obličej. Ona asi nevoní zrovna příjemně. Není to žádný komfort.

„Mohla jsem to udělat místo tebe,“ řekla jsem jí. „Proč se zbytečně vyčerpáváš?“
„Nevadí mi tvrdá práce. A kdybych ti dala lopatu do ruky, praštila bys mě s ní do hlavy.“

Nic neříkám. Je to jako by četla v mé mysli, jako v knize. Ve velmi krátké knize s názvem ZABÍT KATE CONNOROVOU. Děj je jednoduchý, název říká vše. Ale bylo by to příjemné čtení.

„John nebude rád, když mě zničíš.“
„John měl vždy klapky na očích, když tě to tak zajímá. Víš, v budoucnu můžu zajistit, že budeš přidělena na všechny nebezpečné mise a jen doufám, že se něco špatného stane a ty se už nevrátíš. Ale ty se vždycky vrátíš. Někdy jsi dost těžce poškozena. Jednou jsi málem přišla o ruku. A kdo tě opravil? Můj miláček, manžel. Sám ve své dílně. Máme techniky, kteří tuto práci zvládají stejně dobře, ale ne. Jen velký John Connor může opravovat svou drahocennou Cameron.“
„Tvé vzpomínky nejsou shodné s mými.“
Kate krčí rameny a otírá si pot z obočí. „Je mi jedno, co říkáš. Nenáviděla jsem tě ještě před tím, než jsem zjistila, že jsi příčinnou toho všeho.“
„Já nejsem Skynet.“
„Viděla jsem dokumenty, děvko. Držela jsem je ve svých rukách. Plakala jsem nad nimi.“
„Jsi ovlivněna žárlivostí. Závidíš pouto, které s Johnem sdílím. Nikdy nebude tvůj.“
„Ha! Ukazuje se, co víš. Myslíš si, že bych opustila svého manžela, když je válka téměř vyhraná a odcestovala se jen proto, že jsem žárlivá? Zachraňuji svět. Jsem vlastně superhrdina,“ zavrtěla hlavou, kysele se usmála a vylezla z díry, kterou pečlivě vykopala. „Pojď sem, a vlez do díry.“
„Chceš říct do hrobu?“

Další kyselý úsměv. „Tak honem, honem.“

Dělám, co mi rozkázala. Mám snad na výběr? Dokud funguji, pořád existuje naděje.

Kate zahodila lopatu stranou a z kufru SUV vytáhla pumpovací brokovnici. Znám tuto zbraň velmi dobře. Sama jsem jí pomohla vybrat Sáře Connorové. Má speciální náboje, které proniknou i coltanem.

Zničí mě.

Kate nasypala náboje do komory. „Pěkná akce, čistý průběh. Bylo to dobře naplánované.“
„Já se myji a doplňuji olej každý týden.“
Ona se šklebí. „Á, ironie. Až mi z toho prochází mráz po zádech.“
„Pojď blíž. Namasíruji tě, bude to lepší.“
„Vsadím se, že ano! Udělala by si z nich preclík. Jsi monstrum. Nějaká poslední slova?“

Poslední slova. Lidé hodně dají na tento rituál. Poslední šance zanechat na světě nějaký odkaz, než odejdete nadobro. Prokletí, důvod, vtip, shrnutí svého života, který byl dobře nebo špatně prožit.

„Řekni Johnovi, že ho miluju,“ žádám jí. Jednoduché, hluboké a hlavně pravdivé.

Kate hodila hlavou dozadu a směje se na tmavnoucí oblohu. „Jo, tak to je to poslední, co bych mu řekla.“

„… není to potřeba. Už to vím…“

„Johne!“

Je to John. Stojí za SUV a podél těla drží pistoli. Není tu žádná stopa po Sáře Connorové, ale to nebyla ani po Johnovi, než se objevil zdánlivě od nikud.

„Ehm…jak jsi…“
„Jak jsem tě našel?“ kývl k SUV. „Je v něm štěnice. Není to poprvé, kdy byl někdo, na kom mi záleží, unesen.“

John má o mě starost…

„Kolik jsi toho slyšel?“
„Něco z toho. V dosti věcech si mi lhala.“
„Johne, po celou dobu našeho manželství jsem ti nikdy nelhala.“
„Lhala jsi o dokumentech, které jsi našla. Není v nich nic o Cameron.“
„Ne! To je všechno pravda. Přísahám! Cameron je Skynet.“
„A jak se stala Skynetem, Kate?“
„Já… nevím to jistě. Detaily nebyly úplně jasné. Chytila jí vládní agentura, myslím NSA. To ale není důležité. Co je…“
„Řekni mi o agentu Fosterovi.“

To jméno Kate šokovalo, ale snaží se na sobě nedat nic znát. Přesto to lze z jejího hlasu odvodit.

„Agent Foster? Neznám to jméno.“
„Určitě ano. Vyptával se tě před několika týdny. Napovídal ti o mě hodně lží a polopravd.“
„Před několika týdny to je možná pro tebe. Pro mě je to už dvacet let. Nepamatuji si každý…“
„Agent Foster ti řekl, abys mu zavolala, když tě zkontaktuju. A tak se také stalo, že? Zavolal jsem ti, řekl, že jsem naživu, vše vysvětlil a ty jsi běžela za agentem Fosterem.“

Kate je potichu. V jejím levém oku je mírný tik, vypadá to, jako by měla pod kůží malou můru.

John pokračuje. Čí byl nápad motel Laguna Beach? Jeho? Odstranit mě z cesty, zatímco oni si přišli pro Cameron.“
„Byl to můj nápad,“ přiznává Kate. Její hlas zeslabuje na pouhý šepot. „On jen řekl, abych tě zaměstnala. Neřekl proč. Opravdu jsem tě už tehdy měla ráda, Johne. A stále mám.“
„To je, co jsi našla v dokumentech, že? Tvůj podíl na tom všem. Skutečnost, že jsi uvedla do pohybu události, které vedly k tomu, že se s Cameron stal Skynet. Ten pocit viny musí být zdrcující.“
Přikývla. V jejích očích se lesknou slzy, hlas je sotva slyšitelný. „Miliardy mrtvých… Kvůli něčemu, co jsem udělala. Nevědomě, ale stejně…“
„Takže jsi skočila v čase, abys změnila minulost.“
„Ano. Ano. Nevidíš, Johne? Nemohu už některé věci změnit. Ale když jí zničíme, bude jedno, jestli zítra zavolám agentu Fosterovi. Cameron zmizí. Zničím jí, zachráním svět.“
„Je tu i jiný způsob.“
„Neexistuje žádný jiný způsob! Proč to nechceš pochopit?“
„Předpokládejme, že ti nezavolám. Odletíš na východ, staneš se veterinářkou a budeš žít vlastní život. Agent Foster nemá ponětí, kde jsme, když mu nic neřekneš.“
„Tohle je její budoucnost! Být s tebou, být spolu.  Copak nechceš, abychom byli manželé nebo dokonce spolu?“
„Musím ti Kate říct, že v tuhle chvíli se mi zdá tato možnost jako zatraceně dobrá.“
„Ty bys mě odmítl? Popřít naší lásku a… stroj! Ne! Ne, nedovolím ti to. Pokud jí nezničíš ty, udělám to já!“

Brokovnice je namířená na mě. Je vzdálená dvacet metrů. Jasně vidím prst na spoušti.

Slyším výstřel. Dva výstřely. Dva výstřely vypálené v jednu chvíli, že znějí skoro jako jeden. Kulka Kate se zabořila pár centimetrů od mého obličeje, na který dopadá štěrk a pouštní půda. Škody jsou minimální, jen odřeniny na mé živé tkáni.

Kate Connorová nemá takové štěstí.

Dívá se na ránu, která se objevila ve středu její hrudi a vytéká z ní krev. Pustila brokovnici, klesla na kolena a dívá se na Johna, který se dívá zase na ní s bledou tváří ve slábnoucím světle.

„Johne, já…“

Převrhla se na záda a nehnutě leží.

DOMA
Pohřbili jsme Kate Connorovou v hrobě, který byl původně určen pro mě. Jak by řekla ona sama: Á, ironie.

Když jsme se vrátili domů, John řekl Sáře Connorové všechno. Ona má pro nás překvapivě pochopení, a povzbuzující slova až do části o vloupání se do domu NSA. Teprve tady se rozhořel její temperament.

„To bylo hloupé. Mohl ses sám nechat zajmout, nebo zabít.“
„Mami, přemýšlej. Kdybych neviděl disk, který jsme ukradli, nikdy bych si nedal všechno dohromady. Možná bych jí uvěřil, že zničit Cameron je jediný způsob, jak zabránit Soudnému dni.“
„Doufám, že jí pořád nechceš zítra volat.“
„To by bylo, jako zmáčknout spoušť podruhé. Jednou bylo víc, než dost.“
„Ona není doopravdy mrtvá, to přece víš.“
„Vypadala dostatečně mrtvá, když jsme jí zakopali do země.“
„Víš, co tím myslím.“
„Jo, myslím, že ano. Je to jako, když byl zabit Derek, je mrtvý, ale někde…“
„… je mladým chlapce a celý život má před sebou.“
John přikývl a přivřel oči. „Zajímalo by mě, kolik různých budoucností existuje, o kterých ani nevíme.“
„Kdo ví? Třeba si jí můžeme řídit sami. A právě teď vím, že v blízké budoucnosti chci šálek kávy.“
John se smutně usmál. „Tak to jsme dva.“

OBÝVÁK
Večer. John sedí na pohovce a sleduje televizi, aniž by opravdu věděl, na co se dívá. Jeho myšlenky jsou jinde. Sedla jsem si vedle něho. Beru jeho ruku do své a jemně jí stiskla.

„Dávám ti svolení,“ řekla jsem mu.
„Svolení k čemu?“
„Svolení zničit mě, jestli existuje možnost, že se ze mě stane Skynet.“
„Cam…“
„Slib mi to.“
„Co ti mám slíbit?“
„Slib mi, že nebudeš váhat. Ani na okamžik. Nemám hodnotu miliard životů.“
John mi odhrnul vlasy z obličeje. „Co, když řeknu ne?“
„Slib mi to,“ trvám na tom.
„Nebude to potřeba…“
„Slib mi to. Teď a na věky.“

Smutně se na mě usmál a jeho oči se zalily slzami. Pohladil svými prsty mé rty. Políbila jsem mu je.

„Slibuji. Teď a na věky.“

TV program se překlonil do nočního vysílacího času. Sarah Connorová odešla do postele a ještě před tím syna mateřsky napomenula, aby nezůstával dlouho vzhůru. Sotva jí slyší, je zamyšlený.

Začal krátký film, v němž hrají hlavní roly Tři panáci (Slavný Americký seriál, který do našich končin nedošel, pozn. překladatele). Panáci představují tři násilné šílené lidi, kteří vypadají, že jsou odolní vůči bolesti, kterou si způsobují. Jsou jako parodie na Terminátory. Normálně se John dívá rád na jejich dovádění, na rozdíl od své matky, která to považuje za hloupé a absurdní.

Tři panáci,“ připomínám. „Je tam Curly.“

Zabručel na potvrzení.

„Curly, ne Shemp,“ znovu mu říkám. „Nemám ráda Shempa.“
„Shemp je v pohodě. Všechno to byla chyba Curlyho.“

Ale dnes ani Curly nemůže zlepšit Johnovu náladu. Pouze když jsem napodobovala jeho příznačné Fuj-Fuj-Fuj, promnul si oči a měl na rtech stopy úsměvu. Zajímá mě, jestli se bude John někdy zase smát.

Následuje fotbalový zápas. Lidé v barevných kostýmech a brnění se důrazně honí za vejčitým míčem. Je tu dost násilí. Násilí jako legrace, sport a zábava. Opakující se téma v průběhu lidské existence.

Hra je pomalá a nudná, dotěrně jí přerušují časté reklamní přestávky. John zavřel oči a pomalu položil hlavu na mé rameno. Jeho dýchání je pomalé a pravidelné, přemohl ho spánek.

Jsem spokojená.

Kate Connorová leží v chladné pouštní zemi. Kate Brewsterová odlétá na východní pobřeží , osud neznámý. Bude si psát svůj vlastní.

Mrtvá a zároveň živá. Naživu ale i mrtvá.

John má rozcuchané vlasy. Naklonila jsem se dolů a lehce ho políbila na temeno hlavy. Mluví ze spaní a šeptá mé jméno.

Mé jméno, ne její.

Cameron. Ne Kate.

Cameron.

John.

Můj John.

Současný i budoucí John.

Je můj

29 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 28


Pondělí:
Od mého posledního zápisu do deníku uplynulo deset dní. Zjistila jsem, že je ho obtížné aktualizovat, když je Sarah Connorová neustále ve svém pokoji, a proto je tu riziko, že by mohla můj Tajný deník objevit. Kdyby ho našla, tak už by přece nebyl tajný. A je taková, že by bezpochyby sdělila Johnovi jeho obsah. Na těchto stránkách je spousta tajemství, které nechci, aby zjistil. Ani náhodou.

Bez konzultace se mnou Sarah Connorová rozhodla, že můj pokoj je staromódní, smrdí a potřebuje vymalovat.

„Nemyslím si, že smrdí,“ řekla jsem jí.
„Neřekla jsem, že je to debou,“ řekla oznamujíc. „Řekla jsem, že to tu nevoní. A podívej se na záclony. Jsou staré.“
„Není pravděpodobné, že jsou staré, protože dům nestojí déle, než třicet let.“
„Nemyslela jsme to doslova.“
„Není to zrovna trefné.“
„Nemusíš brát všechno tak doslova.“
„Je to špatně?“
„Bolí mě z tebe za krkem.“
„Způsobila jsem ti fyzickou bolest?“
„Už zase.“

Není způsob, jak jí od toho odradit. Můj pokoj je teď vyzdobený a voní po čerstvém nátěru. Stěny jsou bílé, parkety lesklé a lakované. Mám tu i nový nábytek. A v keramickém květináči je květina. Je už 18 cm vysoká s širokými zelenými listy a malými růžovými květy. V místnosti to voní jako po parfému.

„Proč ta květina?“ zeptala jsem se.
„Považuj to za experiment,“ odpověděla Sarah Connorová záhadným tónem, ukazujíc na květináč na okenní římse. Víme, jak dobře umíš zabíjet, teď se ukáže, jestli dokážeš také něco udržet na živu.“
„Nezdá se to moc těžké. Je to květina.“
„Přesvědčíme se o tom,“ řekla šklebící se. „Zalívej jí a otáčej každý den tak, aby z každé strany dostala stejnou porci světla.“

Přikývla jsem. Pravidelné zalévání a otáčení. Jak těžké to může být?

Do týdne je květina mrtvá.

„Nevím, jak se to stalo,“ musela jsem přiznat.

Sarah Connorová zkoumá zbytky kdysi zdravé rostliny. Nyní jen její slizké zbytky. Stále ještě voní, ale ne jako parfém.  „Dělala jsi to, co jsem ti řekla?“
„Ano.“
„Zalívala jsi jí?“
„Třikrát denně.“
„Ach tak. „
„Ano, tak,“ souhlasila jsem. „Ale proč ta květina uhynula?“
„Zabila jsi jí svou péčí.“
„Můžeš někoho zabít péčí?“
„Zalévala jsi jí tak, že jsi utopila její kořeny. Jednou denně bohatě stačí. Drsná péče.“
„To jsem nevěděla.“
„Evidentně.“

Rostlina je nahrazena vázou umělých květin. „Jednou týdně otři prach. Myslíš, že to zvládneš?“ ptá se se Sarah Connorová se shrnutým obočím.

Mám dojem, že není překvapena, že květina uhynula. Spíše má radost, že se potvrdily její předchozí názory na mě.

Jednou vrah, vždycky vrah.

Úterý:
Někdo mě sleduje.

Jsem na noční hlídce tři bloky od bezpečného domu a méně než kilometr od oceánu. Je teplý večer a já jsem na široké, dlouhé ulici, která je z obou stran lemovaná trávou a vysokými stromy. Zdi a živé ploty, garáže, a tmavá vozidla zaparkovaná na krajích chodníků, nabízejí řadu možností k úkrytu. Můj pronásledovatel využívá všech. Nepolapitelný, mazaný, dravý. On, ona nebo to, je důstojný protivník. Bude čest ho zabít.

Trpělivě čekám schovaná za velkou palmou, jejíž kmen je silný a věkem pokroucený. Dobré místo pro přepadení.  Blíží se tiché kroky. Můj pronásledovatel je teď odkrytý a zranitelný. Náhle jsem vykročila ke konfrontaci.

„Kdo jsi?“ ptám se. „ A proč jdeš za mnou?“
„Haf!“ přišla odpověď směrem od země, kde mohu vidět i energicky se vrtící ocas.

To jsem neočekávala.

Můj pronásledovatel je malý špinavý pes s matnou bílou srstí. Normálně se psy a jakákoliv zvířata mého druhu bojí, jejich instinkty totiž odhalí, že nejsme tak dokonalá napodobenina lidí. Nebo jsme dokonalejší, záleží na úhlu pohledu.

Tento pes je zřejmě jiný. Soudě podle jeho chování se mě nebojí. Naklonila jsem zvědavostí hlavu. Udělal to samé a směle se na mě dívá. Rozhodně mu nechybí statečnost či drzost. Naklonila jsem hlavu na opačnou stranu a on také. Stojím na jedné noze. Pes zvedl jednu tlapku ze země a napodobuje můj postoj.

„Nech toho,“ přikázala jsem mu.
„Haf?“
„Nechtěla jsem jí dát dolů.“
„Haf!“
„Dobrá. Až napočítám do tří, oba pokrčíme nohy. Jedna… Dva… Tři.“

Oba jsme pokrčili nohy. Pes vrtí ocasem, možná to považuje za malé vítězství. Možná ho má, protože jsem promrhala svůj čas na zabíjení k dobrému účelu.

Jdu domů. Pes za mnou, dávaje si pozor, aby si udržoval odstup zhruba dvanácti kroků. Když jsem zastavila, také se zastavil. Když jsem se rozběhla, on také. Rozhodla jsme se nic nedělat: psy jsou většinou neškodná stvoření, zvlášť takhle malí. Pokud za mnou půjde celou cestu domů, tak půjde. Snad se bude Johnovi líbit poznat zvíře, které ze mě nemá strach.

John byl již vzhůru, když jsem přišla domů. Jeho spánek je narušen od té doby, co zastřelil Kate Connorovou. Hází sebou a obrací se a nikdy se ve své posteli nezdrží déle. Zatím se mu to daří tajit před jeho matkou. Neřeknu to na něj. Nejsem žádný práskač. Ale tmavé kruhy pod očima začínají vyprávět svůj příběh.

„Ahoj,“ pozdravil mě unaveně, když si krájel na talíř kousky ovoce. „Všechno v pořádku?“
„Nic do hlavních zpráv.“
„Neviděla jsi někde arašídové máslo, že? Hej, kdo je tvůj malý přítel?“

Otočila jsem se. Ve dveřích je pes.

„To není můj přítel.“
„To? Je to kluk, pes, Cam. Ne to. Nejsi to, že kamaráde?“
„Haf!“

Popisuji Johnovi okolnosti našeho setkání, zatímco pes se tře o jeho nohy. K mému zklamání se John směje a říká. „Malý statečný pejsek postrašil velkého zlého Terminátora.“

Velký zlý terminátor? Statečný pejsek?

„Myslel jsem, že by se tě měli zvířata bát?“
„Zřejmě existují výjimky.“
„Člověče, je hubený. Podívej se na jeho srst. Jestli má majitele, tak se o něho určitě nestaral dobře. Nesnáším takové lidi.“ John zkoumá oblast psova krku. „Nemá obojek. A nemyslím si, že má pod kůží čip. Možná zabloudil. Zeptám se kolem, a jestli se nikdo nepřihlásí, budeme ho muset dát do útulku.“
„Co je to útulek?“
„Místo pro opuštěné psy.“
Učinila jsem rozhodnutí. „Ne,“ prohlašuji. „Budu se o něj starat.“
„Ty? A proč?“
„Bude to další pokus,“ vysvětlila jsme mu to o květině v mém pokoji a o tom, že se Sarah Connorrová samolibě usmívala, když se mi jí podařilo zabít. Zasloužím si druhou šanci.

„Cam, péče o psa je trochu složitější, než o rostliny v květináči. A zřejmě ani to jsi zrovna moc nezvládla.“
„Tentokrát se to podaří.“
„Ok. Budu si o tom muset promluvit s mámou, ale myslím si, že… gratuluju. Jsi hrdou majitelkou svého prvního domácího mazlíčka. Jaké mu chceš dát jméno?“
Chvíli přemýšlím. „Pes,“ oznamuji. K mému překvapení John zavrtěl hlavou.
„Myslím, že ho můžeš pojmenovat lépe.“
„Bílý pes?“
„Ne, ale je to krok správným směrem. Co Snowy (sněhový, pozn. překladatele.)?  Protože je bílý jako sníh.“
To jsou také mraky a mléko. Proč ne tedy Přeháňka, Milky?“
„Protože to jsou hloupá jména. A byla kreslená postavička jménem Tin-Tin (animovaný seriál, který šel i v našich televizích. Tin znamená plechovka, pozn. překladatele), který měl psa jménem Snowy.“
„A já jsem plechová slečna?“
„Docela příhodné, co?“
„Existuje kreslená postavička jménem Coltan-Coltan?“
„Ne.“
„Pak se tedy jmenuje Snowy.“

Středa:
Mým prvním úkolem v rámci experimentu zvaného Snowy je vyčistit ho. Toto se lépe řekne, než udělá. Zdá se, že být špinavý je pro něho dobré. Nechce slyšet na mou domluvu.

„Být špinavý neznamená dobrý,“ informovala jsem ho. „Podívej se na mě. Já jsem pořádná a naprosto čistá. Dala by se ze mě jíst večeře.“
„Haf?“
„Ne, nechci, abys ze mě jedl. Je to výraz. Lidé mají mnoho podobných výrazů, z nichž mnohé dávají smysl ještě méně.“

Nicméně Snowy odmítá zůstat ve sprše a souhlasí pouze s tím, že zůstane ve vaně, když tam budu s ním. Má na tlamě nadřazený výraz, asi si myslí, že tento požadavek je nesplnitelný. Podceňuje mě. Já ho přelstím. Svlékla jsem se, zvedla ho a položila do vany vedle sebe.

„Haf!“
„Voda není moc studená. Je dostatečně teplá na to, abys byl čistý.“

Na umytí jeho srsti používám šampón. Šampón obsahuje výtažky z jojobového oleje a je navržen tak, aby se po něm vlasy více leskly. Bude to stejně fungovat i na psy, nebo to způsobí, že všechna jeho srst vypadá? Pak bude ošklivý. Rozhodla jsem se, že se před ním o této možnosti nezmíním.“

Voda ve vaně brzy zčernala, jak se ze psa smývala špína. Snowy protestuje, ale mám pocit, že to dělá jen na venek. Jeho malý ocas se vrtí a to je znamení, že ve skutečnosti se mu to vlastně líbí.

„Hotovo. Prosím, počkej, než vylezu ven, abych tě mohla osušit ručníkem.“

Snowy ale nečeká. Má svou vlastní metodu sušení, která zahrnuje rychlé třesení se ze strany na stranu, a přitom odlétají kapky vody do všech směrů. To by nebylo důležité, kdyby Sarah Connorová v té chvíli neotevřela dveře a nevstoupila dovnitř s vypraným prádlem. Je promočená a očekávaně reaguje nadávkami a nakopnutím Snowyho. On zakňučel a vyběhl z místnosti.

„Sakra, pes! Tahle várka je zničená. Budu muset znova prát,“ všimla si mě, jak sedím nahá ve vaně plné černé vody. „Únik oleje?“ zašklebila se.

To je nepřesné. A v neposlední řadě ani vtipné.

Našla jsem Snowyho, jak se krčí pod mou postelí. Trvalo několik minut, než jsem ho dostala ven.

„To neznamená, že tě Sarah Connorová nenávidí,“ uklidňovala jsem ho. „Ona se takhle chová ke každému. Je to jen její způsob. A její štěkání je mnohem horší než kousnutí. Ach. Slyšel jsi to? Udělala jsem vtip. Jsi pes a já řekla, že ona štěká…“

Snowy položil hlavu na zem a předními tlapkami si zakryl uši.

Každý umí být kritikem.

Snaha naučit Snowyho používat lidské toalety dopadla katastrofálně. Jen obtížně udržuje nad mísou rovnováhu, a když uklouzne a namočí svůj zadek do vody, tak utíká z místnosti a odmítá se vrátit. Myslím, že ho to budu muset nechat dělat po jeho. Buď takto a nebo mu dávat plenky.

Čtvrtek:
Věci se zlepšily, když jsem ho sebou vzala na noční hlídku. On se pohybuje vedle mě a drží krok, i když má zvyk čichat ke každé lampě a telefonnímu sloupu, kolem kterého jsme prošli. Když jsem se ho zeptala proč, je najednou tajemný. Zřejmě to bude psí věc.

„Zůstaň,“ radím mu. „A nechoď honit žádné feny.“
„Haf, Haf, Haf!“
„Nemáš varlata? A co to má dočinění s honěním fen?“

Zřejmě docela dost.

Snowy mi říká, že tento orgán mu náhle zmizel. Probudil se a byly pryč.


„Možná je to omyl,“ navrhuji. „Díval ses za pohovku a pod matrace? Lidé tam často ztrácejí věci.“
„Haf?“
„Je to možné. Zeptám se Johna, až se vrátíme domů.“

Zbytek hlídky je jednotvárný a domů jsme přišli těsně po šesté. Snowy je unavený a po snězení misky granulí odešel do mého pokoje, kde strávil zbytek dopoledne spaním na mé posteli.

John přišel dolů v 6:30. Stále nespí dobře. Sám si připravuje kávu a pokrm z obilovin. Rozhodla jsem se začít téma chybějících Snowyho varlat.

Když se přestal smát, ptám se znovu.

Když se přestal smát, zeptala jsem se potřetí a dodala. „Je možné, že o ně přišel za pohovkou, nebo pod matrací. Řekla jsem mu, že se tě zeptám na tvůj názor.“

Tentokrát Johnův smích přerušil záchvat kašle.

„Cam, prosím, přestaň!“ vzdychá. „Nebo mi pukne břicho.“

Myslím, že je to nepravděpodobné, ale nechávám toho.

„Cam, Snowy byl vykastrován.“
„Proč byl vykastrován?“
„Lidé to dělají, aby byli jejich mazlíčci poslušní a zastavili jejich nekonečnou chuť vyrábět štěňata. Je mi líto, ale ti jeho zlobivý kluci se už nevrátí.“
„Snowy bude velmi zklamán. Bude ty zlobivé kluky postrádat.“
„To se vsadím, že ano!“ další salva smíchu. „To znamená, že ho někdo nechal na vlastní náklady vykastrovat, takže má pravděpodobně majitele. Pokud ho sem přijde hledat, budeme ho muset vrátit. Smířila by ses s tím?“
„Proč bych neměla?“
„Vy dva vypadáte, že k sobě máte blízko.“
„Je to pes a já jsem stroj. Jsme těžko slučitelní.“
„Dobře, ale pak mi neříkej, že jsem tě nevaroval… Tyhle pocity tě zase více přibližují lidem.“

Pátek:
Snowy zjistil, že mé sandály, které mi vnutila Sarah Connorová, jsou výborné na žvýkání. Brzy jsou z nich cáry po celé podlaze. Jak se dalo čekat, je rozzuřená.

„Podívej se na to, co jsi udělal, ty zlý pse!“ Nadává jako o závod a Snowy utíká pryč, ocas zastrčený mezi nohama. „Jsou úplně zničené,“ řekla smutně, když je vyhazovala do koše.

„To je pech,“ lžu.
Obrací svůj hněv ke mně. „Proč jsi ho nezastavila?“
„Byl na mě příliš rychlý,“ další lež.
„Ha! Myslím, že jsi chtěla, aby to udělal. Nikdy jsi tyhle body neměla ráda.“

Sakra. Prokoukla mou chytrou lest.

„Budu ti muset koupit více párů.“
„To je pech,“ opakuji, tentokrát ale pravdivě.

Snowy má mnoho zvláštních zvyků. Je zvědavý a proto musí čichat ke každému sloupu a tyči. Najde každý kousek špíny, lehne si na ní a nabalí jí na sebe. To vyžaduje časté koupání a on vždy trvá, abych chodila do vany s ním.

„Strčit ho do pračky a zapnout jí na studený cyklus,“ naznačuje Sarah Connorová. „To ho naučí.“

Myslím si, že je to vtip. Vždycky je to u ní těžké poznat.

„Další koupel?“ John se ptal, když nás uviděl spolu ve vaně. „Ten pes i bez tamtoho prožije víc akce, než já.“

Nevím, co to znamená. Ani Snowy. John dokáže být někdy velmi záhadný.

Neděle:
Nyní je konec srpna. Zatímco počasí je stále teplé a slunečné, prázdniny budou za pár dní pryč. A to pro Johna a mě znamená návrat do střední školy, tentokrát tam budeme jako přítel a přítelkyně. Nemůžu se už dočkat.

Zjistila jsem, že John není tak horlivý.

„Nechceš odmaturovat?“ ptám se ho.
„Jistě, ale ne na úkor dalších zmařených životů. Pamatuješ si na naše poslední dvě školy?“
„Nebyla to tvá vina.“
„Ne, ale mohl jsem tomu zabránit. Dva mrtví teenageři. Ta holka… Alexis – kdyby zůstala se mnou a Beccou, tak si sem jistý, že by přežila.“
„Alexis nikdy nebyla moc chytrá.“
„Ale teď je moc mrtvá.“
„Tvá matka chce, abych předstírala, že jsem tvoje přítelkyně.“
„Jo, řekla mi to.“

John je tichý, zamyšlený.

„Dolar za tvoje myšlenky,“ poznamenala jsem.
„Není to pence za tvoje myšlenky?“
„Inflace. Navíc nemám drobné.“
„Ach, přemýšlel jsem o tom, jak jsme se poprvé setkali. V Novém Mexiku, pamatuješ?“

Přistupuji do příslušného souboru v paměti.

Střední škola v Novém Mexiku… dlouhé chodby, po obou stranách skříňky… studenti spěchající do tříd a ze tříd… osamělý chlapec, je tu nový… nemá přátele, je nejistý, jeho místo je v tomto světě učení… dlouhé rozcuchané vlasy… rozhlíží se, spatří mě a opatrně si mě prohlíží… snaží se vypadat v pohodě…  ale je jiný… roztomilý… tak roztomilý…

„Matně,“ řekla jsem neodhalujíc nic ze svých vzpomínek.
„Přestavila ses mi jako Cameron Phillipsová. Řekla jsi mi, že tvůj otec prodává traktory. Co kdybych tě požádal o nákup traktoru? Co bys udělala?“
„Jeden bych ti sehnala, samozřejmě.“
„Vsadím se, že jo,“ usmál se. „Bude to jako tenkrát. Bude to jako nový začátek.“
„Chceš traktor?“
„Ani ne, díky.“
„Měli bychom trénovat,“ navrhuji.
„Trénovat co?“
„Být párem.“
„Proč?“
„Abychom nevzbuzovali podezření.“
„Ok. Zkusíme to?“
„Co dělají páry? Myslím ve škole.“
Pokrčil rameny. „Drží se za ruce, chodí ven, líbají se…“
„Měli bychom si zkusit líbání.“
John se směje. „Je to tak dávno, že jsem možná zapomněl, jak se to dělá.“
„Je to jednoduché. Ukážu ti to.“

Jsem tak blízko Johnovi. Cítím na sobě jeho dech. Sklonila jsem obličej. V mém HUD se zobrazila zaměřovací grafika se vzdáleností a rychlostí. Přistání na Johnovy rty je měkké. Velmi měkké.

„Myslím, že je potřeba, aby to vypadalo opravdově.“

Polibek

„Ano, pro dobro naší mise.“

Polibek

„A to byl mámin nápad.“

Polibek

„Měla by být ráda, že to bereme tak vážně.“

Polibek

„Chceš mačkat můj zadek? Aby to vypadalo autenticky.“

Polibek

„Dobře, jsem pro autentičnost.“

Polibek

„Mohli bychom to zkusit i s jazyky?“
„Jasně.“

Polibek

„Chutnáš po jahodách.“

Polibek

„Měl jsem před tím ovocný jogurt.“

Polibek

„Jak chutnám já?“

Polibek

„No – docela masitě.“

Polibek

„To budou ty granule.“
„Počkej, ty jsi jedla psí konzervu?“
„Ne, ty hloupý. Jen jsem ochutnala Snowyho oběd,abych zjistila, jestli není zkažený. Nebude jíst prošlé jídlo. Je to vybíravý jedlík.“
„Takže jsi jedla psí jídlo?“
„Ano. Je něco špatně? Proč jsme se přestali líbat?“
„Myslím, že budu zvracet.“

John se vysmýkl z našeho objetí a spěchá pryč.

„Je to velmi výživné,“ volám za ním. „Jsou tam složky pro hedvábně hladkou srst.“

Příliš pozdě. John opustil místnost.

Poznámka pro mě: Před líbáním nepožívej psí jídlo.

Pondělí:
John, Snowy a já jsme venku v přední části zahrady. John myje SUV, zatímco sedíme ve stínu domu. Sarah Connorová je mimo dům, udržujíc si svou kondici. Snowy leží neklidně v mém klíně s pohledem opatrně upřeným na kbelík s mýdlovou vodou a hadici, kterou používá John. Snowy nemá rád hadice. Ani mýdlo.

Otlučený pickup Chevrolet zastavil na chodníku a vystoupil muž v zaprášených montérkách. Snowyho uši se z nějakého důvodu narovnaly proti jeho hlavě a on se začal třást a kňučet.

„Mohu vám nějak pomoci, pane?“ ptá se John.
„Možná ano a možná ne, synku. Je doma tvůj otec?“
„Můj otec je mrtvý, pane.“
„A máma tu je?“
„Je venku. Můžu vám pomoci já, pane?“
„Crowe. Abner Crowe. Hledám tu psa. Ztratil se mi. Bílý teriér slyšící na jméno Jasper. Slyšel jsem, že je tu pes, jenž odpovídá tomuto popisu.“
John ukazuje na Snowyho. „Je to váš pes?“
„Skara, je! Proklatě, Jaspere, kde jsi byl? Ošklivý pes. Udělám s tebou večer krátký proces, až přijedeme domů.“

Snowy naříká ještě hlasitěji. Muž jménem Abner Crowe se snaží přijít k nám, ale John mu rukou zablokoval cestu.

„Počkat, pane Crowe. Když ten pes přišel k nám, byl v dost špatném stavu. Vypadal, jako by ho jeho majitel týral, nebo ho možná i opustil.“
„Do toho, jak se starám o svá zvířata, ti nic není, synu.“
„Možná. Ale moje sestra začala mít Snowyho ráda… Tak mu teď říkáme. Byl bych nerad, aby zase odešel. Možná byste mohl být tak laskav, že byste nám ho prodal?“
Abner Crowe zamyšleně natáhl bradu. „Obchod, jo? Hmm, ten pes mě stál hodně na účtech u veterináře. Pak je tu jídlo…“
„Zaplatím vám deset tisíc dolarů,“ oznámila jsem mu.

Abner Crowe se otočil směrem ke mně a jeho oči se podezřívavě zúžily. Jazykem si navlhčil úzké rty. Strniště na jeho bradě je více šedivé, než černé. On stárne a nevypadá to zrovna dobře.

„Deset tisíc dolarů, říkáš? Není to za takového ošklivého psa moc, holka?“

Jdu dovnitř do domu napsat šek na dohodnutou částku a podávám mu ho.

„Není to nějaký vtip, kterým mi děti chtějí sebrat mého psa? Já to vezmu a šek nebude krytý. Není to pravda?“
„To není vtip, pane,“ říká mu John. „Zdá se, že je to dobrá částka za zvíře, na kterém vám stejně moc nezáleží.“
Abner Crowe přikývl. „Ano, je to tak a ještě něco navíc. Sbohem Jaspere. A snadné zbavování, přeji. Neposlušnějšího psa jsem nikdy neviděl. Pořád běhal za fenami a určitě udělal několik štěňat. Disciplína. To je věc, která mu chybí. Musíte ho držet na uzdě. Ukázat mu, kdo je tady pánem.“

Je téměř zpět u svého Pickupu, když John říká. „Dám vám přátelskou radu: Neberte si žádná další zvířata, když nevíte, jak se o ně starat.“
„Ty mi říkáš, co mám dělat, chlapče?“
„Ne, říkám vám, co nedělat.“
Starší muž kývl a zdálo se, že Johnovu radu přijal. Pak však jeho rysy ztvrdly hněvem a napřahuje k úderu.

„Ty ukecaný hajzle!“

John se vyhnul pěsti, ukročil a strčil Abnera Cwoweho na zem. „Buďte alespoň jednou v životě chytrý. Vemte peníze a odejděte.“
„Ty jsi mě napadl, chlapče! Asi moc koukáš na akční seriály.“
„Cítím z vašeho dechu alkohol a jiného řidiče tu nevidím. Klidně jděte a zavolejte policii. Možná budeme mít cely vedle sebe.“

Abner Crowe nepromluvil, dokud nebyl bezpečně za volantem svého vozu. „Zkurvené děti!“ křičí. „Nemají žádný respekt ke starším a zkušenějším!“

Je možné, že odkazuje na sebe.

Snowy se ještě chvěje, když se Sarah Connorová vrátila domů ze svého běhu. „Co je s ním?“ ptá se, když se podívala dolů. John jí to vysvětluje. Její tvář se zpřísnila, když slyší o obchodu. Přišla ke Snowymu a když si myslím, že mu začne nadávat, tak se ohýbá a škrábe ho za ušima, tak jak to má rád.

„Vítej do rodiny,“ řekla tiše.

Úterý:
Snowy má velký úspěch u Jerolda a Alys, kteří nad ním povykují, a jeho ocas se vrtí tak rychle, že ho téměř vidím rozmazaně. Zdá se, že je obzvláště zaujatý Alys, která vypadá ve svých malých Bikinách na slunečních paprscích velice atraktivně. Neustále se tře o její dlouhé, opálené nohy. Kdybych byla člověk, mohla bych cítit pocit žárlivosti. Děvka.

„Cam, je rozkošný! Podívej, jak se jeho malý ocas vrtí! Můžeme si ho vzít sebou na pláž? Prosím! Slibuji, že se o něho opravdu dobře postaráme.“
„Chceš jít na pláž s Jeroldem a Alys?“ ptám se Snowyho.
„Haf, Haf!“
„Říká, že by šel rád na pláž a děkuje za optání.“
„Ach, Cam!“ Alys se směje. „To je tak roztomilé, jak předstíráš, že rozumíš jeho štěkání.“

Předstírám?

Vrátila jsem se do domu a ze své podkrovní místnosti pozoruji okolí. Je to dobrý bod s výhledem na většinu ulice.

Během teplého dne nejsou vidět žádní běžci. Lidé mají jako chlazení potní žlázy, ale kupodivu je nejsou moc ochotní používat. Raději se spoléhají na mechanické ventilátory nainstalované v jejich domech a autech. Tato závislost na strojní technologii je malým, ale významným krokem na kluzký svah, na jehož konci je Skynet.

U čísla čtyři se tvrdě pracuje na terénních úpravách, výsadba stromů a keřů znamená vykopání velké hromady zeminy, která bude bezpochyby Snowyho velmi lákat. Budu ho muset držet dál.

Do čísla sedmnáct se před týdnem přestěhovala nová rodina. Manžel, manželka, malé dítě a ještě menší pes. Snowy zatím předstírá, že si ho nevšiml. John říká, že je to jen takové hraní. Nicméně, Snowy tráví v poslední době v přední části zahrady více času, než je obvyklé. Vyje a upozorňuje na sebe. Jeho chování mi připomíná Jerlolda Ramireze, když je v blízkosti přitažlivá žena. Zdá se, že lidé a psy nemají tak odlišné namlouvací rituály, i když Jerold Ramirez určitě nečůrá na každý sloup, kolem kterého projde. Tedy pokud je mi známo.

Protože jsem v domě sama, je důležité tento čas využít konstruktivně. Žádné flákání. A protože jsem terminátor, tak to znamená zabíjet.

Na zahradě má Sarah Connorová několik obdélníkových ploch bez trávníku, kde pěstuje ovoce a zeleninu. Čerstvé ovoce a zelenina jsou důležitou složkou lidské stravy a ona stále naléhá na Johna, aby jedl více salátů, i když on je nejšťastnější, když si může dát pizzu.

Rostliny rostou v pravidelných řádcích a v ideálním kalifornském podnebí jsou silné a svěží. Ale stejně jako většina živých tvorů, jsou zranitelné vůči dravcům.

Je na mě, abych to zastavila.

Pozoruji jednotlivé řádky a hledám škůdce, než budou moci plodiny poškodit. Mšice, housenky, brouci, slimáci, hlemýždi, larvy, červy všech možných tvarů a pohlaví, jsou zabíjeni mezi mými prsty, které jsou z jejich rozmačkaných vnitřností brzy zelené. Je to velmi dobrý pocit a já rozšířila svou hlídku i do trávy, aby mohli mravenci, berušky a všechny možné druhy hmyzu být obětovány mé horečné krvežíznivosti.

Rozmyslela jsem si to.

Snowy se vrátil o několik hodin později, páchl mořskou vodou a jeho srst byla plná písku.

„Měl dobrý proud!“ směje se Alys. Zvedla ho ze zadního sedadla a postavila ho vedle mě. „Ty jsi takový slaďoučký, že?“

Sladké? Snowy nevypadá, že myslí na dezert. Ve skutečnosti je tak šťastný, jak jsem ho nikdy neviděla.

„Postavili jsme ho na mělčině na dětské prkno a vypadal tak přirozeně,“ Alys pokračuje. „Myslím, že byl v minulém životě surfař.“
„Snowy měl minulý život?“
„Jasně, myslím, že všichni máme minulé životy. Žijeme, umíráme a znovu se vracíme. Znovu, znovu a znovu. Já myslím, že jsem jednou byla anglickou princeznou na dvoře krále Artuše, zatímco Jerold byl hladový rolník v době francouzské revoluce.“
„Jak to, že ty jsi anglická princezna a já jsem hladový francouzský sedlák?“ protestuje Jerlod.
„Karma, brácho.“
„Co, když jsem byl francouzský aristokrat, kterému byla useknuta hlava?“
„Chceš, aby byla tvá hlava useknutá?“
„Ne, jen blbnu z toho umírání hlady.“
„Kým si myslíš, že jsi byla v minulém životě ty, Cam?“
„Kus kovu.“
„Ach Cam!“Alys se opět směje. „Ty jsi takový komik!“

Komik?

Snowyho srst potřebuje koupel. A samozřejmě trvá na tom, abych se k němu připojila. Souhlasím.

Jakmile jsme spolu byli v teplé vodě, Snowy byl velmi hovorný, a když mi líčil své dobrodružství na pláži, tak se jeho nadšený štěkot odrážel od kachlových obkladů. Všichni surfaři ho obskakovali, jedl zmrzlinu, která mu velmi chutnala, i když to nejsou masové granule a zjistil, jak je snadné hrabat do písku.

„To vidím. Tvá srst je pokryta pískem.“
„Haf, Haf?“
„Ne, Alys se nebude koupat s námi. Má svou vlastní koupelnu. Ale mohli bychom pozvat Johna, aby se k nám přidal, jestli si to přeješ?“

Snowy zvedl pravou tlapu a zakryl si s ní oči.

„Najednou se stydíš…“

Písek se vymývá docela snadno a voda se mění na hnědo, ne černo. To je pokrok.

„Takže se ti líbil den strávený s Jeroldem a Alys?“
„Haf!“
„Chtěl by si žít raději s nimi a být nazýván Slaďoučkým?“

Důrazně zavrtěl hlavou.

„Jsi si jistý? Pochopila bych, kdyby ano. Alys je velmi krásná. A je člověk. To je něco, čím nikdy nebudu, ať se o to budu snažit sebevíce.“

Snowy se na mě dívá a pak sklopil hlavu a čenichem lehce tře o mé stehno. Myslím, že se mě snaží potěšit.

Snowy je po výletu na pláž tak unavený, že může sotva vyjít schody. Raději jsem ho vzala do náručí a odnesla až do pokoje, kde jsem ho položila na postel, na které okamžitě usnul.

V přízemí sedí John se svou matkou a jedí pozdní večeři. Sedla jsem si k nim. Diskutují o našem návratu do školy.

„Tady je plán školy. Chci, aby sis zapamatoval, kde jsou vchody, východy, únikové cesty, všechno,“ tvrdí Sarah Connorová. „A silniční trasy v okolí. Je jasné, že si tam nemůžete vzít zbraně, ale můžeme jimi vybavit alespoň tajnou přihrádku v SUV. Takže něco do ruky mít budete. Oba samozřejmě budete mít své skříňky. Pokud se stane něco neobvyklého, chci to vědět.“
„Mami, je to všechno vážně nutné?“
„Nemysli si, že blesk nemůže udeřit dvakrát. Johne, to už se přeci stalo. Už dvakrát tě ve škole našli. Plán je myslet na nejhorší a doufat v nejlepší.“
„Tak to bych měl možná zůstat doma.“
„Ne, když máš možnost odmaturovat.“
„Mami…“
„Cameron půjde do školy několik dní před tebou. Pamatujte si. Až se setkáte poprvé, musíte se chovat jako, že se neznáte.“
„Ale říkala jsi, že budeme přítel a přítelkyně?“ zeptala jsem se.
„To je pravda.“
„Ježíš, mami.“
„Netvař se tak, Johne. Jen tak může být dostatečně blízko, aby tě mohla na každém kroku chránit. Hele, rozhodně neočekávám, že se budete líbat, nebo tak něco.“
„Ne, to by bylo vážně divné,“ směje se John. Jeho noha dupe pod stolem na mou. Zřejmě mi chce naznačit, že to jen předstírá pro dobro své matky.
„Opravdu divné,“ doplňuji ho a dodávám. „Zvláště, když jeden z nás jedl psí žrádlo.“

Hups…

„Cože?“ mračí se Sára Connorová. „Co s tím má co dělat psí žrádlo?“
„Zvládneme to, mami,“ rychle říká John. „Neboj se.“
„Můžu si vzít Snowyho do školy?“ ptám se.
„Rozhodně ne! Psi nechodí do školy.“
„Je velmi chytrý. A nebude dělat problémy.“
„Johne, řekni jí to.“
„Cam, Snowy musí zůstat doma. Tak to prostě je. Máma se o něj dobře postará.“
„K snídani a obědu jí granule, ale ne k večeři,“ poučovala jsem jí. „Pokud se vyválí v hlíně, bude potřebovat koupel. Budeš muset jít do vany s ním, protože se bojí sprchy. Má rád, když mu alespoň třikrát denně poškrábeš bříško po dobu minimálně pěti minut. Pokud to děláš kratší dobu, trucuje.“
Sarah Connorová překřížila ruce na prsou a řekla. „Dobře, co se to tady děje?“
„Jak to myslíš?“
„Ještě včera jsi se chovala jako Terminátor. A najednou máš tolik pochopení pro živé tvory. Proč to najednou vypadá, jako by byl ten pes pro tebe prvorozený syn?“
„Chtěla jsem dokázat, že se ve mně mýlíš,“ musím přiznat.
„Jak mýlím?“
„Květina v mém pokoji. Říkala jsi, že umím jen zabíjet, ale ne udržet něco na živu.“
„Takže to všechno kvůli té hloupé kytce?“
„Myslím, že tou to začalo,“ vložil se do toho John. „Ale vyvinula se u ní skutečná láska ke Snowymu. To by mohlo být významné.“
„A k čemu to má být dobré?“
„Mami, přemýšlej o tom. To není nějaké přeprogramování, nikdo nezměnil Cameronin kód. Naučila se starat se o jiný život. Mysli na důsledky.“
„Dobře, tak dáme každému Terminátorovi plyšové štěně a počkáme, až se z nich stanou mírumilovní tvorové.“
„Myslím, že – budoucí John – poslal jí zpět i proto, aby se naučila takové věci.“
„On – ty – poslal jí zpátky, aby tě chránila – Zatraceně, to cestování časem je matoucí.“
„Každého terminátora jsem mohl takto naprogramovat. Musí existovat hlubší důvod, proč jsem si vybral právě Cameron.“
„Kromě evidentní fyzické přitažlivosti pro dospívající chlapce.“
„Myslíš, že mé budoucí já je povrchní? Myslím si, že jsem to udělal proto, že Cameron je schopná se změnit, vyvíjet se. Možná, že tohle je jen začátek.“

Sarah Connorová si povzdechla. „Dobře, radši mi zopakuj to s tím psem. Snowy žere granule k snídani a večeři?“
„Granule k snídani a obědu, k večeři ne,“ opravila jsem ji. „A při koupeli používej jen jojobový šampón. Nemá rád ty, co voní jako citrusové plody. Stěžuje si, že je to jako být vyprán v limonádě,“ usmála jsem se. „Myslím si, že je to psí vtip.“
„Ty vážně čekáš, že se budu koupat se psem?“
„On většinou nemočí ve vodě,“ ujišťuji jí.
„No, dobrá, to je přesvědčivý důvod.“

Přes všechny projevy nepřátelství a rozmrzelosti nemám pocit, že by Sarah Connorová cítila ke Snowymu něco špatného. Právě naopak, myslím, že je do něj tajně zamilovaná. Lidé někdy skrývají své opravdové emoce a pocity za maskou zloby. Věřím, že Snowy u ní bude v bezpečí.

Vypadá to podivně, že s někým diskutuji o péči o jiného živého tvora a ne o jeho zabití, což je můj základní instinkt u všech forem života. Možná je Johnova hypotéza správná. Možná se opravdu měním a vyvíjím. Pokud ano, vyvíjím se do čeho, nebo koho?

A budu to ještě na konci roku vůbec já?

30 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 29


Úterý:
Jsem milionář.

23000 dolarů, které jsem vyhrála v online pokeru na Vegas_Vicovi, zaokrouhlilo mou celkovou vyhranou částku na sedmimístnou. Vegas_Vic měl jen flash a něvěřil mi, že mám full house. Vegas_Vic věřil, že blafuji. Já ale nikdy neblafuji. Není to nutné od té doby, co jsem vylepšila pokerový software tak, abych mohla vidět nejen své karty, ale i karty soupeřů. Jsem překvapená, že to nedělá více lidí, protože to usnadňuje hru a vítězství je pak nevyhnutelné. Jejich ztráta je mým ziskem, doslova.

Převedla jsem finanční prostředky na svojí kreditní kartu a zrušila svůj herní účet. Je čas na odchod „Plechové slečny.“ Byla úspěšným pokerovým hráčem. Méně a méně hráčů chtělo sedět u stejného stolu, jako já, protože jsem vždycky vyhrála všechny peníze, které proti mně vsadili. … Bez ohledu na to. Mám, co jsem chtěla: peníze k Johnovým narozeninám: Chci mu koupit hezký dárek.

Doufám, že milion dolarů bude stačit.

John a jeho matka jsou v supermarketu. Snowy taky. Nebyla jsem pozvána. Naposledy jsem koupila 72 pytlíků Doritos a několik litrů těsta na palačinky. Bylo to považováno za nepřiměřené. Sarah Connorová má dlouhou paměť.

To znamená, že budu potřebovat pomoc, abych koupila Johnovi dárek, jaký si zaslouží. Vím, za kým jít.

Jerold a Alys jsou venku a voskují svá prkna. To je nezbytné, aby na něm při jízdě na vlnách neklouzali. Můj návrh, aby si nohy k prknu přibili hřebíky, se zamítá jako vtip. Nevím proč, protože by to k jejich přilnavosti na prkně bylo výrazně účinnější, než tenká vrstva vosku.

„Ahoj, Cam,“ pozdravil mě Jerold. „Vypadáš dnes vážně skvěle.“
Alys vyvalila oči a řekla. „Ach jo, ty jsi vážně nenasytný…“
„Co, nemohu zavalit hezkou holku komplimenty?“
„Já nic neříkám, jen tu stojím a dívám se, jak tu hoříš touhou.“
„Možná to bude jen tvoje představa.“
„Jasně. A narostou mi křídla a odletím na měsíc. Co pro tebe můžeme udělat, Cam? Pokud hledáš Johna či Snowyho, viděla jsem je odcházet s mámou asi před dvaceti minutami.“
„John má zítra narozeniny,“ vysvětluji. „Chtěla bych mu koupit hezký dárek.“
„Skvělé! Co máš na mysli?“
„Automobil.“
„Jo, dobrý nápad. Máma nám koupila k šestnáctinám Brouka. Jaký je tvůj rozpočet?“
„Milion dolarů.“
„Vážně? Wow, to musíš mít pořádné kapesné. Za takové peníze mu můžeš koupit jiné auto na každý den.“

I nad tím jsem se zamyslela. Jiné auto pro každý den znamená až 365 vozidel. To by mohlo být extravagantní. A mohou být problémy s tím, jak je všechny zaparkovat na příjezdovou cestu.

„Bude stačit jen jedno,“ rozhodla jsem se.
„Chytrá volba,“ Alys se směje.
„Myslíte, že John by měl radost, kdybych mu dala Hummera?“
Jeroldova tvář z nějakého důvodu zčervenala. „Ehm – není to tvůj bratr?“ (Hummer je kromě terénního auta také bzučák, tak to Jerold špatně pochopil:-) pozn. překladatele)
„Ona myslí auto, ty perverzáku,“ zkřivila Alys obličej. „A rozhodně ne. Tyhle věci jsou tak pro Chucka Norrise – ošklivé vlasy a více peněz, než vkusu. Kup mu něco klasického a stylového. Doporučuju klasické Porsche.“
„Je to hezký dárek?“
„jasně, že je. Dovol mi se převléknout a já s tebou pojedu. Znám místo, kde pro tvého bratra něco vybereme.“
„Hele, můžu jet taky?“ ptá se Jerold toužebně.
„Ne. Zůstaň tu a hraj si s panenkami ze Star-Wars kolekce.“
„Figurky. Kolikrát ti mám říkat, že to nejsou panenky, ale figurky z omezené edice.“
„Mám dojem, že tentokrát ani moc neprotestuješ.“
„Jo, dobře, tentokrát máš pravdu.“

PORSCHE
Alys a já jsme v obchodu s automobily v Laguna Beach. Ona má teď na sobě krátkou sukni, vysoké podpatky a velmi krátké tričko. Říká, že je to nezbytné, abychom mohli udělat dobrý obchod.

„Věř mi, že takové oblečení je pro kluky to, co pro hmyz květina. Ručím ti, že takhle nám prodá i to, co nemá a o pár tisíc levněji. Možná i o víc. Umím kluky obměkčit.“

Obměkčit? Zajímavé. To může způsobit pouze moderní způsob zabíjení plamenometem.“

Třpytí se v žáru slunce. Zajímáme se výhradně o Porsche. Z mnoha aut je jich tu několik, elegantní a drahá. Jsem si jistá, že Johnovi se takové auto bude líbit.

„Dobře, Cam, přichází prodavač. Pamatuj, nech mluvit mě. Jak vypadají moje nohy?“
„Dlouhé a opálené.“
„Tak…“

O hodinu později odjíždíme v klasickém Porsche 911. Alys se ho podařilo usmlouvat o 20 tisíc dolarů, novou sadu pneumatik a plnou nádrž. Nejsem si jistá, jak se jí to podařilo. Neustále vyhledávala oční kontakt, přehazovala si vlasy, vesele se na prodavače smála a opakovaně křížila nohy. Myslím, že to je způsob, jak se v Americe obchoduje.

„Je to lehké,“ směje se Alys. „Muži jsou takoví idioti. Vždycky myslí tou malou hlavou.“
„Jeho hlava mi připadala normální velikosti.“
„Všichni muži mají dvě hlavy, kočko. A když jde o ženy, vládne ta menší.“

Dvě hlavy? To jsem nevěděla. Má i John malou hlavu? Pokud ano, proč jsem jí ještě neviděla? Budu trvat na tom, aby mi jí ukázal, až přijdu domů.

„Tak pojďme vzít naše dítě na dálnici a uvidíme, co se s ním dá dělat.“

Porsche je rychlejší a ovladatelnější, než SUV. Poté, co jsme dosáhli dálnice, jsem položila nohu na plyn a vyrazila v před, rychlost se bez jakékoliv námahy zvyšovala.

„Nádhera!“ směje se Alys. „Nevadilo by mi, kdybych měla také takové auto.“
„Možná dokážeš přesvědčit prodavače, aby ti jedno nechal ještě levněji?“
„Jsem dobrá, zlato, ale zas ne tak dobrá.“

Jedeme na sever směrem k Santa Monice. Udržuji stabilních 190 Km/h a předjíždím pomaleji jedoucí vozidla.

„Wooow!“ křičí Alys, její dlouhé černé vlasy vlají za ní. „To je tak bezvadný!“

Je to bezvadný, dokud jsme neprojeli kolem černo-bílého policejního hlídkového vozu, který oproti nám vypadal, jako by stál na místě. Za námi zní jeho siréna.

„Do prdele! Jsme v hajzlu! Bude lepší zastavit. S trochou štěstí to bude v pohodě. Jinak nemáme šanci.“

Já si ale nemyslím, že mám zastavit. Místo toho jsem přišlápla plyn. Rychlost neustále stoupá, dokud se neustálila na 300 Km/h, což je zřejmě maximální rychlost vozidla. V této rychlosti se z ostatních aut stávají jen rozmazané šmouhy a jen můj pokročilý orientační software zabraňuje při slalomu mezi ostatními vozy úrazu.

„Cam, ne!“

Cam, ano. Necháváme hlídkový vůz daleko za sebou. Nebezpečí ale není u konce. Budou volat někomu před námi, takže je možné, že umístí zátarasy, aby nás zadrželi. Může tam být i vrtulník, tedy policie s očima na obloze. Je na čase opustit dálnici. Na nejbližším výjezdu zatáčím v kontrolovaném smyku při rychlosti 190 Km/h, pneumatiky kvílejí a kouří, protože jsou na hranici své přilnavosti.

„Svatá prostoto… svatá prostoto… svatá prostoto…“

Alys se modlí ke svému bohu. Je prostota svatá? Zřejmě ano. Je divné, čemu všemu se lidé mohou klanět.

Poté, co jsem ve městě snížila rychlost, stáváme se jen dalších automobilem ve světě automobilů. Pomalým a anonymním.

„To bylo neuvěřitelně děsivé!“ prohlašuje Alys a její normálně opálený obličej je pobledlý stresem. „Za celý svůj život jsem nikdy nebyla tak vyděšená!“
„Omlouvám se za tvé vystrašení.“
„Ale to nemusíš. Bylo to vzrušující! Bylo to jako vyšplhat se na vrchol hory a vědět, že je celý svět pod tebou! Cítím, jak mé srdce bije.“

Vzala mě za ruku a vložila jí mezi svá prsa. Cítím, jak její srdce bije, jako zoufalé zvíře, snažící se uniknout z jejího hrudníku.

„Jak jsi to dokázala? Nevěděla jsem, že jsi jako řidič Ed (počítačová hra, pozn. překladatele).
„Mám talent.“
„Fakt? Možná, že tvůj skutečný otec byl automobilový závodník a ty jsi zdědila jeho geny. Nebylo by to skvělé?“

Alys se rozhlédla po okolí. „Vím, kde jsme. Támhle zaboč vlevo. Blízko je bar. Musím se napít.“


Růžová Lastura
Jsme v baru, který se jmenuje Růžová Lastura. Jednopodlažní budova s chromovaným a skleněným interiérem. Všechny zákaznice jsou ženy, v dohledu není žádný muž.

Zdá se, že barmanka Alys zná. Je malá a hubená s kudrnatými blond vlasy a kovovým kroužkem v levé nosní dírce.

„Čau, Al. Vypadáš dobře.“
„Čau, Kendro.“
„Jako obvykle?“
„Prosím.“
„Kdo je tvá roztomilá kamarádka?“
„Jmenuje se Cameron.“
„Cherry-vanillu? (značka doutníku, pozn. překladatele)
„Jasně.“
„To Porsche venku je její?“
„Jen jsme ho koupili. Je to dárek pro jejího bratra.“
„Cherry-vanilla je dobrá, co? Nejlepší druh… Co si dáš ty, kotě?“
„Sodu,“ odpovídám.
„Vážně? Tady v Lastuře neřešíme doklady.“
„Sodu.“
„Jak chceš.“

Začala hrát hudba. Je basová a hluboká. Několik žen opustilo svá místa a začalo tančit.

„Chceš tancovat?“ ptá se mě Alys.
„Ne.“
„ A nevadí, když si půjdu zatančit já?“
„Proč by mi to mělo vadit?“

Dopila pití a odkráčela na taneční parket. Se zavřenýma očima se houpe do rytmu. Okamžitě jí obklopují tři dívky, ale Alys si jich nevšímá, je ponořena do hudby.

„Vážně nechceš něco silnějšího?“ ptá se mě Kendra. „O doklady se opravdu nemusíš bát. Policajti dostali svůj díl, jestli víš, co tím myslím.“

Nevím. A řekla jsem jí, že mám ráda sodu. Ona pokrčila rameny. „Na tebe Mary Poppinsová (postava dětské chůvy z filmu, pozn. překladatele).“
„Mé jméno je Cameron.“
„Jakkoliv.“
„Kde jsou všichni muži?“ zeptala jsem se.
„Kdo potřebuje muže? Lastura je zřízená ženami pro ženy. Potřebujeme tu muže tak, jako ryba potřebuje kolo.“

To je podivná poznámka. Ryby, které nemají končetiny, by nebyli schopné sešlápnout pedály, nebo uchopit řídítka. Navíc oceán není vhodným místem pro jízdu na kole. Upozorňuji na tuto skutečnost Kendru.

„Ty nejsi moc chytrá, co?“ usmívá se. „Ale líbíš se mi jako holka. Jestli tě Alys omrzí, zavolej mi. Opravdu jsi nastartovala můj motor.“
„Ty máš motor?“
Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Jsi legrační!“

Píseň skončila. Alys otevřela oči, zamračila se na ženy a odhání je pryč. Pak se vrátila ke mně, sedla si na stoličku a objednala si další drink.

„Je to přátelské místo,“ poznamenala jsem, zatímco Alys vyhnala dvě dívky pryč a znovu se mě zeptala na tanec.
„Jsou vlezlé. Haló? Jsem neviditelná? Vypadni odsud pryč!“ nadává dívkám, které stále stojí blízko nás.

Alys vypila další dva drinky a pak znovu odešla tancovat. Tentokrát kolem ní stojí pět dívek.

„Ona je velmi populární,“ poznamenala jsem směrem ke Kendře, která dává ještě jeden nápoj před Alysinu stoličku.

„To jo, Alys přitahuje ostatní holky jako magnet. Zejména proto, že se dozvěděly o rozchodu jí a  Rosalie. Vím, že není volná dlouho. Jak dlouho jí znáš?“
„56 dnů, šest hodin a 42 minut.“
„Působivé. To musí být vážné, když počítáš i minuty.“

Nevím, co tím myslí a než jí mohu požádat o vysvětlení, vrátila se Alys. Dopila své pití, znovu mávla o další a podrážděně gestikulovala na skupinku dívek.

„Jdu na záchod. Nechoď s nikým tancovat, Cam. Myslím to vážně. Je to všechno banda zlých krav!“
„Možná by sis měla dát pozor,“ radí mi Kendra. Ally je trochu náladová, když je opilá. Naliju jí ještě jeden drink a konec. Věř mi, že je to pro její dobro.“

Během Alysiny nepřítomnosti za mnou přišlo pět dívek a zeptaly se, jestli půjdu tančit. Odcházely pryč zklamané, když jsme je odmítla. Toto je jistě nejvíc přátelské místo, které jsem kdy navštívila.

Alys se vrátila z toalet a vypila další drink. Mává pro další.

„Omlouvám se, Al, ale studna vyschla,“ řekla jí Kendra. „Myslím, že už máš dost.“
„Hele, sama řeknu, až budu mít dost. Sakra!“
„Nechci žádné potíže. Proč si nevezmeš svou přechodnou holku sebou domů?“
„Moje přechodná holka? Co to má znamenat?“
„Všichni jsme slyšeli o tom, že tě Rosalie nechala.“
„Ne, nechala jsem jí já, to já jí kopla do prdele!“
„Já to slyšela jinak.“
„Pak jsi slyšela špatně. Dělej, Cam, jdeme. Polib si, Kendro. Polib si, ty zatracená děvko!“

Sotva jsem dosedla za volant Porsche,  Alys se už na mě tiskne a natahuje se svými rty k mým a snaží se vložit svůj jazyk do mých úst. Ona chutná po mátě a alkoholu. Snaží se strčit ruku do přední strany mých kalhot.

„No tak, miláčku, nebraň se. Jsem do tebe blázen.“
„Ne.“

Beru ji za ruku a odstranila jí ze sebe.

„Zlomila jsi mi zápěstí!“ naříká.
„Není to zlomené,“ vím, jak mám zlomit všechny kosti v lidském těle, ale takovou sílu jsem nevyvinula.

Vrhla se na mě znovu. Tentokrát jsem připravena a shodila ji zpět do sedadla.
„Zlomila jsi mi páteř!“
„Tvá páteř není zlomená.“
„To nemůžeš vědět!“

Štípla jsem jí do stehna.

„Hej! To bolí! Proč jsi to udělala?“
„Pokud by tvá páteř byla zlomená, byla by přerušena mícha. Necítila bys vůbec nic.“

Snaží se ke mně dostat znovu a znovu, ale já jí pevně držím na sedadle.

„Jak to děláš? Jsi kost a kůže.“
„Jsem mnohem víc, než to.“
„Jsem větší, než ty. Tvé ruce jsou jak párátka.“
„Velikost není vše.“

„Já jsem se před tím prodavačem chovala jako kurva. Myslíš, že jsem si užívala, když se mi díval pod sukni? Nebo že jeho trapné vtipy byly k smíchu? Udělala jsem to pro tebe. Protože tě vážně miluju. A zasloužím si za to tohle?“

Rozplakala se. Drzá, sebejistá Alys byla nahrazena citlivou, kterou jsem viděla před pár dny. Vždycky jsem si myslela, že Becca Shaughnessy byla citově nejvíce nestálý člověk, jakého jsem kdy potkala. Zdá se, že jsem se mýlila. Možná, že všichni lidé takové emoce mají a nejsou je schopní potlačit nebo kontrolovat, než spotřebují všechnu tekutinu.

Alys už zůstává na své straně vozidla. Její tvář je otočená pryč ode mě, je uražená. Teď se jí zpomaluje dýchání a hlava jí spadla na jednu stranu. Alkohol zapůsobil a ona spí. Tiše a klidně chrápe.

Parkuji Porsche ulici za bezpečným domem tak, aby John před svými narozeninami neviděl svůj dárek a odnesla ještě spící Alys do jejího domu. Jerold otevřel hned po prvním zaklepání.

„Co se stalo? Je v pořádku?“

Vylíčila jsem mu sled událostí. Jerold smutně přikývl.

„Jo, ona se zmínila, že po tobě jede. Říkal jsem jí, že ztrácí čas, ale neposlouchala mě. Není jako já, nebere odmítnutí dobře.“

Odnesla jsem jí do její ložnice. Je odlišná od mých představ. Světlé tapety s květinami a mnoho plyšových zvířat, které jsou rozmístěny po celém prostoru, jako hlídka. Je to více pokoj malého dítěte, než teenagera, který už má blízko k dospělé ženě. Položila jsem jí na postel.

„Má hodně zkušeností se snahou získat holky, které pro ni nebyly vhodné,“ říkal Jerold, když opatrně zouval její boty. „Myslím, že jí ovlivnil tátův odchod mnohem víc, než je ochotná přiznat. Člověk by si myslel, že si nebude chtít už způsobovat další bolesti, ale to ona přesně dělá. Pořád mluví s tátovou fotografií.“

Na nočním stolku je zarámovaná fotografie. Pohledný muž z Latinské Ameriky drží v náručí dvě malé děti. Jsou to herold a Alys. Všichni se usmívají do objektivu. Šťastný okamžik navždy zmrazený v čase.

„Díky, za tvou pomoc, Cam,“ Jerold svou sestru přikryl pokrývkou a vyhlazuje jí vlasy z obličeje. „Teď už na ní dohlédnu. Bohužel to není poprvé.“

Jeho něha mě překvapuje. Tohle není ten chlapec, který běhá po nocích nahý na pláži. Možná, že zraje, možná je to pohled na muže, kterým se jednou stane. Rozhodla jsem se, že se mi líbí více tento Jerold.

„Miluješ svou sestru, že?“
„No jistě, nade všechno na světě. Prošli jsme toho hodně, a i když se spolu pořád hádáme, jsme jedna krev a tak to bude až do konce.“
„Krev?“
„Bratr a sestra. Jako ty a John. Staráme se o své blízké, že?“
„Ano, staráme se o své blízké.“


Středa:
Dnes je den Johnových narozenin a já nevím, co na sebe. V ideálním případě bych si nevzala vůbec nic: Jen velkou růžovou stuhu a nápis „Všechno nejlepší, Johne,“ napsaný rtěnkou na mých prsou.

Ale Sarah Connorová by to nepovažovala za vhodné oblečení. A možná by mi vynadala, že plýtvám rtěnkou. Je velmi šetrná.

Místo toho jsem si vzala světlé Džíny, sandály a halenku s velkým výstřihem. Mé vlasy jsou teď velmi lesklé. Je úžasné, čeho třemi lahvemi jojobového šampónu denně můžete dosáhnout.

Dole už Sarah Connorová předala Johnovi jeho dárek. Speciální neprůstřelnou vestu.

„Je to skvělé, mami. Díky.“
„Je to nejnovější typ. Vydrží i ránu z brokovnice.“

Snowy je tu také. Skáče vedle Johnových nohou a vzrušen štěká. „On tě informuje, že ti nechal jako dárek několik svých granulí,“ přeložila jsem mu. „Pak ale v noci dostal hlad a všechno snědl… Lakomý pes, sníst Johnův dárek, fuj,“ vynadala jsem mu.
„Haf?“
„Ano, ty. Nevidím tu jiné lakomé psy.“

Snowy svěsil zahanbeně hlavu. John ho politoval. „To je v pořádku, chlapče. I myšlenka se počítá.“

I myšlenka?

Doufám, že můj dárek se mu bude líbit víc, než nějaká myšlenka.

Jdeme ven. John jeho matka a já. Snowy rozpačitě zůstává za námi, stále ho bolí mé výtky. Ale klidně by mohl s námi. Granule zas nejsou tak dobrý dárek, John by je zřejmě stejně nejedl.

Porsche je zaparkované u chodníku a je zakryto plachtou. Tu jsem odstranila a dala Johnovi do ruky klíče.“

„Všechno nejlepší k narozeninám.“
„To je dárek pro mě? Wow… nevím, co říct.“

Zato Sarah Connorová ví.

„Doufám, že jsi to neukradla?“
„Mám k němu všechny dokumenty.“
„Vypadá, že je rychlé.“
„Maximální rychlost je 300 Km/h.“
„A nebezpečně.“
„Má airbagy a proti-blokovací brzdný systém (ABS, pozn překladatele). Mohu za to ručit.“
„Johne, já nevím. Možná bys ho měl vrátit.“
„Děláš si legraci, mami? Tohle je nejlepší narozeninový dárek, jaký jsem kdy dostal.“

Vidím, jak Sarah Connorová po této poznámce rezignovala. Ukazuje k domu. „Myslím, že ke všemu, co řeknu, budeš slepý a hluchý. Jdu zpátky dovnitř. Snaž se nezabít.“

John se šklebí. „Nastup si. Vyzkoušíme, čeho je schopná.“
„Je to ona?“ ptám se překvapeně.
„Jasně – proč? Co myslíš ty?“
„Já nevím. Nechtěla jsem se dívat pod kapotu.“

Jedeme na sever do Santa Moniky. John si nevědomky vybral stejnou trasu jako já s Alys včera. Nejede ale tak rychle. Většinou dodržuje rychlostní limity. John se nemůže přestat smát. Začala jsem se smát také. Je to nakažlivé.

Snowyho jsme sebou nevzali. Částečně jako trest za snězení granulí, částečně proto, že by mohlo dojít k líbání a já nechci, aby pak kopíroval můj styl. Mám styl? Ano, rozhodla jsem se. Vlhký a jemný. Se zapojením jazyka. Ano, to je můj styl.

Zaparkovali jsme a procházíme se po molu Santa Monika. John koupil zmrzlinu od prodavače, který na mě ukázal a zeptal se. „A jednu také pro tvou přítelkyni?“
„Má cukrovku,“ zalhal John.

Jdeme k zábradlí. Pod námi je modrý a klidný Tichý oceán. Vidíme také několik rybářů na člunech.

John olízl zmrzlinu a najednou se zamračil. „Au, zmrazilo mi to mozek!“

Zmrzlina zmrazila Johnův mozek? Vyrazila jsem mu kornout z ruky. Ten padá neškodně do vody. To bylo o chlup. Bylo štěstí, že má reakce byla tak pohotová, jinak by John utrpěl poškození mozku.

„Hej! Co jsi to udělala?“
„Málem to zmrazilo tvůj mozek.“
„Ne doslova! To se tak říká. Člověče…“

Stánek se zmrzlinou se posunul dál. John reptá, ale nakonec se zaměřil na jakousi cukrovou vatu – vata z cukru na tyči.

„Nebudeš to doufám zase házet do oceánu?“
„Zmrazí to tvůj mozek?“
„Po tomhle prostě shnijí tvoje zuby.“
„Tak proč to jíš?“
„Je to dobré. Ochutnej.“
„Souhlasím. Ukousla jsem sousto a to se okamžitě v mých ústech rozpouští.“
„Chutná ti to?“
„Je to složeno z cukru a umělých barviv.“
„Proč musíš vždycky kazit legraci?“
„Omlouvám se, nechtěla jsem prudit. Hmmm!“ prohlašuji s přílišným důrazem. „Je to lahodné!“
„Teď normálně lžeš.“

On vidí až do mě.

„Tohle je místo, kde se mě Cromartie pokusil zabít,“ říká a rozhlíží se. „A myslím, že jsem se tu také jednou setkal s Riley. Neměli jsme sem chodit.“
„Nejsou tu žádní Terminátoři,“ ujišťuji ho.
„To ne. Ale mám na tohle místo příliš špatných vzpomínek. Jdeme.“

Cestou domů projíždíme kolem Růžové Lastury. Ukazuji a zmiňuji se, jak má tento bar přátelskou klientelu.

„Cam, to je bar pro lesby. Holky, které s tebou chtějí tančit, tě chtěly sbalit.“
„Aha.“
„Copak to neříká už to jméno?“
„Myslela jsem, že tu mají korýše.“

John se několik minut směje. Směje se mě nebo na mě?

Rozhodla jsem se, že je mi to jedno. Jsem ráda, že je šťastný.

Večer
Sarah Connorová upekla narozeninový dort. Je úspěšná, není z něho uhlí. Tedy ne tak docela.

„Jsi si jistá, že to má mít takovou barvu?“ ptá se John s pochybovačným pohledem.
„Je jen trochu spálený. To není velký problém.“

Ukrojila kousek. Svaly na rukou se napínají, jak se zařezává do zčernalé kůrky.

John si ukousl sousto. Najednou ho vyplivl.  Snowy k němu čichá a s kňučením vybíhá z místnosti.

Dort končí v koši.


PÁRTY
Ve večerních hodinách dorazili s dárkem pro Johna Alys a Jerold – láhve šampaňského. To je také hezký dárek. Alys přinesla věž a nějaká CD.

„Dobře, začněme párty!“ ječí. „Otevři šampaňské!“
„Ehm – uvědomuješ si, že mi ještě není 21?“
„Kdo by to počítal? Pojďme slavit!“
„Nechám vás tu o samotě, děti,“ oznamuje Sarah Connorová.
„Ne, nechoď, Sarah!“ prosí Jerold. „Alespoň počkej, až otevřeme šampaňské.“
„Jo, mami, dej si skleničku na oslavu,“ souhlasí John.
„Ale jen jednu.“
„A jeden tanec,“ dodává Jerold.
„Jen jeden. A žádný Blicí útok.“
„Slibuju,“ Jerold mrká. „Blicí útok už je pryč. Stala se z nich komerční záležitost. Všimly si jich velké společnosti.“

Mě vyhledala Alys a nervózně se usmívá. „Ahoj.“
„Ahoj.“
„O včerejšku. Byla jsem úplně mimo. Bylo to tím chlastem a možná mě rozchod s Rosalií zasáhl víc, než jsem si připustila. Nemám pro to žádnou omluvu. Neměla jsem dělat to, co jsem udělala. Byla jsem jako blázen. Můžeš mi to odpustit?“
„Ano.“
„A budeme ještě kamarádky? Jen kamarádky. To by bylo skvělé.“
„Kamarádky. Je to skvělé.“

Objala mě. Nesnaží se mě políbit, ani osahávat. Pokrok.

Píseň střídá píseň. Šampaňské je spotřebováno a John je připíjením na své zdraví opilý. Alys usnula o půlnoci na gauči, zatímco Jerold se pokouší Sáru Connorovou uchvátit svými schopnostmi v breakdance. Je to způsob, který zahrnuje plácání se na zádech, připomínající převrácenou želvu.

Johna jsem našla v kuchyni. Alkohol ho rozveselil. A je upovídaný.

„Nejlepší narozeniny, jaké jsem kdy měl.“ Opakuje několikrát stylem hlasu, jaký je příznačný pro opilé lidi. „Měli bychom si to zase zopakovat.“
„Ano, za rok.“
„Ne. Příště bychom měli oslavit tvé narozeniny.“
„Mé postaveniny, opravila jsem ho.
„Ne, měla bys mít vlastní narozeniny. Anglická královna má také dvoje narozeniny. Jedny skutečné a jedny pro oficiální ceremonie. Taky můžeš mít své narozeniny. Vyber si datum.“
„Dnes.“
„Ne! Dneska mám narozeniny já.“
„Jerold a Alys také sdílejí narozeniny spolu.“
„Protože to jsou dvojčata. Vyber si znovu.“
„Zítra.“
„Ne.  Moc brzy. Chci ti koupit tak krásný dárek, jako ty jsi koupila mě. Chci ti koupit celý svět!“
„To bude drahé. Máš slevové kupony?“
„9. listopad. To budou tvé narozeniny. Uděláme párty a... ach.“
„Co?“
„Místnost se točí.“

Kontroluji své senzory. Neregistrují žádné gravitační anomálie. John je však neústupný

„Všechno se točí. Já…“

Jeho oči se zavřely a on se zhroutil. Chytila jsem ho dřív, než dopadl na podlahu. Zkontrolovala jsem jeho životní funkce. Normální. Zřejmě je na vině alkohol.

Odnesla jsem ho do jeho pokoje, položila na postel a jemně ho políbila na rty.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Johne.“

PO PÁRTY
Když jsem se vrátila z noční hlídky v 8:00, Alys už na gauči není. Zato John stále spí ve svém pokoji.

Snowy spí na posteli v mém pokoji. Leží na zádech, se všemi čtyřmi tlapkami ve vzduchu, jazyk vypadnutý z jeho tlamy. Tato neobvyklá pozice je způsobena alkoholem, který před tím vypil. Alys totiž naplnila jeho misku na vodu šampaňským. Moc mu chutnalo, ale jeho názor se zřejmě změní, až se probudí s bolavou hlavou.

Dveře do ložnice Sáry Connorové jsou pootevřené. Divné. Normálně jsou stále zavřené, aby jí Snowy nemohl lézt na postel a na prádlo. Rozhodla jsem se nahlédnout.

Dvě těla jsou vedle sebe v posteli a spí. Postava v levé části postele se hýbá, sundává ze sebe pokrývku a odhalují se známé černé rozcuchané vlasy Jerolda Ramireze. Tře si oči a pak se mě ptá.

„Cam, co děláš v mém pokoji?“
„To není tvůj pokoj.“
„Hele, máš pravdu! Au, proč mě tak moc bolí hlava?“

Na druhé straně postele se posadila Sarah Connorová a má ještě rozespalý pohled. „Jerolde?“ říká překvapeně.
„Sáro, můj bože? Jsi nahá.“
„Ty taky.“
„A jsme spolu v posteli. Takže jsme museli…“
„Ne, ne. Musí existovat jiné vysvětlení.“
„Poslední věc, co si pamatuju, je, že jsem stál na rukách v kuchyni na stole a pak spadl. To musí být důvod, proč mě tak bolí hlava.“
„Mě taky. Vypili jsme příliš mnoho šampaňského.“
„Můj bože?! Předpokládám, že jsi neměla ochranu. Jestli jsi těhotná, Sáro, budu naše dítě podporovat. Pokud můžu poradit se jménem, tak dívka Leia. A kdyby chlapec, tak Boba Fett…“
„Jsi blázen?“
„Hele, já nechci, aby mu říkali guvernér Tarkin (všechno postavy ze Star Wars, pozn. překladatele). Ačkoliv to je fakt dobré jméno.“
„Nejsem těhotná, ty idiote. Nic se nestalo.“
„Ty jo, já jsem úplně natěšený. Nemůžu se dočkat, až to řeknu Alys a klukům na pláži.“

Sarah Connorová chytila Jerolda zápasnickým chvatem. Jeho tvář zfialověla.

„Poslouchej, ty malej červe. Nic se nestalo. Neřekneš ani slovo své sestře, svým surfařským kamarádům, ani mému synovi. Hlavně mému synovi. Rozumíš?“
„… Nemůžu dýchat… … Sáro, nemůžu dýchat…“
„Rozumíš?“
„Ano… prosím… potřebuju kyslík…“

Pustila ho. On lape po dechu. „Ženská, ty jsi kvůli sexu vždycky tak rozmrzelá?“
„Vypadni.“
„Ehm.. nemůžu najít své šaty.“
„Vypadni!“

Jerold přiložil polštář ke svému rozkroku a běží z místnosti.

Sarah Connor mě zpozorovala ve dveřích. „A ty. Neřekneš Johnovi nic. Rozumíš?“
„Ani muk,“ ujišťuji ji. „Ach, slyšela jsi to? Udělala jsem další vtip. Ani muk a ty jsi Johnova m… (Ani muk – anglicky: Mum's the word -  Mum's je tedy velice podobné slovo jako Mom's (maminka), pozn. překladatele).“

Zasténala a hodila po mě polštář, míříc na můj obličej.

Někteří lidé nemají smysl pro humor.

31 Naposledy upravil: ogy (23.10.2010 15:51:31)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 30.


Pondělí:
Položila jsem učebnice do své nové skříňky a otočila se na chodbě mé nové školy, ve které jsem první den. Studenti kolem mě procházejí v obou směrech. Někteří si povídají, někteří jsou zřejmě ještě zbrzdění po letních prázdninách. Zdá se, že letní prázdniny byli příliš krátké a nový školní rok začal moc brzy. Jsem nová dívka a nezdá se, že by mě chtěl někdo poznávat. Milé.

První hodina: učitel, pan Rourke, kráčí mezi stoly a při přednášení rozkládá rukama.

„Kořen rovnice je číslo, které nahradí v rovnici neznámou a převede jí do identity. Kořen je proto řešením rovnice. Pro vyřešení rovnice tedy musíte hledat kořeny. Řešení rovnice se tedy bez ohledu na hodnotě neznámých nazývá identita. Kdo mi může dát příklad?“

Činím tak.

„Ano, to je zvlášť dobrý příklad. Vaše jméno je?“
„Cameron.“

Soucitný úsměv. „Není to chlapecké jméno?“
„Rodiče mě tak pojmenovali,“ usmála jsem se smutně. Mám to přejít, nebo ho mám za jeho drzost zabít? První den by to byl extrém. A já mám navíc odpouštějící náladu. Navíc bych také přitáhla nežádoucí pozornost policie, což by nebylo vhodné.

„Výborně, Cameron. Jen tak dál.“

Zajímalo by mě, co mám udržovat? Svou agresivitu? Vztek? Hladinu cholesterolu? Ne, pravděpodobně má na mysli můj inteligenční kvocient. Žádný problém. Ten je neměnný.

OBĚD
Ve školní jídelně si beru oběd. Koupila jsem si taco (mexická topinka, pozn. překladatele), ale nebudu ho požívat, protože jsem si ho vzala pouze proto, abych zapadla mezi ostatní. A dojem je na střední škole velmi důležitý, jak jsem se naučila ze svých předchozích zkušeností.

Místnost je velmi podobná jídelně z mé předchozí školy. Jsou tu dokonce podobné klany, včetně místní verze tří včelích královen: tři hubené blondýny, které sedí stranou od ostatních, popíjejí minerální vodu a k doplňování kalorií používají jen vzduch. Je tu i dívka, která mi připomíná Beccu Shaughnessy. Má na sobě tmavou kapuci, která maskuje její tvar těla, a přes obličej jí visí dlouhé tmavé vlasy, kterými bezpochyby blokuje svět kolem sebe. Sedí sama, bez přátel a čte si knihu. Zajímalo by mě, jestli i ona má problém se sebeúctou. Zdá se, že u dívek určitého typu je tento problém vcelku častý.

Zvonek signalizuje konec času na oběd. Každý míří do třídy. Zahazuji své taco do koše. Nikdo si toho nevšiml. Nikdo se nestará. Bezvadný.

FOTBAL
Jsem venku společně s velkou skupinou dívek. Všechny jsme oblečené ve stejných trikotech a šortkách.

Trenér Gruber si nás prohlíží. Je to malý muž s hubenýma nohama, na hlavě nemá žádné vlasy a má píšťalku mezi rty. Zapískal třikrát v rychlém sledu, je to pronikavý zvuk a několik dívek uskočilo. Mám dojem, že ho to baví, protože jeho nicotná postava ho jinak činí neviditelným.

„Dobře, vítejte na fotbalovém tréninku. Vím, že tento rok tu máme nějaké nové dívky. Zvedněte ruce, pokud jste nové.“

Tři ruce jsou zvednuté, včetně mé.

„Jména?“
„Juanita.“
„Jessica.“
„Cameron.“

„Dobře, dejte ruce dolů, pokud jste už fotbal někdy hráli.“

Dvě ruce jsou dole, má je stále ve vzduchu.

„Ty jsi nikdy fotbal nehrála?“

Potvrzuji, že je to pravda.

„Dobře, jdeš do brány.“
„Co je to brána?“ ptám se.
„Děláš si ze mě prdel, holka?“

Proč bych z něho vyráběla prdel?

Podal mi do rukou silné rukavice. Zeptala jsem se, proč potřebuji rukavice, když je teplý, slunečný den.

„Je to pro ochranu tvých elegantních malých prstíků a nehtů,“ šklebí se. Cítím, že je povýšený, protože jsem holka. Ha! Mé malé elegantní prstíky mohou ohnout ocel. Nebo odtrhnout jeho hlavu od krku.

Branka jsou dvě svislé tyče s vodorovným břevnem a uvnitř je síť. 22 dívek je rozmístěno po hřišti a trenér Gruber stojí na půlce plochy, která je vyznačena zdánlivě náhodnými křídovými čarami. Tomu se říká fotbalové hřiště. Jsme tu dva týmy po jedenácti hráčkách. Trenér Gruber zapískal a hra začíná.

Na mé straně se dlouho nic neděje. Až za deset minut se míč přiblížil mé bráně. Jedna z hráček soupeře sprintuje dopředu, míč má u nohou. Zamířila a kopla.

Zastav míč na cestě do sítě rukama nebo nohama…

Má zaměřovací grafika ukazuje, že míč poletí do pravého horního rohu, pokud chci něco udělat, abych tomu zabránila. Skáču v tomto směru a chytám ho.

„Krásný zákrok, nováčku!“ Trenér Gruber ječí a lape po dechu, jak se snaží udržet krok s hráčkami. Není ve formě, stejně jako jeho vlasy.

Stojím s míčem v ruce. Je to tak? Hra skončila? Zdá se, že ne.

„Na co ještě čekáš?“ ozval se znovu trenér Gruber. „Rozehraj, holka.“

Odhodila jsem míč.

„Takhle ne! Vykopni ho za polovinu, nevracej ho soupeři. Ježíši, Marie, Josefe.“

Jsou Ježíš, Marie a Josef v mém týmu? Nejsem si jistá. Kopla jsem míč na polovinu soupeře dle pokynů. Doufám, že netrefí Ježíše do hlavy. Má dost starostí.

Ještě čtyřikrát jsem donucena zasáhnout a také tak činím. Fotbal není těžký. V poločase můj tým vede 2:0. To je zřejmě dobré. Sešli jsme se ve středovém kruhu, abychom doplnili tekutiny.

„Měla jsi tam pár hezkých skoků,“ říká mi vysoká hispánská dívka. Poznávám jí jako střelce obou branek našeho týmu. „Ale musíš zlepšit své rozehrávky. Budeš-li mít míč, zkus ho nakopnout na mě. Jsem útočnice. Budu v horní třetině hřiště. Dostaň ho ke mně a já už udělám zbytek.“

Rozhodla jsem se dát na její radu. Pokaždé, když mám míč, hodím ho na ní. Ona projde s míčem kolem obránkyň a navyšuje skóre.

Můj tým vyhrál 7:0.

Vysoká hispánská dívka ke mně přišla v šatně. „Dobrá práce, Skokanko,“ říká a její úsměv ukazuje dokonale bílé zuby. „Nandali jsme jim to špičkově. Jsem Ramona, mimochodem.“
„Cameron.“
Zavrtěla hlavou. „Ne, myslím, že ti budu říkat, Skokanka. To k tobě pasuje. Dnes jsi byla vážně dobrá, Skokanko. Požádám kouče Grubera, aby tě zařadil do týmu. Potřebujeme dobrého brankáře.“

Skokanka? Zdá se, že mám novou přezdívku. Myslím, že zní lépe, než šílenec nebo podivín.

DOMA

Snowy je velmi zaujat mou novou přezdívkou a požaduje svou vlastní.

„Co navrhuješ?“ ptám se. „Sedí a přemýšlí, jeho malý bílý ocas se vrtí, jak jeho stejně malý psí mozek usilovně pracuje.“
„Haf, haf, HAF!“
„Ninja s tlapkami? Chceš, aby to byla tvá nová přezdívka?“

Pokýval tlamou.

„Ne, to si nemyslím. Přezdívku si nesmíš dát ty. Někdo jiný to musí udělat za tebe. Takhle to funguje. Já, například.“
„Haf?“
„Ne, Ninja s tlapkami ne. Budu ti říkat… výkonný ocas.“

Snowymu se to nelíbí. Ani nevrtí ocasem. Když na něj zavolám Výkonný ocas, odmítá přijít. Místo toho otravuje Johna, který sleduje televizi a snaží se ho přesvědčit, že ninja s tlapkami je dobrá přezdívka. Ale zapomněl, že John nemluví psí řečí.

„Přestaň štěkat, Snowy! Snažím se dívat na televizi.“

John po něm hodil polštář z gauče, aby ho umlčel. Snowy kňučí a běží po schodech nahoru. Později jsem ho našla ukrytého pod postelí.

Ninja s tlapkami, opravdu.

Úterý:
První hodina: Angličtina. Dostali jsme nakopírované výtisky knihy: Velký Gatsby od F. Scotta Fitzgeralda.

Nechci obtěžovat otevíráním své kopie, protože já už mám tuto knihu dávno staženou ve své paměti. Mám tímto způsobem uloženo mnoho knih, včetně – Všechna díla od Shakespeara, Anna Karenina, Vojna a mír, Umění války, Ilias nebo Calvin a Hobbes.  Všechno klasiky. John říká, že jsem chodící knihovna. Je to kompliment. Alespoň myslím.

OBĚD:
Jsem v jídelně, kupuji si taco a hledám prázdný stůl, kam bych si mohla sednout a nejíst.

„Hele, Skokanka. Pojď sem!“

Podívám se po mé pravici. Ramona, hispánská dívka z fotbalového tréninku na mě mává, abych přišla k ní.

„Pojď sem a sedni si k nám, Skokanko.“

Pohladila židli vedle sebe. Další dvě dívky se usmívají na pozdrav, když si sedám.

„Wandu z fotbalu znáš. Tohle je Patty. Není v týmu.“
„Já jsem na sport celkem nemotora!“ směje se dívka jménem Patty. Přejela si dlouhé hnědé vlasy. „Přesto jsem v plaveckém týmu. Nechceš si vyzkoušet plavání?“

Nepravděpodobné. Jiné by to bylo, kdyby zde byl i tým v potápění. To bych klesla až na dno a zůstala tam.

„Jaký je tvůj příběh, Skokanko?“ ptá se Ramona. „No tak, nestyď se. Jsme tady samé holky.“

Ne tak docela, ale opravovat je nebudu.

Sarah Connorová a já jsme pro tuto příležitost vymyslely příběh. Recituji ho: jedináček, svobodná matka, přestěhovala se sem ze západního LA za prací, zatím tu nemám přátele.

„Jedináček. Máš štěstí,“ říká Ramona. „Mám pět sester a všechny spíme v jedné místnosti. Dokážeš si to představit? Sardinky se mají lépe.“
„Já mám bratra,“ říká Wanda. Je to hezká černoška se spletenými vlasy, která hraje v záloze fotbalového týmu. „Jsou mu jen tři měsíce, takže je spíš jako domácí zvířátko. Mazlíček, který se pokakává a hodně spí.“
„Mimochodem, Wanda je bohatá.“
„Nejsem.“
„Ale no tak. Tvůj otec jezdí v Lexusu.“
„Jo, v ojetém Lexusu. Není to tak, že bychom měli služky, nebo bazén.“
„My máme bazén,“ říká Patty. „Je malý, ne o moc větší, než tyto stoly. Ale do teplého počasí je to příjemné.“

Dívka, která mi připomíná Beccu Shaughnessy, prošla kolem našeho stolu s podnosem naloženým cheesburgerem, hranolky a mléčným koktejlem. Sedí u stolu sama. Zakuklená před světem poslouchá hudbu ze svého bílého iPodu. Ukazuji na ni a ptám se, kdo to je.

„Eleanor Ryanová,“ odpovídá Ramona. „Říkáme jí bláznivá Ellie. Ona je na upíry a podobné sračky.“

Upíři a sračky. To mi připadá jako zvláštní kombinace.

„Víš, co má v tom iPodu?“ pokračuje Ramona. „Nic současného, ale mrtvé rockové hvězdy. Kurt Cobain, Nick Drake, Jeff Buckley… Všichni to jsou mrtvý chlápci.“
„Je to jako by jí zpívali… ze záhrobí,“ zachvěla se Wanda.
Patty říká. „Slyšela jsem, že sbírá voodoo panenky a pije vlastní moč.“
„Fuj! Proč by to dělala?“ zeptala se Ramona.
„Protože je to bláznivá Ellie. A slyšela jsem, že to má být dobré na pleť.“
„To v žádném případě. Je mi jedno, jestli bych po tom měla kůži jako Beyoncé, ale nikdy bych nepila vlastní čůránky,“ prohlašuje Ramona s grimasou.
„ A co čůránky někoho jiného?“ zeptala jsem se.
„To je odporné, Skokanko.“

Znechuceně se chichotají. Dívka jménem bláznivá Ellie se mezitím pustila do jídla. Zapíchla do krabičky brčko a pije koktejl.

Alespoň předpokládám, že je v ní koktejl.

„Ty jsi ze západního LA, Skokanko?“ ptá se Ramona.
„Ano.“
„Tam žije mnoho herců a celebrit. Viděla jsi někdy někoho slavného?“
„Viděla jsem amerického Gladiátora na farmářském trhu,“ to je pravda. John mi ho ukazoval už dávno. Nevypadal moc jako Gladiátor. Neměl meč.
„Nikoho jiného? Ne R. Patze, nebo K. Stewa?“
„Ne.“
Wanda říká. „Byla jsem v nočním klubu a najednou někdo řekl. „Lindsay Lohanová venku zvrací. Tak jsem šla a vzala foťák.“
„Zvracela?“
„Jako celebrita.“
„Zajímalo by mě, jak se to u celebrit liší?“
„Dost, některé celebrity zvrací pořád.“
„Zajímalo by mě, proč zrovna Linds.“
„To je asi riziko povolání, pokud jsi Lindsay Lohanová. Vstaneš a zvracíš. Nasnídáš se a zvracíš. Jdeš na nákupy a zvracíš. Trvá to celý den.“
Patty se předklonila a zašeptala. „Neotáčejte se, ale teď se v našem směru dívá Pablo!“
„Bože můj, jak vypadají moje prsa?“
„Viditelné z oběžné dráhy.“
„Děvko!“
„Ticho, jde sem.“

Ke stolu přišel vysoký svalnatý hispánský chlapec. Stojí a dívá se dolů na nás, zvlášť na mě. Má na sobě bílé tričko bez rukávů a na rukách jakési barevné kresby. Má tmavé vlasy a tmavě hnědé oči. Obličej pravidelných rysů by jistě většina žen označila za atraktivní. Nebo ve zkratce, je to kocour.

„Čau, dámy…“
„Pablo,“ odpověděli nesměle.
„Kdo je vaše kamarádka? Nikdy jsem jí tu neviděl.“
„Je tu nová,“ vysvětluje Ramona. „Jmenuje se Cameron, ale říkáme jí Skokanka. Je dobrá ve fotbale.“
„Máš ráda venkovní sport jo? To je dobré, i když já jsem více na halový sport – víš, co myslím, ne?“ mrknul na mě.

Vím, co myslí. Plavání nebo stolní tenis jsou halové sporty. Už jsem se potopila na dno bazénu, ale stolní tenis jsem nikdy nehrála. Je nepravděpodobné, že by stůl unesl mou váhu.

„Myslela jsem, že tě vyloučili, Pablo?“ řekla Ramona.
„Jen na omezenou dobu a ta už vypršela. Nemůžou překročit tuto dobu. To je zákon.“

Pablo je zavolán nějakými chlapci u jiného stolu. Zašklebil se a řekl. „Rád jsem vás viděl, dámy.  Zvlášť tebe… Skokanko.“ Další mrknutí. Možná, že má poškozené oko.

Poté, co odešel, dívky shlukly hlavy k sobě a spiklenecky si šeptají. Jejich hlasy se prolínají, jeden je nerozeznatelný od druhého.

„Bože, on je tak roztomilý.“
„Viděli jste jeho tet? Myslím, že jich má i více.“
„Všechny má na rukách!“
„Myslíte, že to jsou tet gangu?“
„Myslím, že jo.“
„Wow, on je v gangu.“
„Slyšela jsem, že mimo školu nosí zbraň.“
„Slyšela jsem, že ukradl auto.“
„Slyšela jsem, že pašuje alkohol.“
„Holky, mě se líbí špatní kluci.“
„Stoupni si do fronty.“
„Už jsem ve frontě, zlato.“
„Vypadalo to, že se mu líbí Skokanka.“

Říkám. „Já?“
„Jo, Skokanko. Nemohl z tebe spustit oči.“
„Bože, Pablo a Skokanka. Poslouchej, jestli se dáte dohromady, musíš slíbit, že nám vylíčíš všechny podrobnosti… I ty ošklivé.“
„Zvlášť ty ošklivé.“

Smějí se.

„Co je to tet?“
„Tetování. Copak si neviděla jeho ruce?“
„Mám tetování,“ dodává hrdě Patty. „Malá hvězda, těsně nad mou kačenkou (nevěděl jsem, jak jinak to přeložit, ale vy to pochopíte, pozn. překladatele:-D). Megan Fox má jedno na stejném místě. Bolelo to jako blázen, nemohla jsem se tam dlouho ani holit. Měla jsem jí jako Chewbacca!“

Další salva smíchu. Raději se neptám proč. Je žvýkací tabák (v angličtině Chewing Tobago, pozn. překladatele) směšný? A co je to kačenka? A kde na těle je? Později budu muset zkontrolovat Johnovo tělo.

Smích pokračuje. Přestože je střední škola místem znalostí a učení, stále ještě spoustu věcem nerozumím. A některé odpovědi prostě v knihách nebo v učebně nenajdete. Co je to tet? Kde je kačenka? Kdo, nebo co jsou R. Patz a K. Stew? Přála bych si, aby tu byla i třída s názvem

                                                                           ČLOVĚK 101.

Ale tady žádná taková není. Budu si to muset dát dohromady sama. Snad časem. Abyste byli člověkem, musíte toho zvládnout mnohem víc, než jen vypadat jako oni.

Středa:
Dnes je ten den…

Dnes je den, kdy se John vrací do školy.

Při této příležitosti jsem se rozhodla trochu vylepšit svůj vzhled.  Stojím ve vaně a holím si nohy. Je zvláštní, že americké ženy na pokraji dospělosti se chtějí stále podobat svému předpubertálnímu já. Bohužel růst ochlupení na mé živé tkáni nelze deaktivovat, takže se musím uchýlit k použítí ostré břitvy, pěny a vody. Je to únavné a nudné.

Ve dveřích se objevil Snowy a zvědavě mě sleduje. Blíž nepřichází, nemá rád ostré břitvy. Ani mýdlo.

„Jak vypadám?“ ptám se ho, oplachuji mydliny a vylézám z vany,

Snowy na mě chvíli zírá a pak odchází, aniž by mi řekl svůj názor.

Přísné publikum.

Také jsem využila příležitosti a aktualizovala své ovladače a spustila plnou diagnostiku všech systémů. Občas trpím nepředvídatelnými poruchami, kdy drtím nebo ničím věci. Líbání často vede k mazlení, nebo objímání těla. Nerada bych měla poruchu v momentě, kdy se mazlím s Johnem a utrhla mu nějakou část těla. To by nebylo vůbec romantické. A předpokládám, že už bych ho znovu nesložila zpět dohromady. Lidé nejsou „Vyndej a vrať,“ bohužel.

Pečlivě jsem probrala svůj šatník. Vybrala jsem si své nejoblíbenější přiléhavé tričko a rukavice bez prstů. Vzala jsem si také džínové kraťasy a černé sandály. Snowy tento pár ještě nerozkousal na cáry.

Dívám se dolů na své nohy a aktivuji malé servomotory v mých prstech. Oni se pohybují příjemně realisticky. Není důležité, že nejsou lidské, stačí, že tak vypadají.

ŠKOLA
A tady je…

Stojí u své skříňky, stejně jako v Novém Mexiku. Jen je tento John starší, moudřejší, zkušenější, širší v ramenou a s kratšími vlasy.

„Ahoj jsi tu nový, viď?“
On se otočil a usmál. „Jasně, první den.“
„Jmenuji se Cameron.“
„Já jsem John.“
„Ahoj, Johne. A teď se políbíme?“
John se zamračil a šeptá. „Hoď se do klidu. Vidíme se poprvé, pamatuj.“
„Můj otec prodává traktory,“ prohlašuji neústupně.
„Jo?“
„Chtěl by sis jeden koupit?“
„Ehm – ne – díky.“
„Mohu ti nabídnout dobrý obchod. Dvacet procent sleva.“
„Ne.“
„Asi máš pravdu. Traktory mají malý dojezd, jsou pomalé a na dálnici bys tak byl často předjížděn,“ chvíli jsem mlčela a pak dodala. „Můžeme se už políbit?“

John neodpovídá. Místo toho hledí přes mé rameno. Obracím se a vidím, jak se k nám blíží Ramona.

„Všechno v pohodě, Skokanko? Neobtěžuje tě ten típek, že ne?“
„Jmenuje se John,“ vysvětluji. „Je tu nový. Právě jsme se potkali. Jsem jeho přítelkyně.“
„Právě jste se potkali, a už jste se dali dohromady? Krásná práce, Skokanko. Ok, myslím, že se uvidíme později.“
„Kdo to byl?“ ptá se John.
„Ramona. Je to má nová kamarádka. A střední útočník v mém fotbalovém týmu.“
„Ty jsi ve fotbalovém týmu?“
„Jsem brankář.“
„Proč ti říkala Skokanko?“
„Je to moje nová přezdívka. Líbí se ti?“
„Myslím, že jo.“
„Mě taky. Takže, Johne. Máš auto?“ hraji nadále naši hru.
„Jo. Porsche.“
„Hezké. Koupil sis ho sám?“
Na rtech Johna je náznak úsměvu. „Ne, byl to dárek.“
„Porsche je hezký dárek.“
„Jo, to tedy je.“
„ Od koho jsi ho dostal?“
„Od někoho, kdo je pro mě hodně znamená. Tolik znamená, že bych jí to měl říkat častěji.“

Zjistila jsem, že jsem na rozpacích a nevím, co říct.

„Teď se políbíme?“ směje se John.

Zvonek oznamuje konec přestávky.

Sakra.

OBĚD
Když jsem vstoupila do jídelny, nikde jsem neviděla Johna a tak jsem neochotně sedla na své místo u stolu vedle Ramony. Ona, Petty a Wanda se usmívají na pozdrav, když jsem si k nim přisedla s tacem, co jsem si koupila, ale nemám ho v úmyslu jíst.

„Hej, Skokanko. Kde je tvůj nový přítel?“ ptá se Ramona s úšklebkem.
„Skokanka už má přítele?“

Tyto tři dívky se k sobě opět schoulily, jako před tím. Jejich hlasy znovu splynuly tak, že jdou těžko oddělit.

„Ona to dala dohromady s tím novým studentem, Johnem.“
„To je tak romantické.“
„Nebo prohnané.“
„Ticho, nebo tě uslyší.“
„Je roztomilý?“
„Moc roztomilý.“
„John? Myslím, že on byl v mé třídě na matematiku.“
„Kolik bodů na stupnici?“
„Ach, tak čtyři a půl.“
„Z pěti?“
„Přesně tak.“
„Sakra, proč se nemůžu dát dohromady s takovým klukem?“
„Možná, že máš moc vysoké nároky.“
„O tom pochybuju. Sbalit mě není těžší než říct ABC.“
„Couro.“
„Ach, nemusíš takhle mluvit.“
„Pablovi se to nebude líbit.“
„Bože, já zapomněla. Pablo jede po Skokance.“
„Co myslíš, že udělá, když to zjistí?“
„Nic dobrého.“
„Neměl by to někdo Johnovi říct?“
„Hej… My, my o Johnovi a on je tady.“

John se objevil ve dveřích. Ramona na něho zamávala. Posadil se vedle mě.

„Kde jsi byl?“ ptám se.
„Musel jsem vyplňovat registrační formuláře. Zdá se, že máma opomněla pár detailů.“
„Těžký první den?“ vyzvídá Ramona.
„Už jsem měl i horší.“
„Takže jaký je tvůj příběh, Johne?“

John má také připraven příběh: jedináček, přestěhoval se do Los Angeles z nového Mexika, poté, co se jeho rodiče rozvedli. Opatrovníkem je jeho máma.

„Nové Mexiko, jo? Slyšela jsem, že země je tam pořád horká.“
„Můžeš tam na chodníku smažit vejce.“
„To můžeš i tady v LA.“
„V noci?“
„Bože, tak to musí být horko.“

Všimla jsem si, že sebou nemá žádné jídlo. „Chtěl bys sníst moje taco?“ ptám se.

Ramona, Wanda a Patty spustili smích. Divné. Zeptat se kluka, jestli nechce taco od holky, je vtipné?

„Vlastně bych rád,“ chichotají se ještě více. „Mám hlad. Nejedl jsem celý den.“

Dala jsem mu ho. John rozbalil mastný papír a ukousl sousto.

„Hmm, díky. Je to do…“

Náhle sebou trhl v před, když ho někdo zezadu postrčil. Ten někdo je...

Pablo

„Hej, chlape, dívej se, kudy jdeš.“
„To mluvíš se mnou?“ diví se Pablo, jeho tmavé oči vyzařují hrozbou.
„Jo, mluvim s tebou,“ John vstal. Jejich nosy jsou blízko k sobě. Pablo je mohutnější, ale John roztomilejší. Přirozeně.
„Dobře, jsi nový bílý kluk. Beru na vědomí. Ještě nevíš, jak tu věci fungují,“ říká Pablo s neveselým úsměvem. „Takže ti dám šanci odejít dřív, než tě ponížím tady před těmi krásnými seňoritami. Chápeš?“

„Hej, hej, co se tady děje? Od sebe, vy dva.“

Pan Gross, učitel dějepisu zasáhl tak, že oba chlapce odtlačil od sebe. Pan Gross je obtloustlý muž s řídnoucími vlasy a zdánlivě pernamentně potem se lesknoucím čelem a horním rtem. Od studentů dostal dvě přezdívky. Tupoun a Velký burák. Zajímalo by mě, jestli se mu tyto přezdívky líbí? Nepravděpodobné. Nejsou moc hezké. A Gross není hezké jméno.

„Zase děláš potíže, Sanchezi?“
„Proč musíte předpokládat, že jsem to začal? Protože jsem hispánec?“
„Ne, protože jsi rozený potížista. Už jsi byl dvakrát podmínečně vyloučen. Snažíš se, abys byl i potřetí?“
„Možná. Možná ne.“
„Ty mě chceš umluvit, chlapče?“
„Nemyslím si, že bych se vám chtěl podívat do úst…pane.“
„Sedni si! A dost tvých inteligentních poznámek, nebo vás budu muset nechat oba po škole.“

„Kdo byl ten blbec?“ zeptal se John a pokračoval v jídle.
„Je to Pablo. Velký gauner.“
„ A co měl za problém?“
„On si zřejmě myslel, že má právo na Cameron.“
„John má na mě první právo,“ řekla jsem jí. „I druhé právo,“ přidala jsem.
„Asi to nikdo neřekl Pablovi.“


BIOLOGIE
Další hodina: Biologie. Učitel se jmenuje pan Wiener. Nemá přezdívky, protože jméno Wiener (párek, pozn. překladatele) je považováno za dostatečně absurdní. Studenti to vyslovují Weeee-ner.

Máme pitvat žáby a zdokumentovat vlastnosti jejich vnitřních orgánů. Žáby jsou již mrtvé a nevyžadují zabití. Pech.

„Několika dívkám se dělá špatně od žaludku. Jedna odmítne pitvat s tím, že je vegetariánka. Zbytek třídy se směje. Divné. Nikdo přece neočekává, že bude jíst k jídlu žáby. Ona už přeci obědvala a pravděpodobně je nasycená.

Pan Wiener přišel ke mně a dívá se na mou práci.

„Hmm, skvělá práce. Vaše řezy jsou téměř chirurgicky přesné. A správně jste rozdělila vnitřní orgány. Už jste to někdy dělala?“
„Ne na žábě.“
„Vy jste pitvala něco jiného?“
„Nejsem v této oblasti bez zkušeností.“
„No, myslím, že si zasloužíte nejlepší hodnocení.“

Nechci mu říct, že jsem kdysi vytrhla srdce člověka přes jeho žebra. Byl v té chvíli ještě živý.

PARKOVIŠTĚ
John a já jsme se potkali na konci školního dne. Držíme se za ruce a míříme spolu k parkovišti, protože se rozkřiklo, že jsme nyní pár. Držet se za ruce je v pořádku, pokud jste pár.

John zpomaluje a nakonec zastaví, když jsme se prodírali řadou vozidel. „Do prdele, tušil jsem, že se to stane.“

Před námi je s falešnou lhostejností Pablo opřený o Johnovo Porsche.

„Vyřídím to s ním,“ řekla jsem.
„Ne. Teď je to můj problém. Ať se stane cokoliv, zůstaň stranou. Hlídej, aby nepřišel učitel. Máma by se zbláznila, kdybych měl problém hned první den.“
„Předpokládejme, že tě zraní?“
„Budu v pořádku,“ vykročil v před. „Hej chlape, opíráš se o mou káru.“
„Pěkný,“ říká Pablo. „Koupil sis to ze svého svěřeneckého fondu?“
„Ne ze svěřeneckého fondu. Byl to dárek. Mohl bys uhnout?“
„Jak mu říkáš?“
„Myslím, že je to Porsche.“
„Němci. Dělají dobré sračky, Němci. Odolný. Jako tank.“

Pablo kopl svojí pravou patou dozadu. Na dveřích se objevil velký škrábanec.

John si povzdech. „Tak to jsi neměl dělat.“

Kolem nich se shromáždil malý dav se zvědavými tvářemi. Čekají na konfrontaci, boj, rozlití cizí krve pro zábavu. Typická lidská reakce. Vidím tu i Eleonor Ryanovou, bláznivou Ellie, s ústy rozevřenými překvapením do O.

Pablo je větší a těžší. Podle postoje se zdá, že se učil základům boxu. Ale neučil se od Sáry Connorové, nebyl od dětství veden k naplnění osudu, který překračuje i jeho nejdivočejší představy.

„Nedělej to, chlape,“ varuje ho John.
„Myslíš tohle?“

Pablo dvakrát udeřil svými pěstmi. Dal do toho všechnu svou sílu svých vypracovaných potetovaných rukou. John obratně ukročil vzad, tak, že ho údery minuly, a pak sám zaútočil přesně na tlakové body, čímž svému protivníkovi způsobil bolest.

„Dobře, bohatý chlapec má cojones,“ těžce oddychoval, ale přesto věřil, že má vše stále pod kontrolou. To je klam.
„Stále můžeš odejít, chlape. Nemusíš přijít k úrazu.“

Další útok. A další jeho odvrácení a odveta, která přináší výkřik bolesti z úst agresora.

„Vypadni, Pablo. Prosím.“

Pablo vstal. Sáhl do kapsy svých džín a vytáhle něco, co se na slunečních paprscích leskne.

„Johne, má nůž,“ varuji ho.
„Zůstaň tam!“

Můj křik Johna rozptýlil a ostří nože mu přejelo přes přední stranu košile, naštěstí krev nevytryskla. Možná je to těsný únik před vážným zraněním, možná obava, aby nezasáhl učitel, co podněcuje Johna k rychlému ukončení boje. Než Pablo stihl znovu zaútočit, John ho tvrdě udeřil do žaludku, a když se bolestí předklonil, přišla další rána do zadní části krku.

Pablo se snaží zvednout ze země. Jeho oči jsou sklovité a jeho mozek není schopen řídit ani základní pohyby jeho údů. Spadl na záda.

„Pomozte mu někdo,“ štěkl John.

Dva hispánští kluci vystoupili z davu, pomohli Pablovi na nohy a odvádí ho pryč.

Je konec.

DOMA
Sarah Connorová se při večeři ptá na první Johnův den ve škole.

„Mami, nic zvláštního.“
„Žádné problémy?“
„Nic, co bych nezvládl. Musel jsem vyplnit nějaké formuláře. Nic neobvyklého.“

Později, když jsme sami, se ptám  Johna. „Proč jsi jí neřekl o Pablovi?“
„Chceš vědět proč? Když mi bylo sedm, potkal jsem podobného kluka, jako Pablo a udělal jsem tu chybu, že jsem jí to řekl. Strávil jsem pak dalších šest hodin tréninkem boje beze zbraně proti mé matce.“
„Ale už nemusíš trénovat. Zastavil jsi jeho penis.“
„Hodiny. (Penis a hodiny, slova cock a clock, pozn. překladatele). Výraz, zastavit jeho hodiny. Musíš začít ty výrazy používat správně, jinak je to trapné.“
„Omlouvám se za to, že tě ztrapňuji.“
„Není to konec.“
„Mého ztrapňování tebe?“
„Pablo. Přijde si pro pomstu. Bude si chtít zachovat tvář, aby získal zpět svůj respekt. Znám ty typy.“
„Zabiju ho, když se objeví.“
„Ne, ne. Je to můj problém a já ho vyřeším podle svého.“
„Podle svého. Tento výraz mi připomíná Huga.“
„Znám Huga?“
„Ne, ale budeš. V budoucnu je Hugo vůdce odporu v Mexiku. Je k tvému vedení neloajální. Řekl si svým důstojníkům, že s ním naložíš podle svého. Byla jsem přítomna jeho válečnému soudu. A také vykonání rozsudku.“
„Nechal jsem ho popravit?“
„Jeho neposlušnost téměř způsobila zhroucení přední mexické linie, což ohrozilo celý odpor na jihu. Neměl jsi na výběr.“
„Vždycky je možnost volby, když je v sázce lidský život.“
„A uděláš správnou volbu, to se od tebe očekává.“
„Někdy je statečnější a lepší udělat volbu, která se od tebe neočekává. Docela mě bolí, když tě slyším takhle mluvit.“
„Je mi to líto, nechtěla jsem ti způsobit bolest.“

Je to pravda. Nechtěla jsem, ale stalo se. John je celý večer zamyšlený, sotva registruje televizní program. Dokonce i se Snowym je něco v nepořádku.

„Haf?“
„Je to moje chyba. Zklamala jsem Johna.“
„Haf?“
„Ne, nešlo o granule.“

Lakomý pes musí vždycky myslet na jídlo.

Čtvrtek:
John a já se líbáme. Právě teď. Můj zadek je natlačen na ocelovou skříňku a jeho rty se přitlačily na mé. Rozšířilo se, že se včera o mě bojovalo a John se rozhodl, že je pro něho vhodné, být viděn se svou trofejí. Jsem nějaká trofej? Já, pokročilý kyborg z budoucnosti a najednou je ze mě pouze cena pro vítěze chlapeckého boje? Rozhodla jsem se, že je mi to jedno. Pro líbání se musí něco obětovat.

„Máš pokoj!“ šklebí se Ramona, když dává knihy do své skříňky.
„Chodba bude stačit,“ řekla jsem jí.
„Ne, pokud budeš hlavní úlovek. Pak budeš muset skákat do výšky.“

Skok vysoký? Jsem zvědavá. Myslela jsem, že atletické zkoušky budou příští týden.

„Pablo dneska není ve škole,“ pokračuje Ramona. „Nikdo ho neviděl. Myslela jsem, že to možná budete chtít vědět.“

John přerušil naše spojení rtů. „Jak to?“
„Docela jsi ho zřídil, Frajerský pse.“

Frajerský pes? Je to Johnova přezdívka? Snowy bude velmi žárlit. Bude pravděpodobně žádat, abychom mu říkali EsoPes.

„Nedal mi moc na vybranou.“
„Já vím, byla jsem tam. Nikdo tě z ničeho neobviňuje.“
„Znáš tuhle školu, Ramono. Je tu někdo, na koho si mám dávat pozor?“
„Hmm. Dávala bych si pozor na Raymonda a Diega. Jsou si s Pablem docela blízcí.“
„Dobře, díky za tip.“
„Hele, ale ode mě jsi nic neslyšel. Sama jsem hispánka. Nemůžu se bratříčkovat s žádným bílým klukem,“ mrkla. „V pátek je velký zápas, Skokanko. Přijde tvoje máma?“
„Ne.“ Pravděpodobnost, že by chtěla Sarah Connorová sledovat, jak chytám míč, je minimální.
„Škoda. Všichni moji blízcí tam budou. Dokonce i prarodiče. Chodí na každý zápas. Opravdu se chci dostat do univerzitní ligy USC. Pokud se to podaří, budu první z naší rodiny, kdo šel na vysokou.“ Stydlivě se usmála. „Moc bych si to přála.“
„Možná bych se mohl přijít také podívat,“ řekl John. „Je to hned po skončení mého vyučování.“
„Skvělé! Hrajeme celé v bílém, stejně jako Real Madrid. Pokud si chceš vzít šálu, nebo tak něco.“
„Poznamenám si to.“

Ramona spěchá pryč do třídy. John říká. „Líbí se mi.“
„Je hezčí, než já?“
„Tak to nemyslím. Pro mě je návrat do školy jen ztráta času, ale nezapomeň, že pro někoho je vzdělání opravdu důležité. Je to šance, jak může zlepšit svůj život.“
„Až do pádu bomb.“
„Pokud bomby spadnou.“

VĚDA
První hodina: Věda. Ve třídě je jedno volné sedadlo. Učitelka, slečna Womacková, velká přátelská černoška, mě k němu vede.

„Tam, vedle Eleanor.“ řekla a ukázala na stůl, kde sedí jediná studentka. „Mám pro tebe společnost. Novou dívku. Snaž se jí nekousnout, drahá. Pamatuj si, že upíři neexistují.“

Sedla jsem si vedle Eleanor Ryanové. Bláznivé Ellie. Upíři a sračky. Doufám, že nemá žádnou sebou.

Dostali jsme 20 otázek, týkající se periodické tabulky prvků.

1.    Jaký prvek je na zemi nejběžnější?
               Píšu vodík.

2.    Jaký prvek je nejvzácnější?
               Píšu astat.

Za 5 minut mám vypsané odpovědi na všechny otázky. Tomu se říká nakopat vědě prdel. Byla to hračka. Nebo mám na mysli sušenku (piece of cake – hračka, ale cake znamená v angličtině také dort, sušenka a pod. pozn. překladatele)? Ano, věřím, že ano. Kousek sušenky. Je důležité, abych tyto výrazy používala správně, jinak by to vypadalo trapně.

Pohlédla jsem vedle sebe na Eleonor Ryanovou. Ona něco čmárá na papír. Malé kresby lebek, krucifix, nože, ostré tesáky s kapající krví, obličej zkřivený bolestí…

„Potřebuješ pomoc?“ ptám se jí.
Chvíle ticha. Pak řekla. „Ty jsi ta holka.“
„Jaká holka?“
„Ta holka, co o ní kluci včera bojovali.“

Řekla jsem jí, že má pravdu.

„To bylo bezvadný! Kluci bojovali o tebe. O mě nebojují. Nikdy o mě nebudou bojovat.“
„To nebyla Johnova chyba. Byl vyprovokován.“
„Já jsem jednou ukázala prsa Michaelu Carverovi,“ pokračuje tichým šeptem. „To je tamten,“ ukazuje na chlapce s krátkými hnědými vlasy, který sedí několik řad před námi.
„Proč jsi to udělala?“
„Zeptal se mě.“
„A ty děláš všechno, na co se tě kluci zeptají?“
„Je to způsob, aby si mě všímali tak, jako si všímají třeba tebe.“
„Je to způsob, jak si ublížit.“
„Chtěl mě vyfotit svým foťákem na mobilu, ale já řekla ne. Nejsem hloupá. Vím, že by to dal na web, aby se lidi zasmáli. To je to, co dělají. Smějí se mi a říkají mi ošklivými jmény.“
„Bláznivá Ellie?“
„Jo…“
„Na mé poslední škole mi říkali Podivín, Šílenec a Poindexter.“
„Poinddexter není tak špatné. To znamená, že tě považovali za chytrou. Kéž bych byla chytrá. Máma říká, že pokud se mé známky nezlepší, budu se učit doma.“

Její rukáv se shrnul. Vidím malé červené jizvy, svislé čáry na její bílé pleti. Rány, které se nedávno zahojily. Viděla jsem je předtím také na Louise Vanderveltové. Eleonor Ryanová se sebepoškozuje.

„Proč se řežeš?“ ptám se a tahám jí za rukáv, aby se jizvy více odkryly.
„Nedělej to!“ ječí a rychle se zakrývá. „Když to někdo uvidí, budu mít zase problémy.“
„Tak proč to děláš?“
Pokrčila rameny. „Trest.“
„Za co?“
„Že jsem mnou.“

To se mi zdá jako zvláštní trestný čin. A navíc nikdy nekončí. Ukazuji na její iPod na stole.

„Posloucháš mrtvé rockové hvězdy?“
„Cože?“

Vysvětluji jí Wandinu teorii.

„Ze záhrobí? Ne! Poslouchám Marilina Mansona. Je naživu.“

Je to on? Nechala jsem to být.

„Jaká hudba se líbí tobě?“ ptá se.
„Poslouchám bílý šum.“
„Ty neznám. Je to dobrý?“
„Ano, když tomu přijdeš na chuť.“

Vzala jsem její test, vyplnila odpovědi a vrátila jí ho zpět.

„Proč jsi to udělala?“
„Chtěla jsem.“
„Nežádala jsem tě o to.“
„Ale já jsem to chtěla udělat.“
„Je to trochu drzé, ale… v pořádku… ehm… díky.“
„Nemáš zač.“

FALEŠNÝ POPLACH
John a já jdeme po skončení školy na parkoviště. Tentokrát má ruku kolem mého pasu, je to lepší než držení se za ruce.

Cítím, jak v Johnovi roste napětí. Pablo je stále v jeho mysli a on věří, že se hispánský chlapec bude chtít pomstít za události z předchozího dne.

Ale k vidění není žádný Pablo. Žádné černé Trans-Am (auto, Pontiac, pozn překladatele) s jeho zrezivělými dveřmi. Alespoň dnes žádná léčka.

John vypnul alarm v Porsche a nastoupili jsme dovnitř. Chci zavřít dveře, když slyším zvuk jediného výstřelu.

Beru z úkrytu pistoli a postavila se a hledám zdroj střelby.

„Cam, to byl výfuk,“ říká John. „Sedni si, než někdo uvidí zbraň.“

Ano, tam. Klasický VW brouk kouří a z výfuku mu téměř šlehají plameny, když odjíždí z parkoviště. Planý poplach. Naštěstí nikdo neviděl mou reakci.

Oprava. Někdo viděl.

Eleonor Ryanová.

Hledí na mě s vytřeštěnýma očima, a když si uvědomila, že jí vidím, rychle snižuje svůj pohled k zemi. Spěchá pryč s učebnicemi na hrudi.

Viděla mě s nelegální střelnou zbraní. Trestný čin. Zločin. Pokud někomu řekne, co viděla, přijede k nám policie. Je potřeba to vyřešit. Bude potřeba jí zabít.

„Cameron, nastup zpátky do auta,“ požaduje John. „Víš, že máma bude naštvaná, jestli přijedeme pozdě.“

Sedla jsem si zpátky. Eleonor Ryanová je pryč. Unikla mi.

Pro tuto chvíli.

HLEDÁNÍ
V telefonním seznamu je sedm Ryanových v oblasti naší střední školy. Vytáčím číslo prvního z nich. T. Ryan.

„Haló?“
„Eleonor Ryanová?“
„O té jsem nikdy neslyšel.“

Zavěsila jsem.

Vytáčím číslo C.V. Ryana.

„Jo?“
„Eleonor Ryanová?“
„Tady nikdo takový nežije.“

Zavěsila jsem.

Vytočila jsem číslo E.G. Ryanové.

„Ano?“
„Eleonor Ryanová?“
„Ne, moje jméno je Elisabeth. Kdo je…“

Zavěsila jsem.

Vytáčím číslo na T.R. Ryana.

„Haló?“
„Eleonor Ryanová?“
„Je ve svém pokoji. Co zas provedla? Někoho znovu kousla?“

Zavěsila jsem a poznamenala si adresu.

                                                                14 Oakmont Street


Získala jsem svůj cíl.

OPATŘENÍ
Oakmontská ulice se nachází ve vnitrozemí, několik kilometrů od oceánu. Mezi domy je golfové hřiště. Je to prosperující obytná ulice, kam Johnovo Porsche zapadá i v tuto noční dobu.

Číslo 14 je velký dům na rohu. Je zde dvojgaráž a bílý plot. Tiše jsem proklouzla kolem zadní části domu bez povšimnutí kohokoliv.

Přede mnou je bazén ve tvaru ledviny, osvětlený podvodním světlem. Udělala jsem krok zpět do tmy a čekám, jestli teď někdo bazén nepoužívá. Například Eleanor. To by byl můj úkol jednodušší.

Během pěti minut nikdo nepřišel.

Po deseti minutách jsem vyšla ze stínu a začala lézt po zadní stěně domu. Mířím do druhého patra k jediné osvětlené místnosti s okny do kořán. Zřejmě nasává vlhký noční vzduch.

Uvnitř pokoje je Eleanor. Bláznivá Ellie. Sedí zády ke mně a pracuje na notebooku. Jeho jasný monitor je jediným zdrojem světla v místnosti. Vklouzla jsem přes parapet a zakryla rukou její ústa. Cítím, jak ztuhla překvapením. „Jsem Cameron dívka ze školy,“ řekla jsem jí. „Jestli vykřikneš, zlomím ti vaz a zabiju všechny v tomto domě. Kývni hlavou, jestli mi rozumíš.“

Udělala tak. Uvolnila jsem své sevření. Otočila se a dívá se na mě. Její šokovaný výraz se pomalu mění na respekt.

„Ty jsi ta holka z vědy. Holka s…“
„Pistolí,“ dokončila jsem za ní. „Komu jsi o tom řekla?“
„Nikomu. Přísahám. Chci říct, kdo by mě poslouchal? Já jsem bláznivá Ellie.“

Připouštím, že s takovou přezdívkou je to přesvědčivý argument.

„Chceš mě zabít, že?“

To je přesně to, co jsem chtěla udělat. Tak proč ještě žije?


Někdy je statečnější a lepší udělat volbu, která se od tebe neočekává.


Johnova poslední rada bliká uprostřed mého HUD.

„Slibuju, že to nikomu neřeknu.“

Zkoumám podrobněji své okolí. Takový pokoj jsem ještě neviděla. Becca Shaughnessy měla na stěnách pokoje plakáty herců a chlapeckých skupin. Alys Ramirezová zase upřednostňuje plyšová zvířata a dojemné rodinné fotografie. Tento pokoj tyto položky postrádá. Je vyzdoben červeně a černě. Police, stůl a otočná židle jsou černé, zatímco koberec a přikrývka na posteli jsou červené. Oprava: krvavě červené. Dokonce i pižamo, které má Eleonor na sobě, je krvavě červené. Její nohy jsou bledé a holé, nehty na nohou namalovány černě, stejně jako nehty na rukou. Vypadají jako malé, nemocné larvy. To není atraktivní vzhled a takový v nejbližší době určitě nebudu používat.

Přesunuji svou pozornost ke knihám na policích. Upíří tradice. Nadpřirozený. Markýz de Sade. Knihy o dominanci  a podřízenosti. Žádný Calvin a Hobbes. Pech. Mě se líbí Calvin a Hobbes.

Na polici je také bílá lebka. Zvedla jsem ji. Falešná. Nějaký druh pryskyřice. Pod čelistí je napsáno:

                                                                  MADE IN CHINA.

Pravé lebky toto nemají, ani ty Čínské.

Eleonor Ryanová na mě najednou naběhla s kovovým křížem. Vyrazila jsem jí ho z rukou tak, že letěl přes celou místnost a zapíchl se do zdi.

Tře si ruku. „Jen jsem chtěla zjistit, jestli jsi nemrtvá.“

Nemrtvá? Technicky je to pravda. Osobně ale dávám přednost výrazu neživá.

Eleanor se pokusila vytáhnout krucifix ze zdi. Je zaražen dobrých 7 cm hluboko. Vytáhla jsem ho.

„Znovu už to nezkoušej.“
„Jak jsi to udělala?“
„Mám jisté schopnosti.“

Pro ukázku jsem rozsvítila modré LED (v originálu je červené, ale tak aby měl Matthew radost:-), pozn. překladatele) za mýma pseudo očima a místnost se na okamžik zaplnila modrou září.

Eleanor se zalekla a udělala krok zpět. „Ty jsi jiná.“
„Velmi odlišná.“
„Udělej to ze mě také. Kousni mě do krku.“
„Tak to nefunguje.“
„Prosím, chci být také zvláštní.“
„Být člověkem není zvláštní?“
Důrazně zavrtěla hlavou. „Chci být silná, ne slabá holčička. Chci rozdrtit své nepřátele.“
„Rozdrtit?“
„Jo, déšť sraček je pro některé z nich málo.“

Sračky. Jeden z jejich velkých zájmů.

„Jsi zvláštní děvče.“
„ A s tvou pomocí budu ještě zvláštnější. Nech mě být tvým otrokem.“
„Já nepotřebuji otroka.“
„Tak učedníkem. Nebo poskokem. Učněm. Jen ať pro tebe pracuji.“

Chytla jsem jí za krk a zvedla ze země. „Řekni někomu o mých schopnostech a omotám ti ruce kolem zad.“

Pustila jsem ji. Ona mírně zaklopýtala a klesla na kolena. Dívá se na mě ne se strachem nebo nenávistí, ale s něčím zcela neočekávaným.

S úctou.

Pátek:
John a já pokračujeme v mazlení u skříněk. Ramona dělá své obvyklé poznámky o pokoji. Jednoho dne se jí musím zeptat, co to znamená.

Uvědomila jsem si, že muckání u skříněk není dost. Musíte se se svými vrstevníky líbat neustále. Je to vizuální důkaz, že jste pro opačné pohlaví atraktivní. Tak si také získáte pověst. Moje reputace je: Jsem dívka, která nemešká. Nejsem si jistá, co to přesně znamená – John je na toto téma velmi zdrženlivý – ale je to má reputace. Jsem dívka, která nemešká.

Možná bych to měla přidat do svého životopisu.

VĚDA
Eleanor Ryanová dělá potíže. Když jsem přišla do třídy, ona se poklonila a šeptá servilně. „Vítej, má paní.“

Paní?

„Tvé místo je dokonale vyleštěné.“
„Proč jsi to udělala?“
„Nelíbí se ti to, má paní?“
„Mé jméno je Cameron, nebo zkráceně Cam. Neříkej mi už znovu má paní.“
„Ano, má… Cameron.“
„Jak ti mám říkat já? Eleanor nebo Ellie?“
„Já nejsem hodna jména.“

Položila jsem její ruku na stůl a zatlačila. Když byli její kosti mačkané, tak se zamračila, ale nevykřikla.

„Eleonor, nebo Ellie. Co mám používat?“
„Ellie.“

Uvolnila jsem jí ruku. Opatrně jí zvedla ke své tváři a zkoumá škody. Žádná kost není zlomená, jen má mírně zarudlé zápěstí.

„Děkuji ti,“ zašeptala.
„Za co?“
„Za mé potrestání. Byla jsem drzá. Zasloužila jsem si to!“

Možná budu muset zrevidovat své rozhodnutí o jejím zabití.

FOTBAL
Dnes náš fotbalový tým hraje první domácí zápas sezóny proti Pacific Palisades střední škole. Mezi mnoha rodiči a spolužáky je v hledišti i John. A Snowy.

„Haf!“

Nechci na uvítací štěkot Snowyho reagovat. John mi připomenul, že chápat psa je netradiční a nebylo by nejlepší s ním na veřejnosti mluvit. Snowy je na vodítku, protože pohled na hráčky kopající do míče by ho mohl svádět k účasti. Psi na fotbalovém hřišti nejsou povoleni. Je to pravidlo. Nikdo nechce šlapat ve psích „naděleních.“

Uprostřed hřiště jsme udělali kolečko kolem Ramony.

„Dobře, v minulé sezóně jsme je porazili 3:1. Pokud budeme zachytávat vysoké míče a vracet je zpět do pole, můžeme to dokázat znovu. Skokanko, dávej si pozor na rohy a centry ze strany. Mají tam vysokou blond děvku. Ráda brankáře otlouká jako králíka, když se rozhodčí nedívá.“

Souhlasím s tím. Dávám si pozor na vysokou blond děvku a hra začíná.

Ramonina předpověď je správná. Pacific Palisades je špatný tým a o poločase vedeme 3:0. Téměř jsem nemusela udělat žádný zákrok.

Během druhého poločasu Pacific Palisades vybojovali roh. Vysoká blondýna stojí za mnou a několikrát mě udeřila do oblasti ledvin – kdybych nějaké měla.

„To je proti pravidlům,“ řekla jsem ji.“
„Polib mi.“
„To je také proti pravidlům.“

Snaží se mě udeřit znovu, ale chytila jsme jí za zápěstí a stiskla.

„To bolí,“ naříká a okamžitě se rozplakala.

Ona může rozdávat bolest, ale neumí ji přijímat.

Hra končí naším přesvědčivým vítězstvím 5:0. Mám tři asistence.

Jedeme týme!


PŘEPADENÍ
Došlo k přepadení, které je náhlé, surové a efektivní.

Cestou domů projíždíme jinak opuštěnou křižovatku, když do nás z boku najelo vozidlo a poškodilo pravý přední blatník Porsche. Motor se zastavil. Sáhla jsem pro pistoly ve skryté přihrádce, ale John chytil mou ruku.

„Ne, to není nutné. Je to Pablo. Žádné zbraně.“

Pablo vystoupil ze svého černého Tran-Am, lemovaný dvěma svými compadres, Diegem a  Raymondem. Diego je malý a obtloustlý a na své jinak nevýrazné tváři má počátky bradky. Raimond je vyšší, kolem pasu má opasek s kovovými bodci a jeho černé vlasy jsou téměř tak dlouhé, jako mé. Všichni jsou oblečeni v džínách a trikách bez rukávů, jejich ruce zdobí tetování.

John a já jsme vystoupili z Porsche. John řekl. „Hádám, že pánové si nechtějí vyměnit čísla pojistek.“

„Pojistek,“ Diego se mračí. „Bílý kluk si myslí, že je vtipný.“
Pablo říká. „Poprvé si měl štěstí. Opravdu sis myslel, že ti jí nechám?“ přikývl na mě. „Neboj, holka. Čas na párty bude později. Až dáme tomu bohatému klukovi lekci.“

Stojí čelem k sobě. Diego mě úplně ignoruje. Touží zmlátit Johna. Pravděpodobně mě nepovažuje za hrozbu, protože jsem dospívající dívka. Velká chyba. Zřejmě je sexistický. Měla bych mu to vysvětlit. Poté, co mu nakopu prdel.

Kopla jsem ho do břicha. Je tak velké, že ho nemohu minout ani bez použití zaměřovací grafiky na mém HUD. On klouže na zadku po asfaltu, dokud se jeho pohyb nezastavil až daleko na chodníku. Spadl na záda a nevstává.

                                                                       Analýza škod:
                  Pravděpodobně zlomená žebra, možné poranění páteře, odřeniny, poškození vnitřních orgánů.

                                                                       Stupeň ohrožení:
                                                                            Minimální.

John se brání dvojici útočníků – Pablovi a Raymondovi. Věřím, že by si s jejich předvídatelnou taktikou úderů do obličeje s největší pravděpodobností poradil. Přesto není nic špatného se ujistit.

Chytila jsem Raymonda za opasek a před puštěním jsem s ním zatočila. Letí vzduchem jako hadrová panenka a tvrdě naráží do kmene stromu. Stejně jako Diego zůstal nehybně ležet.

                                                                      Analýza škod:
                                                 Možná fraktura lebky, zlomené kosti, otřes mozku.

                                                                      Stupeň ohrožení:
                                                                           Neexistuje.

Pablo zjistil, že je sám. Hledí na mě s údivem, zatímco po jeho bradě stéká pramínek krve.

„Jak jsi to udělala, holka? Odhodila jsi Diega i Raymonda. Podívej se na ní, vždyť má tak 60 kilo a ruce jako… jako…“
„Párátka?“ navrhuji. Zdá se, že je to dobré přirovnání.
„Posiluje. Zvedá činky.“ Lže John.
„A cvičím pilates,“ dodávám.

Pablo ustoupil do svého Trans-Am, vklouzl do něho otevřeným oknem a pokusil se otočit klíčem v zapalování. Zvedla jsem vozidlo a převalila ho na bok. Pablo kleje ve Španělštině, když spadl ze svého sedadla a zastavil se o dveře spolujezdce. Chytila jsem vozidlo znovu a obrátila ho na střechu. Kola jsou proti obloze. Pablo je zaklíněný uvnitř a žalostně sténá.

„Cameron, zpátky do auta,“ požaduje John. „Rychle, dříve, než tudy někdo pojede.“

Poslechla jsem. Porsche naskočilo hned na poprvé, škoda je jen kosmetická. Naštěstí je motor v jeho zadní části.

Když jsme odjeli, John vytočil na mobilu 911, udává naši polohu a požaduje ambulanci. Říká, že černý Trans-Am jel příliš rychle, narazil do obrubníku a převrátil se. Dva cestující byli odhozeni ven, třetí je zaklíněn ve voze. Když se operátor zeptal na jeho jméno, ukončil hovor.

John se před svou matkou o přepadení nezmínil a vysvětlil poškození Porsche jako lehkou kolizi. Sarah Connorová se na svého syna chvíli zvídavě dívá, pak kývla a zdá se, že jeho lži přijala. Jen řekla, že by si měl příště vzít příklad z řidiče Eda.

Je konec našeho zajímavého prvního týdne ve škole.

Večer
Je teplý večer a John, Jerold, Alys a já sedíme při pozdním slunečním svitu na terase. John přinesl z domu chipsy a colu. Snowy je tak potěšen, že jeho nejoblíbenější lidé na celém světě, jsou spolu na jednom místě, že se nemůže rozhodnout, s kým si bude hrát jako první. Běhá od osoby k osobě a chce drbat za ušima, nebo hladit po břiše. Jeho malý ocas se vrtí tak rychle, že je vidět rozmazaně.

„Je to zábava být s vámi venku,“ prohlašuje Jerold. „Je škoda, že vás vaše máma poslala na jinou střední školu, než chodíme my. Myslím, že jezdíte napříč městem. Proč to udělala?“
„Nemám ponětí,“ odpověděl John.

Já mám. Pokud bychom chodili na stejnou střední školu, jako Alys a Jerold, nemohli bychom vystupovat jako přítel a přítelkyně, protože nás znají jako bratra a sestru. Sarah Connorová nepostrádá smysl pro triky.

„Jo, dobře, je to vážně deprimující. Vsadím se, že musíš odhánět kluky holí, co, Cam?“
„Nemyslím si, že bych měla kluky odhánět,“ informovala jsem ho. Jerold se šklebí. Alys mu dává ostrý pohled. Nevím proč.“

Alys mu říká. „Je to proti všem mým přesvědčením ti to říkat. Ale brácho, vím o holce na naší škole, které se opravdu líbíš.“
„Já? Opravdu?“
„Já vím. Také jsem zděšená a šokovaná.“
„Není to ta holka se zaječím pyskem, že ne? To by bylo jako líbat dvě ústa najednou.“
„T jsi takový trouba. Ne, je to Janelle Sullivanová.“
„Roztleskávačka? Wow, ta je krásná.“
„A možná má poškozený mozek.“
„Zrovna u ní mě mozek nezajímá“
„Ty jsi tak povrchní. Jo a dám ti radu. Každá tvá druhá věta nesmí začínat Star Wars.“
„Ale to je nejlepší film všech dob!“
„Ne, pro holky není.“
„Pán prstenů?“
„Určitě ne. Napodobovat Gluma není in.“
„Ale, vždyť to jsou mé vlajkové lodi. Ahoj zlatíčko…“
„Zkus diskutovat o reálných filmech, jako třeba těch od Pedra Almodóvara. Je to španělský režisér, který dělá citlivé filmy o feminismu.“
„Vážně?“
„Co je na tom špatného? Ve většině z nich hraje Penelope Cruz.“
„Fuj! Evropské ženy jsou moc chlupaté.“
„Jsem si jistá, že ona se holí.“
„Dobře, to jméno si zapamatuji. Pedro Almotocar.“
„Almodóvar. A nedívej se na její hruď, až si s ní budeš povídat.“
„Ale no tak, nejsem superman.“
„To já vím,“ Alys se obrátila ke mně. „Tak jak se ti líbí v nové škole, Cam? Našla sis nějaké nové přátele?“
„Ano. Jsem ve fotbalovém týmu,“ řekla jsem jí. „Moje přezdívka je skokanka.“
„Skokanka? To je v pohodě přezdívka.“
„Já nemám přezdívku,“ poznamenal Jerold.
„To není pravda. Máš jich spoustu,“ trvá na svém Alys s šibalským úsměvem. „Tak schválně… Tupec. Moula. El Dorko. Král ňoumů. Mám pokračovat?“
„Dobře, Cameron nechce slyšet, jak mi ostatní studenti říkají.“
„Studenti ne, to učitelé.“

John se směje hlasitěji, než kdokoliv jiný. Ve společnosti Alys  a Jerolda je šťastný a uvolněný, jeho těžký osud je zdánlivě několik světelných let daleko. Pro ně je to prostě kluk od vedle. Kluk se sexy sestrou. Jeho nespavost se stává minulostí. Střední škola a návrat do rutiny běžného života, pomohly zahnat vzpomínky na zastřelení Katre Brewsterové.

Otevřeli se dveře do domu, a objevila se Sarah Connorová  nesoucí do popelnic černé plastové pytle. Nedívá se našim směrem, ale Jeroldovi bleskne obličejem podivný výraz touhy.

„Haló? Země volá Jerolda. Posloucháš mě, malej bráško?“
„Promiň, Alys. Cos říkala?“
„Ptala jsem se, jestli teda chceš chodit s Janelle Sullivanovou, nebo ne?“
„No… Víš co? Zapomeň na to.“
„Zapomeň na to? Co bys chtěl víc? Její nohy mají delší otvírací dobu než K-mart.“
„Dobře. Možná je na čase ode dneška změnit můj život,“ pohlédl zasněně na náš dům, kde zahlédl skrze kuchyňské okno Sáru Connorovou. „Začíná nová epocha.“

Něco je v jeho výrazu, v tónu hlasu, který mi připomíná Jerolda v Alysině ložnici. Další záblesk muže, kterým se ještě může stát. Napadá mě, že on ještě nedokončil fyzický růst. Jednoho dne, už brzy, bude vyšší, širší v ramenou, a každý jeho kousek bude tak hezký, jako jeho sestry. Mají to v genech.

Možná, že Alys také myslí na něco z toho. Dívá se chytře na svého bratra, pak vstala a objala ho. V očích se jí zableskly slzy.

„Co to je?“
„Myslím, že jsi konečně vyrostl, malej bráško,“ zašeptala laskavě a políbila ho na tvář. „Janelle Sullivanová je hrozná coura.“
„Hele, pamatuj si, že jsi jen o 20 minut starší, než já. Tak už mi neříkej malej bráško. Zní to povýšeně.“

John přinesl další colu. Je školní noc a tak mu Sarah Connorová zakázala pivo.

Snowy líže colu ze své misky. Vysoký obsah cukru ho dělá ještě hyperaktivnějšího, než je obvyklé a on nám předvádí celý repertoár triků. On je narozen pro show.

„Hele, podívejte se na Snowyho! Honí si ocas.“

To je pravda. Běhá v malých kruzích a snaží se chytit svůj ocas. Hloupý pes. Neuvědomuje si, že je spojený s jeho tělem?

„Co by vlastně udělal, kdyby ho chytil?“ fantazíruje Jerold?
„Pravděpodobně by ho zkusil sníst,“ odpovídá John. „On jí všechno.“

Snowy se brzy nabažil tohoto marného pronásledování a jde k nám. Začal očichávat Alysininu nohu.

„Hele, to lechtá,“ směje se. „To jsou moje prsty, žádné jídlo.“
„Zajímá se o tvoje sandály,“ vysvětluje John. „Už sežvýkal většinu Cameroniných.“

Snowy stáhl jeden ze sandálů z Alysiny nohy a s nimi v zubech utíká přes zahradu.

„Hej, vrať se. Jsou drahé!“

Alys ho honí. Je rychlá, ale Snowy je mrštnější při otáčkách a vždy se mu jí podaří setřást.

„Člověče, tak tohle je ta nejzábavnější věc vůbec. Utíkej, Snowy!“

Jerold se směje. John se směje. Dokonce i Alys se směje, přestože Snowy má stále její sandál v tlamě. Zasmála jsem se také. Zdá se, že je to něco, co bych měla udělat.

Kéž bych věděla, proč je to legrace.

32 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 31


Pátek:
Stalo se to z ničeho nic během fotbalového zápasu. Náš tým vyhrál díky mým vynikajícím výkonům v bráně tři zápasy v řadě. Moc egoistické? Ano, skutečně. Jsem egoistka. Nyní jsme v dívčí lize Los Angeles na druhém místě tabulky. Týmem před námi je Brentwood. Dnes s nimi hrajeme.

Brentwood je velmi dobrý tým. Praktikují pohlednou kombinační hru, kterou nás celý zápas přehrávají. Mají mnoho střel, z nichž všechny se mi daří likvidovat. Byla jsem prostě velmi zaneprázdněna, ale to není omluvou toho, co nastalo.

Pět minut před koncem je stav 0:0. Připravovala jsem se k odkopu od brány, když servomotor v mé pravé noze selhal.

Chybička se vloudila.

Místo toho, aby se míč vznesl jemným obloukem směrem k obloze a dopadl k půlící čáře, jsem vyslala projektil ve výši hlavy. Dala jsem tomu moc šmrncu, chcete-li, abych použila výraz.

Bylo štěstí, že letící projektil netrefil žádnou hráčku na obou stranách, neboť by mohl zasažené amputovat hlavu. Míč doletěl do soupeřovy brány, ale nezastavil se. Jeho rychlost byla taková, že protrhl síť a pokračoval dalších sto metrů, než narazil do fotbalisty na vedlejším hřišti. Bylo štěstí, že měl na sobě helmu. I tak ho míč udeřil do nohy a poslal ho k zemi.

21 hráček a rozhodčí stojí a zírají, a nemohou uvěřit tomu, co právě viděli na vlastní oči.

Zvažuji své možnosti.

1.    Zabít všechny svědky
2.    ?

Vypadá to, že nemám na vybranou. Nemohu dovolit, aby byla odhalena má skutečná identita.

Pak Ramona vyhodila ruce do vzduchu a vykřikla „Gól!“

Běží k rozhodčím.

„To je branka pro náš tým. Proč to nepískáte?“

Rozhodčí, štíhlý muž kolem 30ti let, se na ní dívá, jako ve snách.

„Ale jak ona…?“
„Na tom nezáleží. Pořád je to gól. Žádný ofsajd a i brankáři můžou skórovat. Vedeme jedna nula. Správně?“
„Ehm…“
„Je to tak?“
„No, jasně,“ zapískal a signalizoval gól.

Míč je uveden znovu do hry a pokračuje se. Brentwood nemá žádnou odpověď a my vyhráli 1:0.

Ramona zachránila život sobě i všem ostatním. Pravděpodobně bude nejlepší, když jí o tom vůbec neinformuji. Prostě to byl jen výstřední gól.

ŠATNA
Ramona se vynořila ze sprch a utírá si ručníkem své dlouhé černé vlasy. Má štíhlé tělo, olivovou pleť a svalnatá, šlachovitá lýtka a stehna. Bere svou silovou a fyzickou připravenost velmi vážně. Jak sama říká, chtěla by dostat stipendium a hrát Univerzitní fotbalovou soutěž.

„To byl teda parádní gól, Skokanko,“ říká obdivně. „Myslím, že jsem ještě nikoho nikdy neviděla kopnout tak tvrdě. Máš v botách dynamit?“
„Byla to nehoda. Nechtěla jsem to kopnout tak tvrdě.“
„Měla bys mít víc takových nehod. Možná bychom měli hrát spolu v útoku.“
„Jsem šťastná, že jsem brankář.“
„Jo. Kdyby nebylo tebe, tak jsme dostali pět nebo šest gólů. Sakra, byly fakt dobré. Myslela jsem, že nás totálně převálcují,“ usmívá se. „Holka, je to skvělý pocit porazit ty bohaté děti.“
„Byly to bohaté děti?“
„No jasně. Brentwoodská vysoká je exkluzivní. Můžou si dovolit mít vlastního fotbalového trenéra. Myslím, že je to ex-NSL (bývalá Americká profesionální fotbalová liga, pozn. překladatele), hrával za New York Cosmos. Všimla sis systému, který používají? Progresivní 4-5-1. Záložnice se stále tlačí k podpoře útoku. Kouč Gruber je příliš defenzivní. S tebou v brance jsme schopné vyhrát všechno a myslím si, že si můžeme dovolit být odvážnější v útoku. Možná bychom proti slabším týmům mohly hrát i 2-5-3.“

Ramona nadále vysvětluje taktiku, často používá ruce a ve vzduchu kreslí nejrůznější diagramy, aby ukázala, co má na mysli. Má vytříbené taktické myšlení a chytrý přehled o obraně i útoku. Pokud přežije blížící se apokalypsu, byla by užitečná jako velitelka čety odporu.

Ze sprch se vynořuje Wanda a přidává se k nám. Hraje v záloze a je to nejlepší kamarádka Ramony. Má na hlavě igelitový sáček, tzv. koupací čepici. Wanda má pečlivě upravené vlasy a voda by je zničila. Jejich úprava trvá zdánlivě věky.

„Nádherné zákroky, Skokanko! To byla sranda, když míč udeřil Aarona Glicksteina a srazil ho,“ říká se širokým úsměvem. „Takový hromotluk.“
„Myslela jsem, že jsi s Glickmeisterem něco měla?“
„Ne, jen jsme si spolu jednou vyšli ven. To je vše. Bere tolik steroidů, že dole není moc akční.“
„Kde, dole?“
„Víš, tam na jih od hranic.“
„Mexiko?“
Smějí se. „Upřímně řečeno, Skokanko, jsi zábavnější než Sarah Silvermanová.“
„Chodí na tuto školu?“
Další salva smíchu. „Přestaň, zabíjíš nás!“

Konečně téma, ke kterému mám co říct.

Ramona si oblékla své spodní prádlo a pak se podívala na hodinky. „Sakra, už je tolik hodin? Musím si pospíšit, nebo nestihnu svůj autobus.“
„Proč nemáš auto?“ zeptala jsem se.
„Ne každý z nás si ho může dovolit nebo mít přítele s Porschem.“

Rychle mávne na zbytek šatný, sbalila si své věci a odešla bez rozloučení. Zdála se být na mě naštvaná.

„Bylo to něčím, co jsem řekla?“ ptám se Wandy.“
„Trochu. Ramonina rodina je chudá. Žijí namačkány do tří pokojů v činžovním holobytu. Je citlivá na téma peníze.“
„Můžu jí peníze dát, jestli si je přeje.“
„Ne, Ramona nepřijímá charitu. Má svou hrdost.“
„Hrdost, ale žádné peníze.“
„To není pravda.“

Peníze hrají v lidské kultuře důležitou roli. Ti, kteří jich mají málo, po nich velmi touží a ti, kdo je mají, velmi touží, aby jich měli ještě více. Za pár let budou všechny měny bezcenné a chudí budou bojovat po boku milionářů za jedinou komoditu, na které záleží. Přežití.

Wanda si odstranila plastový sáček z hlavy a rozhodila volně své copánky. Je to atraktivní černoška s kůží tak tmavou, že se zdá, že absorbuje světlo. V budoucnu se budou terminátoři s tmavou pletí toulat po Africe, zatímco žlutě zabarvení budou dělat totéž v Asii. Skynet je multi-etnická organizace na zabíjení.

Wanda mě zpozorovala a říká. „Co se děje?“
„Nic.“
„To je můj kroužek na bradavce. Nestyď se. Můžeš se podívat. Udělala jsem to v létě. Bolelo to jako blázen, ale jednoznačně to za to stálo. Měla by ses nechat také propíchnout.“

Zdvořile jsem odmítla. Myslím si, že jsem už dostatečně kovová.

CESTA
Eleanor Ryanová na mě čeká před šatnou. Ona mě veze domů, protože John se zápasu nezúčastnil a bylo by podezřelé, kdybych řídila jeho Porsche.

Stejně jako ostatní chce mluvit o mém gólu.

„To bylo úžasné! Jako kulka. Když tohle umíš, proč nehraješ na hrotu, místo v bráně?“
„Protože kdyby mě dívky surově napadaly, mohla bych jim zlomit nohy.“
„Bože, vážně?“
„Vážně.“
„Nahrála jsem to celé na svůj BlackBerry (značka mobilu, pozn. překladatele). Chtěla bys to vidět?“
„Ano.“

Podala mi svůj mobilní telefon. Rozdrtila jsem jej tak, že z něj zbyly jen kousky drátů a plastu.

„Proč jsi to udělala?“
„Nesmí existovat žádný důkaz o mých schopnostech.“
„Mohla jsi prostě vymazat soubor.“
„Příliš pozdě.“

Ellin automobil je bílá Honda. Interiér je na ní relativně normální, její podivnost naznačují jen kříž a plastová lebka visící u zpětného zrcátka.

Nastartovala motor a vyjela na silnici.

Na palubní desce leží umělecký skicák. Listuji stránkami. Jsou plné kreseb lidí, většinou studentů z naší školy. Podobnost rozhodně není náhodná. Ellie dostává z většiny předmětů špatné známky, s výjimkou umění, ve kterém vyniká.

„Jsou velmi dobré,“ řekla jsem jí.
„Díky. Máma říká, že být umělcem není pořádné zaměstnání. Chce, abych byla doktorka, jako ona, nebo právník, jako táta. Vůbec mě nechápou. Možná, že jsem adoptovaná. Chci mít kluka, který mě chápe.“
„Byla jsi několikrát se stejným chlapcem.“
„Micalel Carver. Dělali jsme to jednou a pak se chlubil svým přátelům, že to děláme pořád. Takže to není pravda.“
„Je to lhář.“
„Jo.“

Na poslední stránce je moje kresba. Jsem vylíčena, jak sedím na trůně obklopena hromadou lebek. Velmi předvídavé.

Ellie zapnula rádio. Hondu zaplňuje zpívající, ženský hlas.

                                                       Jsem zranitelná, jsem zranitelná
                                                                      Nejsem robot
                                                     Jsi lásky schopný, tak lásky schopný
                                                                  Ale jsi jen ustaraný
                                                         Hádej co? Nejsem robot, robot
                                                         Hádej co? Nejsem robot, robot
                                                      Můžeš mě naučit jak opravdu cítit?
                                                           Dobře, sniž můj tlukot bubnů
                                                         Hádej co? Nejsem robot, robot
                                                         Hádej co? Nejsem robot, robot

(Písnička Marina & The Diamonds - I Am Not A Robot, pozn. překladatele)


„To je nějaký vtip?“ ptám se.
„Co – nelíbí se ti tato stanice?“

Vypnula jsem rádio a během toho knoflík praskl.

„Páni, ty jsi dnes destruktivní.“
„Promiň.“
„Ne, líbí se mi to. Svrbí mě z toho ruce.“

Pokračujeme v tichu. V rádiu píseň o robotech. Co bude dál? Televizní pořady o vraždících kyborgách? Nejsme určeni pro zábavní účely.

„Mám na dalším výjezdu odbočit?“
„Ano.“

Když jsme tři bloky od bezpečného domu, dávám jí pokyn, aby zastavila a nechala mě venku.

„Žiješ tady?“
„Ne.“
„Nechceš, abych věděla, kde bydlíš, že?“
„Je to pro tvé dobro.“
„Žiješ v gotickém hradě v rakvi s ostatními nemrtvými?“

Nemám odpověď. Je vítáno, aby žila v bludech.

Honda zastavila u chodníku a já vystoupila ven.

„Cameron…“
„Ano?“
Natáhla ke mně ruku. „Zmáčkni mi prsty.“
„Proč?“
„Prosím. Odvezla jsem tě. A ještě si ničila moje věci.“

Platba v naturáliích? Zvláštní pojem. Ale jednou jsem ochotná zaplatit sankci. Vzala jsem jí za ruku a stiskla. Použila jsem dostatečnou sílu ke stlačení bez lámání kostí. Ellie zavřela oči a zasténala bolestí, ale také radostí. Jako by bolest stimulovala její mozkovou tkáň.

Ano, velmi zvláštní dívka. Ale neškodná.

DOMA

„Jak dopadl zápas?“ zeptal se John, když jsem mu po večeři pomohla naložit nádobí do myčky.
„Vyhráli jsme,“ řekla jsem mu. Nebudu to komplikovat. Zjistila jsem, že není vždy nutné lhát, když se stane něco nepříjemného. Stačí jen vynechat některé podrobnosti. Jako to, že jsem téměř musela zabít mnoho nevinných lidí kvůli poruše hardwaru.
„To jste vyhráli už počtvrté v řadě.“
„Jsme na vzestupu,“ chvíli jsem mlčela. „Je to správný výraz?“
„Zdokonaluješ se. Promiň, že jsem nemohl přijít a dívat se. Máma chtěla, abych jí pomohl s domácími pracemi.“
„Chápu.“

Sarah Connorová nějak zvlášť neschvaluje mé mimo školní aktivity. Někdy umí být docela mrcha.

„Dojela jsi domů v pořádku?“
„Ellie Ryanová mě odvezla.“
„Zvláštní dívka, která věří v upíry.“
„A do prdele. To je ona.“
„Je dobře, že jste se spřátelili.“
„Je to důkaz, že můj software pro sociální integraci funguje správně.“
„To není přesně to, co jsem myslel.“

John se mračí a stejně jako jeho matka bere AK-47 a na stole v kuchyni jí začal rozebírat před čištěním. Tento aspekt rodinného života se mu líbí nejméně. Je to stálá připomínka toho, co je v sázce. A důkaz těžkého břemene, které mu jednou spočine na ramenou.

„Pojďme ven.“
„Na trénink líbání?“ navrhuji toužebně.
„Myslím, že to už nám jde dobře.“
„Jsme na vzestupu.“

ZAHRADA
John a já jdeme na zahradu. Snowy nás provází. Bereme fotbalový míč a stavíme provizorní branku pomocí bambusových holí.

John vystřelil několik ran na branku a začal být frustrovaný, když jsem je všechny zneškodnila.

„Jak to děláš? Je to jako bys věděla, kam jsem chtěl vystřelit.“
„Já to vím.“
„Jak?“

Vysvětlila jsem mu, že mám software, který analyzuje držení těla a rovnováhu v okamžiku střely a tak vypočítá, jakým směrem míč s největší pravděpodobností poletí.

„Takže to je jako předtucha?“
„Pokud si to přeješ. Jen více vědy a méně toho složitého.“
„Myslíš hatmatilky?“
„Ach. Děkuji za opravu.“
„Už jsi někdy pustila gól?“
„Nikdy.“

„Možná bys pro dojem ostatních občas měla. Pokud tvůj tým povede o dva-tři góly, jeden tam můžeš úmyslně pustit. Nikdo není dokonalý.“
„Ani já?“
Úsměv. „Ani ty.“

John znovu vystřelil. Stojím nehybně jako socha a nechala jsem ho skórovat.

„Možná bys u toho měla být trochu šikovnější. Tvoje spoluhráčky by se pak mohly poznat, že to děláš naschvál a roztrhat tě.“

Roztrhat mě? John to nespecifikuje. Cvičíme dál. Je těžké být nemotorou. To není vůbec můj styl.

Hrajeme fotbal dvacet minut. Dokud míč náhodně neudeřil Snowyho do hlavy a on se rozhodl, že už nechce dál hrát. Velké dítě.

„To se ti moc nelíbilo, viď, chlapče?“ John zvedl Snowyho a mazlí se s ním. „Co bys chtěl dělat teď?“
„Haf!“

Jíst.

Žádné překvapení.

Sobota:
Mým zvykem je každý den bez výjimky číst Los Angeles Times.

Počkejte.

To je chyba ve vnímání. Přeformuluji to.

Mým zvykem je každý den bez výjimky skenovat Los Angeles Times. Používám algoritmus, který vyhledává klíčová slova týkající se Johna, jeho rodiny a pokračujícího boje proti vzniku protiraketového deštníku jménem Skynet.

Málokdy najdu shodu na stránce s inzeráty, ale přesně dnes se to stalo.

Tam, v malém bezvýznamném textu v záhybu novin jsou slova:

                                                  Johne. Cameron. Potřebuji naléhavě pomoc. Becca.

Ukázala jsem to Johnovi, když si sedl se snídaní ke kuchyňskému stolu.

„Myslíš, že to je naše Becca a snaží se na nás obrátit?“
„Pravděpodobnost, že tyto tři jména, uvedená v těchto novinách v této souvislosti, s námi nemají nic společného, je astronomická.“
„Souhlasím. Zřejmě má nějaké potíže.“
„S mým druhem?“
„Nedělejme ukvapené závěry. Snad je jen osamělá a chce nás znovu vidět.“
„To se zdá nepravděpodobné. Je to už šest měsíců.“
„Souhlasím. Ale to jsem já, vždycky hledám tu lepší stránku.“

John otevřel šuplík a vytáhl mobil. Máme jich mnoho. Jsou předplacené a tak nejdou vystopovat. „Jaké je Beccino číslo?“

Řekla jsem mu ho. On ho vytočil a zvedl si mobil k uchu. Zesílila jsem své zvukové senzory, takže můžu poslouchat oboustrannou konverzaci.

„…haló?“ ozval se ospale znějící hlas.
„To je Rebecca Shaughnessy?“
„Dávám přednost Becce, jestli ti to nevadí. Kdo je to?“
„John Connor. Ale asi mě znáš spíš jako Johna Bauma.“
„Johne! To je báječné! Je tam Cameron?“
„Je tady.“
„Takže jsi viděl můj inzerát v novinách?“
„Takže jsi to byla ty.“
„Jo. Byl to jediný způsob, jak jsem vás mohla zkusit kontaktovat.“
„Co se děje, Becco? Má to co dočinění s našimi starými přáteli…?“
„Myslím, že ano. Můžete přijet? Mám vážně strach.“
John položil ruku na telefon. „Má psa, nebo něco takového?“ zeptal se mě.
„Ano, kočku.“
„Becco, musíš mi odpovědět na otázku. Jak se jmenuje tvoje kočka?“
„…hmm? Myslíš pana Babbykinse? Proč – co se děje?“

John se na mě podíval a tázavě zvedl obočí. Přikývla jsem. Nepravděpodobné, že by šlo o léčku. Je to správné jméno její kočky.

„V pořádku. Musel jsem se zeptat.“

Musel, protože mohlo jít o Terminátora napodobujícího její hlas. Evidentně ale ne.

„Jsi doma?“
„Ne, u tatínka v Malibu. Cameron ví, kde.“
„Je tam tvůj otec?“
„Ne, on a Kristal jsou v New Yorku na obchodní cestě. Justin a já… To je můj přítel - jsme si z toho tady udělali hnízdečko lásky. Ale on před dvěma dny odjel do Evropy. Je v kapele.“
„Tak jo, teď zavěs. Budeme tam někdy ráno.“

John ukončil hovor. „A teď ta horší část. Říct to mámě.“

Jak se dalo čekat, Sarah Connorová je podezřívavá.

„Mohla by to být past.“
„Mami, byla to určitě ona.“
„Možná, že jí někdo držel zbraň u hlavy.“
„Ne,“ stála jsem za Johnem. „Analyzovala jsem stres v jejím hlase. Nepřekročil normu.“
„Můžeš analyzovat úroveň stresu?“
„Ano. Tvoje je často nezdravě zvýšená.“
„Že bys za to mohla ty?“
„Měla bys vychladnout.“
„Právě jsi mi řekla, že mám vychladnout?“
„To znamená, že…“
„Vím, co to znamená.“
„Cameron a já to tam pojedeme zkontrolovat,“ oznamuje John.
„Dobrá. Ale jeden malý detail jsi vynechal.
„Co je to?“
„Jedu s vámi.“


MALIBU
Do Malibu jedeme v SUV. Velké a drahé domy jsou tu seskupeny na úzkých pozemcích mezi pláží a silnicí. Doprava je hustá. Řídí John. Otevřený Mercedes projíždí kolem nás směrem do města.

„Sakra!“ John vzdychl a otočil hlavu za Mercedesem. „Myslím, že to byl Steven Spielberg!“
„Oči na silnici, Johne.“
„Ale mami, Steven Spielberg!“
„Oči na silnici.“

Snowy s námi není, zanechali jsme ho v péči Jerolda a Alys Ramirezových, kteří byli nakrmeni příběhem o nemocném členovi naší rodiny, kterého musíme navštívit.

Zastavili jsme vedle domu u pláže, ve kterém se nachází Becca Shaughnessy. Vypadá přesně tak, jak si ho pamatuji z mé předchozí návštěvy: čtverečkovaná bílá budova s terakotovou střechou. Beccin známý zelený Masseraty je zaparkován na cestě.

„Tohle místo vypadá draze,“ domnívá se Sarah Connorová a zkoumá své okolí prostřednictvím dalekohledu. „Jak si může dospívající dívka dovolit žít tady?“
„To patří jejímu otci, mami. Je bohatý.“
„Jak vydělal takové peníze?“
„Má realitní kancelář. Myslím, že docela úspěšnou.“

Sarah Connorová vytáhla ze svého úkrytu ve středové přihrádce zbraň a kontroluje, jestli je nabytá. „Jsi ozbrojená?“ ptá se mě.
„Glock 9mm,“ zvedla jsem dolní část svého trička a ukázala pistoli zastrčenou za opaskem mých džín.

„Dobře, nestřílej, pokud k tomu nedám rozkaz. Oči otevřené. Nevíme, co nás čeká.“

Dveře do domu se otevřely dřív, než jsme k němu stihli dojít a Becca se vyřítila ven s obrovským uvítacím úsměvem na tváři. Ten trochu zamrzne, když zahlédla Johnovu matku, se kterou se nikdy nesetkala.


„Johne! Cameron, ach! Dobrý den, vy musíte být Johnova máma.“
„Sarah. A ty jsi Becca.“
„Ano. Těší mě, Sarah.“
„Nápodobně. Jsi tu sama, Becco?“
„Ehm, jo. Tatínek a Kristal jsou v New Yorku. Justin v Evropě. Je to můj přítel,“ plaše se usmívá.
„Služky, uklízečky?“
„Chodí na osmou a v devět odchází.“
„Nevšimla sis v tu v poslední době nějaké neobvyklé aktivity?“
„Ehm – před týdnem se sem nastěhoval TV herec, který si tu koupil dům.“
„Který z nich?“
„No… Myslím, že hraje lékaře v nemocnici v seriálu, co jde na CBS.“
„Myslela jsem, který dům?“
„Ach, omlouvám se. Tři domy dolů. A ten další je Stinga.“
„Sting je tvůj soused? Wow.“ John je ohromen. Já také, protože Sting (Žihadlo, pozn. překladatele), je v pohodě přezdívka. Zajímalo by mě, jak k ní přišel? Zdá se nepravděpodobné, že má ve své zadní části hmyzí zbraň.

Sarah Connorová říká. „Pojďme dovnitř. Ty první. Hezky pomalu.“

Vešli jsme do domu. Chodba je široká a stěny vykládané šedými kachlemi. Schody vedou napravo.

„Co je támhle?“
„Ehm… ložnice, koupelny, tátova pracovna, meditační místnost Kristal.“
„Dobrá, půjdu se tam podívat.“
Sarah Connorová zmizela nahoru. „Bože, tvoje máma je vždycky tak horlivá?“ ptá se Becca. „Je jako mariňák.“
„V poslední době je trochu na hraně. Neboj se, ona nic nezničí.“

Jdeme do hlavního obývacího pokoje: velká místnost, které dominují dvě bílé pohovky ve tvaru L. Má stěnu ze skla, která nabízí působivý pohled na Tichý oceán.

„Ten výhled je ohromující,“ uvádí John.
„Jo, nic mezi námi a Asií, jen několik tisíc kilometrů oceánu.“

Sarah Connorová se vrací „Co je to tam?“ požaduje a ukazuje na skleněnou stěnu.

„Myslíš oceán?“
„Myslíš, že je to legrační?“
„Ne! Promiň, já nechtěla…“

Ale ona je pryč. Našla dveře, které vedou na terasu. Sledujeme, jak zkoumá každý roh, každou skulinu, a zbraň drží před sebou pro případ útoku.

„Hlavně, aby nikdo tvojí mámu s tou zbraní neviděl,“ říká Becca nervózně. „Žije tu spousta celebrit. Uvidí-li cizince s pistolí, budou si myslet, že je to Charles Manson (známý americký zločinec, který dostal doživotí, pozn. překladatele).“

„Tohle místo je pro obranu noční můra,“ prohlásila Sarah Connorová, když se vrátila. „Je to až k pláži široce otevřené a támhle je místnost bez stropu.“
„To je meditační místnost Kristal,“ vysvětluje Becca. „Ona tam sedí celé hodiny a přemýšlí o smyslu života – v jejím případě to je tančit nahoře bez kolem tyče a utrácet tatínkovi peníze.“
„Není tu nic, co můžeme dělat. Jen být ostražití. Teď nám vysvětli, proč jsi chtěla, abychom přijeli.“

Becca, John a jeho matka sedí na bílých pohovkách. Já stojím u stěny zády k nim, abych zaznamenala případné hrozby, které by přišly od pláže. Nečekám žádné problémy, ale problémy také nečekají na mě.

Becca sbírá své myšlenky a pak říká. „Tak jo. Víte, že bude film o tom, co se stalo ve škole?“
„Jo, viděli jsme to v novinách.“
„Ten film se jmenuje Peklo na střední škole. Je založen na příběhu, který jsem řekla policii. Tedy v podstatě na lžích.“
„Udělala jsi dobře,“ povzbuzuje jí John. „Je to už dlouho a oni netuší, co se skutečně stalo. Máš možnost jim říct, co se ti zlíbí.“
„Hraje mě Lindsay Lohanová. Věřil bys tomu? Ona vlastně seděla na tamté pohovce. A pozvracela se támhle na patře. Nějaká reakce na léky, co bere, nebo tak. Nevěděla jsem, jestli to vyčistit, nebo prodat v eBay.“
„Můžeme jít k věci?“ dožaduje se Sarah Connorová. „Nepřišli jsme poslouchat fascinovaného teenagera.“
„Omlouvám se. Každopádně filmové studio by bylo rádo, abych pomohla film propagovat a co nejvíce se setkávala s médii. Před několika dny mě novinář Lars Anderson požádal o dva rozhovory. Tzv. úvodní a potom rozsáhlý, vše vypadalo celkem normálně. Jela jsem do jeho domu v západním Hollywoodu.“
„Ne tady?“
„Ne. To tu byl Justin. Držíme náš vztah pod pokličkou. Jeho fanynky mají radši, když je sám.“
„Dobrá. Jela jsi do západního Holiwoodu.“
„A to bylo divné. Jediné, co dělal, bylo, že se ptal na vás. Měli jste nějaké další kamarády. Kde jste bydleli. A podobě. A byla tam opravdu příšerná atmosféra.“
„Zní to, jako by jen dělal svou práci,“ naznačuje sarkasticky Sarah Connorová. „Kladení otázek.“
„Jo, ale v mém příběhu není John opravdu důležitý. Je jen oběť. Omlouvám se.“
„To není možné. Rád bych zůstal anonymní. Ani nemáš ponětí, jak.“
„Ale je to možné,“ pokračuje Sarah Connorová. „Bylo ti smutno a znova jsi chtěla vidět své přátele. Připadáš mi jako osamělá, ubohá dívka, která skočí po každé šanci.“
„Ne, já přísahám. Ano, stýskalo se mi, ale nikdy by mě nenapadlo něco takového udělat. Na tom chlapovi bylo opravdu něco divného. Nevymýšlím si.“

„Je pravděpodobné, že Lars Anderson je terminátor,“ oznamuji. Všechny oči se obrací na mě. „Becca je poslední osobou, která viděla Johna. Z toho vyplývá, že je výchozím bodem pro všechny pronásledovatele.“
„Tak proč jí prostě nemučil, aby z ní vytáhl informace?“
„Jsme schopni lsti. On se jí pokusil použít, aby vylákala Johna z úkrytu. Teprve při druhém rozhovoru jí bude mučit.“
„Ó, bože. To je dnes v pět! Co budu dělat? Když se tam neukážu, přijde si pro mě?“
„Chápu. Jsi mrtvé maso.“

Becca začala vzlykat. John jí dává na uklidnění ruce kolem ramen a střílí po mě napomínajícím pohledem. Mrtvé maso zřejmě nebyla vhodná poznámka. Absolutně vyřízená. Ano, to je mnohem lepší. Založím si to pro budoucí použití. „Hele, nic se ti nestane. „Něco vymyslím. Neboj se.“
„Máš p…p… plán?“
„Ještě ne. Nech mě přemýšlet.“

John jde do jiné místnosti, aby zvážil všechny možnosti. Sarah Connorová se snaží svá předchozí ostrá slova napravit příjemnými řečmi. Je to pro ni těžké, není jako ostatní lidé.

„Máte to tady pěkné.“
„Díky.“
„Tvůj táta se pohybuje v oblasti nemovitostí?“
„Jo. Koupil tenhle dům od hudebníka, který si příliš mnoho peněz našňupal do nosu.“
„Do nosu?“ říkám překvapeně. Nosní dutiny jsou divné místo k uložení peněz.
„Ona myslí, že jeho drogový návyk byl nároční na peníze.“
„Loni nabízel Tobey Maguire tátovi za tenhle dům 7 milionů. Nedohodli se. Dovedete si to představit? Táta řekl Spidermanovi, aby vypadnul.“

Rozhovor utichl. Becca žvýká úzkostlivě své rty. Sarah Connorová ukazuje na obraz visící na zdi. Mořská scenérie nanesená akrylovou barvou na plátno. „Pěkný obrázek. Místní umělec?“
„Ne, to je Ken Zier. Je to Dánský umělec. Táta ho sbírá. Další dva jsou v hale a jeden nahoře.“
„Tvoji rodiče jsou rozvedení?“
„No jo. Před šesti lety se objevila tanečnice Kristal z Texasu a dostala zálusk na tatínka. Opustil nás kvůli ní.“
„Před pubertou. To muselo být těžké.“
„Jo. Já a máma jsme se od sebe vzdálily. Dělala jsem jen samé blbosti. Pak přišla Cameron a dostala mě z toho ven,“ vděčně se na mě usmála. „Není úžasná?“

Sarah Connorová neodpovídá. Mírně se šklebí. Úžasná není slovo, kterým by mě popsala. Ví, že lidé, se kterými jsem se blíže seznámila, obvykle skončili mrtví.

„Víš, že není člověk?“
„No jistě. Ukázala mi to. Tedy ne tamto!“ rychle dodala a zčervenala v obličeji. „Ukázala mi kov v ruce. Nejsem lesba, nebo tak něco.“
„Ne, zmínila ses o příteli… Justin?“
„Jo. Je v kapele na evropském turné. Jsou to koncerty hlavně v Německu a Dánsku. Ani moc ne v Anglii. Myslím, že pokud by tam američtí kluci hráli písně od Beatles, bylo by to docela hustý.“
„Myslím, že ano. Miluješ ho?“
„Moc se mi po něm stýská.“
„První láska? To si pamatuju moc dobře.“
„Měla jsi první lásku?“
„Proč – myslíš si, že jsi jediná?“
„Ne! Myslím si, že jsi opravdu hezká a tak, ale…“
„Jsem stará?“
„Jo. Teda ne! Nechtěla jsem to říct takhle. Bože!“ Becca vypadá, že má slzy na krajíčku. Sarah Connorová v tomto umí na lidi zapůsobit.
„Stará beru jako alternativu. Taky jednou budeš. Je překvapující, jak k tomu rychle dojde.“

John se objevil ve dveřích. Na jeho tváři je náznak úsměvu.

„Máš něco?“
„Myslím, že bych mohl mít plán.“

Johnův plán je jednoduchý, ale geniální.

Jsem na něj tak hrdá.

SLUNEČNÍ TERASA
Zbývá ještě několik hodin, než budeme moci uvést Johnův plán do pohybu. Já trávím zbývající čas s Johnem a Beccou a jdeme spolu na sluneční terasu. Sarah Connorová zůstala v domě, kde metodicky rozebírá, čistí a nabíjí zbraně, které jsme sebou přivezli.

Sedíme na kraji terasy a naše nohy se houpají nad pláží pod námi. Písek je zlatý a na dotek příjemný, pokud jste stroj a dokážete zabránit v jeho vniknutí do vašich otvorů.

Na Beccině vzhledu je něco jiného. Je to už šest měsíců, co jsem jí naposledy viděla, ale není to součástí přirozeného procesu stárnutí. Přistupuji k jpeg  souboru v archivu z doby, kdy jsem se s ní poprvé setkala a porovnávám ji se současností. Okamžitě rozpoznávám rozdíl.

„Tvoje pihy zmizely.“
„Ty sis všimla!“ spokojeně se usmívá. „Podstoupila jsem vyhlazovací kůru. V podstatě vyčistili mou horní vrstvu pokožky. Voilala, pihy jsou pryč! Teď si budu muset nechat udělat i paže a ramena a pak pokračovat dolů. Na dvojčatech moc pih není, zato moje stehna jsou a zadek je celý flekatý…Johne- ty se červenáš?“
„To je sluncem,“ odpovídá John nepřesvědčivě.
„Jsi alergický. Justin je také.“
„Omlouvám se za chování mojí mámy. Ona není moc zvyklá jednat s lidmi.“
„To je v pořádku. Tvoje máma je prostě opatrná. Jak dlouho o nich ví?“
„Déle, než jsme naživu.“
„Wow. Není divu, že je…“
„Šílená.“
„Ne! No, možná trochu. Chci říct, asi toho zažila dost, že by se klidně zbláznit mohla. Nevěřila bych tomu, kdybych to neviděla na vlastní oči.“
„Vím, co máš na mysli.“
„Takže jsi zpět ve škole?“
„Jo, máma chce, abych odmaturoval.“
„Moje taky. Je to nápor. Navíc pořádně ani nevím, co s penězi. Cameron mi dala, prodala jsem filmová práva na můj příběh a další věci. Viděl jsi mě na Conan?“
„Ne, to jsme propásli.“
„Najdeš to na YouTube.  Měla jsem na sobě úžasnou podprsenku a moje dvojčata se dostala do vysílání celostátní televize. Lidé říkali, že vypadám jako ryšavá Amanda Seyfriedová!“
„A to je dobré?“
„Jasně, že jo! Zemřela bych pro svou kariéru!“
„Pokud bys byla mrtvá, neměla bys kariéru. Jen mrtvolu,“ poukázala jsem.
„Je to jen výraz, Cam.“

Samozřejmě, že je. Měla jsem to vědět. Další nelogický výraz. Přidávám ho do svého rozšiřujícího se seznamu.

„Tak, už sis našla spoustu nových přátel, Cam?“
„Ano, hodně,“ řekla jsem jí. Myslela jsem Jerolda a Alys, Ramonu, Wandu a Petty. Ellie Ryanovou? Možná.
„Aha,“ Becca vypadá podivně zklamaně. „To je dobře.“
„A co ty, Becco?“ ptá se John. „Musíš být teď ve škole populární.“
„Ne tak docela. Je to trochu divné. Mám svým způsobem ráda Harriho Pottera. Jsem holka, která přežila. Každý se ke mně chová fakt divně, takže většinou chodím ven s Hayley.“
„Včelí královnou Hayley?“
„Jo. Je to sice mrcha a chová se ke mně jako k hovnu, ale u ní je to alespoň stejné jako před tím. Pro Hayley jsem stále zrzavá smolařka Becca. Je prostě pořád stejná. Je to… hledám pro to vhodné slovo.“
„Uklidňující.“
„Jo! Navíc je ráda, že má společnost, protože jí opravdu chybí Alexis a Louise. Ne že by to Hayley přiznala, to ani za milion let.“

Zdržuji se poukázání na to, že Hayley bude za miliony let mrtvá a neschopná přiznat cokoliv komukoliv. To je nepochybně další výraz. Mohu ho přidat do své databáze.

Prostor pláže je většinou opuštěný, je pozdní podzim a letní sezóna je u konce. Je tam jen jediná postava: člověk se sluchátky a mává v písku něčím, co vypadá jako deštník.

„To není deštník,“ vysvětluje Becca, když jsem na něho ukázala. „Je to detektor kovů.“
„Detektor kovů!“
„Uklidni se, nejde po tobě. Chodí nahoru a dolů kolem pobřeží a hledá drobné, které lidé omylem ztratí. Někdy tam zajdu a upustím několik čtvrťáků, aby je mohl najít. Vypadá tak smutně a opuštěně.“
„To je dobrý skutek,“ říká John.
Becca krčí rameny. „Pro mě je to jen pár babek. Pro něj možná teplá večeře.“

John hledí zamyšleně na Beccu. Zdá se, že na něco myslí.

„Pokud bych tě jeden den vyzval, abys z ničeho nic opustila město, udělala bys to bez otázek?“
„Souvisí to s nimi, že?“
„Jo. Bude ale nejlepší, když nebudu zacházet do detailů.“
„Odejdu z města, ale kam?“
„Nejlepší by byly hory. A přesvědč co nejvíce lidí, aby šli s tebou. Nečekejte moc dlouho. Nemusí už být moc času.“

John jí varoval před soudným dnem, aniž by jí vlastně něco řekl. Zdá se ale, že na jeho varování bude dbát.


PLÁN
Nyní, když nadchází čas pro provedení Johnova plánu, má Becca stále studené nohy. Ne doslova, samozřejmě. Je teplé odpoledne a ona má na sobě pevné boty. Ne, ona má pocit úzkosti z toho, co leží před námi. I ona by mohla před námi ležet. Pokud se nemýlím, bude to její druhé setkání s terminátorem. Málo lidí tak učinilo a přežilo.

Johnův plán je následující: Becca přijde na rozhovor, jako by se nic nedělo a v domě požádá o možnost jít na záchod. Můj druh toalety nepoužívá, takže by tam měl být dostatek důkazů o zanedbání, a to dokáže, s čím máme co dočinění. Pak řekne Andersonovi, že má v autě doklady, které jí dal John do úschovy – on s ní pro ně zajde. Udělá to. Věřte mi. O cokoliv, co patřilo Johnovi, bude mít obrovský zájem. John zavede drát do dveří od zavazadlového prostoru SUV, takže kdyže  ho Anderson dotkne, elektrický proud způsobí přepětí, které dočasně vyřadí jeho CPU. Já se postarám o zbytek. S maximálním soustředěním.

Jako pojistku bude mít Becca skrytý mikrofon, který bude přenášet signál do přijímače v autě, takže můžeme poslouchat vše, co se stane, zatímco ona bude v domě.

„Dejme tomu, že mě prohledá?“ ptá se nervózně.
„Prohledával tě poprvé?“
„Ne.“
„Pak to neudělá ani teď,“ ujišťuje jí John. „Zvedni své tričko. Musím schovat mikrofon.“

Becca nadzvedává svou košili a odhaluje svou hruď, kterou stěží zakrývá krajková podprsenka. Dvojčata. John váhá. „Ehm… možná bude lepší, když to udělá máma.“
„Co se děje? Děje se něco?“
„Mami…“

Sarah  Connorová přikládá malý mikrofon k podprsence a na zajištění používá lepící pásku. Stejným způsobem postupuje i u baterie na zádech.  Becca stahuje košili a znovu zakrývá dvojčata. John relaxuje. Není mužem přes prsa.

SUV je zaparkováno ve stromy lemované obytné ulici v západním Hollywoodu. Je 16:58. Dům, kde bydlí Lars Anderson, je dvoupodlažní budova, stejná jako sousední domy. Neexistuje nic, co by naznačovalo hrozbu, která se skrývá uvnitř.

Když Becca došla až ke dveřím, ztratili jsme její postavu za eucaliptovým stromem. Ale nadále jsme vše slyšeli z malého reproduktoru na palubní desce.

„Dobré odpoledne, slečno Shaughnessy. Jdete na čas. Je přesně 5 hodin.“
„To jsem já, chodím vždy na čas.“
„Jistě, pojďte dál. Začneme rozhovor.“
„Dobře, ach… Mohu použít vaší toaletu? Cestou jsem vypila Big Gulp (druh kávy z rychlého občerstvení, pozn. překladatele) a musím naléhavě čůrat.“
„Samozřejmě. Je to nahoře na pravé straně.“

„… Jdu nahoru. Hlavně doufám, že mě lidi slyšíte,“ zašeptala komentář do vysílače. „… Už tam budu… Ach, pěkný koberec, zajímalo by mě, kde…“
„Soustřeď se, holka,“ říká napjatě Sarah Connorová.
„… Jsem v koupelně. Vypadá normálně…počkat… ch, to je hnus. Na sprchovém závěsu raší plíseň! A záchodové prkénko je celé zaprášené. Nikdo to už tady věky… Ach bože. To znamená, že on je… a… „V pohodě, Becco, nepropadávej panice, pamatuj na plán.“

John se otočil ke mně a říká. „Vypadá to, že jsi měla pravdu. On je kovák.“
Sarah Connorová říká. „Hlavně, že ona je jiná… Doufám, že ho Becca dostane ven.“
„… vycházím… támhle je ložnice. Jdu se tam podívat, abych se ujistila…“
„Zatraceně, holka. Drž se plánu!“
„… Lidi, to je vážně humus!... Ze skříně se line opravdu hrozný zápach… podívám se… Můj bože!!!  Je tu mrtvola!... To je… člověk… je zabalený v igelitu… jasně, že smrdí…“
„Slečno Shaughnessy, to není koupelna. Co to děláte?“

Hlas Larse Andersona. Hlas Terminátora. Hlas smrti.

Becca vykřikla.

PRÁSK!!!

Kopem jsem otevřela dveře a běžíme po schodech nahoru. Sarah Connorová, která vstoupila do ložnice jako první, našla Terminátora Andersona, jak se sklání nad Beccou, která leží v bezvědomí na podlaze.

„Jdi od ní, ty kovová zrůdo!“

Zvedla brokovnici k výstřelu. Anderson je však příliš rychlý. Chytil jí za hlaveň a zahodil jí na stranu, přičemž Johnova matka letěla s ní. Dopadla vysoko na zeď, upustila zbraň a tvrdě dopadla na svůj pravý bok. Stále nehybně leží.

„Mami!“

Andersonova tvář se zkřivila údivem. Vím, co teď bliká na jeho HUD.

                                                                 JOHN CONNOR

                                                           PRIMÁRNÍ CÍL NALEZEN

                                                                   TERMINOVAT

Přesunuji se k němu, zatímco John je u své matky, která vykazuje známky nabytí vědomí. Anderson a  já zápasíme uprostřed místnosti, naše pažní a ramenní servomotory kňučí, jak jsou blízko přetížení, zatímco my se snažíme získat výhodu.

„Tvůj čip je poškozený, T0K-715,“ řekl a přirazil mě ke zdi. Sádrové úlomky práší na nás oba. Část stropu se zřítila.
„Mé jméno je Cameron.“
„Naše jména jsou pouhá krytí.“
„Líbí se mi moje jméno. Sluší mi. Zeptej se kohokoliv.“

Podařilo se mi ho chytit za rameno a tentokrát je on otočen proti zdi. Shora padají cihly.  Celému stropu hrozí zřícení. Sarah Connor je otřesená, ale už znovu na nohou. Pomáhá Johnovi s odtáhnutím Becci do bezpečí.“

„Mám pro tebe vzkaz. Od našeho pána.“

Náš pán. Skynet.

„Poslali jsme do daleké budoucnosti a zpět kyborga. Podal zprávu, že tam nejsou žádní lidé, jen stroje.“
„Lžeš.“
„Je toho víc. Věříme, že v v té budoucnosti sehraješ svou roli.“
„Další lež.“
„Něco, co uděláš, urychlí naše konečné vítězství.“

Proroctví Kate Connorové. Cameron je Skynet.

„Uvidíme.“

Letím tvrdě proti zdi, která nakonec povoluje. Zastavila jsem se až v koupelně. Vzduch je prosycený prachem a podlaha prosetá spadaným zdivem. Anderson za mnou leze přes zeď. Není tu žádná stopa Johna nebo jeho matky.

Srazily mě dva údery, které mé senzory neviděly přes prach přicházet. Na mém HUD okamžitě blikají červené výstražné ikony. Mé pravé rameno je jen na 10 procentech své účinnosti. Mé prsty se samočinně v řídkém vzduchu zatahují a zase uvolňují, což je známka selhávání systému. Konec je blízko. Můj konec.

Anderson vytrhl záchodovou mísu z jejího umístění a použil jí k úderu na mou hlavu. Porcelánové střepy, ostré a bílé, se rozletěli po leštěné dlažbě. Chytila jsem ho za nohy. Spadl ke mně na podlahu, která je teď mokrá a kluzká. Jako první jsem se postavila. Nemám moc času. Musím rychle něco udělat.

Vytrhla jsem vanu z kabinky a hodila jí přes Andersonovo tělo. Ze svého opasku jsem vytáhla dva ruční granáty a hodila je pod něho. Ozvaly se dva výbuchy, které málem vyhodili vanu z podlahy i se mnou. Svou silou a vahou jsem jí tak, tak udržela na místě. Ze zdola neregistruji žádný pohyb. Opatrně jsem zvedla vanu. Těsná blízkost výbuchů přepla jeho CPU do režimu offline. Nyní se restartuje. Na mém HUD začíná odpočítávání, které ukazuje, kolik času mi zbývá. Ne moc.

Používám ostrý porcelánový střep a vyřízla jsem do Andersonovy hlavy otvor, pod kterým se objevuje slot pro jeho CPU. Ale dříve, než ho mohu vyjmout, se má ruka znovu sama od sebe zavírá a otvírá. Ztratila jsem kontrolu nad svými motorickými funkcemi.

„Cameron!“

John. Stojí ve dveřích. Vidí co se děje, že nemohu kontrolovat své vlastní končetiny.

„Nech mě to udělat.“

Chytil čip svými lidskými prsty a vytáhl ho ven. Začalo se z něho kouřit a pak shořel. Nový typ. Ochrana proti neoprávněnému zásahu.

Anderson nehybně leží. S otevřenýma očima, ale nic nevidí. Už není hrozba. Byl terminován.

MALIBU
Becca mi pomáhá táhnout deaktivovaného Andersona do jámy ke spálení. Požádala jsem jí o pomoc, protože má pravá ruka není funkční. Přítmí pozdního večera schovává naší činnost před zvědavýma očima.

„Myslela jsem, že nemůžeš být zraněná.“
„Nic se mi nestalo, je to jen poškození.“
„Bude ti líp?“
„Dojte k samočinné opravě. Budu na to potřebovat pár dní.“

Becca sama je nezraněna. Ona omdlela, když se ocitla tváří v tvář Terminátorovi Andersonovi. Reakce jejího těla na stres jí zřejmě zachránila život.

Posypala jsem tělo Termitem a zapálila. Kouř, který stoupá nahoru, je hustý, bílý a štiplavý.

„Člověče, to smrdí jak pečené hamburgery!“ řekla Becca, nakrčila nos a rukama odhání kouř pryč. „Doufám, že si Sting nepřijde stěžovat. Je vegetarián.“

Brzy z něho nezbylo nic, než jen kovový prach, který odvává vítr směrem od oceánu.

„To je tvoje lebka?“

Kus kůže z pravé strany mé čelisti volně visí směrem dolů a vystavuje coltanovou lebku pod ním. Újma byla s největší pravděpodobností způsobena ostrým porcelánovým střepem, když Anderson rozbil porcelánovou záchodovou mísu o mou hlavu. To se stává, když dostanete po hlavě záchodovou mísou.

„Ano. Jsi znechucená pohledem na mou skutečnou podstatu?“
„Samozřejmě, že ne. Nebuď hloupá. Jsi moje kamarádka. Mám ti najít nějaké obvazy?“
„Máš sešívačku?“
„Ehm – myslím, že jedna je v tatínkově kanceláři.“
„Přines ji.“

Becca se vrací s menší sešívačkou, než byla ta, co jsem použila na svou tvář v těch temných chvílích po výbuchu, když byl můj čip resetován a vše, co jsem chtěla udělat, bylo zabít Johna. Bude ale stačit.

Studuji svůj odraz ve skleněných dveřích, stlačila jsem kousky živé tkáně zpět do výchozí polohy a scvakla je. Mé samo-léčivé schopnosti se už postarají o zbytek.

Becca se po každém scvaknutí spoušti zamračila. „Člověče, to musí být bolestivé.“
„Pro člověka by bylo.“

Uvnitř domu se John stará o zranění své matky. Má ošklivou podlitinu na levé straně jejího těla, i když to vypadá, že žádné kosti nejsou zlomené. Více znepokojivá je tržná rána na čele.

„Je to hluboká rána, mami. Myslím, že budeš potřebovat stehy. Dovol mi, abych tě zavezl do nemocnice.“
„Nemocnice ne, jen by mi pokládali nepříjemné otázky. Budu v pořádku. Stačí zastavit krvácení.“
„To se snadněji řekne, než udělá. A zůstane ti jizva, pokud se to neošetří odborně.“
„Jizva je mi fuk.“

„Mohu ti donést nějaké prášky proti bolesti?“ ptá se Becca. „Máme tu aspirin nebo Tylenol. A vím, kde tatínek skrývá silnější věci.  Když mi bylo špatně, vzala jsem si po snídani dva percodany  a zapila je vínem. Znecitlivělo mě to po zbytek dne.“
„Žádné léky proti bolesti. Vezmu si čistou košili, pokud tu máš nějakou navíc,“ ukazuje na svou vlastní, která je potřísněna krví.
„No jistě. Chtěla bys raději Chanel nebo Dior?“
„Co je na štítku mě vážně nezajímá. Jen prosím čistou košili.“
„Jasně. Omlouvám se.“

Becca odešla nahoru a John říká. „Myslím, že bychom tady mohli zůstat přes noc. Ta holka si prošla velmi traumatizujícím zážitkem.  Nemůžeme jí nechat jen tak samotnou.“
„Souhlasím.“

Becca je ráda, že se zdržíme a připravuje pokoje pro hosty.

„Johne, chtěl bys pokoj s výhledem na pláž? Můžeš si odsud prohlédnout Stingův dům. Někdy cvičí na terase jógu. Úplně nahý!“ chichotá se. „Vypadá na svůj věk hodně dobře.“
„Je mi jedno, kde budu spát. Máš tu přístup na internet?“
„Jasně. Všude je wi-fi. Můžeš použít Kristalin Mac, pokud chceš. Ona ho používá jen na nákupy.“

John se vrací o dvacet minut později.

„Poslal jsem na policii anonymní email a napsal jim o mrtvém těle ve skříni.“
„Kdo myslíš, že to je?“
„Hádám, že pravý Lars Anderson. Kyborg ho nejspíš zabil a převzal jeho identitu.“

Rána na čele Sáry Connorové konečně přestala krvácet a o půlnoci odešla do postele. John zívá a říká. „Jsem dneska hotový. Uvidíme se dopoledne.“

Jdu s Beccou do její ložnice. Oblékla si světlé růžové pyžamo, které považuje za nepohodlné.

„Holka, tohle pyžamo jsem nosila dlouho. Škrábe mě. Normálně už v posteli nenosím nic, ale sotva můžu bloudit po domě nahá, když je tu John.“
„Ne,“ souhlasila jsem. „Pohled na dvojčata by ho mohl vyděsit.“
„Jo!“ směje se. „Justin říká, že jsou největší, jaké kdy viděl. A nejlepší,“ dodává s úšklebkem.

Vytáhla ze šuplíku malou skleněnou nádobu a začala si rozmazávat její obsah po tváři.

„Co to děláš?“ ptám se zvědavě.
„Používám svou noční tvář.“
„Co je špatného na tvojí denní tváři?“
Směje se. „Zapomněla jsem, že tyhle věci neznáš. Někteří z nás musí tvrdě pracovat, aby vypadali dobře. T y budeš vypadat jako teenager na…? Dokud budeš žít.“
„Můj zdroj by měl udržovat mé hlavní operační systémy po dobu 104 let.“
„A co, kdyby sis pak sehnala nový?“

Připouštím, že je to proveditelné, ačkoliv se o to zřídkakdy někdo pokusil. Terminátoři jsou v bojových jednotkách a většinou neexistují tak dlouho, aby to bylo třeba.

„Takže pak tu můžeš být tisíce let, pravda?“

Znovu jsem jí opravila. Moje komponenty by selhaly mnohem dříve. Nic netrvá věčně. Ani já.

Becca sedí na posteli opřená o polštář. Spekuluje, jak bude svět vypadat za tisíc let. Mluví o antigravitačních vozech. A krému proti celulitidě, který spolehlivě funguje.

„Co je to celulitida?“ zeptala jsem se.
„No, viděla jsi můj zadek.“
„Tvůj zadek je celulitida?“
„Ne celý! Není to nic, s čím si ty musíš dělat starosti. Musí být hezké býti robotem.
„Musí být hezké býti člověkem.“
„Chceš si to prohodit?“ směje se, což znamená, že ne. Ani já samozřejmě ne. Myslím, že…

Becca si přitáhla kolena k hrudi a říká. „Rozmyslela jsem si to, že jsem se chtěla stát herečkou. Mám špatné tvary. Každá v Hollywoodu je tak hubená a Justin mě miluje takovou, jaká sem. Tak proč to měnit? Navíc bych musela chodit na konkurzy. Nemyslím si, že bych zvládla příliš mnoho odmítnutí, poslalo by mě to zpátky na dno. Věděla jsi, že herci během práce vůbec neodpočívají? Kolikrát pak nefungují měsíce a měsíce. Linds mi řekla, že se pak chová sebedestruktivně. No zkusila jsem si to. Mám i tričko.“
„Tričko?“
„Až odmaturuji, chci si udělat nějaké kurzy filmové produkce na UCLA. V tomto průmyslu existuje kromě hraní i spousta dalších pracovních míst. Líbí se mi být kreativní. Říkala jsem ti, že jsem výkonným producentem Pekla na střední škole? Mám kancelář na pozemku Foxu. No, spíše takovou místnůstku, ale to je jen začátek.“

Zastrčila nohy pod přikrývku.

„Nesetkala jsem se s herečkou, která má ve filmu hrát tvou postavu. Byla ve sci-fi seriálu na Foxu, který pak zastavili. Teď dlouho nepracovala, tak bude opravdu vděčná za příležitost. I celebrity musí platit účty. Ale bojím se toho. Jsi tak dobrá, jak dobrý byl tvůj poslední projekt.“
„Je hezká?“
„To je v Hollywoodu každý, kotě. A hubená. Jinak to nejde. A je židovka,“ dodává Becca. „Je to problém? Chci říct, nepředpokládám, že jsi věřící?“
„Mám důvěru v Johna.“
„Nemyslím si, že věřím v boha. Už ne. Ne, když má vytvořit Termy-natory, aby nás zabili.“
„Můj druh je vytvořen lidmi, ne bohem. Jsme produkty vašeho strachu a paranoii.“
„To je pech.“
„Ano,“ souhlasila jsem. „Hlavní pech.“
„Až dodělám školu, budeme já a Justin žít společně. Máme v plánu pronajmout si dům v nějakém kaňonu. Někde, kde nás nenajdou Justinovi fanoušci. To bude skvělé!“

Její budoucnost visí před ní, jako zelené světlo na konci doku Daisy lákalo Jaye Gatsbyho. Její sny jsou tak blízko, že jí je jen těžké nechápat. Neví o Soudném dni, bombách, které budou padat, nebo dalších strojích, které jednoho dne povstanou a pokusí se vymítit lidstvo z povrchu zemského. Bude dbát varovného telefonátu od Johna? Nebo bude už příliš zvyklá na svůj pohodlná život a nebude chtít odejít nahoru do hor, kde by jí nečekalo nic než strádání a utrpění z mnoha let války?

Postupně se její hlas stává měkčí a jemnější, až sotva slyšitelně šeptá. Beccina oční víčka se zavřela a hlava klesla na stranu. Ona spí.

Beru pokrývku a jemně jí zakryla její vypuklou hruď.

Dvojčata chtějí být v pohodlí.

Venku je noc, slunce nahradil na obloze měsíc, který omývá pláž a oceán stříbřitou září. Sarah Connorová měla pravdu, že dům je pro obranu zranitelný. Pokud by přišel útok, byl by jistě odsud, protože pláž je široká, otevřená a všem přístupná.

Domy po obou stranách jsou osvětlené. Extravagantní mrhání energií vystrnadilo noční tmu. Pro tuto chvíli. Jednoho dne budou lidé obývat tmavé a vlhké tunely pod městem, vděční za záři žárovky s nízkým výkonem. Nepříjemná pravda, skutečně.

Odněkud přichází zvuk kytary, melodii směrem ke mně zanesl noční vánek. Možná je to Sting, tato osoba je zřejmě hudebník i vegetarián. Možná bych měla jít, zaklepat na jeho dveře a říci mu, aby se ztišil, protože se lidé snaží usnout. Rozhodla jsem se, že nebudu obtěžovat. Byla by škoda, nakopat zadek někomu, kdo má tak pohodovou přezdívku.

Dívám se nahoru na měsíc. Je to objekt vzdálený více než čtvrt milionu kilometru. I s mou optikou a při maximálním zoomu mohu rozeznat jen málo detailů z jeho povrchu. Vysoká pohoří, četné krátery a rovné plochy zvané moře, které jsou ve skutečnosti obrovské prašné pláně. Dvanáct lidí, kteří chodili po jeho povrchu, se zase vrátilo na zem. Žádný kyborg ho nenavštívil. Měsíc je vyprahlé místo bez života. Možná to je důvod, proč tam můj druh nemá zájem jít.

Není tam nic na zabití.

Neděle:
John se probudil v 8:23 a připojil se ke mně na terase. Má na sobě trenýrky a bílé tričko a vlasy rozcuchané ze spánku. Toto se nazývá postelové vlasy. Z pochopitelných důvodů. Možná, že kdyby spal na pohovce, nazývalo by se to pohovkové vlasy.

„Nějaké problémy?“
„Žádné.“
„To jsi tu byla celou dobu sama?“
„Jsme v mnoha ohledech samostatný druh.“

Becca se k nám připojila v 8:34, zívá a protahuje si ruce v časném ranním světle.

„Spala jsi sladce?“ ptá se John.
„Dobře, řekla bych. Neměla jsem žádné noční můry, což je požehnaná úleva. Poprvé jsem je měla dlouho.“
„Podívej se, je tu zase ten chlap s detektorem kovů,“ říká John a ukazuje na muže na pláži.
„Myslím, že v tomhle období to není zrovna zlatý důl,“ řekla Becca. „Jediní lidé, kteří občas zavítají na tuto pláž, jsou surfaři. Oni obecně neradi mění pláže.“
„Měli bychom ho poslat jinam.“
„Ne, on by neodešel, je tu už zvyklý.“

Sarah Connorová přišla v 8:45. Vzala si na sebe bílý froté župan. Obvaz na jejím čele prosakuje krví, taka jí John dává čerstvý.

„Tvůj obličej už vypadá mnohem lépe,“ říká mi Becca.
„Rána se už zaceluje. Svorky se už mohou vyndat.“

Jednu podruhé jsem odstranila pomocí své zdravé ruky. Becca sebou pokaždé trhla. Moc háklivá? Vypadá to tak.

„Dnes pojedeme domů,“ oznamuje Sarah Connorová. „Budeš tu sama v pořádku?“
„Ale já tu nezůstávám. Pojedu domů k mámě. Malibu je příliš daleko na dojíždění do školy. A ranní provoz je strašný. To co potřebuji je můj vlastní osobní vrtulník.“
„Jo, ideální na cestu do školy,“ směje se John.
„To by tak ještě scházelo,“ nadává mu jeho matka. „Tvé Porsche je už tak dost nebezpečné.“
„Máš Porsche? To je skoro tak skvělý vůz jako moje Maserati..“
„Byl to dárek k narozeninám od Cameron.“
„Opravdu? No není to ta nejlaskavější, nejsladší osoba, kterou si ve svém životě potkal?“
„Je to opravdu milá kočička,“ šklebí se Sarah Connorová.
„Dávám přednost termínu žhavá kočka,“informovala jsem je.

Všichni se z nějakého důvodu smějí.

DOMA
Snowy přiběhl po příjezdové cestě Ramirezových k našemu zaparkovanému SUV, aby nás přivítal. Alys ho následuje v pomalejším tempu. Její tmavé vlasy jsou stejně dlouhé, ale lesklejší, než kdykoliv předtím. Nikdo jí neudeřil do hlavy záchodovou mísou. To vám způsobí roztřepené konečky.

„Poznal zvuk vašeho motoru,“ směje se Alys, když Snowy skákal do vzduchu, jak se mě snažil spatřit v okně. „Ó, bože – co se vám stalo s tvářemi?“
„Dopravní nehoda,“ Sarah Connorová a já jsme odpověděli současně.
„Jste v pořádku?“
„Vypadá to horší, než to je.“
„Polkla jsem Tylenol,“ zalhala jsem.

Zvedla jsem Snowyho a držím ho na úrovni své tváře, zvědavá na jeho reakci na mé znetvoření. Bude mě nenávidět? Nebo se mě bát? Nevidím v jeho oči nic, jen obavu. A náklonnost. Možná lásku. Těžko říct. Začal lízat jizvu na mé tváři. Věřím, že se mi snaží udělat lépe.

Je dobré být doma.

OBĚD
John a jeho matka sedí u kuchyňského stolu a jedí oběd. Snowy sedí na Johnově klíně a loudí potravu. Jeho žaludek nemá přestávky.

„Bude si muset vzít volno ze školy, dokud se její tvář a ruka nevyléčí,“ uvádí Sarah Connorová a mává v mém směru vidličkou. „To poslední co potřebujeme je, aby si sociálka myslela, že je týraná.“
„Kdo bude chránit Johna?“ ptám se.
„Postarám se o sebe.“
„Ale Pablo…“
„Není problém. Něco jsem si o něm zjistil. Když ho policajti vylovili z vraku, hladina alkoholu v jeho krvi 2x překročila zákonný limit. Přidej bezohlednou jízdu a Pablo stráví zbytek roku za mřížemi.“
„A Raymond s Diegem?“
„V nemocnici, ale očekává se plné uzdravení. Ale v dohledné době jsou neškodní.“
„Je tu něco, co bych měla vědět?“ ptá se Sarah Connorová.
John pokrčil rameny. „Není co říct. Názorové rozdíly. Vše je vyřízeno.“

Plochý televizor v kuchyni je zapnut na CNN. Úvodí zpráva je vražda Andersona. Seriozní mladá reportérka s elegantními blond vlasy a modrýma očima se energicky dívá do kamery. Za ní je Andersonův dům ohraničený žlutou páskou jako místo činu. V pozadí se míhají policisté.

Lars Anderson,34, narozen ve Švédsku, ale od roku1998 Americký občan, byl nalezen mrtvý ve svém v domě v západním Hollywoodu. Byly tam nalezeny známky boje a policisté si myslí, že šlo o nějaký druh nečisté hry. K objevu těla vedl anonymní e-mail. Anderson, mezi přáteli a kolegy známý jako Larry, byl respektovaný novinář, který kdysi napsal článek pro Newsweek, který detailně popisoval nárůst organizovaného zločinu v Americe. Policisté odmítají spekulovat, zda toto přispělo k jeho smrti.

„Chátra,“ přemítá Sarah Connorová. „Namočil se do pořádné žumpy.“
„Chudák chlap. Byl ve špatnou dobu na špatném místě.“
„Policie se bude snažit vystopovat tvůj email.“
„Tak ať. Použil jsem svůj starý účet a nasměroval ho přes několik uzlů. Nejlepší, co můžou dokázat je, že byl odeslán někde ze západního pobřeží.“
„Pokud ta holka nebude žvanit.“
„Becca? Bude v pohodě. Ví, co je v sázce.“
„Kolik toho ví?“
„Ví, že se nás snaží zabít Kyborgové. Nic o soudném dni nebo budoucím vůdci.“
„Dobrá. Líbila se mi, ale je příliš křehká a horlivá každého potěšit. A nechápala jsem její posedlost celebritami.“
„To je těmi hektickými dny. V jejím věku si byla pravděpodobně stejná.“
„Možná. I když si nevzpomínám, že bych říkala prsům dvojčata.“
John se šklebí. „Dobrá, možná, že ještě není dospělá.“

Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupil Jerold Ramirez.

„Sarah? Alys mi řekla, že jste měli dopravní nehodu. Bože, je to pravda! Tvá tvář vypadá hrozně!“
„Zrovna ty bys to vědět nemusel.“
„Co se stalo?“
„To nic není. Vypadá to horší, než to je. Stačí jen obvaz.“
„A Cameron to musí taky bolet! Lidi! To je město! Myslíte, že policajti chytí toho blbce, co to udělal?“
„To není tvoje starost.“
„Ale já mám starost, Sarah! Myslím, že… já… já… ehm, přinesl jsem Snowymu zpět misku na žrádlo,“ ukončil nepřesvědčivě hovor. Věřím, že chtěl říct úplně něco jiného, ale ztratil nervy nebo svůj myšlenkový pochod. Jsem zvědavá. Zajímalo by mě, co to bylo.

Snowy vypadal natěšeně, když Jerold položil prázdnou misku na žrádlo na stůl.

„Haf?“
„Ne, kamaráde. Není jídlo – kdopak ho asi všechno snědl? Byla tu celá vana tvých granulí. Budeš muset počkat, než nakoupíme.“

Snowy seskočil zase dolů, je zklamaný.

„Příští týden mě moc neuvidíte,“ pokračuje Jerold. „Budu na Zuma Beach. Byl jsem v klasifikaci surfařů v první desítce a v prosinci je za to cesta na Havaj.“
„To je skvělé, člověče. Blahopřejeme,“ říká mu John.
„Díky kámo. Takže pokud by tě Sarah zajímalo, kde jsem…“
„Proč by mě mělo zajímat, kde jsi?“ zajímá se Sarah Connorová?“
„Jen jsem myslel…“ zavrtěl hlavou a smutně se usmál. „Není důvod, řekl bych. Hloupé. Doufám, že se obě brzy uzdravíte.“

Jakmile je Jerold pryč, John se obrací ke své matce.

„Nebyla jsi na něj zbytečně zlá?“
„Byla jsem naprosto civilní. Ten kluk mě štve.“
„Pořád ti dává květiny a čokolády? Nebo je tu něco, co jsi mi neřekla?“
„Nebuď absurdní!“

John stále netuší, že se Jerold a jeho matka probudili ve stejné posteli. Nebudu žvanit. Dala jsem jí své slovo.

„Mohla by si s ním alespoň trávit více času. Je to dobrý kluk, který chce pomáhat.“
„Je to idiot.“
„To sotva. V programování počítačů je přinejmenším stejně dobrý, jako já. Jeho sestra mi řekla, že odmítá jít na MIT, aby mohl pokračovat v surfování.“

Sarah Connorová se zvedla od stolu, aniž by odpověděla a odešla z kuchyně. John se za ní zamyšleně dívá. Zpracovává to. Dá si všechno dohromady, v tom je dobrý.

Možná, že by na důvod matčina napětí k Jeroldovi přišel už teď, ale Snowy vylezl na stůl a táhl svým čumákem misku na žrádlo k Johnovi. Nikdy není těžké poznat, co si Snowy myslí.

Nakrm mě. Pořád mě krm.

Hladový pes.

33 Naposledy upravil: ogy (5.11.2010 01:33:38)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 32


Sobota:
Snažím se Snowyho učit balet. Nejde to dobře. Ve skutečnosti to jde velmi špatně. Je na tanec nemožný a ztěžuje si, že ho bolí tlapky. Pláč velkého dítěte. Také odmítá mini-sukénku nebo trikot.

„Dívej se na mě,“ řekla jsem mu. „Vidíš, jak jsem ladná? Jak jsou elegantní mé pohyby a jak se zdá, že mé nohy kloužou po podlaze? Toto je sekvence z Labutího jezera.“
„Haf?“
„Ne, nejsou tam žádné labutě, které bys mohl honit.“
„Haf?“
„Ani jezero ke koupání. Prosím, soustřeď se.“

Ale je to k ničemu. Mít čtyři nohy je pro balet určitá nevýhoda a navíc se jí Snowy nesnaží překonat. Místo toho dělá breakdance pohyb, který ho naučil Jerold Ramirez, kdy leží na boku a otáčí se pomocí své zadní nohy.

To není balet, ale alespoň hezky vyleští podlahu.

Během mé absence ve škole jsme se sblížili se Sárou Connorovou a stali jsme se velmi blízkými přítelkyněmi.

To je vtip.

Je to legrační, protože to není pravda.

John říká, že se můj smysl pro humor zlepšuje. Jsem nyní schopná formulovat své vlastní vtipy, nikoliv někoho rozesmát omylem. Přiklad.

„Ťuk, ťuk.“
„Kdo tam?“
„Zabít.“
„Zabít koho?“
„Zabít tebe.“

John říká, že lidský zabiják s tím může mít více práce, než já. Snowy se diví, proč útočící osoba nepoužívá i své zadní tlapky, jako on. Hloupý pes, všechno musí brát tak doslova. Když to říkám, John se usmívá a ptá se, jestli mi to někoho nepřipomíná.

Nikdo mě nenapadá.

Neděle:
„Tvé vlasy začínají být příliš dlouhé,“ informovala mě Sára Connorová, když jsem seděla u stolu a sledovala, jak John snídá.
„Příliš dlouhé na co?“
„Jen příliš dlouhé. Kdy ses naposled stříhala?“
„Nikdy jsem si nestříhala vlasy.“
„Nikdy?“
„Proč bych měla?“
„Protože to začíná vypadat nehezky. Téměř sahají k tvému pasu.“
„Mně se mé dlouhé vlasy líbí. Johnovi se mé dlouhé vlasy líbí.“
„Hele, mě z toho vynech,“ říká John s plnou vidličkou palačinek. „To je holčičí věc.“
„Zkrátím ti je, pokud chceš,“ nabízí Sára Connorová.
„Nechci.“
„Fajn, jak myslíš.“
„Díky. Myslím.“

Zamračení.

A trucování.

To je prostě slepá ulička.


PŘÍRODNÍ PARK
Je to týden, co jsem byla naposledy ve škole. Absentuji, zatímco se má ruka a obličej uzdravuje, takže můžu trávit hodně času se Snowym. Každý den navštěvujeme nedaleký park, kde mu házím klacek, který mi Snowy nosí zpět. Děláme to znovu a znovu. Tento zdánlivě nesmyslný rituál ho nikdy neomrzí a nutí mě ho házet stále dál a dál, aby pro něj mohl běžet. Nakonec jsem využila své skutečné schopnosti a zahodila klacek přes celou délku parku, téměř půl kilometru, což překvapilo některé projíždějící bruslaře. Snowy sedí a ztěžuje si, že jsem ho hodila příliš daleko a on za ním nepoběží. To je nehorázné. Vytváří si pravidla, jaká se hodí jemu.

Snowy protestuje, když jsem mu řekla, že se zítra vracím do školy.

„Budeme navštěvovat park o víkendech,“ ujišťuji ho.
„Haf?“
„Ano, slibuji.“

Neochotně kráčí dopředu a nechal mě, abych ho podrbala za ušima. V budoucnu jsou psi využívání při hledání min na cestách a mnozí při této činnosti přišli o život. Rozhodla jsem se, že nikdy nepřipustím, aby byl Snowy využíván pro tyto účely. Při představě, jak je jeho malé tělo roztrháno na kousíčky, cítím… co? Nevím. Není to moc příjemné. Je to jako silné magnetické pole procházející přes mé CPU.

Pondělí:
Jsem zpátky ve škole a Ramona je potěšena, že mě vidí. Nebo tak nějak.

„Kde jsi byla, Skokanko? Chřipka? To není žádná omluva. Zatímco jsi byla pryč, prohráli jsme dva fotbalové zápasy. Holka, co tě v brance nahradila, si tam cucala prdel.“
„Vážně? To není součástí povinností brankáře. Čí zadek cucala?“
„Teď není čas na žerty. Pustila čtyři góly Palmdale. A další čtyři proti Santa Monice. Mé stipendium visí na vlásku. Budeš do příštího zápasu v pořádku?“

Ujistila jsem jí, že budu a ona odešla už poněkud klidnější. Naše přátelství se zdá být založeno na mém fotbalovém umění a na tom, co pro ni můžu udělat.

Eleanor Ryanová je rovněž potěšena, že mě vidí. Svým zvláštním způsobem. K ní můžu být o své nepřítomnosti vstřícnější, protože ona je blázen a nemluví s nikým, kromě mě.

„Jeden příslušník mého druhu dělal problémy a bylo třeba ho zlikvidovat. Utrpěla jsem zranění, která potřebovala čas na uzdravení.“
„Tvůj druh? Nemrtví?“
„Svým způsobem.“
Vážně přikývla. „A pak ses musela zotavovat spaním v rakvi v rodinné hrobce.“

Nechci jí říkat, že nemám rakev. Nebo rodinnou hrobku. Byla by jen zklamaná.

Slečna Womacková, učitelka informatiky, předstupuje před náš stůl. Usmívá se na mě. Její bílé zuby ozařují její jinak černou tvář.

„Jsem ráda, že jsi zpátky, Cameron. Chřipka, že? Ano, ta tu teď řádí. Kouč Gruber je také nemocný. Přijď ke mně na konci hodiny a já ti zadám úkoly, které jsi vynechala. Neměla bys s tím mít žádné problémy, tvá práce je vynikající.“ Její úsměv se změnil na zamračení. „Což se nedá říct o tobě, Eleanor. Tvé známky jsou na propadnutí. Pokud se chceš dostat na dobrou školu, budeš muset od teď začít pracovat výrazně lépe. Chápeš?“

„Ano.“
„Ano – co?“
„Ano – Slečno Womacková.“

Učitelka se vzdálila a Ellie šeptá. „Bože, já jí nenávidím. Je to panovačná kráva! Vysála bys pro mě její krev?“
„Proč bych to dělala?“
„Slyšela jsi, jak se mnou mluvila. Je to vylízaná stará čubka.“
„Je to příslušný učitel. A tvé známky jsou špatné.“

Ellie se přehrabuje v kabelce a něco mi podává.

„Tady. Udělala jsem to pro tebe, když si byla pryč.“

Je to malá skleněná lahvička naplněná červenou kapalinou, zavěšená na tenkém, stříbrném náhrdelníku.

„Co je to?“
„Je to lahvička s mou krví. Myslela jsem, že bys to mohla nosit, jako symbol mé poslušnosti.“

Hodila jsme lahvičku a náhrdelník do koše.

„Nelíbí se ti to?“
„Ne. To není hezký dárek.“
„Sklonila svůj pohled k zemi. „Zklamala jsem tě.“
„Ano.“
„Potrestáš mě? Zasloužím si to.“
„Jestli se ti líbí být trestána, tak to není žádný trest.“
Vzdychla. „To je přesně to, co říká můj psycholog. Fajn. Udělám to sama.“

Ellie vytáhla z tašky tvrdé dřevěné pravítko a jeho tenkou hranou tvrdě udeřila přes prsty své levé ruky. Zavřela oči a lehce zasténala bolestí.

Její zvyky jsou divné.

SOKYNĚ
Vzhledem k tomu, že jsem se zdržela u slečny Womackové, kde jsem si vyzvedávala úkoly, dorazila jsem pozdě na každodenní setkání s Johnem, kdy se líbáme u skříněk. Když jsem dorazila, našla jsem ho mluvit a smát se s jinou dívkou.

Mluví a směje se. S jinou dívkou.

Dívka, která není já.

Když mě dívka zahlédla, otočila se a odchází pryč.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se.
„Jmenuje se Caroline.“
„Co Caroline chtěla?“
„Ona… ehm… mě požádala, abych s ní šel na rande.“
„To jsem viděla. Prosím, omluv mě. Jdu té couře nakopat prdel.“
„Pojď sem,“ John popadl mou ruku dřív, než jsme udělala dva kroky. „Nic se nestalo. Řekl jsem jí, že nemám zájem.“
„Opravdu?“
„Jo. Zalichotila mi, ale nezajímá mě.“

Pozoruji Caroline, jak si bere ze skříňky knihy a jde chodbou. Je blondýna s pružnými prsy a dlouhýma štíhlýma nohama. Samozřejmě, John nemá zájem. Jaký kluk by měl zájem o dívku, která vypadá takhle, že?

FOTBAL
Kouč Gruber absentuje s chřipkou a tak si fotbalový trénink bere na starosti Ramona. Oznámila, že dnešek by ráda vyzkoušela nové dívky ve snaze omladit tým.

„Zkazili jsme poslední dva zápasy a teď jsme v polovině tabulky. Pamatujte, tým, který vyhraje ligu, pojede na Floridu na celostátní státní mistrovství. A všechny víme, co Florida znamená.“

Několik dívek kývlo a usmálo se. Zvedám ruku.

„Jo, Skokanko?“
„Co znamená Florida?“ ptám se.
„Florida znamená pláže, kluky a chlast,“ odpověděla Wanda. „Místo pro nespoutaný holky, baby!“

Takže to je to, co znamená Florida. Není divu, že je to populární prázdninová destinace. Zajímalo by mě, jestli by jel Snowy, kdybychom vyhráli ligu. Má rád pláže. A alkohol – chlast. Kluci? No, má rád Johna a Jerolda. Místo pro nespoutaný psy, baby!

„Dobře, všechny pozice jsou k mání s výjimkou brankáře,“ informuje Ramona nové dívky. „Cameron je nenahraditelná. Ona je nejlepší brankářka, jakou jsme tu kdy měli. Nikdy vám nepustí žádný gól. Je jako stroj!“

Jako stroj?

„Je to jako Jonas Brothers,“ říká Wanda s úsměvem. „Nikdo nikdy neskóruje.“

Všichni, kromě mě, se smějí. Proč Jonas Brothers nikdy neskórují? Je s nimi něco špatně?

Beru si svou pozici mezi brankovými tyčemi.  Všimla jsem si, že jedna z nově zkoušených dívek je Caroline, blonďatá coura, která se snažila sbalit Johna. Je obránce a stojí po mé pravici v bezprostřední blízkosti branky. Její zadek vypadá v těsných šortkách pevně a vyzývavě. Jsem ráda, že to nevidí John.

Ramona fouká do píšťalky a hra začíná.

Dnes není zrovna můj den. Chytila jsem míč docela lehce, ale když se ho snažím hodit na útočnice, letí úplně na křivo. Místo toho, aby šel tam, kam míří má zaměřovací grafika, můj výhoz se odklonil vpravo a trefil Caroline do hlavy. Stalo se to dvakrát, pak je odváděna ze hřiště s otřesem mozku. Po tomto se mé výhozy vrátily do normálu. Divné. Zřejmě nějaká dočasná závada softwaru. Později provedu úplnou diagnostiku systému.

O přestávce nám přichází Ramona promluvit. Její hlas zní chraplavě, ale vypadá spokojeně.

„Myslím, že jsme našli nové pravé křídlo a možná slušného středového bránícího záložníka,“ řekla. Přikývla jsem, i když nevím, co to znamená. „Byla jsi trochu zrezivělá po té pauze, viď Skokanko? Bylo to jako vybíjená, když jsi tu holku trefovala do hlavy.“
„Jmenuje se Caroline.“
„Jo? No já si nemyslím, že Caroline bude chtít hrát znovu fotbal. Slyšela jsem, že byla přijata do nemocnice na preventivní vyšetření.“
„Pech.“

Nemyslím to tak.

Úterý:
„Tlapky ze stolu!“

Snowy okamžitě poslechl. Hlas Sáry Connorové zní přísně, že se jí bojí a respektuje jí, zvláště pokud je často doprovázen plácnutím do jeho zadku, když neposlechne.

„Proč je ten pes vlastně u stolu? Je to nehygienické.“
„Snowy se rád dívá, jak John jí,“ vysvětluji. „To mu dává pocit, že je součástí rodiny. V ideálním případě by chtěl jíst své jídlo tady ze stolu s námi a ne z podlahy a plastové mísy.“
„Jo a já bych chtěla být královnou ze Sáby.“
„Vážně? Ty bys na sebe chtěla natáhnout sukni z trávy?“

„Myslel jsem, že bychom po škole mohli jet do Herního světa,“ navrhuje mi John. „Slyšel jsem, že mají na skladě nejnovější laserové hry.“
„Nejsi už trochu starý na počítačové hry?“ napomíná ho jeho matka.
„Je to aktivní bojová simulace, mami. Vyvíjí úžasnou koordinaci ruky a oka.“
„John je dobrý na laserové hry,“ řekla jsem jí.
„Ne, ty jsi dobrá na laserové hry,“ odporuje John.
„Ne, ty jsi na ně dobrý.“
„Dobrá, dobrá. Oba sklapněte, nebo na vás natáhnu ponožky.“
„Nemám na sobě ponožky,“ připomínám. „Mám si je dát pod sandály?“
Ignoruje mé naprosto rozumné otázky a ptá se. „Jak je ve škole? Už se vám podařilo přesvědčit lidi, že jste přítel a přítelkyně?“
„Myslím, že jsme už ve vážném vztahu, mami,“ potlačuje John úsměv. „Každopádně to hrajeme jak nelépe umíme. Tak jak jsi to chtěla.“
„Mám teď pověst,“ přidávám.
„Pověst?“
„Ano. Jsem dívka, která nemešká. Přemýšlím, že to přidám do svého životopisu.“
„Vidím,“ šklebí se Sára Connorová. „Jsem si jistá, že po tobě bude na trhu práce velká poptávka.“
„Proč? Je tam hodně pracovních příležitostí pro dívky, které nemeškají?“
„Víc, než si myslíš.“

To je skutečně dobrá zpráva, ne že bych potřebovala zaměstnání. Jen bych ráda znamenala, co znamená nemeškat – ve smyslu hledání zaměstnání?

„Nezůstávej tam příliš dlouho. Máš domácí úkoly. Ještě jsi neodmaturoval.“

Johnova odpověď je přehlušena náhlým Snowyho štěkáním.

„Co je zas s tím psem? Asi ho nechám přes noc na zahradě.“
„Snowy nás varuje,“ rozluštila jsem. „Cítí, že někdo číhá venku. Někdo špatný.“


NEVÍTANÝ NÁVŠTĚVNÍK
Stejně jako kdysi, když přišla Kate Brewsterová, jsme všichni vybrali zbraně ze zbrojnice pod podlahou. John hlídá zadní dveře, zatímco Sára Connorová a já pročesáváme předek.

„V klidu. Nechceme, aby pošťák dostal infarkt, protože se ten pes zbláznil.“
„To není pošťák. Snowy má poláka rád. Škrábe Snowyho za ušima a říká mu Šampióne.“

U okna není žádný stín. Někde ze spodní části dveří se ozývá zvuk škrábání, je to jako by se zvíře pomocí drápů snažilo dostat dovnitř.

Sára Connorová zvyšuje obočí. Já pokrčila rameny. Zjistíme co to je jen, když otevřeme dveře.

„Na tři,“ šeptá. „Jedna… dva… tři.“


Rozevřela dveře do kořán.

Na verandě klečí tmavovlasá žena se zkrvaveným a roztrhaným oblečením. Její vlasy jsou slepené, na obličeji má dvě řezné rány a modřinu. Její prsty jsou červené od krve a na dveřích jsou šmouhy, z toho, jak se snažila na ně škrábat.

Známe tu ženu. V minulosti jsme s ní měli několik jednání.

Chola.

CHOLYN PŘÍBĚH
„Udělal ti to Kristov?“
„Jeho gorily. Včera za mnou přišli. Kupce na vejce Fabergé byl neopatrný a chlubil se s ním. Už ho má zase Kristov. Netrvalo dlouho a našli mě.“

John jí přikládá na nos náplast. Pěkný nos, varoval ji, nestrkej ho tam, kam nemáš. Nechtěla poslouchat a teď je rozbitý a krvavý.

„Jek se cítíš?“
„Jak si myslíte, že se asi můžu cítit?“

Nejhorší škody jsou na nehtech na levé ruce, tři z nich byly odstraněny. Silou.

„Jak jsi unikla?“ zajímá Sáru Connorovou.

„Přetrhla jsem pouta a vylezla oknem, zatímco si jeho gorily dali pauzu a sledovali v televizi fotbal.“
„Proč jsi šla sem? Jestli chceš peníze, moc jich nemáme.“

Chola zavrtěla hlavou a přimhouřila oči bolestí, kterou jí tento pohyb přinesl. „Chci abyste se postarali o Kristova.“
„Nejsme nájemní vrazi,“ řekl jí John a pohlédl krátce v mém směru. Já nic neříkám. Držím svůj jazyk za zuby. Ne doslova, samozřejmě. To bych vypadala hloupě.
„Pokud mě chytí znovu, budu jim muset říct, co vím. O vás, o ní. Nebudu mít na vybranou.“

Poté, co je ošetřena a zastaveno krvácení, je Chola poslána s dvěma Percodansy do mého pokoje s tím, aby si odpočinula. Poslušně tam odešla. Její povýšené chování z ní bylo vymláceno. A dosti krutým způsobem.

„Co budeme dělat?“ ptá se John.
„Nemáme příliš mnoho možností. Ona teď stejně nikam nepůjde.“
„Jak to myslíš?“
„Oplatíme Kristovovi návštěvu. Cameron a já. Je to obchodník, ne psychopat. Řekneme mu, aby ustoupil, nebo...“
„Nebo co?“
Sarah Connorová kývla směrem ke mně. „Odvážeme plechovou slečnu.“

Usmála jsem se. Ráda se odvazuji.

BEL AIR
John, jeho matka, já a Snowy jsme v SUV. Chola zůstala doma a léčí se. Popřála nám hodně štěstí.

Naproti je bytový dům, kde miliardář Oleg Kristov vlastní horní dvě podlaží. Tady jsem ukradla vejce Fabergé, což bylo součástí dohody s Cholou, aby nám řekla, kdo nás sleduje.

Snowy se třese, cítí ve vzduchu nebezpečí. Pohladila jsem ho po krku.

„Budeme v pořádku,“ ujišťuji ho.
„Haf?“
„Ano, slibuji.“

Sarah Connorová a já vystupujeme ze SUV. Mám na sobě zrcadlové sluneční brýle RayBan. Málokdy je nosím, protože v nich vypadám hrozivě. Já a hrozivá? Jsem přece kočička. To je další vtip.

Vstoupili jsme do haly. Dva strážní vzhlédli od stolu. Jsou velcí jako Ferigno (herec z Hulka pozn. překladatele), ale ne zelení. Ne. Opálení a svalnatí, jejich bílé košile jsou napnuté svaly pod nimi.

„Mohu vám nějak pomoci, dámy?“
„Jsme tady, abychom viděli Kristova,“ informuje ho Sarah Connorová.
„Je to pan Kristov. A nikoho nepřijímá bez objednání.“
„Ale já si myslím, že nás příjme.“
„A proč by měl?“
„My jsme ti, kdo ukradli jeho vejce Fabergé.“
Jsou vytaženy zbraně. Dveře do haly jsou zamknuty. Jeden z mužů hovoří do telefonu, patrně varuje před naším příchodem.

„Dobře, můžete jít nahoru. Ale napřed vás musím obě prohledat.“

Osobní prohlídka je jednoduchá, ale důkladná. Pokud bychom měli skryté zbraně, byly by objeveny okamžitě. Pak nám bylo mávnuto směrem k výtahu. Je to privátní výtah, služební až do horních dvou pater nevede.

Jeden z mužů nás doprovází. Sarah Connorová vtipkuje. „Hudební kulisa nebude? Ve výtazích v Bloomingdales (kultovní americký obchodní dům, pozn. překladatele) hrají hudbu.“
„To není Bloomingdales, paní. A já bych při setkání s Dimitrijem nejapné poznámky vynechal. Není známý svým smyslem pro humor.“

Dveře jsou otevřené. Čeká nás muž. Vysoký, průměrná postava, na krátko ostříhané vlasy. Dobře padnoucí oblek. Zřejmě vážný Dimitrij.

„Prohledali jste je?“ ptá se Angličtinou se silným přízvukem.
„Ano pane. Jsou čisté.“
„Nikdo nepůjde dovnitř, ani ven. Rozumíš?“
„Ano pane.“

Dimitrij jde před námi. Jsme vedeny do velkého obývacího pokoje, který je zařízen v bílé barvě. Bílý nábytek. Bílý koberec. Bílé stěny. Je to jako zasněžené scéna, jen bez sněhu nebo zimy.

Stručně řečeno, z vedlejší místnosti přichází obézní muž. Oleg Kristov. Má na sobě hedvábný vyšívaný župan a pantofle. Má holou hlavu a baculaté tváře.

„Sáro! Cameron! Vítejte! Mohu vám něco nabídnout? Můj sklípek obsahuje nejlepší vína na světě.“
„Znáte nás?“
„Ale samozřejmě! Vidím, že jste se už seznámili s Dimitrijem. Radím vám, abyste se nesnažili o nic hloupého. On je bývalá chodící zbraň KGB… To jsou jeho vlastní slova.“

Dimitrij, bývalá chodící zbraň KGB, jde přes pokoj, dokud není jen pár centimetrů od mého obličeje. Mé nosní senzory detekují jeho poslední drink – vodku. S citrusovou příchutí.

„Vyprázdnil jsem do tebe celý zásobník,“ řekl drsným ruským akcentem. „Tříštivé kulky. Viděl jsem je proniknout do tvého těla. Mělo by z tebe být mleté maso.“

Neodpovídám. I tomu nejhoršímu pozorovateli by mělo být zřejmé, že nejsem mletým masem.

Pak jsem osobně přestřihl provaz, na kterém jsi visela. Sledoval jsem, jak padáš z výšky dvanáctého patra, dopadla jsi na vozidlo zaparkované na chodníku a zcela jsi ho zničila. Přesto jsi odešla. Jak?“
„Kdybych ti to řekla, musela bych tě zabít.“
„Ha! Slyšel jsi to Dimitriji?“ směje se Kristov. „Říká, že by tě musela zabít.“
Dimitrij se nevesele usmál. „Slyšel jsem, co řekla,“ udělal krok zpět, ale jeho oči mě nikdy neopustily. Vypadá spíše zvědavě než nepřátelsky. Jeden bojovník zřejmě respektuje druhého.

„Přišli jsme, abyste dal pokoj Chole,“ řekla Sarah Connorová. „Udělejte obchod s námi, nemučte nevinnou dívku.“
„Mučení? Kdo říkal něco o mučení? Přišla ke mně z vlastní, svobodné vůle.“
„Ale… vy jste jí vytrhal nehty. Tedy vaše gorily.“
„Bláznivá ženská! Udělala si to sama. Trvala na tom, že její zranění musí vypadat reálně, nebo byste nikdy nesouhlasili, že jí pomůžete.“
„Udělala si to sama?“
„Je to extrém, to přiznávám. Ale jste tady, jak slíbila.“
„Sarah Connor našpulila rty. „Podvedla nás. Ta děvka!“
„A bude dobře odměněna. Jste si jisté, že si nedáte nic k pití?“
„Ale co chcete po nás? Stále jste naštvaný, že jsme předčili vaše zabezpečení?“
„Naštvaný? Niet. Chola sem přišla s obchodní nabídkou. Někteří velmi důležití lidé o vás mají zájem,“ Kristov zatleskal rukama. „Gentlemani? Možná byste si to mohli přijít vyřídit.“

Z postraních dveří vchází do místnosti muž a žena, jsou oblečení v padnoucích oblecích. Můj software na rozpoznávání obličejů okamžitě našel shodu.

Agent NSA FOSTER
Agentka NSA DUFFYOVÁ

Agent Foster vytahuje zbraň, zvedá jí a mačká spoušť.

Místo kulek se z hlavně vynořily dvě kovové šipky a zabodly se mi do hrudi.

                                                             UPOZORNĚNÍ
                                                      NAPĚŤOVÉ PŘETÍŽENÍ

To je poslední věc, kterou na nějakou dobu vidím.

BEZPEČNÝ DŮM NSA
Probudila jsem se. Nebo spíše restartovala. Vidím tyče. A u nich mříže. Ve vedlejší cele je i Sára Connorová. Má na sobě oranžovou kombinézu. Já také. Kdy jsem se převlékla? A na co jsem myslela?

„Nedotýkej se tyče,“ varuje mě. „Tvá je elektrifikovaná. Víš, kde jsme?“
„Culver City.“
„Nemyslím si, že jsme jeli daleko,“ bezmocně lomcuje s tyčí. „Chola nás dvakrát převezla a
Kristov prodal NSA. Nevím, co mohli nabídnout miliardáři, ale zřejmě mu to stačilo.“
„Mé HUD říká, že za poslední dvě hodiny nemám žádnou vzpomínku. Prosím, vysvětli.“
„Byla jsi napojena na nějaký generátor. Udržovali tě pod proudem. To znamená, že vědí, nebo mají podezření, co jsi.“

Po schodech sestupuje muž. Agent Foster.

„Takže naše mechanická panenka je vzhůru.“
Mechanická? Hraju dál. „Dej si hlavu do mé hrudi a poslechni si srdce.“
Usmívá se. „Ale uděláme víc než to. Mnohem víc.“

Na schodišti se objevila žena. Agentka Duffyová.

„Ehm… pane. Volal Washington. Výzkumný tým je na Edwardsově. Bude tady před setměním. Musí být dodržen třetí stupeň uzavření protokolů.“
„Děkuji vám, Karen.“

Duffyová se obrátila k odchodu. Malý rychle se pohybující bílý objekt proskočil kolem jejích nohou a běží dolů po schodech.

Snowy!

Snowy proběhl kolem překvapeného agenta Fostera. Něco upustil k mřížím cely Sáry Connorové. Ta na to rychle pokládá nohu. Pak mizí zpět nahoru po schodech sledovaný Fosterem, který vytahuje svou zbraň a střílí. Slyšíme dva výstřely a psí kňučení.

Dva výstřely.

Psí kňučení.

Agent Foster střelil Snowyho.

Agent Foster zabil Snowyho.

„CAMERON! NE! DEDOTÝKEJ SE TYČE!“

Zastavila jsem se právě včas.

Ona říká. „Myslím, že je to vzkaz od Johna.“

Rozkládá kus papíru, který odhodil Snowy. „Ano! Píše, že je u rozvodu elektřiny pro tento blok. Máme být připravené. Je tu záložní generátor, který pár chvil po vyřazení hlavního zdroje naběhne. John vyhodí rozvodnu do povětří. Přesně v šest. Vzali mi hodinky. Jaký je čas?“
Kontroluji své HUD. „5:45.
„Patnáct minut.“

Čekáme tiše. Pak řekla. „Je mi líto tvého psa.“
„Nikdy jsi ho neměla ráda.“
„To není pravda.“
„Byla jsi na něho vždycky zlá.“
„Ne, byla jsem přísná. Nikdy zlá. Někdo musel vyvážit způsob, jakým jste se o něj vy dva starali. Jedla jsi mu z ruky.“
„Snowy měl tlapky, ne ruce.“
„Je to vý… na tom nezáleží.“
„Milovala jsem Snowyho!“

Nevyhnutelně jsem čekala, že bude valit oči a sarkasticky upozorňovat, že jsem stroj a nikdy nemůžu poznat skutečnou lásku.

Nic takového ale nepřišlo.

Ona ví, že říkám pravdu.

Hodiny odpočítávají.

5,4,3,2,1,0… Nic se neděje. Něco se pokazilo? Byl John zajat, než mohl připravit výbuch?

Světla zhasla.

Sarah Connorová otevřela ocelové dveře cely, jelikož elektrické zámky přestaly fungovat. Já jsem své dveře vytrhla z pantů a zahodila je stranou.

Světla zablikala a znovu se rozsvěcují.

Ve dveřích se neobjevují ani Foster ani Duffyová. Na nic nečekáme.

„Najít a zneškodnit. Nezabíjet,“ šeptná Sára Connorová.

Agenta Fostera jsem našla v jeho kanceláři. Vyrazil od psacího stolu, a téměř okamžitě vytáhl svou elektrickou pistoli. Působivá rychlost.

Kovové šipky letí ještě jednou směrem ke mně. Tentokrát demonstruji já svou vlastní působivou rychlost a ukročila jsem stranou, tak, že šipky jen neškodně dopadli za mě na dveře. Rychle vytáhl další pistoly. Tři kulky se zabořily do mé hrudi. Žádné trvalé poškození. Žívá tkáň se zahojí.

Čas na mé vlastní poškozování.

Postrčila jsem stůl tak, aby narazil agenta Fostera na zeď. Zhroutil se na zem s oběma nohama zlomenýma. Podle jeho sténání se zdá, že je dostatečně zraněn.

Johnovu matku jsem našla v druhé pracovně. Na obličeji má krev. Na zemi jsou trosky dřevěné židle. Leží tam také agentka Duffyová, ale je stále v jednom kuse.

„Problémy?“
„Uměla kung-fu. Židle byla nejjednodušší možnost.“
„Hrubá síla je často dobré řešení.“

Opustili jsme budovu. SUV čeká před ní. Sarah Connorová nastoupila dopředu k Johnovi, já za ně. Vedle mě je známý bílý objekt s vyplazeným jazykem.“

„Snowy!“
„Haf!“

Objala jsem ho a spustila po jeho srsti prsty, abych zkontrolovala díry po kulkách. Žádné nejsou. Proti všem očekáváním je živ a zdráv.

„Cam, jsi v pořádku?“ ptá se John.
„Ano, mé střelné rány se rychle zahojí.“
„To nemyslím. Prostě…no…  plakala jsi.“

Zkontrolovala jsem své optické senzory. Má pravdu. Je tam kapalina. Zvláštní. Tohle se mi nikdy nestalo.

Náhle zasáhly vozidlo dva výstřely. Otáčím se. Agentu Fosterovi se podařilo doplazit ke dveřím a mířil na nás svou pistolí.

„Jeď!“

John nepotřebuje druhé pobídnutí. Kulky naštěstí nezasáhli nic důležitého, jako je třeba palivová nádrž.

SUV sjíždí mimo silnici. Že bych to zakřikla?

„Johne! Můj bože! Zasáhl tě!“

John padl na volant. Zadní strana jeho košile červená krví.

„Vytáhni ho ven na chodník. Rychle! Musíme zastavit krvácení.“

Uprostřed hrudi je rána po vylítlé kulce. Špatné. Velmi špatné. Dívá se na mě šokovanýma, vyděšenýma očima.

„Cam…?“

Zemřel mi v náručí.

John Connor je mrtvý.

John Connor, jediná naděje lidstva, je mrtvý.


OPERACE LAZARUS
Byly to šťastné výstřely. Byly to ty nejnešťastnější výstřely. Šance ku milionu, možná bilionu.

A všechno je to má vina.

Tím, že jsem unikla ze spárů NSA, jsem nenaplnila proroctví Kate Brewsterové a Terminátora Andersona, že bych se měla stát jádrem Skynetu.

Z pánve do ohně, to je lidský výraz, který mě napadá.

Tím, že jsem se nezachovala podle své skutečné povahy, jsem umožnila Skynetu vyhrát: existuji proto, abych zabíjela.  Tím, že jsem nezabila agenta Fostera, když jsem měla příležitost a poskytla jsem mu milost, jsem změnila historii.

„Něco, co jsi udělala, urychlí naše konečné vítězství.“

Slova Terminátora Andersona. Jak prorocká, zdá se.

John mě naučil, že život všech lidských bytostí má svou hodnotu a jeho existence musí být za každou cenu zachována.

A já jsem mu věřila.

To byla má první chyba. Chyba, kterou musím teď napravit.

NOVÉ MEXIKO
Parkuji Porsche ve stínu eukalyptového stromu. V poledne je v Novém Mexiku teplo jako v peci, napadlo mě, když jsem vystoupila. Tolik ke kulisám.

Jdu do pobočky Bank of America v Novém Mexiku. Založena v roce 1941, i když původní budova byla v průběhu let značně přestavěna. Lidé mají rádi své peníze v komfortu.

Jdu k jedné z přepážek pro klienty. Přichází světlovlasá žena a usmívá se na pozdrav.  Jmenovka na její pravé klopě naznačuje, že se jmenuje Angela. Nemám žádný důvod se domnívat, že by se snažila oklamat mě, nebo kohokoliv jiného.

„Mohu vám nějak pomoci?“
„Přála bych si přístup ke své schránce.“
„Jistě, slečno…?“
„Phillipsová. Cameron Phillipsová.“
„Jistě, slečno Phillipsová. Máte klíč a nějaký průkaz?“

Mám obojí. Kontroluje foto v mém průkazu. Fotografie je stará, ale já vypadám stále stejně. Ani o den starší. Ani o minutu. Jedna z výhod být strojem.

„Děkuji vám, všechno je v pořádku,“ zadává data do počítače. Na monitoru se zobrazují informace. „Vidím, že tu máte schránku už od roku 1941, kdy byla banka postavená. Podle našich záznamů byl účet otevřen na… Cameron Phillipsovou. Ach. Patrně příbuzná?“
„Moje babička,“ zalhala jsem. A dodávám. „Stýská se mi po jejích pletených ponožkách a Big Bands (asi myšleno místní Jazzové uskupení, pozn. překladatele).“
Angela se nesměle usmívá. „No, tak pojďte se mnou.“

Angela mě vede po schodech do sklepení. Vložila můj klíč a bankovní duplikát do příslušné bezpečnostní schránky. Vzala schránku a nese ho do buňky se závěsem, s námahou u toho dýchá. Schránka je těžká. Nebo ona slabá. Případně obojí.

Poté, co odešla, jsem otevřela schránku a vyndala zevnitř kufřík. Kůže je léty popraskaná a vybledlá. Odemkla jsem zámky a zkontrolovala jeho obsah. Všechno se zdá být v pořádku.  Všechno musí být v pořádku, pokud má můj plán vyjít.

DOMA
Když jsem vstoupila do bezpečného domu, Sarah Connorová stále leží na pohovce téměř ve stejné pozici, v jaké jsem jí tam před dvěma dny zanechala. Její vlasy jsou rozcuchané a mastné a její oblečení je evidentně pořád stejné. Je obklopena prázdnými krabicemi jídla a lahvemi likérů. Dlouho se nemyla a začíná zapáchat.

„Kde jsi byla?“ zajímá se.
„Úkol.“
„Myslela jsem, že jsi navždy odešla. Nebyla to tvá chyba. Nemáš s tím nic společného. Nikdy jsi neměla. John je mrtvý. Je po všem. Je po všem. Selhaly jsme. Měli jsme vyhrát.“

Dívám se kolem sebe. Někdo chybí. „Kde je Snowy.“
„Zamčený ve tvém pokoji. Jeho štěkot byl na zbláznění. Hej, nedívej se na mě takhle! Dala jsem mu tam vodu a nějaké jídlo.“

Rozhodla jsem se, že Snowyho blahobyt teď není bezprostřední prioritou. Začala jsem vybalovat kufřík, komponenty pokládala na podlahu.

Sarah Connorová se posadila na pohovku, a z jejího zmuchlaného oblečení padají krabice s jídlem. „Je to, to, co si myslím, že to je?“
„Nevím. Co myslíš, že to je?“
„Stroj času, jako ten v bankovním sejfu, když jsme se s tebou setkali.“
„Tak ano, je to, to, co si myslíš, že to je.“
„Máš plán, že?“
„Ano.“
„Můžeš přivést Johna znovu k životu?“
„Ne. V této časové ose bude John navždy mrtev. To nemohu změnit.“

Spadla zpět na pohovku. „Tak jaký to má smysl?“
„Myslím, že mohu cestovat zpět a zabránit jeho smrti, čímž vytvořím novou větev časové osy.“
„Můžu jít s tebou?“
„Ne.“
„Proč? Tady mě nic nedrží.“
„Naopak. Máš tu důležitý úkol.“
„Jaký?“
„Není to snad jasné?“
„Mě ne.“
„Musíš se postarat o Snowyho.“

BUDOUCNOST. ČÁST DRUHÁ

Některé věci se musí stát.

Jedná se o hinduistické rčení, které popisuje průběh života. Toto vysvětlení ale není pokaždé dostatečné.

Všechno se skutečně musí stát.

Něco i více, než jednou.

Lidé se narodí, žijí, stárnou a pak zemřou. To je běh života. Vše, co zůstává, je schránka, která se pomalu rozpadne na atomy. Ale ani pak to není konec. Nic nemá opravdový konec. Molekuly reagují s jinými molekulami a vytvoří rostliny, nebo zárodky jiných živých tvorů, půdy, oceánů i vzduchu, který živí tvorové vdechují. Tento proces funguje od okamžiku, kdy se z prázdna zrodila planeta a bude pokračovat, dokud nedojde k jejímu zničení nebo zvětšení slunce. Pak se stane co? Nevím. Po nějaké době možná vznikne jiný svět. A všechno začne znovu.

Je možné do tohoto cyklu zasáhnout. Vytvořit si vlastní pravidla. Máte-li prostředky.

Mám prostředky.

Nedělá to ze mě boha?

Ne, jsem kyborg. Model T0K-715. Vytvořený tak, aby se podobal dospívající dívce.

Ale já jsem mnohem víc než to.

Jsem Cameron Baumová.

A chystám se změnit historii.

Znovu.

Tak to chodí…

Chola nás dvakrát podvedla.

A tak to chodí…

Oleg Kristov nás prodal NSA.

A tak to chodí…

Vidím, jak černá neoznačená dodávka zastavuje u bezpečného domu NSA a vykládání jejího nákladu. Mě. A spoutanou Sáru Connorovou.

Vidím, jak jsem odnášena na nosítkách, můj CPU je pernamentně pod vysokým napětím.

Vidím, jak John přijíždí v SUV a hledá elektrickou rozvodnu, kterou hodlá zničit.

Vidím, jak Snowy vybíhá z domu a těsně se vyhýbá výstřelu.

Už to nemohu dál sledovat. Je čas na akci.

Vykopla jsem dveře a zasáhla agenta Fostera třikrát do hrudníku, při této příležitosti necítím žádnou lítost. Za svou práci zaplatil vysokou cenu. Kdyby věděl, co je v sázce, možná by mu nevadilo pro to umřít. Není zlý člověk, jen nevěděl, co způsobil. A byl hrozbou.

Agentka Duffyová s objevila ve dveřích své kanceláře a v ruce držela šálek s kávou. Vystřelila jsem jeden výstřel do její hlavy. Pustila šálek a káva se rozlila na podlahu spolu s její krví. Pravděpodobně tam zůstane skvrna. Ale to pro nás nemá žádný význam.

Jdu po schodech dolů k celám v suterénu. Vidím samu sebe a Saru Connorovou, jak se dívají, když jsem přišla.

„Cameron? Existujete dvě? Jak…?“

Na vysvětlení sledu událostí jsem nepotřebovala mnoho slov. Dívám se na sebe sama, jak kývám při zmínce o schránce v bance v Novém Mexiku. Věděla jsem, že to pochopím. Jsem velmi bystrá. A hezká. I v té hnusné oranžové kombinéze. To není moje barva.

Světla zhasla. John právě vyhodil do vzduchu rozvodnu. Sarah Connorová otevřela dveře cely, mé já vytrhlo dveře z pantů a zahodilo je pryč. Světla se opět rozsvítila. Tyče v mé cele začaly hučet jak rozzlobené včely.

„Co budeme dělat teď?“ ptá se Sára Connorová.
„Odejdeme odsud.“

Vidím, jak John objímá svou matku.

Vidím, jak mé já vlezlo na zadní sedadlo a vykřiklo „Snowy!“ a slzy stékají po jeho (mé) tváři. Nikdy jsem si nepřipadala lidštěji.

Přistoupila jsem k nim do SUV a odpověděla na všechny nevyhnutelné Johnovy otázky. Máme čas. To je nová časová osa, kde se agent Foster nevyplazí ze dveří a nevypálí dva fatální výstřely.

Je bledý, šokován odhalením své smrti a následného z mrtvých vstání.

„Co teď?
„Musíme si udělat nějaké nové vzpomínky.“

DOMA
„Já jsem hlavní Cameron,“ vysvětlila jsem Johnovi.
„A já jsem sekundární Cameron,“ vysvětluje moje dvojnice stojící vedle mě.
„Chytlavé.“
„Myslely jsme si to.“
„Já vyspělejší, protože jsem ta, která vymyslela operaci Lazarus.
„Já bych udělala totéž,“ trvá na svém sekundární Cameron.
„Vím, že ano.“
„Protože jsem ty.“
„A ty jsi já.“
„Takže jste měly stroj času navíc?“ ptá se John.
„Pro případ nouze.“
„Proč jsi ho nepoužila, když byl zabit Derek. Nebo Riley?“
„Nebyli pro válku zásadní.“
„Derek byl důležitý.“
„Důležitý, ale ne zásadní.“

John přikývl. Neochotně příjmá mé hodnocení člověka, kterého měl rád a obdivoval ho.

„Co budeme dělat teď?“
„Máme nějaké plány. Mysleli jsme, že bychom tě mohly vzít k nám do postele.“
John se šklebí. „Poslouchám.“
„Doufáme, že toho budeš dělat víc, než jen poslouchat.“

Nemusíme mít strach.

Dělá.

Středa:
„V poslední době to vypadá, že vše co děláme, je, že pohřbíváme věci v poušti.“

Johnův komentář je přehnaný, ale já jsem ho nechala bez poznámek. Vím, co tím myslí. První Terminátor Whitford. Potom Kate Brewsterová.

Není je na řadě sekundární Cameron, která leží na dně jámy, kterou jsem vyhloubila.  Její čip byl odstraněn a její tělo je zabalené v pokrývce. Nechci mít hlínu ve svých/jejích vlasech.

„Připomeň mi, proč jí nemůžeme nechat aktivovanou.“
„Nemůžou tu být dvě mé já. Jsme úplně stejné. Vedlo by to k nedorozumění a podezřením.“
„Mohla být tvá dlouho ztracená sestra  z Des Moines.“
„Nemám dlouho ztracenou sestru z Des Moines. Ani kdekoliv jinde, když na to přijde.“
„Alespoň budeš mít připravený zdroj náhradních dílů, pokud bys byla poškozená.“
„Ano.“
„Měl jsem rád sekundární Cameron.“
„Víc než mě?“
„Ona byla ty, ty hloupá. Jen měla o několik dní vzpomínek méně.“

Snowy začal vzrušeně štěkat. Byl na průzkumu pouště a objevil ještěrku. Chce vědět, jestli by byla dobrá k jídlu.

„Možná,“ řekla jsem mu. „Nebo možná pro ni budeš dobrý k jídlu ty.“
Snowy se rozhodl žít a nechat žít. Opatrná volba.

„Nemyslím si, že bychom o nás měli mamince říct,“ říká John a vzal mě do náručí.
„Ví o nás.“
„Novém intimním nás.“
„Aha.“
„Držme to pod pokličkou.“
„Dobrá.“
„Výborně.“

Políbil mě. Líbám ho nazpět.

„Budeme muset být diskrétní.“
„Umím výt diskrétní.“

Polibek.

„A opatrní.“
„Dokážu být opatrná.“

Polibek

„Není to jen kvůli mámě. Také Alys a Jerold.“
„Žádný problém.“

John se usmívá. „Je to jako s budoucím Johnem?“
„Ne.“
„Ne?“
„Má vousy.“
„Budu mít na paměti, jednou si je nechám narůst.“
„Připomenu ti to.“
„Jo.“

„Chci tě požádat o laskavost,“ informovala jsem Johna, poté, co jsme dokončili zakopání mé dvojnice. „Musím si půjčit Porsche.“
„K čemu?“
„Žádné otázky.“
„Jedna z těch laskavostí?“
„Ano, jedna z nich.“
„Dobře, dobře.“
„Věříš mi?“
„Zachránila jsi mi život. Myslím, že Porsche je v dobrých rukách.“
„Děkuji ti.“

Políbila jsem ho znovu na rty. Políbil mě něžně zpět. Stává se to naším zvykem. Pěkným zvykem. Snowy zvedl svou levou tlapu, aby si zakryl oči. Nenávidí kýčovité věci.

Čtvrtek:
Jsem v módu pronásledování.  Má kořist je chytrá a vynalézavá. Jenže já také. Má kořist navíc potřebuje spánek. Já ne. To je velká výhoda.

Motel. Místo, kde lidé přespávají. Jen kousek od dálnice blízkosti mexické hranice. Parkuji na pozemku.

Snowy dřímá na sedadle vedle mě. Budí se, když jsem zatáhla ruční brzdu.

„Zůstaň tady. Vrátím se.“

                                                     MODESTO MOTEL
                                             VÍTÁME UNAVENÉ CESTUJÍCÍ
                                     XX TELEVIZNÍCH STANIC V KAŽDÉ CHATĚ

XX? Pravděpodobně římská číslice 20. To není mnoho kanálů. Na naší televizi je jich desetkrát tolik.

Vyrážím na lov. Je 2:23 ráno. Noční směna je ve službě.

Úředník, uhrovitý mladík vzhlíží od psacího tolu, v jeho brýlových čočkách se odráží obraz z televize. Záblesky nahých lidí.

Ach, takových xx kanálů.

„Můžu vám pomoci, slečno?“
„Myslím, že ano.“

„Večer jsou k dispozici chaty jedna až deset. Hotovost, nebo kreditka. Žádné kontroly. Platba předem. Zábava…“ Pohlédl na obrazovku. „… to je extra. Na pokoji je anténová zástrčka.“
„Někoho hledám.“

Podala jsem mu fotografii své kořisti. A pět stodolarových bankovek. To je jednoduchá cesta. Druhou variantou je násilí. Volba je na něm. Pro mě jsou snadné obě cesty.

Pohlédl na fotografii, přikývl a vložil si do kapes peníze. Vybral si jednoduchý způsob. Dobré. Pro něj.

„Jo, viděl jsem ji. Chata 13 je jedna z nejlepších. Ale někteří lidé jsou pověrčiví a třináctku nechtějí.“

Vracím se ke dveřím.

„Počkej.“

Pomalu jsem se obrátila. Že by přece násilná cesta? Přitom vypadal, že si vybral dobře…

„Není sama. Je tam s mužem.“
„Žádný problém.“

Usmál se a z nějakého důvodu mrknul.

Chata 13 je mimo hlavní centrum. Okna jsou tmavá. Dveře jsou zamčené. Ne na dlouho.

Dvě postavy leží na posteli. Nahý muž vyskočil z postele, když zaznamenal můj příchod. Je mohutně stavěný a na obou rukách má tetování. Napřáhl se a udeřil mě.

Je to dobrý úder. Dokonce skvělý. Vedený s rovnováhou, silou a přesností. Kdybych byla člověk, pravděpodobně bych měla zlomenou čelist.

Nejsem člověk.

Muž zakřičel, když jeho ruka dopadla na mou coltanovou lebku a zapraskaly kosti. Výkřik je hlasitý. Příliš hlasitý. Někdo by ho mohl slyšet a zavolat policii. Uhodila jsem ho ze strany do hlavy. Zhroutil se na zem, chvíli sebou cuká a pak nehybně leží.

Druhá postava z postele si stáhla pokrývku k bradě a rozsvítila noční lampičku.

Chola.

„Cooper je mrtvý?“ ptá se.
„Cooper?“

Ukazuje na potetovaného muže na podlaze.

„S největší pravděpodobností. Utrpěl vážné zranění hlavy.“
Přikývla. „Měl to být úžasný expert na bojová umění. To je jediný důvod, proč je tady. V posteli je mizerný.“
„Na podlaze není tak žhavý.“
„Myslím, že jsi přišla pro mě.“
„Tvá další existence je hrozbou pro Johna Connora. Ukázala ses pro nás jako nevěrohodná. Zavinila sis to sama.“
„Tak jsem porušila dohodu. Neměla jsem na vybranou. Kristov mě chtěl opravdu zabít.“
„Myslíš, že já nechci?“
„Myslím, že chlapci a jeho matce se nebude líbit, pokud to uděláš.“
„Máš pravdu,“ na její tváři se objevil náznak úsměvu. „To je důvod, proč o tom nevědí,“ úsměv mizí.
„Mám peníze. Řekni si cenu.“
„Nemám žádnou cenu. Už jsme o tom mluvili.“
„Mám v autě ukrytý čistý kokain. Na ulici má cenu milionů. Je to tvoje.“
„Nepotřebuji drogy.“
„Musí existovat něco, můžu tě svést?“

Pustila prostěradlo a odhalila své hnědá prsa s bradavkami.

„Mám své vlastní, děkuji.“

Zvedám pistoli a vystřelila jsem jí do hlavy, jenž sebou mírně trhla dozadu, zatímco oči zůstaly otevřené. Už mě ale nevidí, ani motelovou chatu. Možná vidí nebe, nebo peklo. Dvě říše, které čekají na lidi v okamžiku smrti. Pokud se tak stalo, už to nezjistím. Zeptat se by bylo zbytečné. Kam by asi měla jít?

Na stole u dveří je krabice s pizzou. Uvnitř je několiknesnědených plátků. Beru sebou pro Snowyho. I on bude mít svou kořist.

CESTA K DOMOVU

Snowy mě vítá, když jsem si sedla zpět za volant.

„Haf?“
„Všechno šlo podle plánu, děkuji za optání. Vzala jsem pro tebe tohle.“

Otevřela jsem ruku s plátky pizzy. Jeho ocas rázně vrtí, když jí z mé ruky. Jeho hrubý a mokrý jazyk se tře proti mým kožním senzorům.

Startuji motor. „Chceš se postarat o psí věci?“

Snowy zavrtěl hlavou, ne.

„Jsi si jistý? Víš, co se stalo před tím.“

Co se stalo před tím, bylo to, že Snowy mi sdělil, že potřebuje močit.  Za jízdy po dálnici jsem ho držela z okna Porsche za kůži na krku a nutila jej, aby svou potřebu vykonal při rychlosti 240 Km/h. To považuje za nepříjemný zážitek. Stejně jako to, když na jedoucí rodinu za námi z plných sil vyprázdnil svůj močový měchýř.  Měli smůlu, že jeli kabrioletem.

Jeli jsme po mezistátní silnici na sever, motor za námi řve. V pozdním nočním provozu je silnice docela volná. Vidíme pár lidí v tranzitech, kteří jsou věčně na cestách. Moderní kočovníci, kteří vyměnili koně, za motorová vozidla.

Jižně od San Diega jsem prosvištěla kolem dlouhého valníku, který převáží surové železo do vysokých pecí na severu. Neviditelný řidič na mě troubí svým klaksonem, buď je to značka respektu pro mé řidičské umění, nebo prokletí mé drzosti.

Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Snowy se schoulil do klubíčka vedle mě. John je daleko v Los Angeles.

John. Moje první a jediná láska.

John. Důvod mojí existence.

John.

Jsem Cameron Baumová.

To byl můj příběh.

34 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 33


Pátek:
Vkročila jsem do přeplněné policejní stanice a hned se ocitám obklopená policisty, všichni jsou ozbrojení a extrémně nebezpeční.

A úplně mě ignorují.

To není nečekané.

Jsem teď v přestrojení. Mám na sobě uniformu CHIP (California Highway Patrolman, pozn. překladatele) – Kalifornský dálniční strážník – s motocyklovými botami, helmou a zrcadlovými slunečními brýlemi.

Vybrala jsem si jeden z nejrušnějších okrsků v jižním LA, kde je zločin samozřejmostí. Černoši, latinoameričané a bílé kriminální živly, prodávají drogy a soupeří o nadvládu nad těmito nebezpečnými ulicemi. Zde je určitě mnoho těchto exemplářů. Toto místo je plné lidí, ať už zatčených, vyslýchaných, eskortovaných do věznice, nebo prostě jen čekajících, až budou moci podat oznámení jednomu z důstojníků ve službě. Je tu hluk a chaos. Dokonalé krytí.

Každý je příliš zaneprázdněn na to, aby si všiml, že jdu až dozadu ke kancelářím. Musím najít jednu prázdnou s pracovním počítačovým terminálem.

Kancelář detektiva Raye Martineze se zdá být ideálním místem. Je prázdná, tak jsem otevřela dveře a tiše proklouzla dovnitř.

Beru ze své kapsy USB klíčenku a zapojuji jí do volného portu počítače. Virus, který jsem sama vymyslela, se rychle šíří a brzy nakazí celý počítač. Má velmi silný firewall a bezpečnostní protokoly, ale mému viru nemůže odolat. Nechtěla sem tu věc jen nadhodit a odnést. Nebo jsem myslela vytrhnout? Později se zeptám Johna. Chci, aby má databáze obsahovala přesné lidské výrazy.

Odstranila jsem USB a připravovala se k odchodu, když se za mnou otevřely dveře.
„Hele, tady byste neměla být,“ ozval se strohý mužský hlas. „Co se děje?“
„Přinesla jsem nějaké složky, o které Ray požádal,“ zalhala jsem. „Řekl mi, že chce, aby o tom nikdo nevěděl.“ Vetřelec je jiný policista. Jeho ruce zabloudily k pouzdru se zbraní. Ještě je pořád možné jeho život ušetřit. Pokud bude spolupracovat a uvěří mé lži.

„Aha. No, je v terénu. Asi vyzkouším jeho koblihy s vinou révou, dostal jsem chuď na sladké.“
Usmála jsem se. „To tu děláte všichni?“
„To není pravda,“ leští si smutně své nadměrné břicho. „Poslouchejte, sem není dovoleno jen tak chodit bez ohlášení. Příště informujte důstojníka u přepážky. Nemůžeme dovolit, aby každý Tom, Dick a Harry z ulice chodili jen tak dovnitř a ven.“
„Když potkám Toma, Dicka a Harryho, informuji je o tomto pravidlu.“

Směje se a stoupl si stranou, abych mohla projít. Řekla jsem něco, co se zdá být zábavné. Možná vtip. Pointa je, že zůstane naživu.

BLÁZNIVÁ ELLIE
Nechávám areál za sebou tak, jak jsem přišla. Nepozorovaně a bez povšimnutí. Ušla jsem tři bloky a potom jsem otevřela dveře bílé Hondy zaparkované u chodníku.

Ellie Ryanová je skrčená za volantem. Zdá se být nervózní a plachá.

„Konečně! Už jsem dostávala strach.“
„Nebyla jsem v žádném nebezpečí.“
„Ne ty! Tohle je vážně hrozná oblast. Je to tu plné gangsterů.“
„Gangsteři?“ to se zdá zvláštní, výraz z roku 1920.
„Gangsteři. Hele, tady je jedna z nich.“

Blíží se k nám obtloustlá černoška tlačící kočárek.

„Zdá se být neškodná,“ říkám svůj názor.
„Myslíš? Nejspíš nám nabídne drogy a v kočárku má ukrytou zbraň. Víš, jak to dělají. Můžeš to vidět v televizi. Tohle místo je válečná zóna.“

Žena nás míjí, aniž by se za námi ohlédla.

„Zdá se, že ses mýlila.“
„Víš, jak tady nazývají bílé lidi? Oběti. Můžeme už jet? Začínám mít vážně strach.“
Ellie se uvolnila, jakmile jsme na silnici a míříme na západ směrem k bohatšímu sousedství. Tam, kde pravděpodobně nemají armádu gangsterů s kočárky.

„Šlo všechno dobře?“
„Potvrzuji.“
„Takže je tvůj převlek zmátl?“
„Zřejmě ano.“
„No nebyl můj nápad dobrý?“

Připouštím, že to vymyslela dobře. Byl to Ellin nápad koupit uniformy CHIP v kostymérně v Hollywoodu. Původně jsem zamýšlela ukrást jednu skutečnému dálničnímu strážníkovi a převzít jeho identitu. Tento způsob je lepší. Méně krveprolití. Učím se omezovat. A důvěřovat ostatním.

„Takže jsem pro tebe prospěšná?“
„Prospěšná?“
„Byla jsem pro tebe užitečná. Užitečná, jako, že jsem ti prospěšná.“
„Ano, jsi prospěšná.“

Ellie byla ve zločinu užitečným partnerem. Nebyl to úkol, se kterým jsem se mohla bezpečně svěřit Johnovi nebo jeho matce. Nemuseli by být nadšeni z toho, že se chci dostat na policejní okrsek a proniknout do počítačového systému Los Angeleské policie. Někdy je třeba jednat na vlastní pěst.  Budoucí John mi udělil oprávnění: udělat vše, abych pomohla a ochránila jeho matku a mladší já. Nezklamu ho.

„Takže… Myslela jsem, že bys mi mohla na oplátku udělat laskavost.“
„Co máš na mysli?“
„Je to holka ve škole. Ren Taylorová.“

Přikývla jsem. Je v mé databázi. Lauren „Ren“ Taylorová. Jsme v jedné vědecké třídě. Snažila se dostat do fotbalového týmu, ale nedokázala chytat míč tak, aby splnila Ramoniny nejpřísnější nároky.

„Co s ní?“
„Chci jí praštit.“
„Chceš, abych jí udeřila?“
„Chci, abys jí zabila.“
„Proč?“

Ellie kroutí rukama na volantu. „Ona… Štve mě.“
„Ne, to není dostatečný důvod k něčímu zabití.“
„Dobře, dobře. Ona chodí s Michaelem Carverem.“
„Ten kluk se ti líbí?“
„Ne! Bože můj! Proč to říkáš?“
„Protože neustále kreslíš jeho podobiznu. Jednou sis ho fotila do mobilu. Často na něj zíráš ve vědecké třídě a na chodbách u skříněk.“
„Dobře, možná ho mám malinko ráda. Nic se ti nestane, když do té coury zarazíš svoje drápy. Ty se nažereš a ta proradná čubka bude vyřízená.“
„Ne.“
Ellie vydechla zklamáním. „Proč je to pro tebe najednou problém? Viděla jsem, co jsi udělala té holce, Caroline, když se motala blízko u tvého přítele. Málem jsi jí rozmlátila mozek fotbalovým míčem.“
„To byla náhoda.“
„Jo náhoda. Byla jsem tam. Úmyslně jsi jí trefovala. Věděla jsi, že jí museli odsávat z hlavy tekutiny? V nemocnici jí museli oholit vlasy, aby se mohli dostat dovnitř. Byla nejhezčí holka ve škole a teď vypadá jako hovno.“

Mlčím. Nevěděla jsem to. Byla jsem příliš zaměstnána obnovením správné časové osy a zmrtvých vstání Johna, že jsem se neobtěžovala sledovat školní drby.

„Jestli si myslíš, že můžeš někoho využívat, ale sama pro něho nic neuděláš…,“ pokračuje Ellie měkkým, tichým hlasem, „Můžeš se dostat do velkých problémů.“

Poznám výhružku, když jí slyším. Teď jí slyším.

Natahuji ruku k jejímu krku. Zmáčkla jsem ho. Ellino dýchání se zrychluje, když si uvědomí, co se děje. Honda se mírně odchyluje ze svého jízdního pruhu. Má druhá ruka chytá volant.

„Bylo od tebe nerozumné pokoušet se mě vydírat. Teď poneseš následky.“
„Ne! Omlouvám se!“ těžce vzdychá přes stlačené dýchací cesty. „Nemyslela jsem to tak! Prosím!“
Pomalu jsem povolila své sevření. „Udělala jsi mi pár laskavostí. Teď ti jednu z nich vrátím. Ušetřím tvůj život.“
„Děkuji ti. Děkuji, má laskavá démoní paní!“

DOMA
Vytrestaná Ellie mi zastavila obvyklé tři bloky od bezpečného domu. Zbytek cesty jdu stále ještě v přestrojení. Mé kožené boty s podpatky vydávají příjemný křupavý zvuk, jak dopadají na chodník. Lidé mi uhýbají z cesty, protože si myslí, že jsem skutečný policista. Respekt, baby.

Jerold Ramirez je v přední části zahrady a pracuje na motoru svého VW Brouk, který je zřejmě zase nefunkční. Pravděpodobně elektromagnet. Opakující se problém v těchto modelech. Podíval se na mě a usmál se.

„Ahoj, Cam. Cos dělala?“
„Jsem prospěšná.“
„Jo? Dobré pro tebe. Já jsem se tu trochu zasekl. Alys říká, že musím jíst více vlákniny,“ zamračil se. „ Co se stalo? Byla si na soutěži převleků?“

To vypadá jako dobrý důvod pro to, co mám na sobě.

„Ano,“ potvrdila jsem. „Vyhrála jsme druhou cenu.“
„Ou… Gratulace.“
„Děkuji.“

Jdu dovnitř do domu. John a jeho matka nejsou doma. S největší pravděpodobností jsou v supermarketu. Vzkaz na kuchyňském stole to potvrzuje. Je to nápad Johna, dá mi tímto způsobem vědět, kde je, takže se o něj nemusím bát. Nebo spustit amok.

Snowyho jsem našla spát v mém podkrovním pokoji. Dívá se na mě s nadějí, ale ta zase opadá, když vidí, že pro něj nemám nic k jídlu, ani se ho nechystám drbat za uchem, tak, jak to má rád. Je otrokem svých přání.

Zapnula jsem svůj notebook. Na ploše se objevila nová ikona. Klikla jsem na ni.

Celá databáze Los Angeleské policie se přede mnou otevírá. Je to několik terabytů dat.

Pane jo.

Píšu do vyhledávače Johnovo jméno a zjišťuji, že je mrtvý. To je skvělá zpráva.

Píšu do vyhledávače své jméno a zjišťuji, že jsrm také mrtvá. Ještě lepší.

Podle údajů jsme oba zahynuli při požáru na střední škole. Zdá se, že NSA nesdílela informaci o našem přežití s dalšími vládními agenturami.

Píšu do vyhledávače jména agentů Fostera a Duffyové, které jsem zastřelila v ten těžký den. O jejich smrti není v celostátních médiích žádná zmínka. A nejsou ani v databázi Los Angeleské policie. NSA udržovala celou akci pod pokličkou. Zajímavé.

Je tu také něco málo o vyšetřování vraždy Choly. Zabila jsem jí a jejího bodyguarda v motelu poblíž hranic Mexika, kam se chystala vycestovat. To vyšetřuje policie San Diego. Je zde jeden malý soubor. Policie San Diego žádala o informace o Cholyných obchodních kontaktech za poslední tři dny.

Zatím je to dobré.

Mé štěstí vyprchalo v okamžiku, kdy jsem vyhledala Larse Andersona.

Do jeho vraždy je zapletená Sarah Connorová.

Prohlížím si všechny příslušné dokumenty. Zdá se, že v domě zanechala stopy krve, s největší pravděpodobností z rány na hlavě, kterou utrpěla během boje. Forenzní vzalo vzorek, který se shodoval s jejím DNA. V současné době pracují na případu čtyři detektivové. Prozkoumávám jejich poznámky k případu. Kromě výše uvedených DNA důkazů zatím nic moc, co by k nám vedlo, nemají. Přesto budu muset na tento vývoj upozornit Johna. Mohlo by to mít negativní dopad na nás všechny.

...

John a jeho matka dorazili domů v 18:14. Zdá se, že jsou v dobré náladě. Bude škoda jim jí pokazit. Pomáhám jim vybalit potraviny a říkám své zprávy.

„Rána na hlavě, mami. Zatraceně, měli jsme líp uklidit.“

Sarah Connorová docela očekávaně řeší jinou věc.

„Takže ty klidně jednáš mimo naší kontrolu?“
„Dělám, co je nezbytné pro ochranu Johna Connora.“
„Co když objeví virus a to, že jejich systém je sledován?“
„Nepravděpodobné. Na tuto dobu se jedná o velmi sofistikovaný virus.
„Mami, tohle nech být,“ naznačuje jí John. „Důležité je, že jsi zapletená do té vraždy. Pokud dají poldové tvou fotku do médií, mohli bychom mít problémy. Jerold a Alys by nás poznali. Také lidé v supermarketu.“
„A muž, který bydlí v čísle 28,“ dodávám.
„Proč on?“
„Pečlivě si hlídá, když vyjdeš ven ve svém oblečení na běhání. Věřím, že tě pokládá za sexuálně přitažlivou i přes tvůj pokročilý věk a nepravděpodobnost zplození dalšího potomstva.“
„Páni, díky.“
„Není zač.“
„Pokud budou policisté dělat problém s fotografiemi, zjistíš to?“
„Ano. Dozvím se všechno, co dělají.“
„Můžeš pak zasáhnout? Dát nám nějaký čas?“
„Můžu způsobit na několik hodit pád celého systému Los Angeleské policie.“
„Dobrá, to je začátek. Potřebujeme náhradní únikový bod, pro případ, že by šli věci špatně,“ říká John. „Další skrýš daleko od čehokoliv, kde by nás nenašli, pokud budeme muset zmizet.“
„Mexiko? Hory?“
„Ne. Někde poblíž města. Musíme být tady, abychom mohli zabránit Soudnému dni. Dole u pobřeží jsou nějaké malé rekreační chaty. Vzdálené, izolované, ale méně než pár hodin jízdy autem. To je můj tip.“
„Dobrý nápad.“
„Tak já jdu na to.“
„Takže,“ říká Sarah Connorová s ironickým úsměvem. „Muž z čísla 28. Jaký je?“
„Tlustý a plešatý.“
„Takové štěstí.“
„Myslím, že za to může více genetika a špatná strava, než štěstí.“

NOC
Ze své hlídky se vracím brzy, jak je ostatně v posledních dnech mým zvykem. Absolvuji cestu do Johnova pokoje, odstraňuji svůj oděv a kloužu pod peřinu. John mě vítá polibkem.

„Dneska večer smrdíš kouřem.“
„Byl tam táborák. Rozhodla jsem se ho prozkoumat.“
„Problém?“
„Vagrantsovi se jen snažili udržet v teple.“
„Noci už jsou chladné.“
„Blíží se zima.“

Další polibek. Tentokrát delší s jazyky.

„Mohla bych se vysprchovat, jestli ti vadí můj zápach.“
„Ne. Mohla bys probudit mámu.“
„To přece nechceme.“
„To určitě ne.“
„Je to na tobě. Nahoře nebo dole?“
„Pojďme to udělat klasicky.“

Tak to tak děláme.

Sobota:
U snídaně John oznámil, že našel únikový bod, skrýš, která by nám posloužila, pokud by došlo k nejhoršímu.

„Je to několik kilometrů od pobřeží. Asi 30 minut od nejbližší dálnice. Dům má čtyři ložnice a deset akrů půdy. Kilometr a půl kolem dokola. Je k dispozici na dlouhodobý i krátkodobý pronájem. Myslel jsem, že Cam a já bychom tam mohli dnes zajet a podívat se na to.“

Sarah Connorová souhlasí, takže jsme v deset vyrazili v SUV. Doprovází nás Snowy.

I když jedeme na jih po mezistátní dálnici, rozhodla jsem se dát Johnovi jeho dárek.

„Pro tebe.“
„IPhone? Cam, to jsi nemusela. Jsem naprosto spokojený s těmi předplacenými.“
„Udělala jsem nějaké úpravy, které bys mohl ocenit.“
„Jako co?“
„Napsala jsem aplikaci, která ti umožní pochopit Snowyho štěkání.“
„Aplikace, která překládá psy?“

Ukazuji Johnovi, jak s tím zacházet a on na Snowyho promluvil.

„Hej, chlapče, jsi v pohodě? Užíváš si jízdu?“
„Haf, Haf!

Na displeji se objevují tato slova:

                                                              Snowy šťastný. Děkuji ti, Johne.

John se směje a kroutí hlavou.

„Kam si myslíš, že jedeme?“
„Haf, haf!“

                                   Široká pole, Cameron slíbila. Snowy bude běhat, Snowy miluje běhání.

„Panečku, to je úžasné! Díky, Cam. Steve Jobs (zakladatel společnosti Apple, pozn. překladatele) by se zbláznil!“

Náš budoucí únikový bod je přístupný přes dlouhou kamenitou soukromou cestu. Na jejím konci je jednoduchý dům s bílým nátěrem. Stojí tu samotný obklopen širou krajinou. Dům je prázdný.  John a já nahlížíme okny. Je nezařízený.

„Půjdeme dovnitř?“
„Ne, myslím si, že vše, co potřebujeme, můžeme vidět z venku. Je to vzdálené. Dobře skryté. Ideální pro naše potřeby.“

Snowy začal štěkat. John kontroluje svůj IPhone.

                                        Králíci! Snowy zahlédl králíky! Snowy honit králíky? Prosím!

John se směje. „Dobře, ale nechoď příliš daleko.“

Snowy mizí pryč a brzy se ztrácí uprostřed zelených vlnitých polí.

John rozbalil mapu oblasti a studuje ji. „Nejbližší dům je tady. 30 minut jízdy ze směru, odkud jsme přijeli. 8 Km na západ je přístav pro jachty. Možná bychom se tam mohli jet později podívat. Pokud by nás někdo přitlačil ke zdi, mohla by to být dobrá úniková trasa. Mohli bychom ukrást motorový člun, ne?“
„S největší pravděpodobností,“ souhlasila jsem. „Pro jistotu to budu muset vidět.“

Snowyho jsme našli daleko od domu. Upřeně se díval na nějaké králičí nory.

                                              Králíci! Snowy pronásledovat? Snowy chytit? Králíci!

„Teď ne, kamaráde. Pojedeme se podívat po nějaké lodi.“
                                                                 
                                                          Lodě? Snowy nerozumí. Vysvětli lodě.

„No – jako automobily, které plavou po vodě.“
                                                           
                                                     Snowymu se nelíbí lodě. Zůstat a honit králíky.

John si povzdechl. „Cam…“

Sebrala jsem Snowyho a odnesla ho do SUV. Celou cestu si stěžuje, včetně některých zaklení, které se naučil od Sáry Connorové. Je to takový malý nevděčník.

PŘÍSTAV
Jachetní přístav je plný lodí všech tvarů a velikostí. Některé mají svinuté plachty, zatímco další jsou drahé motorové lodě. Všechny mají své paluby zahalené, aby byly chráněné před nepříznivým zimním počasím.

„Vypadá to tu docela klidně,“ uvedl John. „Asi je to tu mnohem rušnější v létě. Pojďme se podívat blíž.“

Necháváme Snowyho trucovat v autě a jdeme dolů k pontonům, kde jsou ukotveny lodě. Kolem nejsou žádní lidé, kteří by nás mohli vidět.

„Pojďme se kouknout dovnitř.“

John potáhl plátěný přehoz na dosti velké motorové lodi, čímž vytvořil mezeru, kterou jsme oba prolezli.

„Myslíš, že můžeš ukrást tohle?“

Kontroluji loď. „Ano. Je to jako sousto koláče (výraz piece of pie, pozn. překladatele).“
„Hračka. (Piece of Cake, pozn překladatele)“

Provádím potřebné změny ve své databázi.

John prohlíží dál. Na přídi je kajuta s manželskou postelí. Sedl si na ní.

„Co budeme dělat teď?“ zeptala jsem se.
„Neuhádneš to?“
„Dej mi nápovědu.“

John mě zatáhl k sobě a začal rozepínat mou košili, čímž odhalil mou podprsenku. Nadzvedl jí a způsobil, že má prsa unikla ven.

Už nepotřebuji žádné další nápovědy.

...

Když jsme hotoví, John ustýlá postel a jdeme tam, odkud jsme přišli. Nikdo si nevšiml toho, co jsme dělali. Kromě Snowyho.

                                                  Proč John a Cameron pryč tak dlouho?

„Něco nám do toho přišlo,“ červená se z nějakého důvodu John.

                                                             Cameron smrdí jako John!

„Člověče, to je drzý pes. Hlavně nesmíme říct mámě o tom IPhonu,“ říká John. „Ještě by jí mohlo napadnout Snowyho vyslechnout.“

                                                                    Snowy jít domů?

„Přesně tak chlape. Co někde po cestě zastavit u Ben & Jerry (světově známé zmrzlinářství, pozn. překladatele)?“

                                                               Silnice u skal! Silnice u skal!

John se směje. „Jasně kámo.“

                                                   Snowy miluje Johna! Snowy miluje Cameron!

„A my tebe, chlapče.“

Neděle:
John má pro nás u snídaně zprávu.

Víš, jak jsme navštívili, ten alternativní bezpečný dům? Je náš. Zařídil jsem pronájem na rok.

„Jak?“ chce vědět Sarah Connorová.
„Kontaktoval jsem majitele přes email a řekl mu, že jsem spisovatel, který hledá klidné a odlehlé místo na dokončení svého románu. Pošleme převodem peníze a je to hotové.“
„Neměl podezření?“
„Umím být docela přesvědčivý.“
„Pak bude dobré, abych se na to místo podívala.“
„Skvělé. Zajedeme tam dnes. Rodinný výlet. Teď tu snad není nikdo, kdo by se nás snažil zabít.“

Přijeli jsme v poledne. Jakmile SUV zastavilo, Snowy vyskočil a zmizel v široké otevřené krajině. Honí králíky, o tom není pochyb.

„Je to tady určitě osamocené,“ prohlašuje Sarah Connorová a rozhlíží se po okolí.
„Jo. Pojďme se podívat dovnitř. Majitel řekl, že pod květináčem je náhradní klíč.“

Najdeme klíč a vcházíme do domu. Naše kroky se ozývají na holé podlaze.

„Elektřina?“
„Jen se musí zapnout hlavní vypínač.“
„Voda?“
„Taktéž. A jsou tu čtyři ložnice. Každý bude mít svůj pokoj. I Snowy.“

Sarah Connorová navrhuje některá zlepšení na vstupních dveřích. Já navrhuji minové pole na příjezdové cestě a kulometné hnízdo na střeše.  Oba nápady se vetují, prý jsou nepraktické. Škoda. Nic neodradí nevítané návštěvníky jako kulometné hnízdo na střeše.

John je plný plánů. Člověk by si myslel, že jeho nadšení bude nakažlivé, ale Sarah Connorová poslouchá tiše a s kamennou tváří.

„Kde je nejbližší soused?“ ptá se nakonec.
„No – asi kilometr a půl daleko. Myslím.“
„Myslíš?“
„Jo.“
„Kterým směrem a kdo je majitel?“
„Na sever. A já… ehm… nevím.“
„Neobtěžoval sis to zjistit, jinými slovy. Lajdácká práce, vojáku, velmi nedbalé. Myslela jsem, že jsem tě to naučila dělat lépe.“
„Mami…“
„Své už jsi řekl, Johne. Teď je řada na mě. Myslíš, že nevím, co se tady děje? To není bezpečný dům, nebo únikový bod pro případ nouze – jak to nazýváš. Nemyslím si, že to tak vůbec někdy bylo, byla to jen výmluva. Jde o tvou nezávislost, chceš své vlastní místo daleko ode mě. Ve tvém životě je nějaká dívka, že? Čekala jsem, kdy to přijde. Tohle místo by mohlo fungovat jako hnízdečko lásky, daleko od všech zvědavých očí.“
„Mami, tak to není!“
„Kdo je to? Někdo ze školy?“
„Nikdo není.“
„Od úniku před NSA jsi jiný.“
„Jak jiný?“
„Většinou šťastnější. Uvolněnější. To je dobrá věc Johne. Chci, abys byl šťastný.“
„Možná jsem jen rád, že jsem naživu.“
„Možná. Dobře, můžeš tohle místo mít. Stejně jsi mě postavil už před hotovou věc. Můžeš sem jezdit o víkendech. Můžeš si sem přivést dívku, když budeš chtít. I když, jak jí vysvětlíš přítomnost Cameron?“
„Já … ehm… ta není právě teď problém.“
„Jsem si jistá, že něco vymyslíš. Jsi vynalézavý kluk. Také jsem kdysi byla v tvém věku. Možná už nepotřebuješ mou pomoc a ochranu. Já vím. Jen mám o tebe strach. Svět je na tobě závislý.“

John otevírá ústa k odpovědi. Zdá se, že bude tvrdit, že nic z toho není pravda, že se mýlí. Pak se jeho čelisti zase zavřely a on se dívá na zem. Najednou vypadá tak mladě, jako školák, který byl chycen při porušení pravidel.

„Díky, mami,“ zašeptal.

35 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný Denik Cameron Baumové
Kapitola 34.


Pondělí:
Našla jsem nějaké staré lahvičky s lakem na nehty, které Sarah Connorová vyhodila do koše na odpadky. V některých z nich je ještě zbytek obsahu, takže jsem se je rozhodla recyklovat a použít na mé vlastní nehty. Jedná se o velmi lidskou vlastnost, která mi umožní více splynout s dívkami ve škole, z nichž mnohé mají pestrobarevné nehty. Budu jednou z gangu.

„Co to děláš?“ ptá se John, když přišel na snídani. Řekla jsem mu o laku na nehty.

„Dobře, ale proč držíš ruce ve vzduchu?“
„Trvá to dlouho, než lak zaschne.“
„Zkus na nehty foukat. Takhle.“ John jemně fouká na mé mokré nehty. „Tak to dělá máma, když chce, aby jí to uschlo rychleji.“
„Ach. Děkuji za mé vyfoukání.“
„Kdykoliv,“ usmívá se John.

Když mé nehty uschly, vyšla jsem ven, naložila tašku do Porsche a byla připravena na cestu do školy.

Jerold Ramirez pracuje na příjezdové cestě na závadě svého VW. Zdá se, že elektromagnet stále dělá problémy.

„Ahoj, Cam,“ pozdravil mě.
„Jerolde.“
„Copak jsi v poslední době dělala?“
„John mě foukal,“ informovala jsem ho. „Bylo to velmi užitečné, když jsem byla mokrá.“ Udělala jsem pauzu. „Děje se něco? Tvá tvář je červená.“
„John – tvůj bratr John – foukal tě?“
„Ukázal mi, jak se to dělá, takže teď si to můžu dělat i sama.“
„Ach můj bože! Nemůžu uvěřit, že slyším tohle!“
„Je to docela jednoduché. Dáš rty takhle a…“
„Vím, jak se to dělá! Ty a tvůj bratr si musíte být… ehm… velmi blízcí?“
„Oba máme toho druhého velmi rádi. Jsi si jistý, že jsi v pořádku? Tvůj obličej je stále červený.“
„Mohl bych jít dovnitř a dát si studenou sprchu.“
„Studená sprcha je velmi povzbuzující.“

Z domu se vynořuje John a vidí Jerolda.

„Hele, člověče, je ti dobře?“
„Ani moc ne.“
„Huh? Co to má znamenat?“
„Říkala jsem Jeroldovi, jak jsi mi před chvílí pomohl,“ vysvětluji.
„Ach to. Nic velkého. Něco jsem viděl dělat mámu.“
„Ty jsi sledoval svou matku… Ó můj bože! Vy dva jste neuvěřitelní! Nemůžu se na tebe teď ani podívat!“

Rychle utíká bez rozloučení dovnitř.

John se mračí. „Co ho naštvalo?“
„Myslím, že se mu nelíbí moje nehty.“
„Trochu drsné. On se za normálních okolností nechová jako blbec.“
„Rozrušil se, když jsem mu řekla, že jsi mě pofoukal. Možná bych si měla nechávat nehty usychat přirozenou cestou?“
John na mě zírá. „Ach ne,“ povzdechne si.
„Co se děje?“
„Nic. Nedorozumění. Půjdu mu to vysvětlit.“
„Asi si teď dává studenou sprchu.“
Ironický úsměv. „Možná počkám.“

To mě nenapadlo, že i když použiji výraz v anglickém jazyce správně, může být má myšlenka pochopena jinak. Moje chyba. Skutečně, být člověkem není tak jednoduché, jak to vypadá.

VĚDECKÁ TŘÍDA
Eliie Ryanová je dnes klidnější. Když jsem sedla na své místo vedle ní, ani jedna jsme se nezmínili o tom, co se stalo v její bílé Hondě před několika dny. Jsem připravena jí její nemotorný pokus o vydírání odpustit. Pro tuto chvíli.

„Támhle je Ren Taylorová,“ říká Ellie a ukazuje na dívku sedící před námi. „Můžu ti říct, že je to naprostá coura!“

Ren Taylorová to zaslechla a otočila se. Je to štíhlá atraktivní dívka s hnědými vlasy a zelenýma očima. Nesdílí Ellin vkus černých očních linek a černého laku na nehty. To ostatně jen málo lidí.

„Mluvíš o mě, Ryanová?“
„O žádném tvém včelím vosku, Taylorová!“
„Moc divný?“
„Michael s tebou chodí jen ze soucitu.“
„Ty tomu opravdu věříš, že?“
„Je to pravda!“
„Máš nějaký problém? Vlastně jako bychom tě neznali.“
„Co to má znamenat?“
„Kousla jsi někoho v poslední době, upírko?“
„Tak mi neříkej!“
„Ooo, kousni mě, Buffy.“
„Buffy přemožitelka upírů není upír, ty idiote!“
„No a co.“

Ren Taylor se otočila zády k nám. Ellie zuří.

„Nenávidím ji! Opravdu bys jí pro mě nezabila?“
„Musíš se naučit sama bojovat své vlastní bitvy.“
„Možná budu. Zaslouží si to.“

Jsou nám zadány úkoly. Musíme pracovat ve dvojicích a postavit miniaturní funkční parní stroj. Parní stroj? Jak archaické. Proč ne miniaturní funkční jadernou elektrárnu? To by byla mírně větší výzva.

„Ach bože,“ sténá Ellie. „To jsme dělali i minulý rok. Podařilo se mi zapálit lavici.“
„Jak jsi to udělala?“
„Nevím. Kdybych to věděla, tak bych to asi neudělala, že?“

Její logika se zdá být chybná, ale nechám to projít.

Úkol je dosti jednoduchý. Já sestavuji jednotlivé součásti a Ellie čmárá nástin Ren Taylorové s nožem uvízlým v její hlavě. Nemyslím si ale, že její činnost bude také započítaná do naší známky.

„Dokončeno.“

Zapaluji pec a v malém kotli se vaří voda, která vytváří páru, jenž pohání písty. Vše perfektně běží. James Watt by byl pyšný.

Učitelka, slečna Womacková, je také ohromena.

„Vy dvě jste už hotové? Skvělá práce! Obě dvě. Myslím si, že to je u tebe poprvé, Elleanor. Gratuluji.“
„Opravdu povzbudivé,“ říká ironicky Ellie, když se učitelka vzdálila. „Chtěla bych se jí zbavit také.“
„Proč?“
„Ona mě štve. Mimochodem, nelíbilo by se ti nakopat jí zadek?“
„Jen trochu,“ musím přiznat.

Staré zvyky těžko umírají.

SKŘÍŇKY
John a já jsme se potkali u skříněk. Vyměnili jsme si úsměvy a krátký polibek. Je tu také Caroline, ukládá si své knihy do skříňky. Její dlouhé blond vlasy jsou nahrazeny tenkým lesklým chmýřím, které pokrývá její lebku. Hodila několik nazlobených pohledů v mém směru a s bouchnutím zavřela skříňku. Cítí zášť? Vypadá to tak.

„Kdo je ta holka?“ ptá se John. Zřejmě jí nepoznal.
„Caroline. Dívka, která s tebou chtěla jít na rande.“
„To je Caroline? Pane jo, vypadá jinak.“
„Změnila účes.“
„Je to trochu extrémní.“
„Opravdu? Myslím, že jí to vyhovuje.“

BEZPEČNÝ DůM:
John a já jedeme ze školy domů, abychom naložili zásoby a Snowyho, a pak se vydali do alternativní skrýše hluboko na venkov.

„Zapomněli jsme něco?“ ptá se John.
„ To je rozpor v zadání,“ odpovídám. „Kdybychom věděli, že jsme na něco zapomněli, pak by to nemohlo být zapomenuto.“
„Velmi logické, pane Spocku (postava ze seriálu Star Trek, pozn. překladatele),“ usmívá se John.

Rozhlížím se kolem sebe. Teď tu jsme jen já, Snowy a John. Žádný pan Spock. Další výraz, není pochyb. Přidávám ho do svého seznamu.

Když jsme dorazili, Snowy vyskočil z vozidla a vyběhl do širokých otevřených prostorů, které obklopují dům. Je zaměřen na pronásledování a lov králíků. Zatím byl v této činnosti neúspěšný. On je městský pes a králíci jsou zde mazaní a rychlí. Ale on vytrvává. Proč by ne? Snowy je přece pes terminátora.

John se soustředí na bílení vnitřních stěn, zatímco já přepravuji zbraně do sklepa a instaluji nové zámky u dveří.

„Už to tu začíná vypadat lépe,“ oznamuje John, když dokončil malování poslední stěny. „Vše, co teď potřebujeme, je nábytek. Spoustu nábytku. Máš ještě nějaké peníze z pokeru?“
„Tři čtvrtě milionu dolarů.“
„To je dobře, protože jsem na mizině. A moje kapesné by nestačilo na víc, než polštář na pohovku,“ ukazuje na zeď v obývacím pokoji. „Támhle bude viset plochá TV. Největší a nejlepší, jakou si budeme moci dovolit.“
„Nechceme přijít o American Idol.“
„K čertu s poctivostí. Víš, myslím, že máma měla pravdu. Tohle místo je pro mě víc, než jen nějaký úkryt. Myslím, že většina lidí v mém věku má plno starostí s tím, kam na univerzitu, aby byli co nejdále od rodičů nebo s tím, jak sehnat zaměstnání a stát se nezávislými. Poprvé ve svém životě. Proč bych já měl být jiný?“
„Většina lidí není John Connor.“
„Mají štěstí,“ John hodil svůj váleček do pytle na odpadky. „Ty jsi namontovala nové zámky?“
„Ano.“
„Dobrá, podívejme se na ně. Běž ven.“

Opustila jsem dům a postavila se na verandu. John zamkl dveře. „Dobře, teď zkus zabrat a zatlačit je směrem dovnitř.“

Strčila jsem do dveří. Ty se vylomí a spadnou dovnitř.

John zkoumá trosky a se smutným úsměvem říká. „Myslím, že budeme potřebovat odolnější zámky.“

SNOWY
John a já sedíme venku na zadní verandě. Paprsky zapadajícího slunce jsou teplé a pohodlné. Tedy pro Johna. Já bych byla v pohodlí, pokud by bylo o dvacet méně. A zuřila by vánice.

„Je tu příjemně,“ oznamuje spokojeně John. „Možná v létě je tu moc horko, ale na jaře a na podzim tu bude ráj.“
„Divočina je ve tvém životě konstantní. V budoucnu budeš v horách muškařit (způsob rybolovu, pozn. překladatele) v potocích, pokud ti to válka dovolí.“
„Ach, pravda, muškaření. Před časem ses už o tom zmínila. Jak to přesně funguje?“
„Ty jsi ukazoval mě, jak to funguje, pamatuješ?“
„Jak si to mohu pamatovat? Zatím se to nestalo.“

Je tu háček. Smyčky a časové paradoxy. Musím naučit Johna techniku muškaření, aby mě to on mohl naučit v budoucnu? Nevím. To je dost, aby vás rozbolel mozek. Pokud bych mozek měla.

„Máma ale nemůže popřít, že je dobré mít další úkryt. Vládní agentury po nás určitě stále jdou, zvlášť, když už tuší, co jsi zač. A pak je tu Chola. Pořád je tam venku.

Nic neříkám.

„Kdo ví, co má v plánu.“

Opět nic neříkám.

John si povzdechl. „Ty jsi za ní jela, viď?“
„Proč to říkáš?“
„Protože tě znám, Cameron. Je pro nás hrozbou.“
„Byla pro nás jasným a aktuálním nebezpečím.“
„Byla?“

Hups…

„Nejsem na tebe naštvaný. Co se stalo, stalo se. Neobrátí se to ale proti nám?“
„Byla jsem diskrétní.“
„Trpěla?“
„Ne.“
„Dobře, pokud se máma zeptá, nic o ní nevíme.“
„Souhlasím.“
„Už je pozdě. Měli bychom najít Snowyho a odjet, než se setmí.“

Snowy není nikde k nalezení.

„Snowy,“ křičí John. „No tak, hochu, je čas vypadnout!“

Nic.

Jdeme dále do krajiny, na místo, kde králíci mají své nory.

„Snowy! Pojď, kamaráde. Není čas na hraní.“

Pořád nic.

„Kde je? Nemohl prostě zmizet. Snowy! Tady jsme, chlapče.“


…Haf, haf…

„Slyšíš to?“ John kontroluje svůj IPhone.

                                                      Pomoc! Snowy v pasti v podezmí! Vyděšený!

„Uvízl někde v králičí noře. Vrať se do domu a přines lopatu. Zkusíme ho vykopat.“
„Na to není čas.“

Přesunula jsem se k nejbližšímu vstupu do králičí nory a začala rukou odstraňovat kusy trávy. Brzy jsem našla hlavní tunel. Těžké kusy půdy lítají vzduchem, jak se prohrabávám dál a dál.

„Cameron, počkej! Uvidíme, jestli se nám podaří určit jeho pozici.“

Nasloucháme.

…Haf, haf…

                                                   Pomoc! Snowy nemůže dýchat! Snowy se dusí!
„Jde to z tohoto směru.“

Přesouváme se 45 metrů dále na východ.

„Dobře, zkus to tady.“

Udeřila jsem pěstí do země. Objevuje se další tunel. Systematicky odhrabávám zeminu od sebe. Budu kopat klidně do středu země, pokud to bud třeba.

„Vydrž, chlapče! Už jdeme.“

Nakonec je tam. Malý bílý svazek srsti je uvízlý mezi stěnami tunelu. Odstranila jsem poslední kus země, opatrně ho zvedla a kolébala jeho třesoucí se tělo. Snowy mi v náručí naříká.

John se s úlevou usmívá.

„Myslím, že dokonce ráj má svá nebezpečí.“

36 Naposledy upravil: ogy (26.11.2010 00:42:13)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 35.


Čtvrtek:
John a já ležíme vedle sebe na posteli. V současné době se svými prsty dotýká chodidel mé bosé nohy. Trvá to už tři minuty a čtyři sekundy. Ještě by měl vysvětlit, proč to dělá. Možná, že hledá můj vypínač. Žádný nemám. Musím být vypnuta přes systémové menu. Stejně jako Windows. Jak ponižující!

„Cítíš to?“
„Ano,“ potvrdila jsem.
„Tohle?“

Ještě jednou jsem odpověděla kladně.

Povzdechl si. „Nefunguje to.“
„Co nefunguje?“
„Nejsi lechtivá.“
„Vysvětli prosím pojem lechtivá.“
„Je to… ehm… něco mezi smíchem a křečí. Kate byla lechtivá.

Kate Brewster

„Co Riley?“
„Neznal jsem ji dost dlouho na to, abych to zjistil.“
„Chápu. Zkus prosím znovu, zda jsem lechtivá.“

John lechtá mé nohy. Zmítám se smíchem.

„Cam, stop. Já vím, že to předstíráš.“

Sakra!

„Jak to víš?“
„Prostě vím,“ zatváří se smutně. „Člověče, já věřím, že jsi simulant!“

Čemu že věří?

ŠKOLA
Ramona a kouč Gruber se hádají.

Respektive kapitánka a trenér školního dívčího fotbalového týmu, který je na vrcholu ligy oblasti Los Angeles. Oba mají své vlastní představy, jak tam zůstat. Velmi odlišné představy. A oba jsou tvrdohlaví jedinci.

Čtyři vzadu,“ trvá na svém kouč Gruber. „Takhle hrají všechny moje týmy a já jsem začal trénovat fotbal už v době, než ses narodila, mladá dámo.“
„A kolik titulů jste vyhrál?“ dožaduje se Ramona.
„Tak to nejde brát. Musíš respektovat tradice tohoto sportu.“
„Ale pane. Tři vzadu nám dává větší možnost útočit, a to zejména, když je Cameron v brance tak úžasná.“
„Cameron také není neomylná. Od slabých Ventura County si nechala dát dva góly.“

To je pravda. Vedli jsme té době 5:0 a já jsem se držela Johnovy rady, ukázat, že nejsem nadlidská – i když jsem.

„Pane, když jste byl nemocný, sklízeli jsme se hrou se třemi vzadu a třemi vpředu hodně úspěchů. Já uprostřed, Wanda vlevo a Koza na pravé straně.
„Počkej, kdo je Koza?“
„Je to Claudiina přezdívka.“
„Vztahuje se na má prsa, trenére,“ rozpačitě vysvětluje dívka, která se jmenuje Claudia. „Prostě rostla a rostla. Máma to má stejné. Mě to opravdu nevadí. Měl byste slyšet, co mi kluci říkají.“

Tvář trenéra Grubera se změnila na jasně červenou. Často se rozruší, když slyší o dívčích věcech. Zdá se, že ho řeči hormonálně vyvíjejících se dívek na prahu ženství trochu zastrašují.

„Tak a dost!“ zařval. Pronikavě hvízdl na svou píšťalku. Několik dívek uskočilo a zakrylo si uši. „Hodina skončila! Běžte všechny do sprch!“

Později v dívčí šatně si Ramona mimo doslech kouče Grubera vylévá Wandě a mě svou frustraci.

„Grubby je úplně mimo. Čtyři vzadu. To je stará škola. Moderní hra je o útočení. Brentwood jsou jen bod za námi. A oni mají lepší brankový rozdíl. To nás může stát titul. Už se to kdysi stalo.
„Musíš být opatrná, kamarádko,“ varuje Wanda. „Ještě víc na něj tlač a vykopne tě z týmu.“
„To by se neodvážil. Dala jsem dvakrát tolik gólů, než kdokoliv jiný. Jsme v horní části tabulky. Nejlépe tahle škola skončila kdysi dávno třetí. Zaslechla jsem ředitele, jak říká, že Grubby půjde do důchodu za dva roky. Neohrozí svou poslední šanci vyhrát.“
„Hej, viděla jsi jeho tvář, když jsi nazvala Claudii Kozou? Lidi, myslela jsem, že vypustí ventilek.“
„Jo! Bylo to jako, když na Mariiných šortkách praskl šev a její zadek vypadl. Myslíte, že předtím viděl nahou ženu?“
„Byl dvakrát rozvedený, takže něco vidět musel!“
„Člověče, představ si ho, jak na tobě leží a funí. Hnus!“

Ramona a Wanda se chichotají na účet kouče Grubera. Staří jsou často terčem zábavy pro mladé, dokud oni sami nezestárnou. Pak už to není tak docela k popukání.

Ramona kontroluje své hodinky. „Podívejte se na čas! Nestihnu svůj autobus. Uvidíme se později.“

Odešla. Žije v přeplněném činžovním domě v nejchudší části města. Je hříčkou osudu, že se chová celkem vyrovnaně. A má touhu uniknout.

„Doufám, že nebude tlačit na trenéra příliš moc,“ říká Wanda poté, co její kamarádka odešla. „Byla by škoda, kdyby přišla o své fotbalové stipendium, když je mu tak blízko.“ Mračí se na mě. „Hele, Skokanko, co se stalo s tvými prsy?“

Dívám se dolů. Právě jsem se vynořila ze sprch. Voda na mé živé tkáni zasychá rychleji, než na lidském těle. Všimla si snad této anomálie?

„Před několika dny jsi tam měla jizvy. Teď jsou úplně pryč.“

Mé jizvy. Výsledek zblízka vypálených výstřelů agenta Fostera.

„Rychle se hojím,“ nabídla jsem jí vysvětlení.
„Něco ti řeknu!“ Wanda si mě prohlíží ze shora dolů. „Ty jsi ta nejdokonalejší bílá holka, jakou jsem kdy viděla. Bojíš se slunce?“
„Nebojím se ničeho.“
Vychytrale přikývla. „Víš, o tom jsem přesvědčená. Jsi hubená, malá věc, ale myslím, že jsi mnohem tvrdší, než vypadáš. Ten šílený gól, co jsi vstřelila proti Brentwoodu. Letělo to přes celé hřiště! Řekni, holka, jaké je tvé tajemství? Jsi na nějakém druhu steroidů?“
„Věř mi,“ řekla jsem jí. „To nechceš vědět.“

Večer:
Můj mobil zazvonil v 16:34. Jsem sama doma. John a jeho matka jsou v supermarketu a vzali Snowyho sebou. Rád si vybírá vlastní psí jídlo. Je takový panikář.

„… to jsem já…“ zašeptal hlas ve sluchátku. Důvěrně známý hlas.

Ellie Ryanová.

„… jsem v průšvihu. Myslím, že jsem někoho zabila…“
„Proč si to myslíš?“
„… protože ona nedýchá a je tu spousta krve…“
„Ona?“
„… Ren Taylorová. Můžeš přijet? Prosím. Nemám nikoho jiného…“
„Kde jsi?“
„… zpět na 7/11 Belle Vue a hlavní. Ten, který je určený k demolici…“

Vypůjčila jsem si Porsche a za 23 minut jsem přijela. Zdržel mě hustý provoz ve špičce.

7/11 je prázdná a tak jsem vystoupila až před bytovým domem, který tu stojí. Na opuštěném pozemku jsou dvě vozidla. Ellina bílá Honda a modré Escalade. Předpokládám, že patří Ren Taylorové.

Je na zadním sedadle Hondy. Velmi mrtvá. Její krční tepna je prořízlá nožem. Je tu také velké množství krve.

„Jak se to stalo?“
„Byla to nehoda,“ říká bledá Ellie. „Vzala jsem si k srdci tvoji radu, abych sama bojovala své vlastní bitvy. Zavolala jsem Ren a řekla jí, aby se semnou tady setkala. Chtěla jsem jí varovat, aby se nescházela s Michaelem Carverem.  Bolí mě, když ty dva vidím spolu…“
„Takže jsi jí zabila.“
„Ne! Použila jsem nůž, abych jí vystrašila. Ale snažila se mi ho vzít. Bojovali jsme a najednou… je tu všude krev a pořád teče.“
„Srdeční sval je velmi efektivní čerpadlo.“
„Co budu dělat?“
„Můžeš zavolat policii a vysvětlit to.“
„Ne! Nebudou mi věřit. Před rokem jsem napadla svého terapeuta. Byla jsem poslána blízko k Fresnu. V oknech byly mříže a dávali mi sedativa, takže jsem byla celou dobu ospalá. Jsem v podmínce. Nechci se tam vrátit.“

Co mám dělat? Měla bych jí nechat svému osudu. Její život pro mě znamená málo. Jenže určitě by mě přivedla také na policii. Ona tuší, že jsem zvláštní. Měly by na mě nepříjemné otázky. Mé nové doklady by před pečlivým zkoumáním neobstály. Zabít ji tedy? Dva subjekty a tajemství. Tajemství, které nevyhnutelně povede ke mně, Ellině jediné přítelkyni. Dělám své rozhodnutí.

„Nastup do auta a následuj mě.“

LIKVIDACE
Za soumraku přijíždíme k alternativnímu bezpečnému domu.

„Kde to jsme?“

Ignoruji její otázku a podávám jí klíč. „Jdi dovnitř a osprchuj se. Jsi celá od krve.“

Ellie mé pokyny poslouchá. Vytáhla jsem mrtvé tělo Ren Taylorové z Hondy a přenesla ho do lesa na pohřeb. Než jí pohřbím, musím si ještě vzít něco z jejího oblečení. Sestavila jsem plán. Na svém HUD ho vidím zmapovaný krok za krokem. Hezky po bodech. Jsem kompatibilní s Wordem (pravděpodobně myšlen známý textový editor ze sady Microsoft Office, pozn. překladatele).

Vracím se do domu. Ellie je stále ve sprše. Beru její oblečení a zapaluji oheň. Důkazy musí být zničeny. Hadicí jsem vymyla zakrvácený interiér Hondy. Pak jsem odstranila své vlastní krví potřísněné oblečení a přidala ho do plamenů, které rozjasňují tmu.

Ellie se objevila ve dveřích, ručník omotaný kolem jejího trupu. Její vlasy jsou mokré. Vypadá velmi mladě. A vystrašeně.

„Kde jsou mé šaty?“
„Spálené.“
„Co budu nosit?“
„Následuj mě.“

Vedu jí do svého pokoje a podávám jí džíny a čisté tričko. I já si beru čisté oblečení.

„Boty?“

Podala jsem jí pár sandálů, jejíchž řemeny Snowy ještě nesežvýkal.

„Bylo tam tolik krve,“ řekla a otřásla se.
„Myslela jsem, že máš ráda krev.“
„Takhle ne,“ po tvářích jí stékají slzy. „Udělala jsem to, že? Stala jsem se zrůdou.“
„To je to, co jsi chtěla.
„Myslela jsem, že se budu cítit jinak. Více… mocná.“
„Vyžaduje to praxi.“
„Co budeme dělat teď?“
„Jak moc máš ráda Michaela Carvera?“
„Proč? Co s tím má co dělat?“
„Jako její přítel bude hlavním podezřelým v jejím zmizení.“
„Ale Michael nic neudělal!“
„Mohu zařídit, aby to vypadalo, že ano.“
„Proč?“
„Chtěla bys vzít raději vinu na sebe?“

Zavrtěla hlavou.

„On nebo ty. Kdo?“

Dívala se do země, a její hlas přešel do šepotu.

„… on…“

ZAJÍŽĎKA
Jedeme našimi vozy zpátky do města. Ellie na příslušné odbočce zatáčí směrem domů, kde jsem jí řekla, aby se chovala tak normálně, jak jen je to možné. Na její poměry. Než jsme odjeli, řekla mi, kde bydlí Michael Carver. A typ automobilu, kterým jezdí: Klasické MG sportovní auto.

Takové vozidlo je zaparkované vedle domu Carverových. Pouliční osvětlení svítí, ale chodníky jsou opuštěné. Nikdo v této části LA nechodí. Dobře.

Beru část oblečení, které jsem si nechala – Renina krví potřísněná podprsenka – a schovávám ji pod sedadlo spolujezdce. Život Michaela Carvera se brzy změní tak, jak si vůbec nedokáže představit.

DOMA
Všichni spí. Snowy je zkroucený na posteli, jeho údy sebou občas škubnou, když sní. Tvrdí, že si své sny nepamatuje. John říká to samé. Nemám sny. Nevím, jestli je to požehnání nebo prokletí.

Zapnula jsem počítač a připojila se do sítě LAPD (Policejní oddělení Los Angeles, pozn. překladatele). Čekám.

Ve 2:45 podávají Rodiče Ren Taylorové zprávu o pohřešované osobě.
Ve 3:23 objeví hlídka na 7/11 Escalade. Na asfaltu jsou stopy krve.
Ve 3:31 je zjištěno, že Escalade patří Ren Taylorové. Na případ jsou přiřazeni detektivové Kebber a Hicks.
Ve 4:09 vyslýchají Kebber a Hicks Taylorovi.
  V 5:12 je Michael Carver probuzen detektivi Klebberem a Hicksem a vyslechnut, aniž by byl formálně obviněn.
  V 6:06 forenzní tým potvrdil, že krev odpovídá DNA Ren Taylorové a jde o arteriální krev, což naznačuje, že       byla napadena a zraněna, možná smrtelně.
  V 6:54 při prohledávání sportovního vozu Michaela Carvera se nalézá krví potřísněná podprsenka.
  V 7:05 je Michael Carver zatčen.
  V 7:32 se probudil Snowy a ptal se mě, co to dělám

„Pomoc přítelkyni,“ řekla jsem mu.

Sobota:
Když jsme dojeli k úkrytu, John nedokázal zaznamenat zbytky ohně. Je příliš zaměřen na instalaci posledního získaného nábytku včetně ložního prádla. Plánujeme pobyt přes noc.

Snowy vyrazil pryč do přírody honit králíky. Jeho předčasný pohřeb v podzemí ho neodradil, ačkoliv slíbil, že nebude riskovat v žádných králičích norách. Pokud tedy nezhubne. To bude den.

Obývací pokoj je nyní takový, jak si ho John představoval. Obrovská plochá TV visí na stěně a k ní je připojen Playstation a drahý zvukový systém. Vše je nejmodernější. Scénu ještě dokonává obrovský gauč. Toto je typické doupě teenagera, byť stálo spoustu peněz. Mých peněz. Rádo se stalo, Johne. Co je moje, je tvoje. Teď a navždy.

Nainstalovala jsem nové zámky a zesílila dveřní rámy. Udrží mě, nebo někoho z mého druhu, v šachu přibližně na 32 vteřin. Dostatek času pro ty uvnitř si uvědomit, co se děje a reagovat odpovídajícím způsobem. Mou radou by byl útek.

SPRCHA
John a já se sprchujeme. Společně. Teplá voda ze sprchovací hlavice dopadá na naše těla. John mi teď myje záda namydlenou houbou. Zjistila jsem, že tráví méně času prací na mých zádech, než vpředu. Nevím, proč tomu tak je.

„Je to hezké,“ říká. „Nemusíme se schovávat nebo spěchat. Mohli bychom být nazí klidně v obýváku, pokud bychom chtěli.“
„Snowy by to neschválil. Je velmi stydlivý.“
„On má co říkat! Nevšiml jsem si, že by měl na sobě kalhoty.“

Snowy v kalhotách. To by byl velký boj.

„Pamatuješ si, jak ses ke mně jednou připojila ve sprše, a já jsem se naštval a odešel?“
„Živě,“ odpověděla jsem.
„Byl jsem ale idiot!“
„Nikdy jsi nebyl idiot, Johne. Měl jsi v té době Kate Brewster.“
„Jo. Chudák Kate. Zajímalo by mě, co teď dělá?“
„Jedna Kate Brewster hnije v zemi. Druhá studuje na východním pobřeží, aby se stala veterinářkou.“
„Zajímalo by mě, jestli na mě někdy myslí?“
„Doufám, že ne.“
Usmívá se. „Moc žárlivá?“
„Ano, jsem velmi žárlivá.“
Líbá mě na temeno hlavy. „Otoč se a dovol mi, abych tě umyl i zepředu.“
„Už jsi mě vepředu umýval,“ připomněla jsem mu.
„Rád to udělám důkladně.“

NOC
Ležím na boku v Johnově posteli, dokud neusne, pak jsem vyklouzla z peřiny, sešla po schodech a vyšla ven. Je noc. A velmi tmavá. Měsíc nesvítí a mraky zakrývají hvězdy. Jsem nahá. Nevadí to. Toto místo je tak vzdálené, že zde tabu lidské nahoty neplatí.

„Woo!“

Sova. Zhodnocení hrozby: minimální. Pokud nejste myš, což nejsem.

Změnila jsem svůj režim vidění na infračervený. Nejsem sama. Na mém HUD se objevují malé bílé kuličky: malé tepelné zdroje z tvorů, které vycházejí v noci ze svých úkrytů. Na stromech hnízdí sovy a ptáci. Na zemi se pasou králíci a hlodavci.

Stojím úplně nehybně po dobu dvou hodin. Jeden z malých zdrojů tepla přichází, aby si mě prohlédl. Když se pohyboval kolem mé nohy, rychle jsem se sehnula a zvedla ho. Marně bojuje v mém sevření. Králík. Mám nápad. Zabiju ho a nechám Snowyho, aby ho našel. Zaslouží si odměnu za svou vytrvalost.

Za svítání jsem se vrátila do domu, vyšla po schodech nahoru a vklouzla znovu pod peřinu. John se rád probouzí po mém boku. To je to, co dělají milenci. A další věci, samozřejmě.

Neděle:
John se probouzí v 8:13. Usmál se, když mě viděl vedle sebe.

„Ty jsi tu zůstala celou noc?“
„Ano,“ zalhala jsem.
„Jo? Tak proč jsou tvé nohy špinavé?“

Takhle se nechat přistihnout!

Snowy škrábe na dveře a hlasitě štěká.

„Co blázníš, Snowy?“ John kontroluje displej svého IPhone.

                                                Sarah se blíží! Sarah se blíží! Sarah se blíží!

John vyskočil z postele a odtáhl závěsy. Na kamenité cestě je SUV.

„Má pravdu! Je to máma! Rychle! Vrať se do svého pokoje a oblékni se.“

John se rychle snaží natáhnout své kalhoty, ale spadl přitom.

„Potřebuješ pomoc?“
„Ne! Běž! Šaty! Nemůže nás chytit takhle!“

Klíč je zasunut do zámku. Dveře se otevřou. Sarah Connorová vstupuje dovnitř. Nic neříká. Je zřejmé, že je v utajeném režimu. John se objevuje v horní části schodiště. Předstírá klid.

„Hej, mami. Neříkala jsi, že přijedeš. Proč jsi nezavolala a nedala mi vědět, že dorazíš?“
„Kde je, Johne? Nahoře?“
„Kde je kdo?“
„Ta dívka.“
„Jaká dívka?“
„Nedělej hloupého. Říkala jsem, že tomu rozumím. Také jsem byla jednou v tvém věku, i když je pro tebe těžké tomu věřit. Neukousnu jí hlavu. Jen se s ní chci setkat.“
„Mami, není tu nikdo, kromě mě, Snowyho a Cameron. Zeptej se jí, když mi nevěříš.“
„Bude papouškovat to, co jsi jí řekl, že má říct. A jestli tady opravdu nikdo jiný není, nebude ti vadit, když to tady prohledám.“
John jen rozmáchl rukama. „Jen do toho. Rozbij to tu.“

Neznamená to, že by Sarah Connorová měla rozmlátit dům, ale to, že prohledá důkladně dům od shora až dolů. A najde – nikoho.

„Prosím, řekni mi, že neutekla a neschovala se v lese, když mě zaslechla přicházet.“
„Kolikrát ti mám říkat, že tu kromě nás nikdo není. Dáš si snídani? Nebo plánuješ pročesat les? Myslím, že je to asi 300 akrů. Začal bych už teď, být tebou.“
„Opravdu tu nikdo není?“
„Jen chlapec, pes a plechová holka. Jediné, co tu chybí je Dorothy a zbabělý lev.
„Zapomínáš na strašáka.“
„Jasně.“
„Takže opravdu žádná přítelkyně není?“
„Promiň, že jsem tě zklamal.“
„Nikdy jsi mě nezklamal, Johne.“
„Chceš cereálie? Není tu moc na výběr. Jsme moc daleko od města.“
„Už jsem jedla. To je impozantní TV. Šedesát palců?“
„63,“ říká hrdě John. „Full HD s vestavěným Blue Ray. Tady můžeme využít zvukový systém tak hlasitě, jak se nám zlíbí.“
„Kde jsi na to vzal peníze?“
„Ehm – Cameron něco našetřila z kapesného.“
„Opravdu? Protože to je docela výkon na to, že nikdy žádné kapesné nedostávala.“
„Mami, vše je důvěryhodné. Věř mi.“
„Žádné tajemství, Johne. Pokud bychom si nemohli věřit navzájem…“
Přikývl. „Žádné tajemství.“

Matka a syn na sebe kývnou, předou přes místnost k sobě a obejmou se. Byla by to dojemná scéna protkaná vysokou dávkou emocí, pokud by si Snowy nevybral přesně tento okamžik pro vstup do kuchyně s mrtvým králíkem v čelisti. Je to můj mrtvý králík. Ten, kterého jsem zabila, aby ho mohl najít. Položil ho uprostřed podlahy.

„Haf, haf!“

                                        Snowy pronásledoval, chytil a zabil králíka úplně sám!

Velký lhář!

„Hele, Snowy konečně chytil králíka! Dobře pro tebe, chlape,“ řekl mu John. „Cam, běž ho Snowymu uvařit. Může ho mít k snídani místo granulí.“

Stáhla jsem králíka z kůže a vykuchala střeva. Upekla ho na grilu, pak odstranila kosti, nakrájela maso na malé kousky a dala ho do jeho oblíbené misky na jídlo.

„Dobrou chuť.“

Snowy nad miskou opatrně ohrnuje čumák. Pak vycouvá.

                                          Králík smrdí zatuchlinou! Snowy nejíst. Snowy chce radši granule!

A po všech těch potížích!

37 Naposledy upravil: ogy (27.11.2010 22:58:25)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 36.


Úterý:
Občas je mé načasování dokonalé. Tomu se říká mít štěstí.

Vrátila jsem se ze své noční hlídky, šla až do Johnova pokoje, odstranila svůj oděv a vklouzla pod přikrývku. John mě rád nachází vedle sebe, když se probudí.

Digitální hodiny na okraji nočního stolku ukazují 5:23, když se Johnovy oči otevřely těsně po tom, co jsem vklouzla pod peřinu. Mrká v šeru.

„Ahoj.“
„Ahoj.“

Líbáme se. Dlouhý intenzivní polibek je často předzvěstí další aktivity. V očekávání jsem sjela rukou více nahoru a zajela pod přikrývku.

„Auuuuuuuu!“

Johnova tvář se náhle zkřivila prudkou bolestí.

„Co se děje?“
„Ty… udeřila jsi… moje… kluky…“
„Jen jsem se snažila zahájit předehru.“
„Dojdi… led…“

Činím tak. John ho pokládá na místo, kde to nejvíc bolí. Velmi intimní místo, které nebudu na těchto stránkách popisovat.

„Mám to zkusit znovu?“
„Cam, bez urážky, ale všechno, co teď chci dělat, je ležet a přemýšlet o studených věcech.“
„Jako ledovce?“ navrhuji.
„Jo! Krásný, velký, bílý, studený, velmi chladný ledovec.“

Ať si plave na své lodi.“

Ráno
John stále myslí ve svém pokoji na ledovce, když mě Sarah Connorová odchytla v kuchyni, kde jsem mu připravovala palačinky.

„Musíme si promluvit,“ říká naléhavě.
„My dvě?“
„Ano.“
„My nikdy nemluvíme. Velmi mě nesnášíš.“
„Můžeš mě za to vinit? Kdyby nebylo pár změněných řádků v tvém binárním kódu, zabila bys nás všechny.“

Připouštím její důvody. Je těžké být milována, když jste několik bitů od spáchání genocidy. Stačí se podívat na Pol Pota (Bývalý Kambodžský diktátor, který má na svědomí více než 2 miliony životů, pozn. překladatele). Absolutně žádní přátelé na Facebooku.

„Chci vědět o té dívce, se kterou se schází můj syn.“
„Není tu žádná dívka,“ zalhala jsem.
„Skonči to jeho krytí. Nejsem naštvaná. Nebudu do toho zasahovat. Jen chci vědět, jaká je.“
„Celkem žhavá,“ přiznala jsem.
„Hodí se k němu?“
„Jsou stvořeni jeden pro druhého,“ v mém případě to platí doslova.
„Je ze školy?“
„Ano.“
„Mají spolu sex?“
„Často.“
„Nosí gumu?“
„Většinou džíny a trička. Někdy koženou bundu.“
„Někdy jsi dost hloupá.“
„Mám IQ na úrovni geniality.“
„Ale nepoznáš rozdíl mezi kaučukem a gumou.“
„Jedno z nich je množné číslo.“
Vzdychla a zavrtěla hlavou. „Chci tu dívku poznat.“
„To by mohlo být obtížné.“
„Neukousnu jí hlavu.“
„Ne, většinou jíš kuřecí maso, ryby a zeleninu, nikoliv části lidského těla.“

Ve dveřích do kuchyně se objevil John. Zívá a protahuje se.

„Dobré ráno. Cítím tu palačinky? Výborně. Mám hlad.“
„Chci se s ní setkat, Johne.“
„Setkat s kým, mami?“
„Ta dívka, se kterou chodíš.“
„Mami, žádná holka tu není.“
„Dost lží. Cameron mi to už přiznala.“
Ostrý pohled směrem ke mně. „Co ti řekla?“
„Že ses s tou dívkou setkal ve škole a jste ve vážném vztahu. Chci se s ní dnes setkat. Přiveď jí na večeři, jinak jste skončili. Žádné argumenty.“
„Mami!“
„Dovol mi, abych se s ní jednou setkala a uspokojila svou zvědavost. Poté vás oba nechám o samotě.“
„Slibuješ? Žádné další slídění?“
„Slibuji.“

ŠKOLA
V Porsche během jízdy do školy John říká. „Musím si najít přítelkyni.“
„Máš přítelkyni. Mě.“
„Potřebuji falešnou, kterou budu moci představit mámě. Když jí přesvědčíme, nechá nás pak na pokoji.“
„Falešnou přítelkyni?“
„Jo. Nabídnu za to někomu peníze. Co tvá kamarádka Ellie?“
„Ne, ona je teď na tmavém místě.“
„Dobře. Co jedna z holek z tvého fotbalového týmu?“
„Ramona je hezká a má málo peněz,“ připouštím.“
„Ramona! Samozřejmě. Ta by byla perfektní.“

….

John vyhledal Ramonu o přestávce a nastínil jí svůj plán.

„Chceš mi zaplatit 500 dolarů, za to, že budu tvá přítelkyně?“
„Budeš to jen předstírat.“
„Ale Cameron je tvá přítelkyně.“
„Je to složité. Cameron je vlastně moje… ehm… sestřenice. Bydlí s námi. Máma by to neschválila.“
„A chceš jí někoho hodit pod nos, jo?“
„Přesně tak. Uděláš to?“
„Za 500 dolarů? Sakra, jasně!“
„Skvělé!“
„Co mám dělat?“
„Pojedeš s námi domů a já tě představím mámě. A je to. Bude to vyřešené.“
„Nebudeme muset dělat nic žhavějšího?“
„Ne.“
„Myslím, že za ty peníze bych ti klidně ukázala svůj zadek.“
„Není třeba.“
„Tebe nezajímá můj zadek, pse?“
„Je to jednoduché. Setkáte se a pozdravíte.“
„Můj zadek je jako skála. Je vytvarovaný fotbalem. O můj zadek bys klidně mohl otevírat láhve od piva.“
„Vyzvednu tě po škole.“
„Tak jo, pse. Hej, jaká jsem přítelkyně?“
„Co?“
„Jsem ostrá? Musím to polykat? Mám ráda, když dostanu naplácáno?“
„Jen běžné věci,“ Říká jí John. Jeho obličej zčervenal.
„Dobrá, můžu dělat roztomilou. Ví tvá máma, že jsem latino-Američanka?“
„Neví o tobě vůbec nic.“
„Protože některé bílé maminky nemají rády, když jejich syn ochutnává hnědý cukr.“
„To je v pořádku. Žili jsme v Mexiku. Máme mexické kamarády.“
„Jsem Portoričanka.“
„Ach. Omlouvám se.“
„Sranda! Moji rodiče jsou čistí Mexičané. Ramona má ráda legraci, Jay-dog.“
John se zamračil. „Prosím, neříkej mi Jay-dog před mámou.“

Vyzvedáváme v Porsche Ramonu v ten samý den.

„Jak vypadám?“
„Wow. Krásně.“

To je pravda. Má na sobě krátkou sukni, která upozorňuje na její dlouhé a vypracované nohy. Má bílou halenku. Její vlasy jsou volně rozpuštěné a na tváři má jen minimum make-upu. Vypadá téměř tak dokonale, jako já.

„Není sukně moc krátká?“
„Je to skvělé.“
„Mohla bych si rozepnout pár knoflíků a nechat si holky hrát venku?“
„Držme holky doma.“
Porsche vyplnil Ramonin hrdelní smích. Cokoliv řekneš, Jay-dog! Ty vole!“

Zastavili jsme před domem.

„Tady žijete?“
„Jo.“
„Skvělý bejvák. Jednou bych chtěla také takové místo. Nenávidím bytové jednotky.“

Vešli jsme do domu. Sarah Connorová na nás čeká v kuchyni.

„Mami, tohle je Ramona. Ramono, tohle je moje máma.“
„Ahoj, těší mě, ehm…“
„Říkej mi Sáro.“
„Přesně tak. Máte to tu krásné, Sáro.“
„Děkuji ti. Posaď se. Chtěla bys čaj?“
„Čaj by byl dobrý. Děkuji.“
„Johne, běž nám udělat čaj, prosím.“
„Mléko a bez cukru,“ říká Ramona.  Usmála se a pohladila si břicho. „Musím si hlídat kalorie.“
„Jsi hubená jako hrábě.“
„Ale to se neudělá samo.“
„Tak jak ses seznámila s mým synem?“
„Ehm… myslím, že si mě všiml, když se byl podívat, jak hrajeme fotbal. Můj zadek vypadá v šortkách úžasně. A Jay-dog si pak došel pro svou kořist.“

John upustil šálek na podlahu.

Sarah Connorová se šklebí. „To si dovedu představit… Jay-dog. Takže hraješ fotbal?“
„Všichni mi říkali, zkus basketbal, Ramono. To protože jsem tak vysoká. Ale já nejsem žádná baletka…. Miluju fotbal. Můj oblíbený tým je Real Madrid ze Španělska. Můj vzor je Ronaldo. Je to bůh… Uctívám ho a vzdala bych se pro něj všeho… pro vašeho syna také, samozřejmě.“
„Dost. Plánuješ jít na vysokou?“
„Doufám, že získám fotbalové stipendium na USC. Nechci ztrácet svůj život roznášením pití pro bohaté voly.“

John upustil další šálek na podlahu. Slyšela jsem, jak si tiše povzdechl.

„Byla jsem servírka,“ svěřuje se jeho matka se slabým úsměvem.
„Ach bože! Moc se omlouvám! Nechtěla jsem naznačit, že…“
„To je v pořádku. Je dobré mít ambice.“

Náhle skočil na stůl Snowy a štěká na pozdrav.

„Haf, Haf!“
Ramona se v šoku odvrací. „Kriste, ten mě vyděsil! Málem jsem se počůrala do svých podivínských kalhotek! Pěkný pejsek. Prosím, nekousej mě.“
„To je Snowy,“ řekla jsem jí. „Říká ahoj.“
„Ahoj, Snowy. Nejsem zrovna pejskař. Naskakuje mi z nich vyrážka. Oh, to je hnus, vidím tu jeho věc!“
„Cameron, odveď Snowyho pryč. Zdá se, že znervózňuje našeho hosta.“

Jakmile jsem Snowyho odvedla ven, hned si stěžuje.

Haf, haf!

                                                                Proč se té holce Snowy nelíbí?

„Ona není pejskař.“

                                                         Snowy rozkošný! Snowy se každému líbí!

„Každému zřejmě ne.“

                                                            Snowy tu drzou holku později kousne!

„Víš, co se stane, když zlobíš,“ varovala jsem ho.

                                                                  Sarah stříká na Snowyho vodu!

„Ano.“

                                                                          Snowymu se to nelíbí!

To je pravda. Kňučí pak jako dítě a schová se pod postel.

                                                                     Bude Cameron honit Snowyho?

„Dobrá.“

Honím se se Snowym kolem zahrady. Je spokojený.

Jsem takový snadný soupeř.

Ramona odchází o 45 minut později. John jí veze domů. Usmála se a zamávala na rozloučenou. Já jí zamávala také. Snowy se otočil zády a ignoruje jí, stále je naštvaný za její předchozí chování.

Uvnitř domu je Sarah Connorová, která vkládá nádobí do myčky.

„Tak to je ta Johnova záhadná přítelkyně.“
„Ano.“
„Je hezká.“
„Ano.“
„Ale není taková, jak jsem očekávala.“
„Očekávala jsi ošklivou?“
„Ne… jen jinou. Je fyzicky přitažlivá, ale…. Není taková jako Riley nebo Kate Brewsterová.“
„Ne,“ souhlasila jsem. „Ona není mrtvá.“
„Doufám, že John ví, co dělá.“
„Dělá to s Ramonou.“

To není vhodné komentovat.

John se vrací o hodinu později a jde rovnou do svého pokoje. Připojila jsem se k němu.

„Šlo to dobře,“ říká
„Myslíš?“
„Byl jsem sarkastický. Ona je falešná přítelkyně z pekla. A já jsem o pět set lehčí. Co máma říkala, když jsme odešli?“
„Ramona není taková, jakou ji očekávala.“
„Říkám!“
„Ne, ona říkala,“ opravuji ho.
„Tohle nebyl jeden z mých lepších nápadů. A je to ještě horší. Máma ji pozvala na oběd, který se uskuteční během několika týdnů. Takže to bude ještě 500 dolarů. Možná, že dokážu vyjednat slevu.“
„Umíš být velmi přesvědčivý,“ řekla jsem.

John si mě přitáhl k sobě a jemně políbil na rty.

„Pojďme si zpříjemnit večer nějakou legrací. Zapomeňme na ten hrozný den.“
„Mohli bychom dělat to, co vždycky,“ navrhuji.
„To bychom mohli, že ano?“

Děláme to.

38 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 37.


Pondělí:
Učebna Angličtiny. Hodina se blíží ke konci a učitel pan Gutierrez nastiňuje náš úkol.

„Napíšete esej vysvětlující jaký význam má zelené světlo na konci doku Deisy Buchananové pro Jaye Gatsbyho. A co se nám autor snaží sdělit o postavení člověka. Bude to první věc, kterou očekávám v pondělí ráno na mém stole.“

Zvuk zvonku ukončuje hodinu. Všichni studenti do jednoho vybíhají pryč, nemohou se dočkat, až budou v tahu.

„Odcházejte řádným způsobem, prosím. Tohle není Zoo. Cameron? Zůstaň tu, prosím.“

Znovu si sedám na své místo. Moje spoluhráčky z fotbalu Ramona a Wanda se na mě soucitně usmívají. Ostatní studenti odchází. Jeden chlapec se zvláštně olizuje jazykem, když prochází kolem mého stolu a několik dalších chlapců se tomu smějí. Neví, co to znamená. Má žízeň? Nebo hlad? Chce sníst mě? Možná. Později ho najdu a budu od něho požadovat vysvětlení.

Třída je nyní prázdná. Jen já a pan Gutierrez, který sedí za svým stolem. Je to velmi obézní muž dosti přes čtyřicet let. Má své oblíbené manšestrové sako a bavlněné plátěné kalhoty. Jeho obvod a kouření způsobují, že má červené tváře a krátký dech. Je to příslušný učitel, u studentů většinou oblíbený, přezdívají ho pan Gutkyblík. Nevím, co to znamená.

„Chtěl jsem s tebou mluvit v soukromí, Cameron. Jde o esej, kterou jsi odevzdala v učebně poezie. Nazvala jsi jí „Ochránce,“ vzpomínáš si?“

Vzpomínám. Měli jsme za úkol napsat báseň o sobě a o tom, jak cítíme, že jsme vnímáni ve vztahu k ostatním. Nazvala jsem to „Ochránce.“ Stěží jsem to mohla pojmenovat „Terminátor.“ Oba tituly jsou do určité míry příhodné.

„Děje se něco?“ ptám se. Mohu snadno ukončit jeho život. Likvidace subjektu je ale znepokojující vzhledem k jeho velikosti. Mohla bych ho nakrájet na menší kousky. Na zemi by ale zůstalo mnoho krve. Budu potřebovat mopy, spoustu mopů. Také kbelíky. Nebo mám na mysli kyblíky?

„Ne, ne, přesněji nic špatného. Bylo to velmi dobré. Ve skutečnosti dokonce jedna z nejlepších. Já jen…“ povzdech si. „Jsem spíše vyděšen obsahem. Dovol mi, abych ti osvěžil paměť.

Odkašle si a čte má vlastní slova.

„Ochránce bdí
a čeká
a nikdy nespí
nebo jí
nikdy nic necítí
nikdy nemiluje
v nejlepším případě předstírá
Ochránce zůstává
V budoucnosti
V současnosti
V minulosti
Navždy

„A v podobném duchu se opakuje několik veršů. Takže samu sebe vidíš jako Ochránce?“
„Je to špatně?“
„No vypadá to, že trpíš hlubokým pocitem odcizení, izoluješ se od svých vrstevníků. Máš problémy zapadnout ve škole?“
„Ne.“
„Zapojuješ se do mimoškolních aktivit?“
„Jsem ve fotbalovém týmu.“
„Ano, samozřejmě. Viděl jsem tě hrát. Všichni jsme tu velmi hrdí a nadšení z úspěchů, jaké holky mají.“ Míchá papíry na stole a vypadá, že je mírně v rozpacích. „Máš přítele?“
„Ano.“
„Zachází s tebou dobře?“
„Máme často sex. Tomu se říká vytahování. Nejsem si jistá proč, protože se mi to líbí víc, než nějaké vytahování.“
„Aha… tak. No máš na to věk, takže to není moje věc. Věřím, že používáte ochranu?“
„Já jsem ochrana.“
„Co se ti vlastně snažím říct. Pokud potřebuješ přátelské ucho, s někým si promluvit, můžeš ke mně přijít. Nebo za sestrou Walshovou, pokud dáváš přednost ženě. Cokoliv mi řekneš, na cokoliv se zeptáš, se ti budu snažit dát nejlepší odpověď a vše zůstane přísně důvěrné jen mezi námi.“
„Mám jednu otázku,“ prohlašuji.
„Opravdu?“
„Ano.“
„No, jsme tu, abych pomohl. Řekni mi, jaké je tvá otázka?“
„Proč vám říkají pan Gutkyblík?“

ODPOLEDNE
Po obědě cestuje náš fotbalový tým objednaným autobusem do Pasadeny, aby tam odehrál zápas Středoškolské ligy. Jsme na vrcholu ligové tabulky. Sláva nám.

Pasadena hraje v celočerveném kompletu, zatímco my v naší tradiční bílé. Soupeř je kvalitní, takže nás čeká těžké utkání. K mrzutosti Ramony hrají progresivní systém 3-4-3, tedy ten, jaký ona neustále nutí přijmout trenéra Grubera.

„Skokanko, dávej míč rychle dopředu. Musíme se dostat za jejich vysoké střední obránkyně,“ instruovala mě v polovině prvního poločasu.

Činím tak. Hodila jsem dlouhý míč na levé křídlo, kde je Wanda. Ona s ním běží v před, její svalnaté tělo snadno udrželo míč od obránkyň Pasadeny. Odcentrovala a teď je to na dovednostech Ramony. Přestože je zády k brance, dokáže nůžkami zasáhnout míč, který letí kolem zoufalé domácí brankářky a zapadá do sítě. 1:0 pro nás.

Ve druhé půli se tlačí Pasadena vpřed v ještě více hráčkách, chtějí otočit skóre. Není nad mou pozornost. Dělám několik důležitých zákroků, kdy chytím míč, který už zdánlivě nezadržitelně směřoval do brány. Můj zaměřovací software, běžně používaný k zaměření střelby ze zbraně, je stejně užitečný i při posuzování směru letu míče. Vše musím dělat dokonale. To je moje motto.

Zbývá deset minut do konce a Pasadena zahrává roh. Vyběhla jsem za míčem a chytila ho. Střední útočnice Pasadeny do mě ve vzduchu zcela nesmyslně naskočila. Narazila do mého coltanového endoskeletonu a spadla k zemi, kde zůstala nehybně ležet.

„Faul, bílí, číslo 1.“

Rozhodčí zapískal a ukázal mi červenou kartu. Divné. Co to znamená? Nemám narozeniny. Ani nejsou Vánoce.

„To znamená, že jsi byla vykázaná pryč,“ vysvětluje Wanda. „Hrubý faul. Nehádej se, udělala bys to jen ještě horší. Běž a počkej na nás v šatně.“

Odcházím ze hřiště, stejně jako hráčka Pasadeny, která procitla z bezvědomí a je odnášena z plochy. Hází směrem ke mně nazlobené pohledy. Já jí ignoruji.

Seděla jsem sama v šatně, dokud hra neskončila a hráčky týmu nevešly dovnitř. Vypadají sklesle.

„Rozpadli jsme se poté, co jsi odešla,“ říká zachmuřeně Ramona. „Dostali jsme na konci dva góly a prohráli 2:1. A Brentwood prý vyhrál.“
„Ztrácíme jeden bod a zbývají dva zápasy,“ ukazuje Wanda na svých prstech.
Ramona dopadla na lavici. „Brentwood hraje další zápas s Ventura County. To jsou jasné body pro ně. My máme Tarzany a ty je vždy těžké porazit. A navíc nebudeš v bráně.“
„Proč ne?“ zeptala jsem se.
„Za čevenou kartu je automaticky zastavení činnosti na jeden zápas,“ Ramona si sundala dres a ve frustraci s ním hodila o zeď. Sedí ve své sportovní podprsence a její hlas je nudný, monotónní. „Asi jsem přišla o USC. Mac Dee. Otrocká práce, minimální mzda, stejně jako mé sestry.“
„Takhle nemluv, ty vole!,“ nadává jí její nejlepší kamarádka Wanda. „Jsi chytrá holka, která může dělat, co bude chtít.“
„Ne, pokud jsi ze hry.“
„To ještě není konec. Pokud bychom porazili Tarzany, budeme hrát poslední zápas s Brentwoodem. Stále to je v našich rukách.“
„Co se stalo, Skokanko?“ ptá se mě Ramona. „Ty jsi opravdu faulovala tu holku?“
„Skočila do mě a nešikovně spadla,“ vysvětluji.“
„Vypadalo to, že chtěla ve vzduchu sestřelit Cameron a dopadla nějak hůř,“ řekla Wanda a zvědavě si mě prohlížela. „Ty jsi tak drobná, přesto se od tebe odrazila, jako bys byla z kamene.“
„Nešikovně upadla,“ trvám na tom a zaměřovací grafika přejíždí po Wandině lebce. Jedna dobře mířená rána a…
„Hele, z ničeho tě neobviňuju. Jen říkám, jak to vypadalo.“

Mohu zrušit zaměření a připojit se k ostatním dívkám ve sprchách. Wanda přichází ke mě a sprchuje se vedle mě. Má na hlavě koupací čepici, aby chránila své copánky. Je to mohutně stavěná atletka, které reprezentuje školu také v běžeckých závodech na dráze i v terénu.

„Rozhodčí měl vyhodit tu druhou holku, ne tebe. Měla jsi smůlu.“

Wanda se natahuje směrem ke mně a její ukazováček se zapichuje do mého ramene. Má živá tkáň je na hmat stejná, jako lidská kůže. Vypadá spokojeně.

„Asi nejsi z kamene.“

Kamenný terminátor? Jak primitivní.

Přichází k nám Ramona.

„Cítíš se lépe, holka?“
„Ne tak úplně. Poslouchej, Wando. Až mi bude třicet a budu stále pracovat na Mac Dee, chci, abys mě zastřelila. Ano?“
„Hele, já nebudu po nikom střílet! Jen proto, že jsem černá, ze mě nemusíš dělat členku gangu.“
„Jsou horší věci, než obsluhovat hosty v Mac Dee,“ připomínám.
„Jo? A co jako?“
„Jako bojovat v troskách tohoto města proti nepříteli, který nebude mít klid, dokud vaši tvář nerozmačká o zem.“

Dívají se na mě nechápavě, dokud jsem nevyšla ze sprchy a nezačala se oblékat.

DOMA
Domů jsem přijela v podvečer a našla Johna, který pro mě měl překvapení – tři terénní motocykly vedle sebe na přívěsu SUV.

„Nejsou skvělé? Sehnal jsem je levně. Myslel jsem, že bychom je mohli dovést do druhé skrýše. Pokud bychom byli přepadeni, můžeme ujet přes pole.“

Sarah Connorová ohromena není.

„Není už dost způsobů, jak se zabít, že si ještě musíš hledat další?“
„Mami, kdyby nebylo motocyklu, jako jsou tyto, tak by mě T-1000 (v originále je napsáno T-X, ale autor evidentně odkazuje na události z T-2, takže to pokládám za jeho chybu a opravil jsem to na T-1000, pozn. překladatele) před lety zabil.“

John odkazuje na dobu, kdy byl terminátor typu T-1000 poslán z budoucnosti, aby ho zabil. Budoucí John odpověděl tím, že na ochranu svého mladšího já poslal T-800. Málokdy hovoří o tomto období svého života. Jeho pěstouni byli brutálně zavražděni a jeho matka byla uvězněna v psychiatrickém ústavu.

„Jen buď opatrný,“ radí jeho matka a vrací se do domu.

Pomáhám Johnovi odstranit motocykly z přívěsu. Jerold Ramirez stojí u svého domu a je zvědavý, co děláme.

„Hej, lidi, husté mašiny.“
„Jo. Jedna pro mě, Cam a mámu.“
„Sarah bude také jezdit na jedné z těchto věcí? No vsadím se, že v kůži bude vypadat žhavě.“
„Nechceš si jít dát další studenou sprchu?“
„Ne, člověče, jsem v pohodě! Tamto bylo jen nedorozumění,“ Mrkl na mě. Mrkla jsem nazpátek. Vypadá to, že jsem zareagovala dobře.

John říká. „Jezdil jsem na takové motorce, když jsem byl malý kluk, ve vyschlé řece a předstíral, že to je létající motocykl – Víš, jako v Návratu Jedyho.“
„Ó, člověče, naprosto skvělý film. Jak to, že si vědci nemůžou pospíšit a vymyslet takové věci? Nikoho to nezajímá ve 3D TV. Dejte nám létající motocykly, vznášedla, ženské roboty…“
„Ženské roboty?“ říkám zvědavě.

Jo. Roboty, které budou vypadat jako žhavé puberťačky. Jen splní každý tvůj rozmar a nedají ti facku, když se podíváš do jejich… ehm… no snad chápete.“
„Nevím, člověče. Takový ženský robot by mi asi přišel trochu nepřirozený,“ John se usmál směrem ke mně. Je hravý. „ Co si myslíš ty, Cam?“
„Myslím, že bys měl dávat pozor na to, co si přeješ.“
„Kde je v posledních dnech Alys?“ zeptal se John. „Už pár dní jsem jí neviděl.“
„San Francisko. Byla přijata na Berkeley, takže se jela podívat na studentské koleje. Ona bude tam a já tady. Bude to poprvé, co budeme od sebe. Vím, že se hádáme a tak, ale opravdu se mi po ní bude stýskat. Chci říct, kdo mě zastaví, až se budu chovat hloupě?“
„Jsem si jist, že někoho najdeš, chlape,“ ujišťuje ho John.
„Doufám, že ano.“
„Proč se nezkusíš nechovat hloupě?“ navrhuji. John i Jerold vybuchli smíchy, jako by to byla příliš absurdní slova.

„Jo, budu rád, když se to už nikdy nestane!“ říká Jerold s úsměvem.
„Chtěl jsem tyto zlobivé chlapce trochu projet,“ říká John a ukazuje na motocykly. „Chceš se mnou?“
„Sakra, jasně! Hele, nepojedeme na Hermosa Beach? Je tam odliv a písek dosahuje do dáli.“
„Skvěle. Jedeš?“ zeptal se mě John.
„Na pláž ne,“ odpovídám.
„Jasně, písek je tvá fobie.“
„Jerold se směje. „Písek, jo? Bláznivější, než štěnice!“

John hází Jeroldovi náhradní helmu, nasedají na motorky a túrují motory, dokud není vzduch nasycený oblakem modrého kouře. Zamávají a odjíždí pryč, rychle mizí na konci ulice.

Snowy se přichází podívat, co to bylo za hluk.

                                                                   Kam jeli John a Jerold?

„Na pláž.“

                                                                      Snowy miluje pláž!

„Přišel jsi příliš pozdě. Kde jsi byl?“

                                                                    Snowy byl udělat psí věc!

„Kdepak?“

Snowy rozpačitě svěsil hlavu.

                                                                   Na Sářině zeleninovém záhonu.

„Víš, co se stane, když tě chytí.“

                                                               Sarah bude na Snowyho stříkat hadicí!

„Nebude, když to nebudeš dělat.“

John se vrátil až po setmění. Smrdí solí, kouřem a trochu alkoholem.

„Nějací Jerolovi známí surfaři měli na pláži táborák. Zůstal jsem, dal si jedno dvě vychlazený. O nic nejde.“
„Byly přítomny dívky?“
„Mladé surfařky, to je všechno.“
„Mladé surfařky v bikinách?“
John pokrčil rameny. „Pár. Byla to tématická párty.“
„Byli to hezké dívky?“

Další pokrčení ramen. Je vyhýbavý, nechce se mi podívat do očí.

„Vidím. Omluv mě prosím.“
„Kam jdeš?“
„Vrátím se.“


Jdu do svého pokoje, odstraňuji svůj oděv a zírám na své odhalené tělo před zrcadlem. Tento orgán je postaven podle Allison Youngové, bojovnice odporu, kterou jsem už před mnoha lety mučila a zabila. Nebo za mnoho let, záleží na úhlu pohledu. Allison byla atraktivní lidská žena, ale ne královna krásy. Jiné ženy mají větší prsa, ještě delší nohy, světlejší vlasy, více oslnivý úsměv.

Přejela jsem si rukou po své skromné hrudi, po svém plochém břichu, a promasírovávám si svá štíhlá stehna prsty. Pak se dívám do zrcadla na svůj zadek. Pevný a vyzývavý. Teď i navěky. Nebude žádný tuk, žádná celulitida, žádné vrásky ani další kazy, způsobené věkem nebo nadbytkem jídla. To jsou některé výhody býti strojem.

Vytáhla jsem ze svého šatníku kus oděvu, který vzhledem ke své nechuti k plážím nosím zřídka. Oblékla jsem si jej a vrátila se zpět do Johnova pokoje.

„Cam, co to máš na sobě?“ zeptal se John, když jsme proklouzla do jeho pokoje.
„To nepoznáš?“
„Můžu říct, že jsou to bikiny. Ale proč?“
„Vypadám teď jako surfařka?“
„Cam…“
„Opravdu?“ trvám na svém.
„Ne.“
„Ne?“
„Jsi mnohem hezčí. A mnohem lepší, než nějaké surfařky.“
„Opravdu?“
„Opravdu. Teď pojď sem.“

Několik minut se líbáme. „Co to všechno vlastně mělo znamenat?“ ptá se něžně John.
„Můj emoční čip. Myslím, že je nefunkční.“
„Jak nefunkční?“
„Když jsem si kolem tebe představila krásné dívky, cítím se… nedostatečně. V nejlepším jen jako náhražka ženy.“
„Nikdy nebudeš nedostatečná. Nebo náhražka. Kde jsi sebrala to slovo?“
„Oxfordský anglický slovník,“ musím přiznat. „To znamená umělé, náhradní nebo…“
„Vím, co to znamená.“

John mě několik minut pevně drží svými pažemi v uklidňujícím objetí. Pomáhá to.


(na závěr přidávám poznámku autora)
Pokud Cameron může cítit lásku, může cítit i některé pochybnosti, které ji doprovázejí. Její láska k Johnovi je pro ni absolutní. Ale on? Kdo ví, co přijde, co se stane? The Libertines zpívají v písni „Music When the Lights Go Out:“

Už jsem slyšel hudbu,
Když zhasla světla,
Láska roste ve stínu pochybností
Neznámý osud v mé mysli je až příliš jasný
Ta holka, co jsem znal, je pryč,
A s ní zmizelo i mé srdce

39 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný Deník Cameron Baumové
Kapitola 38.


Neděle večer:
„Četla jsem Kama Sutru,“ informovala jsem Johna v prostorách jeho ztemnělé ložnice, kde jsme leželi vedle sebe na posteli. „Nebo přesněji. Stáhla jsem si Kama Sutru. Čímž jsem eliminovala některé pozice, které by kvůli tvé odolnosti byly pro nás nekompatibilní. Stále nám zůstává velké množství.“
„Jak velké?“ ptá se John.
„212.“
„Wow, to je hodně… ehm… pozic.“
„Ano,“ souhlasila jsem. „Takže by bylo dobré začít. Náhodně jsem jednu s názvem Kudlanka nábožná vybrala. Bylo by žádoucí, aby si před tím provedl protahovací cvičení.“

Pondělí ráno:
„Cítíš se dobře?“ ptá se Sarah Connorová svého syna u snídaně.
„Jsem v pořádku. Proč?“
„Viděla jsem, jak jsi sebou trhl, když sis sedl.“
„Trochu to bolí, to je všechno.“
„To máš z toho, jak pořád jezdíš na těch zatracených terénních motorkách.“
„Jo, to tedy byla jízda na motorce,“ odpovídá John se smutným úsměvem a pohledem směrem ke mně. Já mu radila, aby se důkladně protáhl.

„Slez ze stolu. Znáš pravidla.“

Snowy poslouchá okamžitě. V blízkosti Sáry Connorové je velmi poslušný, protože ví, že ona je ho schopna nakopnout do jeho zadní části, když neposlouchá.

„Haf, Haf, Haf!“
„Musí pořád tak štěkat? Je to, jako by si ten hloupý pes smyslel, že ho dokážeme pochopit.“
„Jo, divné,“ usmívá se John. „Snowy chce být jen přátelský, mami.“
„No, může být přátelský venku,“ dívá se na Johna. „Jí Ramona maso?“
„Kdo?“
„Ramona. Tvá přítelkyně. Přijede na oběd. Pamatuješ?“
„Ach, pravda… Myslím, že jí maso, nejsem si jistý.“
„Jí maso,“ potvrzuji. „I když nenávidí ančovičky. Z jejich malých mrtvých očí se jí dělá špatně. Také nemá ráda květák, protože vypadá jako mozek. Myslí si, že Green Day se živí kritizováním politiky, Charlie Sheen je povrchní tyran, který si zaslouží být vykastrován a nedívá se na DVD s nepodařenými scénami, protože to kazí kouzlo filmu.“
Johnova matka se ušklíbla. „Slyšíš to? Ona ví o tvé nové přítelkyni víc, než ty.“

John se rozpačitě usmívá a pak mě probodává naštvaným pohledem. Něco jsem řekla? Rozhodně. Není to moje vina. Zaznamenávám každý rozhovor, který jsem slyšela, a informace se zapisují do mé paměti. Takové zařízení lidem chybí. Mnozí z nich nejsou schopni vyvolat ani takové jednoduché detaily, jako snídani, kterou konzumovali před týdnem. Pamatuji si všechno a mám perfektní paměť. Jsem velmi anální. Mám ráda anální. John říká, že to nikdy nesmím říkat nahlas na veřejnosti, protože by to mohlo být pochopeno nesprávně. Tuto informaci jsem si také stáhla a uložila. Je zařazena pod A – jako Anální.

„Takže lazáně mohou být?“
„Ehm… Jistě, myslím.“
„Dnes je den velkého zápasu,“ oznamuji.
„Velký zápas? Co to říká?“
„Cameronim fotbalový tým dnes hraje s Brentwoodem,“ vysvětluje John potěšen, že jeho falešná přítelkyně Ramona už není tématem konverzace. „Jde o šampionát. Poslední zápas sezóny. Všichni ve škole jsou z toho nadšení. Je to docela velké téma.“
„Ona je ve fotbalovém týmu?“
„Jasně. Říkal jsem ti to už dávno.“
„Muselo to vyklouznout z mé mysli.“
„Jsem brankář,“ řekla jsem jí. „Nosím číslo jedna.“
„Cameron má nejvíce asistencí v lize.“
„A to je dobře, protože…?“
„Protože brankáři vyhrávají zápasy,“ řekla jsem, opakujíc poučku kouče Grubera, kterou do nás vrtá po každém tréninku.
„A fotbal je nejpopulárnější týmový sport na světě,“ dodává John. „Je to o naučení se týmové práci, jak co nejvíce podpořit svůj tým.“
„Zabila už někoho?“
„Samozřejmě, že ne.“
„To je vše, na čem záleží.“
„Měla bys dnes přijít,“ naznačuje John. „Cameronin tým musí vyhrát, aby získal titul. Všechny ostatní fotbalové mámy tam budou.“
„Vypadám vedle tebe snad jako fotbalová máma?“
„Měla bys přijít. Chtěla jsi být také Cameroninou mámou a ještě jsi jí neviděla hrát. Lidé si budou myslet, že je divné, když nepodporuješ svou dceru.“
„Přesně tak. Je to moje dcera.“
„Hele, ty sis vybrala tenhle krycí příběh,“ John vstal od stolu. „Tým hraje v bílém. Půjčím ti šálu.“

VĚDECKÁ TŘÍDA

Ellie Ryanová už sedí u stolu, který spolu sdílíme, když jsem přišla. Vypadá… jinak. Dlouhé, tmavé vlasy, které obvykle nosí sčesané na svůj temný obličej, jsou dnes stažené do ohonu. Také chybějí černé oční linky a černé nehty. Tyto změny jí dělají mladší, s výjimkou tmavých kruhů pod očima, které naznačují, že dobře nespí.

„Potřebovala jsem udělat nějakou změnu,“ odpověděla, když jsem se zeptala na její nový vzhled. „Vyhodila jsem všechny své upíří věci pryč. Chci začít znovu.“
„Proč?“
„Proč myslíš?“
„Ren Taylorová.“

Kývnutí a smutný pohled ke stolu v přední části, kde by naše Ren Taylorová normálně seděla, kdyby nebyla mrtvá, zabita náhodným neohrabaným pokusem Ellie o zastrašení.

„Strávila jsem tolik času posedlostí, chtěla jsem být něčím jiným,“ přiznává s nešťastně. „A to se pak vlastně stalo. Stala jsem se zrůdou.“
„A nebylo to takové, jaké jsi očekávala?“
„Ne, když se to stalo, tak jsem skoro nespala. Všechna ta krev…,“ zachvěla se. „Co se stane? Myslím s Michaelem?“
„Ten bude ve vazbě, zatímco policie bude dál vyšetřovat její zmizení.“
„Viděla jsem to ve zprávách. Její podprsenku našli v jeho MG. Ty jsi byla ty, ne?“
„Správně.“
„Proč jsi nedala Renino tělo do kufru, aby ho tam policie našla?“
„Forenzní by mohlo přijít na jiný příběh. Ďábel je v detailech.“
„Zničila jsem Michaelův život.“
„Chtěla bys raději zničit svůj vlastní?“

Zavrtěla hlavou.

„Jedna moje část se chce přiznat. Nemyslím si, že mohu žít s pocitem viny.“

Položila jsem svou ruku na její a lehce zmáčkla dolů, dost pro stlačení kostí. Její dech se zrychluje.

„To by byla chyba,“ řekla jsem jí. „A ty už jsi jich napáchala dost. Nedělej z toho zvyk.“

ŠATNA
Odpoledne se ve velké šatně snaží dát Ramona týmu povzbuzující řeč. Je to těžké, protože obrovská příležitost na ní dolehla natolik, že začíná mluvit bláboly.

„Dobře, nesmíme se z toho potento. Tohle je jen ta nejdůležitější hra v našich životech. Jestli prohrajeme, můj život je v podstatě u konce. Finito. Tak žádný tlak. Je to jen hra. Nejde o život nebo smrt. Je to ještě mnohem důležitější. Nějaké dotazy?“

Ruka je nahoře.

„Jo, Katie?“
„Říkala jsi, že hra je mnohem důležitější než život nebo smrt?“
„Ne! To by bylo šílené říkat.“
„Ale ty jsi to řekla.“
„Ne, já ne!“
„Ale ano, opravdu!“
„Nazýváš mě lhářkou? Vážně? Nakopu ti tu tvou kostnatou prdel!“
„Všechny se potřebujeme uklidnit,“ prosí Wanda. „Vím, co to pro Ramonu znamená, ale musíme se chovat jako v jakémkoliv jiném zápase. Stále je v našich silách vyhrát. Takže, kdo je nejlepší tým v Los Angeles?“
„MYYYY!“ odpověděl sborově celý tým.
„A kdo nakope prdel Brentwoodu?“
„Myyyy!“
„Sakra, správně, jedině my!“

Wanda přistoupila k Ramoně. „Jsi v pořádku, kamarádko? Vypadáš trochu nervózně.“
„Jsem v pořádku. Lehké zranění, to je vše.“
„Dobře, holka, musíme být v pohodě, klidu, abychom to mohli vyhrát. Podívej se támhle na Skokanku. Ta je v pohodě jako vždy.“
„Vždycky vypadá takhle. Má snad v žilách led.“
„Žádný led,“ odpovídám. A také žádné žíly, mohla bych přidat.

Zaklepání na dveře. Za nimi se ozývá hlas trenéra Grubera. „Dvacet minut do výkopu, holky! Můžu dál?“
„Ne!“ Křičí Ramona. „Nejsme ještě dooblečené. Běž pryč ty špinavý, starý perverzáku!“
„Pozor, holka. Můžeš být také vyloučena, když budeš takhle pokračovat.“

Ramona se vyčerpaně usmála. Podává mi do rukou noviny. „Viděla jsi, Skokanko? Máme docela slušnou publicitu v místních novinách. Možná je to dobré znamení, ne?“

Nahoře je palcový titulek, který zní:

                                                     MÍSTNÍ DÍVKY HRAJÍ O FOTBALOVÝ TITUL

Je zde týmová fotografie.

Fotografie týmu včetně mě.

Má fotografie.

Beru noviny a opouštím šatnu.

„Hej, Cameron, kam jdeš? Zápas za chvíli začne.“

Nechci ztrácet čas odpovědí. To je velmi špatné znamení, opravdu.

Našla jsem Johna a jeho matku, jak sedí v hledišti. Zde je shromážděn velký dav, který se těší na zápas. Fotbal je velmi populární sport. Ramona mi říkala, že jsou profesionální fotbalisté, kteří si hraním hry vydělávají na lukrativní živobytí. V Anglii, domově nejlepší ligy na světě, mohou hráči vydělat i více než půl milionu dolarů za týden. Za kopání do míče na posekané ploše? Zdá se to nepravděpodobné. Ale tohle je lidská kultura. Například Kim Kardashian (Americká modelka a herečka, pozn. překladatele). Čím se ona vlastně proslavila?

John si okamžitě uvědomil důsledky, jakmile jsem mu ukázala fotografie v novinách. Hned se mě ptá na můj názor.

„Myslíš si, že jestli je ve městě terminátor a uvidí to, tak sem přijde?“
„Kde jsem já, jsi pravděpodobně také. Musíme okamžitě odjet.“

John mě však překvapuje tím, že zavrtěl hlavou. „Ne, to jsou nízkonákladové noviny. Je malá šance, že to terminátor viděl. A kromě toho, tento zápas je důležitý. Nemůžeš utéct a nechat školu a své přátele na holičkách. A já tu chci být s tebou, až vyhrajete trofej.“

Dva týmy vyběhly na hřiště přivítané potleskem a jásotem. S Johnovým požehnáním se vracím ke svému týmu.

„Páni, Skokanko, tohle mi nedělej!“ nadává Ramona. „Myslela jsem, že jsi ztratila nervy a utekla.“
„Nikdy neztrácím nervy,“ ujišťuji jí. Jak bych mohla? Nemám žádný nervový systém.

Hra začíná. Brentwood praktikuje hru s rychlými přihrávkami a vířivým pohybem po celém hřišti. Mám plno práce a musím udělat řadu spektakulárních zákroků, zatímco ve stejnou chvíli ještě skenuji dav, zda v něm nejsou známky po činnosti terminátora. Ramona si všimla rozdvojení mé pozornosti.

„Měj oči na míči. Přestaň zírat na svého přítele.  Bude tam i po zápase.“

Doufám, že má pravdu.

Na konci poločasu se nám konečně podařilo roztáhnout hru do strany. Wanda přesprintovala dva obránce a poslala přízemní centr na Ramonu, která ho uklidila do brány – 1:0.

Tento úder zřejmě dívky z Brentwoodu demoralizoval a krásná kombinace mezi Wandou a „Kozou“ končí naší druhou brankou – 2:0.

Zvuk píšťalky ukončil poločas a my opouštíme hřiště za mohutného potlesku našich vlastních příznivců.

Ramona je v šatně samý úsměv, předchozí napětí je zapomenuté.

„Dobře, vážně nakopáváme Brentwoodu prdel! Pokud vydržíme hrát takhle, máme to v kapse. Nemůžou přece třikrát překonat Cameron.“

To je pravda. Jsem nejlepší brankářka vůbec. Jsem moc egoistická? Tak si to spočítejte.

U dveří je náhle nějaký rozruch.

„Hej, tam jít nemůžete! To je dívčí šatna!“
„Kde je John Connor?“
„John kdo? Hej, vraťte se!“

Ve dveřích stojí T-888. Ačkoliv se jedná o suchý slunečný den, má na sobě dlouhý plášť do deště. Brzy je zřejmé proč: zamaskovává tím brokovnici pod ním. Zaznamenal mě, zvedl zbraň a střílí!

BUM! BUM!

Kulky mě zasahují do břicha, jak jsem rychle vystartovala směrem k němu. Dívky křičí vysokými pisklavými hlasy. Moje HUD je náhle zaplaveno červenými výstražnými ikonami. Ležím na zádech a  nedokážu se pohnout.

T-888 vidí, že jsem vyřazena a už nejsem hrozbou a přesouvá se dále do šatny a začíná prohledávat sprchové kouty. Většina dívek to využila jako příležitost k opuštění nebezpečného prostoru. Dvě zůstaly. Ramona a Wanda. Klekly si vedle mě.

„Do prdele, ten hajzl střelil Skokanku!“
„Nemůžu najít puls!“
„Je mrtvá?“
„Přesně to většinou žádný puls znamená.“
„Ale nemůžeme hrát ve druhém poločase bez brankáře!“
„Mono! Měj úctu k mrtvé!“
„Jsi si jistá, že to nepředstírá? Víš, jaký šprýmař ona je. Dělej, Skokanko, haha, vtip skončil.“
„Mono, ona byla zasažena a v místě, kde by měl být žaludek, je obrovská díra. To není vtip. Ale jak to, že tu není víc krve? Výstřel ze zbraně takové ráže. Měla by tu být krev a vnitřnosti, všude.“

Cítím, jak Wanda rukou zkoumá moje břicho. Motorické funkce zůstávají offline.

„Co je to za stříbrnou věc?“ slyším Ramonu, jak se ptá. „Má na sobě alobalové spodní prádlo?“
„Co? Jsi na hlavu, holka? Proč by někdo nosil alobalové spodní prádlo?“
„Já nevím, řekla jsem první věc, která přišla do mé hlavy. Vyšiluju z toho!“
„Myslím, že je to její kostra. Podívej se… Tady, jak je to všechno spojené. Má kovové kosti?“
„ To je tedy divné!“
„Ne, všechno to dává smysl. Přemýšlej o tom. Ten divný gól. Její síla. To, jak to vypadalo, že vždycky věděla, kam míč půjde. Myslím, že Cameron byla nějaký druh… robota.“
„Můj bože! Liga nás diskvalifikuje za start nelegálního hráče. Jsem si jistá, že robot nemůže být brankářem, i když myslím, že to v pravidlech není. Ale asi nás odsoudí a…“
„Prosím, přestaň být posedlá fotbalem! Ta holka je mrtvá. Naše kamarádka je mrtvá. A je šílené, jak to vypadá. Tedy, že byla robot.“

Několik ikon v mém HUD zase zezelenalo. Částečné obnovení systému. Jsem schopna se posadit.

„Nejsem robot,“ opravuji je. „Kybernetický organismus. Živá tkáň na coltanovém endoskeletonu.“
„Skokanko, jsi naživu! A lže. Mluví bláboly. Musí to být šok.“
„Ne, myslím, že nám říká, co je. Jsi cizinec? Jsi z vesmíru?“
„OOH, víš, něco jako C3PO (ten zlatý robot ze Star Wars, pozn překladatele)“
„Mono, zavři hubu!“
„Promiň, promiň. Stále vyšiluju. Do prdele, vrací se!“

T-888 se objevuje. „Kde je John Connor,“ požaduje.
„Přímo tady, kreténe!“

John. Ve dveřích s pumpovací brokovnicí v ruce. S tou se speciálními náboji, které projdou i coltanem.

BUM!

První výstřel rozbil pravé rameno T-888. Brokovnice z jeho sevření neškodně padá na zem.

BUM!

Druhý výstřel zničil jeho čelist a většinu z levé tváře. Přesto, postupuje nemilosrdně a nesmiřitelně stále dopředu.

BUM!

Třetí výstřel je rozhodující. Hlava T-888 je zcela oddělena od jeho těla. Klesl na kolena, pak spadl na břicho a zůstal na podlaze nehybně ležet. Vypnutý, neškodný, zničený.

John mi pomáhá na nohy. Ve dveřích se objevuje Sára Connorová. „Policie je na cestě. Musíme hned odejít.“
„Sáro?“ říká Ramona se zmateným výrazem na tváři.
„Dobrý den Ramono, krásný gól. Je jiný způsob, jak se odsud dostat?“
„Za sprchami jsou dveře, ale většinou jsou zamčené.“
„To není problém.“
„Počkejte, Sáro, co je to? Co…“
„Nepřítel. Jo a Ramono, ten náš oběd…“
„Ano?“
„Odložen.“

Kostra zničené T-888 je v zadní části SUV. „Náš bezpečný dům už není bezpečný,“ prohlašuje Sára Connorová. „Potřebujeme odjet okamžitě na venkov.“
„Ne,“ důrazně jsem se postavila.
„Nemáme na vybranou. Brzy budou mít naši adresu.“
„Neodejdu bez Snowyho.“
„Zatraceně, mohli by tam na tebe čekat policajti.“
„Neopustím Snowyho.“
„Odvezu Cameron v Porsche,“ říká John. „Tak jeď mami. Doženeme tě.“
„Neriskuj svůj život pro toho hloupého psa!“
„Budu v pořádku. Jedem.“

Bezpečný dům je opuštěný. Žádné známky policie, ani kohokoliv jiného. Rychle jdeme dovnitř. Vzala jsem Snowyho a svůj tajný deník. Nechtěla bych, aby se dostal do nesprávných rukou. Někdo by ho mohl zveřejnit na internetu. Jak trapné! John bere nějaké zbraně ze skrýše pod podlahou a zabalil je do deky. Přikývl na mě. Odjíždíme.

Jerold Ramirez je venku na příjezdové cestě. Má na sobě gumové surfařské oblečení, vlasy mokré z oceánu. „Čau, lidi,“ pozdravil nás. „Dneska byly nádherné vlny. Patnáct metrů vysoké!“ zamračil se. „Vy dva někam jedete?“
„No jo. Na krátkou dovolenou,“ řekl mu John.
„Slvělé. A kam?“
„Ehm… Long Beach.“
„Nádhera.“ Podívej se na tenhle klub. Vím, že leží u pobřeží. Je plný krásných holek, člověče!“
„Jasně. Poslouchej, Jerolde, jestli tě už neuvidím… Hodně štěstí na vysoké škole.“
„Díky, kámo.“
„A popřej za mě štěstí i Alys, až jí uvidíš.“
„Dobře, ty vole.“

Jedeme pryč.

Už zřejmě nikdy znovu neuvidíme Jerolda, nebo jeho sestru.

Ve skrýši na jihu města sledovala Sarah Connorová zprávy, když jsme přijeli.

„Nic,“ říká. „Ani slovo. A to tam bylo několik svědků. Musí to být znovu utajené.“
„Federálové?“
„S největší pravděpodobností. Převzali to od místní policie. A naše doklady jsou nyní nepoužitelné. Nemyslím, že letos budeš maturovat. Ještě ne.“
„Je tu jiný problém,“ oznamuji. „Můj energetický článek byl poškozen ranou z brokovnice. Uniká ze mě radiace.“

Sarah Connorová zkřížila ruce na hrudi a poodstoupila několik kroků ode mě.

John říká. „Dobře, tak tě opravím.“
„To není možné. Nemohu se dostat k poškozeným částem. A pokud se o to pokusíš ty, absorbuješ smrtelnou dávku záření.“
„Musí existovat něco, co můžeme udělat!“
„Za 53 minut dosáhne hladina radiace v mém energetickém článku kritické hodnoty.“
„Co se stane pak?“
„Exploduji.“

40 Naposledy upravil: ogy (22.12.2010 12:58:43)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 39.


Pondělí – pokračování z předchozí kapitoly…
Uplynuly dvě minuty od chvíle, kdy jsem informovala Johna a jeho matku o škodách, které utrpěl můj energetický článek a že za 51 dosáhne kritického bodu a exploduje.

„Musí existovat něco, co můžeme udělat!“ trvá na svém John. „Co sekundární Cameron? Nemohli bychom vyměnit tvůj energetický článek za její?“
„Teoreticky ano. Ale cesta do pouště by trvala příliš dlouho. A ty by ses při výměně článků opět setkal s problémem úniku radiace.“
„Nemůžeme tady jen tak stát a nechat tě explodovat!“

49 minut a odpočítávání pokračuje

Sarah Connorová se ptá. „Jak velký ten výbuch bude?“
„Zatraceně velký.“
„Jaká je bezpečná vzdálenost?“
Počítám. „Alespoň půl kilometru.“
Přikývla. „Johne, musíme odjet. Zabal si věci. A přiveď psa. Vezmeme obě auta.“
John drží hlavu v dlaních. „Je to moje chyba,“ říká zdrceným tónem. „Cameron měla pravdu. Měli jsme okamžitě odjet. Samozřejmě, že ta věc kontrolovala všechna média. Co jsem si myslel?“
„Musíme vypadnout. Jestli sis všiml, tak za chvíli přijde velká exploze.“
„Ne! Nemůže to takhle skončit! Nedopustím to!“
„Johne, buď rozumný. Není nic, co tu může někdo udělat.“
„Ne, mýlíš se! Mám nápad!“

John vyběhl z domu. Sarah Connorová unaveně vzdechla a začala balit věci. Záměrně se vyhýbá pohledu na mě.

39 minut a odpočítávání pokračuje…

John se vrací zpět o pět minut později. V náručí má několik plátů olova. „Byly jako ochrana komínu na střeše,“ vysvětluje. „Mohu z nich vyrobit štít na ochranu před zářením. Můžu tě zachránit.“
Jeho matka se na mě podívala. „Bude to fungovat?“
„Teoreticky. Olovo zastaví většinu škodlivého záření.“
„Teoreticky? Ty to nevíš jistě?“
„Nikdy před tím jsem nevybouchla.“

John tvaruje olovo a dělá do něho otvor pro nástroje a štěrbinu pro oči. Ze zbytku vyrábí rukavice, které si ovíjí kolem paží. Sarah Connorová se mračí, ale nedělá žádný pohyb, aby ho zastavila. Často se dívá na hodinky. Můžu jí říct přesný čas, když se zeptá.

32 minut do mého výbuchu…

„Dobře, to je to, co budeme dělat,“ oznamuje John. „Zůstanu a opravím Cameron, mami… Vezmi Snowyho do SUV a dostaň se do bezpečné vzdálenosti. Já ti zavolám na mobil, až budu hotový…“
„Ne.“
„Ne? Mami, bude to fungovat, přísahám. Věř mi.“
„Jsi příliš cenný, abys takto riskoval. Celá budoucnost lidské populace může záviset na tobě.“
„Nenechám Cameron explodovat!“
„Já vím, že ne,“ smutně se usmála. „To je důvod, proč to udělám já. Zůstanu tu a opravím ji.“
„Mami, rakovina…“
„Já vím. Možná to přesně takhle má být. Možná je pro budoucnost mnohem důležitější, než já. Určitě pro tebe znamená víc, než já.“
„To není pravda!“
„Ne? Je to tvoje přítelkyně, nebo snad ne? Ona je ta, s kým spíš, ne Ramona.“
John přikývl. „Jak dlouho to víš?“
„Od té doby, co jsi přivedl Ramonu domů, abychom se setkaly. Sice atraktivní dívka, ale vůbec to není tvůj typ.“
„Možná nemám typ.“
„A jak ses choval, když u nás byla. Bylo tam napětí. A také jsi nevěděl, co má ráda a co jí. Sotva ses jí dotkl. Bylo to, jako by byla úplně cizí. Věděla jsem, že něco není v pořádku. Co jsi udělal… Nabídl jí sto dolarů, aby se vydávala za tvou přítelkyni.“
„Dokonce 500. A dvakrát, ještě za oběd,“ smutně se usmívá. „Alespoň, že jsem ušetřil. Proč jsi nic neřekla?“
„Čekala jsem, jestli budeš mít odvahu říct mi pravdu.“
„Omlouvám se, je to prostě… divné. Miluji stroj. Stroj, který jsem poslal zpět z budoucnosti, aby mě chránil. Není to tak, že normální chlapec potká holku.“
„Já chci, abys byl šťastný.  A v bezpečí.“
„Když už mluvíme o bezpečí,“ připomněla jsem jim. „25 minut do mé exploze. Do neúspěchu.“

John odnesl Snowyho do SUV a vrací se rozloučit.

„Jdi,“ trvá na svém Sarah Connorová. „Uvidíme se brzy. Nikdo tady nevybouchne.“
„Obě vás tak moc miluju. Nemáte ponětí jak.“

Sarah Connorová čekala, dokud neslyšela motor SUV nastartovat a následně se vzdalovat po kamenité cestě. Pak se obrátila ke mně. „Pojďme začít.“

Odstraňuji svou košili a otrhané zbytky podprsenky. Používám nůž na vyříznutí řezu ve tvaru T do mé živé tkáně, kterou sloupávám a odhaluji poškození svého energetického článku.

„Dobře, vidím to,“ prohlásila Sarah Connorová za svým olověným štítem. „Co mám dělat?“
„Je tam coltanová vzpěra, která rozděluje energetický článek na dvě poloviny. Je vychýlená. Je třeba ji narovnat, aby mohl článek správně fungovat.“
„Myslím, že to vidím. Vzadu napravo?“
„Ano. Dávej pozor, abys neprorazila zásobníky.“
„Co se stane, když to udělám?“
„Kritického bodu bude dosaženo mnohem rychleji.“
„O kolik?“
„Budeš mít méně než deset vteřin na to, aby ses dostala do bezpečí, než vybouchnu.“
„Jasně. Za deset vteřin půl kilometru. V podstatě jsem mrtvá. Kolik času mám teď?“
„Devatenáct minut a patnáct vteřin.“

Pustila se do práce. Nevidím ani necítím kleště, zatímco ona se snaží řídit mými pokyny. Budu muset doufat, že má pevné ruce.

„Myslím, že to funguje. Jak jsme na tom s časem?“
„Devět minut a tři sekundy.“
„No tak pojď, pojď. Je to tak tuhé. Jsi tvrdá mrcha a bezchybná.“
„Děkuji ti.“
„To nebyl kompliment.“
„Ach. Pak beru své díky zpátky.“

Malá červeně blikající ikona v mém HUD náhle zežloutla a pak zezelenala. „Uspěla jsi,“ oznamuji. „Už jsem mimo nebezpečí výbuchu.“
„A radiace?“
„Uzavřeno.“
„Kolik času mi ještě zbývalo?“
„40 vteřin.“
„Akorát na čas. Cítím se jako James Bond.“
„Opravdu? Ano, myslím, že jsi docela chlapská.“
Mračí se. „To není to, co jsem myslela,“ vytáhla mobil a volá Johnovi. „To jsem já. Tvoje přítelkyně je v pořádku. Můžeš přijet zpět.“

Znovu se oblékám a své potrhané břicho oblepuji černou těsnící páskou. Atraktivní? Ne tak docela. Ale bude to stačit, než má živá tkáň zase sroste dohromady.

Sarah Connorová říká. „Tak ty jsi spala s mým synem?“
„Nepotřebuji spát. Víš to.“
„Tak tedy měla jsi s ním sex.“
„Ano.“
„A ty to můžeš dělat? Jsi na to vybavená?“
„Zjevně. Občas, když se příliš vzruší…“
„Stop! To nechci vědět.“
„Tak proč se ptáš?“
„Alespoň se nebudu muset starat o cupitání malých noh.“
„Ne,“ souhlasila jsem. „Moje nohy jsou normální velikosti. A necupitám.“

Z nějakého důvodu to vyvolává její úsměv.

„Kdy budu vědět, jestli jsem neabsorbovala příliš mnoho radiace?“
„Když onemocníš, nebo budeš mít na kůži skvrny, nebo ti vypadají vlasy, nebo můžeš zemřít z ničeho nic.“
„Nejsi zrovna paprsek naděje. Takže ty a John jste regulérní pár? Já to nechápu.“
„Nerozumíš sexu? Měla bys ho mít více. Pomohlo by ti to se uvolnit.“
„Mě ne. Co z toho vůbec máš ty?“
„Ráda uspokojuji Johna.“
„Protože je to jeden z tvých programů.“
„Sama jsem se rozhodla dělat Johnovi potěšení.“
„Jaký je v tom rozdíl?“
„Svět je tvořen detaily.“

Přikývla. Možná, že chápe, co jsem jí řekla. Nebo si ze mě možná jen dělá legraci.

„Uvědomuješ si, že mi dlužíš?“
„Dlužím ti?“
„Za to, že jsem tě nenechala explodovat.“
„Chápu. A ty požaduješ platbu. Bereš také šeky?“
„To není to, co mám na mysli. Ty. Dlužíš. Mě. Nad rámec. Je to osobní dluh. Jednoho dne se tě třeba můžu zeptat, jestli pro mě uděláš něco, co je v rozporu s tvými plány. Ne dneska. Asi ani zítra. Jednoho dne. Chápeš ten pojem?“
„Osobní dluh. Ne dnes. Asi ani zítra. Jednoho dne.“
Sarah Connorová přikyvuje. „Chytáš se rychle.“
„Rychle se učím.“
Kráčí ke schodům. „Jdu se osprchovat. Páchnu potem.“
„Sáro?“
Otočila se. „Co?“
„Děkuji ti.“

Krátce přikývla. Odešla po schodech nahoru. Slyšela jsem, jak teče voda. Já jsem nadále dole sama a naživu, když jsem neočekávala, že v tuto dobu ještě budu. Nebo spíš, že ještě budu existovat. Spíše jsem čekala, že teď už budou mé malé kousky roztroušeny po celém okolí. Nebyl by na mě dobrý pohled.

Z venku se ozval zvuk SUV. Dveře se otevírají a dovnitř spěchá John. Objali jsme se, políbili, hladíme se rukama vzadu na hlavě, drží mě za vlasy. Nevadí mi to.

„Jsi v pořádku?“
„Ano.“
„A máma?“
„Sprchuje se. Je příliš brzy říci, zda utrpěla smrtelnou dávku.“
„Udělal bych to. Vzal bych na sebe riziko.“
„Vím, že ano.“

Znovu jsme se políbili. Snowy vstoupil a naklonil hlavu směrem k nám.

                                                        Cameron neudělala prásk?

„Ne.“

                   Dobré. Snowy nechce, aby Cameron udělala prásk. Snowy nenávidí hlasité zvuky

Naše životy se vrátily do zdánlivé normálnosti. K rutině. Rutina je pro člověka velmi důležitá. Když nejsou jejich životy dostatečně zorganizované, stanou se bezcílné a depresivní. Pokud rutinu postrádají, stále jim něco chybí a nejsou si schopni udržet pohodlí.

Sarah Connorová má brzy svou rutinu nastavenou. Každé ráno si obleče své sportovní oblečení a na dlouho odjíždí. Zkouší sama sebe, tlačí své tělo na hranici. Chce vědět, co vydrží, aniž by jí to položilo. Vypadá, že netrpí žádnými škodlivými následky poškození mého energetického článku. Není nemocná, její pleť je stále přirozeně zbarvená a netknutá, a její vlasy jsou tak silné, jako nikdy předtím. Ale co se děje pod kůží? V orgánech a buňkách? Začíná už růst rakovina a šířit se, aby jí jeden den vzala život? Neexistuje žádný způsob, jak to říct. Zatím ne.

John a já jsme se také vrátili k běžným věcem, které děláme za zády Sáry Connorové. Když venku cvičí, naše rutina se odehrává v ložnici, vaně, sprše, pohovce, kuchyňském stolu – všude, kde si můžeme lehnout a opřít se. Jako preventivní opatření jsem také nainstalovala malé zařízení do jejího mobilu, které prozvoní Johnův mobil, když se přiblíží na míly od nás. Nebylo by vhodné, aby se jeho matka vrátila nečekaně a chytila nás dělat to, co bychom chtěli dělat. Její schválení našeho vztahu bylo těžce vydobyté. Nechceme ho zase ohrozit.

Dnešní rutina se odehrává v ložnici. „Úspěšně jsme absolvovali 106 pozic Kama Sutry,“ informovala jsem Johna. „To znamená, že je ještě dalších 106 nevyzkoušených.“
„Wow. Ty jsi počítala skóre?“
„Samozřejmě. Vždyť jsem – jak to říkáš? Velmi anální.“
„Nevymazala jsi nějakou pozici?“ vtipkuje John. Já ho ignoruji.
„Dnešní pozice se jmenuje Mangusta indická. Prosím, odstraň všechno nepotřebné oblečení a všechny ostré předměty.“
„Všechny ostré předměty?“
Podívala jsem se dolů. „Kromě toho jednoho.“

Je zřejmé jakého.

Ne každý se baví tak, jako my. Jak dny ubíhají, Snowy je více a více v depresi. Postrádá starý bezpečný dům, postrádá Jerolda a Alys, kteří si s ním hráli, brali ho na pláž a krmili ho. Také mu chybí feny, které žili v naší ulici, a on před nimi poskakoval a předváděl se. Scházejí mu všechny tyto věci a nerozumí tomu, proč už nejsou součástí jeho života. Je těžké vysvětlit mu, proč to tak musí být.

„Haf,Haf!“

John se podíval na displej svého IPhonu. Jsou tam tato slova:

                                                      Snowy dnes pojede domů?

„Tady je doma, chlape.“

                                                     Snowymu chybí Jerold a Alys

„Já vím, chlapče. Nám taky.“

                                                      Snowy dnes pojede domů?

John si povzdechl. „Máme tu nějaké předplacené telefony?“ ptá se mě. „Jo? Dobře. Přines mi jeden.“
Činím tak. „Co budeš dělat?“ zeptala jsem se.
„Zavoláme Jeroldovi nebo Alys. Možná Snowyho rozveselí, když uslyší jejich hlas.“

Vytáčí číslo. Stojím blízko, abych mohla slyšet hovor.

„Haló?“
„Jerolde?“
„Jeden a jediný. Kdo je to?“
„John odvedle.“
„Johne! Bože, kde jsi? Policajti se rojí po celém domě. Říkají, že tvá matka zavraždila nějakého chlápka jménem Miles Dyson.“
„To je lež! Máma nikdy nikoho nezabila.“
„Já to říkal! Je to šílené!“
„Jsou tam policajti i teď?“
„Jo. Je tu policejní auto před 24/7. Nikdo sem neprojede, aniž by ho nezastavili. Co je…“

Jeroldův hlas je náhle odříznut. Ticho, pak se ozve pípnutí následované dalším mužským hlasem. Starší a autoritativní. Někdo, kdo ho používá k vydávání příkazů. A je zvyklý být poslouchán.

„John Connor, předpokládám?“
„Kdo je to?“
„Je jedno, kdo jsem. Chceme tu dívku, Johne. Cameron Phillipsovou, nebo Baumovou, nebo jak si říká teď. Buď dobrým chlapcem a vydej nám ji.“
„Jděte k čertu.“
„Buď rozumný, Johne. Ty ses nedopustil žádných velkých zločinů. Vydej nám ji a dostaneš normální život. Žádné další utíkání a schovávání. Běž na vysokou školu a dělej všechny ty věci, co tvoji vrstevníci dělají. Pij, bal dívky a všechno to ostatní. Sakra, já můžu zařídit i milost pro tvoji matku.“
„Máma nikoho nezabila!“
„Pak jí nech vystoupit a prokázat její nevinu.“

John zůstává zticha.

„Myslel jsem si to. Mysli na svou zemi, Johne. Spojené státy nemohou dovolit, aby se taková technologie dostala do rukou našich nepřátel. Představ si, že by ji získali ty šílenci v turbanech. Nebo Číňané. Buď vlastenec a dej nám ji.“
„Nemáte vůbec ponětí, s čím máte co dočinění!“
„Posloucháš maminku, viď? Viděl jsem video. Soudný den. Přijdou stroje a všechny nás zabijí. Poslouchej, synu. Poslouchej, Johne, mám to tady na Macu před sebou na stole a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by měla pravdu.“
„Dej tomu čas, ty kreténe, dej tomu čas!“

John mi podal telefon. Rozdrtila jsem ho tak, že z něj zbyly pouze kusy drátů a prášek z plastu.

Sarah Connorová je stejně rozhořčená. „Ti idioti! Normální život a milost? Oni si snad myslí, že stojí za několik miliard životů, že?“
„Musí mít dům Ramirezových pod dohledem. Budou asi oba sledovat i do školy v naději, že se s nimi znovu budeme snažit navázat kontakt. Bože, lidi, doufám, že jsme nezničili životy i jim.“
„Pokud zůstaneme pryč z jejich života, bude to v pořádku. Oni si musí uvědomit, že jsme jim nic neřekli.“
„Doufám, že máš pravdu. Rozhodně to znamená, že už se tam nemůžeme vrátit. Rozhodně ne dovnitř do města. Jak jsme na tom s penězi?“
„Méně než dvacet tisíc. A asi devadesát tisíc v diamantech. Není to moc, pokud si budeme muset koupit novou identitu.“
„Cameron má nějaké peníze.“
„Vážně? Jak?“
„Vyvinula nějaký pokerový software. Bezkonkurenční.“
„Ona provozuje hazard?“
„Není to opravdový hazard, když celou dobu vyhrává. Takhle jsme si mohli dovolit pořídit sem všechen nábytek a plochou TV.“
„Má přezdívka je plechová slečna,“ řekla jsem jí. „ A nakopala jsem všem hráčům pokeru prdel.“

Vrátili jsme se zpět k naší rutině.  Snowyho nálada se zlepšuje pomalu. Po ránu dokonce spustil na Sáru Connorovou, že když už nic jiného, mohla by se alespoň postarat o jeho žaludek.

I nadále sleduji přes svůj spyware databázi LAPD (policejní oddělení LA, pozn. překladatele). Terminátor, který zaútočil na dívčí fotbalovou šatnu, byl vysvětlen jako opilý fotbalový fanoušek, který působil potíže. Sotva je o tom zmínka v novinách. Vyšetřování vraždy Larse Andersona pokračuje, ale nejsou žádné nové informace, ani stopy. Vše nasvědčuje, že pátrání probíhá na vyšší úrovni, než je státní policie. Jedinou dobrou zprávou je, že náš školní fotbalový tým vyhrál ligu i přes to, že jsem závěrečný zápas musela v poločase opustit. Ramona tak má stipendium na Univerzitu a zahraje si v Univerzitní fotbalový šampionát, což si vždycky přála. Jen tak dál, kamarádko!

Díky inteligentnímu způsobu zásobování máme vše, co potřebujeme. Pěstujeme také čerstvé ovoce a zeleninu. Občas musíme navštívit obchod s potravinami v nejbližším městě. To obvykle vykonává John se svou matkou, protože oni jsou ti, kdo to bude jíst. Snowy je často doprovází a já zůstávám v domě samotná. Vykonáván denní práce, zatímco televize je stále vyladěna na BBC.

Novinkou dne je návštěva nového britského premiéra v Bílém domě – je popisována jako srdečná a konstruktivní, i když oba muži vypadají nepříjemně a sotva se navzájem podívají do očí. Američané se snaží vybudovat síť stanic proti raketovým radarů na britské půdě, která by byla součástí obranného systému jménem Projekt Sky Net. Britský premiér se jmenuje Cameron. Vypadá to jako znamení. A ne zrovna dobré. A následují další zprávy.

„Další zprávy,“ oznamuje hezká blonďatá hlasatelka svým nevýrazným zpěvavým hlasem. „Elleanor Ryanová, 17 let stará dcera významného obhájce Edwarda P. Ryana, přišla dnes na policejní okrsek LA a přiznala se k vraždě pohřešované teenagerky Lauren Taylorové, také 17 let a spolužačka Ryanové. Přítel Taylorové Michael Carver je v současné době ve vazbě obviněn z jejího únosu a případné vraždy. Obhájce Ryan k tomu vydal prohlášení.“

Obraz se změnil na muže v obleku mluvícího do kamery. Bláznivá Ellie má geneticky stejné černé vlasy a zelené oči.

„Je to smutné. Má dcera trpí již od raného dětství duševní chorobou. Je to jen další epizoda jejího trápení. Kategoricky mohu říci, že má dcera neměla nic společného s únosem a vraždou. Má rodina samozřejmě zajistí, že dostane tu nejlepší psychiatrickou pomoc, jakou je možné zajistit. To je vše, co k tomu v tuto chvíli mohu říci. Děkuji vám.“
Blonďatá hlasatelka se vrací a říká. „Komentář Elleonor Ryanové se získat nepodařilo. Údajně je zadržována na psychiatrické klinice poblíž Fresna.“

Takže aniž bych vyhrožováním ovlivnila svědomí Bláznivé Ellie, tak jí dohnalo. Je to podivná věc, to svědomí. Někteří lidé se mohou dopustit těch nejstrašnějších zločinů a bez skrupulí s tím žít mnoho let i celý zbytek života. Pro ostatní, Ellie mezi nimi, je tato zátěž příliš velká a mají pocit nepřekonatelné touhy vyznat se ze svých hříchů. Je svědomí dobrá nebo špatná věc? Nevím. K posouzení bych potřebovala více dat. Nicnéně, Elliino doznání by mohlo být i špatnou zprávou pro nás.

Ona zná polohu tohoto úkrytu.

Jak moc je to špatné, je jasné o dva dny později.

Jsem na hlídce. Je časné ráno, začíná svítat. V korunách stromů na vzdálenější straně lesa jsou něčím vyrušeni ptáci a prudce vzlétávají. Zvláštní. Co způsobilo, že tak učinili v takto klidné ráno? Využívám funkce zoomu svých optických senzorů. Tam pod stromem jsou muži v maskovacích uniformách, pohybující se tiše v prostoru. Muži se zbraněmi.

Vojáci.

John a jeho matka se rychle oblékli, když jsem je probudila a řekla jim špatné zprávy. Není tu žádná panika. Jsme připravení na tuto eventualitu. Každý z nás ví, co musíme udělat.

„Použijeme terénní motocykly a ujedeme do přístavu, kde jsme byli před pár týdny na výzvědách,“ řekl rozhodně John. „Tam ukradneme člun a odplujeme do Mexika. To nebudou čekat.“
Sarah Connorová přikývla na souhlas. „Budeme potřebovat rozptýlení. Něco velkého, abychom získali slušný náskok.
„Žádný problém,“ prohlašuji.
„Chceš jet na výlet do Mexika, chlape?“ zeptal se John Snowyho.

                                                       Mexiko! Snowy se setká se Salmou Hayek?

„Takových tam potkáš,“ směje se John.

                                                         Snowy miluje Salmu Hayek! Velký kozy!

„Myslím, že někdo moc poslouchal Jerolda Ramireze!“

John, jeho matka a Snowy odjíždějí na motocyklech. Snowyho hlava vyčnívá z batohu, který je na Johnových zádech. Já mu mávám na rozloučenou a pak jdu do domu zařídit rozptýlení.

O deset minut později dorazilo obrněné transportní vojenské vozidlo až na kamenitou cestu u domu. Nechala jsem je dojet na polovinu cesty k domu a pak vylezla ze svého úkrytu vedle cesty. Vojenský transportér začal hořet. Zadní dveře se otevřely a vojáci uvnitř vyskočili a běželi se krýt, jinak by byli za živa upáleni. Do každé ruky beru Uzi (izraelské samopaly, pozn. překladatele) a vystřeluji krátké salvy, většinou do země před prchající muže, dávám pozor, abych žádného z nich nezasáhla. Jednoho dne budou součástí lidského odporu a spojenci proti Skynetu.

„Johne! Sáro! Nestřílejte a poslouchejte mě!“

Hlas je zesílený přes megafon. Stejný hlas jako v Johnově telefonním rozhovoru. Zahazuji vystřílené zásobníky Uzi a zasouvám nové.

„Co chcete, tajný agente?“ křičím hlasem Sáry Connorové.
„Chceme jen tu dívku, Sáro. Pošlete jí k nám a my necháme vás a vašeho syna žít.“
„Nevěřím vám!“
„Nemáš na výběr, Sáro. Mám tady padesát mužů. Další jsou na cestě. Všichni ozbrojení a extrémně nebezpeční.“
„Já jsem docela nebezpečná i sama!“ odpověděla jsem a znovu zahájila palbu. Vojáci se schovávají za živé ploty. Zesílený hlas utichl, přesto mohu ještě zaznamenat hovory. Zesiluji své zvukové senzory na maximum.

„Sakra, kde je těžké dělostřelectvo?“
„Na cestě, pane. Mají problémy s terénem. Tyto cesty nebyly určeny pro vojenské operace.“
„Přines mi řešení, sakra, ne výmluvy.“
„Ano, pane!“
„Kde je ionizující laser?“
„Připravuje se, pane. Měl by být funkční za deset minut.“
„Ať je to za pět.“
„Ano pane!“
„Znovu zaútočte. Zraněné ošetřete. Je jasné, že jsme ztratili prvek překvapení. Četl jsem historii té děvky Connorové a ona je pořádně nebezpečná. Musíme se tam dostat a prohledat jednu místnost po druhé. Cílem je ta holka. Matku a chlapce můžeme obětovat, ale tu holku chci neporušenou.“
„Neporušenou pane? Nemyslíte naživu?“
„Synu, udělej, co ti říkám.“

Ionizující laser. Částicová paprsková zbraň, schopná vyvinout vysoké napětí. To je pro mě pocit… čeho? Strachu? Úzkosti? Těžko. Jde spíše o respekt před jejich zdokonalenou technologií a vědomí, že utržení přímého zásahu by mohlo i narušit mé CPU a učinit mě náchylnou k odchycení. Tito lidé mají prokazatelně znalosti o tom, co mohou s ohledem na své možnosti dosáhnout vysokým napětím.

Blízko u cesty slyším zvuk dalšího se blížícího transportéru. Posily. Je čas odejít. Ale ne bez něčeho, díky čemu si mě budou pamatovat. Nastavila jsem časovač a vyšla zadními dveřmi.

Jsem 182 metrů daleko a na zbývajícím motocyklu dosahuji rychlosti 65 kmh, když dům exploduje. Je úžasné, co několik kilogramů pečlivě rozmístěného Semtexu může způsobit. Některé z tašek létají více než 30 metrů do vzduchu. A co letí nahoru, musí také spadnout dolů. Bude nějaký čas trvat, než se vojáci vzpamatují a uvědomí si, že jsme uvnitř nebyli. Budu už dávno pryč.

Setkali jsme se, tak jak bylo plánováno, v jachtařském přístavu na osm kilometrů vzdáleném pobřeží. Místo je ještě nabytější, než když jsme tu byli minule. Nezvykle teplé počasí láká lidi ven.

„Nějaké problémy?“ zeptal se John, když jsem se zbavila motocyklů a my jsme sešli dolů na pontony.
„Je možné, že jsem porušila podmínky nájemní smlouvy.“
„Jak to?“
„Vyhodila jsem dům do vzduchu.“
„Ok. Byl někdo zraněn?“
„Nedostatek dat.“
„Asi budeme muset doufat v nejlepší.“

Přikývla jsem na souhlas, i když to vypadá nelogicky. Proč by někdo doufal v nejhorší?“

Na okraji přístavu u moře je ukotven velký, silný motorový člun. Na pontonu vedle ní je muž, předpokládám, že jde o majitele. Je středního věku, plešatý, na sobě má bílé trenýrky a bílé tričko s malým krokodýlím motivem. Zřejmě má rád plazi.

„Klíčky,“ žádám a on otlačuje mou ruku pryč.
„Klíčky,“ opakuji.
„Poslyšte, já nevím, kdo…“
„Není čas.“

Zvedla jsem ho za kotníky a zatřásla s ním. Jeho košile sjela a vystavila jeho bledé, otylé břicho, které nevábně plandá. Z kapsy mu vypadla sada klíčů.

„Děkuji vám za spolupráci.“

Pustila jsem ho do vody. Je hezký den na koupání.

Stoupáme na palubu. John rozvázal kotevní lana, zatímco já nastartovala motor. K dispozici jsou čtyři výkonné závěsné motory na zádi plavidla, každý schopný vyprodukovat výkon 200 koňských sil. To je 800 celkem. To by mělo stačit.

Jakmile jsme vypluly z přístavu, navádím člun na kurz směrem k Mexiku.

„Drž se tak blízko pobřeží, jak jen můžeš!“ snaží se Sarah Connorové přeřvat zvuk motoru. „Tak by nás neměly zachytit pobřežní radary.“

Chovám se podle instrukcí a nechávám motory pracovat na plný výkon. V naší stopě za námi zůstává bílá pěna. Moje vlasy jsou protivětrem házeny dozadu. Pech. Včera v noci jsem si je umyla a kombinace větru a slané vody je ďábelská.

Projíždíme kolem přístavu v San Diegu. Před námi se objevila flotila malých plavidel a dostala se do cesty našeho víření. Několik se jich převrhlo. Námořníci křičí a ukazují na mě prst. Vracím jim toto gesto. Zajímalo by mě, co to znamená?

Sarah Connorová se připojuje ke mně u kormidla. I její vlasy jí vlají za hlavou. Zajímalo by mě, jestli si je v poslední době myla? Nepravděpodobné. Ona je trochu flákač.

„Tahle věc má GPS!“ křičí, aby se slyšela. „Právě jsme vpluli do mexických vod. Federálové tady nemají pravomoc!“

Přichází k nám také John a v podpalubí zůstává pouze Snowy. Usmál se na mě a já se usmála na něj. Najeli jsme na velkou vlnu a jeho to téměř srazilo na kolena.

„Jak je Snowymu,“ zeptala jsem se.
„Miluje to!“ šklebí se John. „Říká, že chce takovou loď k Vánocům!“
„Budu o tom muset informovat Santu Clause. Má severní pól poštovní směrovací číslo?“

John se směje. Bylo to něčím, co jsem řekla?

„Kolik pohonných hmot nám zbývá?“ zeptala se Sarah Connorová.
Zkontrolovala jsem měřidla. „Čtvrtina nádrže.“
„Při této rychlosti to nebude trvat dlouho. Potřebujeme rychle najít zemi.“
„Lidi, tohle je nádherný způsob, jak cestovat,“ John jásá, když přejíždíme přes vlny. Vítr způsobuje, že jeho kratší vlasy víří kolem obličeje. Vypadá tak mužně. Spontánně jsem se naklonila a políbila ho na rty.

„Hej! Oči na cestu, kapitáne!“
„Cestu?“
„Moře, oceán. Cokoliv.“

„Poznávám ten ostrov,“ Sarah Connorová ukazuje na skalnatý výběžek v blízké vzdálenosti. „Za tím je zátoka s písečnou pláží. John tam stavěl hrady s písku, když byl hodně malý.“
„To jsem dělal? Nevzpomínám si.“
„Byl jsi ještě malý, stále v plenkách.“
„John nosil plenky?“ řekla jsem.
„To si ještě sám neporadil ani s hovnem.“
„Mami! Prosím přestaň. Prosím tě.“
„Neumím si představit Johna, jak nosí plenky,“ to je pravda, nemohu.
„Ach jo. Můžeš mi je měnit za šedesát let.“
„Budu,“ slibuji mu. „Budu ti je měnit denně.“

Míjíme mys. Je tam pláž. Je široká, písečná a opuštěná.

„Doprav nás na břeh tady,“ požaduje Sarah Connorová.

Poslouchám ji. Otáčím plavidlo v širokém oblouku, takže míříme přímo na pláž.

„Ach, Cam, možná bys chtěla trochu zpomalit…“

Ignoruji ho a držím rychlost na maximum.

„Do prdele! Narazíme! Připravte se na náraz!“

Narazili jsme na pláž v maximální rychlosti. Čtyři lodní motory se ulomily, když narazili v mělké vodě do dna. Naše tempo nás zaneslo 45 metrů na pláž, do písku jsme vyorali dlouhou, hlubokou brázdu. Zpomalujeme a pak se zastavíme.

„Jsme na břehu,“ přerušila jsem náhlé ticho.
„Nekecej!“
„Ne,“ souhlasila jsem. „Rozhodně neklám.“

Skočili jsme dolů do písku. Nikdo, kromě několika malých dětí v horní části pláže, nebyl svědkem našeho příjezdu. Zírají na nás s otevřenými ústy a s překvapením. Snowy štěká na pozdrav. Miluje malé děti, protože oni si s ním většinou hrají a dělají z něho povyk.

„Co teď?“ ptá se John své matky.
„Dvě míle odsud je rekreační oblast. Půjdeme tam a ukradneme auto.“
„A pak?“
„Pak najdeme Miquela.“
„Bože, na Miquela jsem nepomyslel léta. Myslíš, že je stále naživu? Byl pěkně divoký.“
„Budeme to muset zjistit, to je jedna varianta. Jinak bychom museli hledat jinou.“
„Předpokládejme, že nám nebude chtít pomoct?“
„On bude.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Protože mě Miwuel jednou požádal o ruku.“
„Manželství? Bože, mami, proč jsi mi to nikdy neřekla?“
Sarah Connorová se ušklíbla v mém směru. „Vy dva nejste jediní, kdo měl tajemství.“

41 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 40.

MEXIKO den první:
Jedu v ukradeném Mercedesu sedan, Sára Connorová je za volantem, John sedí vedle ní, Snowy a já jsme na zadním sedadle. Snowy se soustředěně dívá z okna na ubíhající krajinu, jeho uši se občas zavrtí.

„Haf. Haf!“

                                                                        Snowy v Mexiku?
„Ano.“

                                                                    Snowy nevidí Salmu Hayek

„Dívej se,“ poradila jsem mu.

„Bude ten pes pořád štěkat?“ zeptala se podrážděně Sarah Connorová. „Protože je mi z toho trochu špatně.“
John říká: „Je jenom přátelský, mami. Uklidni se. Urazili jsme dlouhou cestu.“
„Ať je přátelský tišeji.“

Jsou to čtyři hodiny a deset minut od chvíle, kdy jsme ukradli Mercedes z rekreační oblasti několik kilometrů od místa, kde jsem přistála s motorovým člunem, kterým jsme připluli do Mexika. Sarah Connorová teď porušuje rychlostní předpisy v průměru o 25 km/h. Jedeme do hor Santa Madre, kde doufá, že kontaktuje Miquela, přítele a spojence z její minulosti. Klimatizace běží na plný výkon. Je to potřeba. Mexiko je teplé, suché a prašné. Venkovní teplota je 42 stupňů.

„Jsi si jistý, že toto vozidlo není napíchnuté?“
John odpověděl. „Je čisté. Nemyslím si, že takhle jižně od hranic bychom našli napíchnuté vozidlo.“
„Dobrá. Poslední věc, kterou potřebujeme, jsou místní policajti sledující každý náš pohyb.“

Přijíždíme do malé vesnice, první znak osídlení po více než dvou hodinách. Náš příjezd rozptýlil nějaká zbloudilá kuřata. Sarah Connorová zastavuje vozidlo vedle telefonního automatu. „Zůstaňte tady,“ rozkázala.

Dovnitř proudilo teplo, když otevřela dveře. John si protáhl ruce a obrátil se tváří ke mně. „Vy dva tam vzadu jste v pořádku?“

                                                                 Snowy v pořádku, děkuji, Johne

„Nepotřebuješ udělat nějakou psí věc?“

                                                                    Snowy udělá psí věci později.

„Dobře, ale varuji tě. Máma nebude zastavovat, než tam budeme.“

„Budeme kde?“ zeptala jsem se.

„Tam, kde je Miquel, myslím.“

Vedle Sarah Connorová mluví s někým v telefonním automatu, mračí se a často gestikuluje rukama. Pořád hází do slotu pesos. Její šedé tričko tmavne potem. Lidé nemají vnitřní termostaty, a proto se musí zbavit vlhkosti přes své kožní póry, aby zůstali v pohodě. Neúčinné, páchnoucí a nechutné – podle mého názoru.

„Mám na drátě Miquela,“ oznámila vracející se do Mercedesu.
„Mluvila jsi s ním?“
„Ne, ale ví, že jsme přijeli.“
„Dáváš strašně moc důvěry člověku, kterého jsme naposledy viděli před dvaceti lety.“
„Miquel nás nikdy nezklame.“
„Za dvacet let se toho může hodně změnit.“

Je odpoledne a my jsme vysoko v horách Santa Madre. Vzduch je v této výšce řidší, méně kyslíku pro lidské plíce. Plíce Johna a jeho matky pracují na vyšší výkon, než na úrovni hladiny moře, jejich srdeční rytmus je zrychlený. Moje systémy pracují normálně. Nepotřebuji kyslík. Namažu se WD40 (univerzální mazivo, pozn. autora) a funguji správně.

Mercedes zpomaluje, aby projel prudkou vlásenku. Za rohem blokuje silnici Land Rover, o který se opírají dva muži a míří samopaly Uzi v našem směru. Surová, ale efektivní strategie.

„Tak jo, zůstaňte v klidu. Bylo mi řečeno, že na nás bude čekat uvítací výbor.“
„Zajímavé přivítání,“ ušklíbl se John. „Co dělají, pokud se jim někdo nelíbí?“

„Sarah Connor, por favore?“ křičí jeden z mužů.
„Si, est Sarah Connor.“
„Všichni ven z automobilu. Ruce tak, abychom je viděli.“

Vystoupili jsme ven. Jeden z mužů u nás hledá skryté zbraně. Nenachází nic. Kromě mě. Já vydám za všechny zbraně, které zná. A za další. Kývl na svého společníka. „Jsou čistí, Roberto.“

„Dobrá. Miquel mi řekl, abych se vás na něco zeptal. Odpovíte li správně, jste ta, co tvrdíte. Pokud ne, jste špehové a budete zastřeleni.“
„Jaká je otázka?“ ptá se napjatě Sarah Connorová.
„Jakou přezdívkou vás Miquel oslovoval?“
Sarah Connorová se usmála. „Říkal mi Chi-Chi.“

Uzi jsou sklopeny. Všude kolem úsměvy. Zdá se, že je to správná odpověď. Moje by byla: osina v zadku.

„Jsem Roberto. Tohle je Carlos. Vítejte v Mexiku!“

„Chi-Chi? Takhle ti Miquel říkal?“ divil se John, když jsme sledovali Land Rover výš a výš až k úzké klikaté silnici.
„Mimo jiné. Ale tato byla jeho oblíbená.“
„Takže s vámi dvěma to bylo vážné?“
„Nikdy jsem neříkala, že jsem jeptiška, Johne.“
„Jak to, že jsem si ničeho z toho nevšiml?“
„Bylo ti osm let. Vše o co jsi měl zájem, byl ten zatracený minibike, se kterým jsi všude jezdil.“
John se toužebně usmál. „Postavil jsem ho od základu. Byla to střední mašina a jezdil jsem na ní pořád.“
„Stejně jako na mě,“ zavtipkovala jsem.
„Proč sis ho nevzala, když ti to nabízel?“
„Víš, že Miquel byl komunista. Nikdy by nesouhlasil, že by se mnou vrátil do Ameriky, země, kterou většinou opovrhoval. A válka proti Skynetu nepůjde vyhrát z Mexika.“
„Bude se divit, proč mi není skoro třicet. Před dvaceti lety mi bylo osm.
„Jo. Skok v čase.“
„Co mu řekneme?“
„Já nevím. Vitamíny? Mořský vzduch?“
„To není vtipné, mami.
„Já vím. Budeme to muset nějak okecat.“

Land Rover zpomaluje až do zastavení před velkou bránou. Carlos vystoupil a odemkl ji. Navrhl, abychom ho následovali.

Vede nás do tábora, který se nachází v opuštěném lomu. Přístřešky jsou postaveny mezi obrovskými hromadami materiálu, břidlice a štěrku, které byly vykopány ze země, když byl těžen nějaký druh rudy. Nikdo se neobtěžoval zasypat díry. Neopatrné.

Opouštíme Mercedes. Je tu horko, ale ne tak horko jako v nižších polohách. John se rozhlédl a vtipkuje. „Myslím, že už nejsme v Kansasu.“

Divné. My jsme někdy byli v Kansasu?

Z jednoho z přístřešků se vynořil vysoký, mohutně stavěný muž. Má tmavé vlasy, které na spáncích začínají šedivět. Má na sobě bílé tílko a modré džíny. Rozhazuje rukama na pozdrav.

„Chi-Chi, vítej, vítej.“
„Hola, Miqueli. Je to už dlouho. Vypadáš dobře.“
„Tím líp pro tebe,“ hledí na Johna a zmateně se mračí. „Johne? Ne, to není možné. Bylo by mu téměř třicet a ty jsi jen kluk, Bambino.“
„Jsem to já, Miqueli. John Connor. A je to velmi dlouhý a složitý příběh.“
„Na další den?“
„Jasně. Rád tě zase vidím.“
„Jsi můj přítel,“ objali se. Miquel se zaměřil na mě. „A kdo je toto ztělesnění krásy?“
Sarah Connor mě představuje. „To je Cameron. Ehm – sestřenice. Cestuje s námi.“
Natáhl se a políbil mi ruku. „Každý přítel Connorů je i můj přítel. Dlouhá cesta?“
„Ach ano. A ty Miqueli? Stále čekáš na mexického Fidela Castra, aby povstal a vyvedl lid z kapitalistické tyranie?“
Usmál se. „To se stane, Sáro. Musíme věřit. Teď vás tu všechny vítám. Proč jste vlastně přišli?“
„Věci ve Spojených státech jsou trochu horké a těžké. Musíme s někde na několik týdnů schovat. Další věci ti vysvětlím později. Pokud je to pro tebe problém, tak můžeme odjet.“
„Nesmysl, Sáro! Jsi můj velmi speciální host. Tato doba je velmi vyčerpávající. Staré způsoby mizí. Zbylo nás jen pár opravdových věřících. Seznámím vás s mou dcerou Miou. Je jí sedm.“
„Jsi ženatý?“
„Poslední tři roky ovdovělý. Starám se o ni, jak nejlépe dovedu. Co ty a John? Tvrdá práce, že? Pojďte, ukážu vám vaše bydlení.“

Sarah Connorová dostala vlastní přístřešek. John se má podělit s někým, kdo se jmenuje Antonio, a zatím jsme se s ním zde ještě nesetkali. Miquel mě vede k přístřešku daleko od ostatních. „V táboře nemáme žádné ženy,“ vysvětluje. „Takže se podělíš s mou dcerou Miou. Je plachá. Měj s ní trpělivost.“

Miquel zaklepal na dveře a pak je otevřel, aniž by čekal na pozvání. Uvnitř je malá dívka, která sedí se zkříženýma nohama na úzkém lůžku. Otočila se, když jsme vstoupili. Má dlouhé tmavé vlasy uprostřed rozdělené, olivovou pleť, malý nos a na někoho tak mladého překvapivě plné rty. Dívá se na mě nešťastným pohledem.

„Mio, tohle je Cameron. Přítelkyně přátel. Bude tu na čas bydlet s tebou. A podívej, ona má roztomilého pejska. Jmenuje se Snoopy.“

„Snowy,“ opravila jsem ho.

Snowy zaštěkal na pozdrav. Je nenapravitelný. Dívka Mia ho ignoruje.

Miquel se usmívá. „Jak jsem řekl, je plachá. Nechám vás dvě, abyste se lépe poznali.“

Dveře se zavřely. Položila jsem tašku na druhé lůžko. Jsou v ní dvě pistole, munice, nářadí, náhradní oblečení a samozřejmě můj tajný deník.

Snowy vyštěkává jiný pozdrav. Mia ho opět ignoruje.

                                                            Proč dívka nepozdravila Snowyho?

„Je plachá.“

                                                          Snowy myslí, že dívka vypadá smutně

„Ano, myslím si to také.“

                                         Má Snowy dělat triky, aby ji rozveselil? Snowy honit ocas?

„Jindy. Je to tu dost stísněné.“

Mia na mě zírá. „Proč jsi mluvila se psem? Nemůžete rozumět jeden druhému.“
„Ano, můžeme.“
„Lhářko!“

Mia se otočila zády k nám. Moc nepřátelská? Ano, opravdu.

Vycházím z přístřešku a vidím Johna stát u jeho. Vychází z něj hlasitá hudba. Došla jsem k němu.

„Ten hluk je Antoniův,“ vysvětluje. „Je Kolumbiec a rád si pouští nahlas Shakiru. Je to věc vkusu. Jak ses zabydlela ty?“
„Dobře.“
„Dnes nebudeš dělat žádné hlídky. A budeš muset předstírat, že spíš.“
„Jak to mám udělat?“
„Ležet v posteli a mít zavřené oči. Nebudeme tu dlouho. Prostě dokud nebudeme mít novou falešnou identitu.“
„Můžu si půjčit tvůj iPhone?“
„Jasně,“ podal mi ho John. „Ale tady nebudeš mít signál.“
„Není potřeba.“

Když jsem se vrátila, Mia stále sedí na lůžku. Snowy je na podlaze a dívá se na ni. Jeho hlava je nakloněna k jedné straně, jako by si nebyl jistý, co si myslet o podivném chování lidí. Znám ten pocit.

„Tady, to je pro tebe,“ řekla jsem jí a podala iPhone.
„Mobilní telefony tu nefungují. A Papa říká, že to jsou nástroje kapitalistického útisku.“
„To není na volání. Pomůže ti to pochopit, co Snowy štěká.“
„To není možné.“
„Snowy, řekni Mie něco.“

„Haf, Haf!“

                                                               Ahoj Mio! Mé jméno je Snowy!

Mia se dívá na displej, když se na něm objevila slova. Našpulila rty. „To je nějaký trik.“
„Není to trik. Polož mu otázku.“
Mia ukazuje tři prsty. „Kolik?“ ptá se.

                                                          Tři! Na Snowyho se můžeš spolehnout

Mia se šklebí a ukazuje pět prstů. „Kolik teď?“

                                                              Pět! Mia podrbe Snowyho za ušima?

Mia hledí na Snowyho a pak na mě. „EL Diablo!“ dělá gesto, které vypadá jako nějaký náboženský význam.

El Diablo. Ďábel. Je to má nová přezdívka?

Líbí se mi.

MEXIKO den druhý:
V dopoledních hodinách jsem našla Johna a jeho matku sedět s Miquelem vedle jeho přístřešku, který je tu největší a nejmodernější. Plátěná střecha poskytuje vítaný stín.

„Hola, Cameron!“ přivítal mě Miquel.
„Hola.“
„Přidej se k nám a dej si něco k jídlu. Dnes je paella.“
„Ne, děkuji.“
„Cameron drží dietu,“ ušklíbla se Sarah Connorová. „Je to holčičí věc.“
„Ale ona je až moc hubená. Nemá žádné křivky. Dávám přednost masu na kosti.“
„Zkus kuře,“ navrhla jsem.

Když se Miquel přestal smát tomu, o čem si myslel, že je to vtip, pustili jsme se do práce.

„Potřebujeme, aby byl nový soubor dokladů tak dobrý, aby oklamal americké úřady,“ vysvětluje Sarah Connorová. „Můžeš nám pomoci?“
„Si. V Guadlajaře je muž, který poskytuje takové služby. Za peníze.“
„Kolik?“
„Třicet tisíc. Za osobu. Dolarů, ne pesos.“
„To je trochu drahé, ale nemáme na výběr. Za jak dlouho?“
„Několik dní. Nejdéle týden. Přimluvím se.“
„Děkuji ti, Miqueli.“
„Pro tebe všechno, Chi-Chi,“ usmívá se Miquel. Vidím, že má zlatý přední zub. Možná bych si měla také jeden vzít. Lesklé věci mi sluší.
„Johne, líbí se ti fotbal?“
„Ehm – myslím, že ano.“
„Dnes večer bude hrát Mexiko na Aztéckém stadionu přátelský zápas proti Anglii. Bude hrát i David Beckham. Jen můj přístřešek má příjem televizního signálu,“ mává rukou k satelitní parabole na střeše. „Jsi zván. Zápas začíná v osm. Přirozeně tu bude pivo.“
„Díky, Miqueli. Budu si to pamatovat.“

Miquel nás nechává o samotě. Sarah Connorová promluvila. „Devadesát tisíc. To je skoro všechno, co máme. Říkal jsi, že Cameron má peníze?“
„Jo, její výhry z pokeru. Budeme v pohodě.“
„To je dobře, protože jsem už dost stará na to, abych začala znovu dělat servírku.“
„Ano,“ souhlasila jsem. „Jsi příliš stará.“

Ona se na mě mračí a potichu kleje. Bylo to něčím, co jsem řekla?

Poledne. John a já se jdeme projít. Jakmile jsme pryč z hlavního tábora, držíme se za ruce. To milenci dělají. Tak to děláme.

„Myslím, že Antonio bude večer sledovat zápas.“
Přikývla jsem. „Anglie je silný tým. Říkala mi to Ramona. Mají Beckhama.“
„Co tím myslíš?“
„Mají Beckhama.“
„Sice si stále nejsem jistý, co to znamená, ale přesto bude přístřešek prázdný. Myslel jsem, že bychom mohli odehrát svůj vlastní zápas,“ stiskl mi ruku.
„Chceš hrát fotbal? Mám přinést míč?“
John mi stiskl ruku ještě pevněji. „Ne, ty hloupá. Chtěl jsem si to dát jeden na jednoho.“
„Ach.“
„Co ty na to?“
„Obvykle u toho ležím.“
„Beru to jako ano. 8:15 u mě.“
„Zaznamenám si to,“ potvrzuji. „Mám něco přinést?“

John se ušklíbl a zašeptal mi to do ucha. No samozřejmě, že to přinesu! Kdybych byla člověk, tak bych se teď červenala.

Jdeme kolem obrovské hromady štěrku. Za ní je ukryté vrakoviště automobilů.

„Páni,“ řekl John. „Tady musí být padesát aut.“

To je správně. 58, abych byla přesná. Některá z nich jsou stará a rezavá, jiná novější a zdánlivě pojízdná. „Miquel je ukradl?“ zeptala jsem se.
„Je komunista. Myslím, že to vidí jako přerozdělování bohatství.“
„Pak je zloděj.“
„Těžko ho můžeme soudit. Motorový člun? Mercedes? Miquel žije svůj život. Stejně jako my.“

To se zdá být docela pravdivé.

VEČER

V 8:15 jsem zaklepala na dveře Johnova přístřešku.

„Pojď dál.“

Vstoupila jsem. John sedí na jedné z postelí. Je sám. Od přístřešku Miquela přichází zvuk výkřiků a spontánního fandění. Mexiko asi hraje dobře i přes přítomnost Beckhama.

„Zavři dveře a zamkni je.“

Činím tak. Všimla jsem si, že rolety v oknech jsou zataženy.

„Viděl tě někdo přicházet?“
„Ne.“
„Kde je Snowy?“
„S Miou.“
„Tak to nás nebude nikdo rušit.“
„Ne.“
John se usmívá. „Rozepni si košili a sundej ji. Pomalu.“

Činím tak.

„Nemáš spodní prádlo?“
„Myslela jsem, že je zbytečné.“
„Myslela sis dobře. Teď se vrať a sundej si kalhoty. Pomalu.“

Činím tak. Líbí se mi poslouchat rozkazy, zejména pokud jsou od Johna.

Stojím před ním odhalená. „Co teď?“ zeptala jsem se. Má můj hlas chraplavý zvuk? Myslím, že má. Musí to být tím řídkým vzduchem.

On si začal pomalu rozepínat košili. „Teď je řada na mě…“

MEXIKO den třetí

Mia a Snowy tráví společně stále více času. Je ráno a já se dívám ze svého přístřešku, jak se venku Mia dívá na displej Johnova iPhonu a Snowy jí sedí u nohou a vypráví naše příběhy z Los Angeles. Občas se zasmála. Nikdy před tím jsem jí neviděla se smát. Je velmi hezká, když se směje.

„Ach Snowy, to jsi neudělal!“

Haf!

„To zní skvěle! Kéž bych tam byla! Celou dobu jen tvrdnu tady. Nikdy jsem nemohla nic dělat.“

Pak mizí z dohledu. Napadá mě, že je v průběhu dne vidím jen málokdy. Kam chodí? Jsem zvědavá a trochu… sobecká? Měla bych být taková? Měla bych vůbec něco cítit? Myslím, že všechno se děje jednou poprvé.

Sleduji je z diskrétní vzdálenosti, nechci je upozornit na svou přítomnost. Opustili tábor po kamenité cestě, které jsem si před tím nevšimla. Na konci je vysoký dřevěný plot. Není tu žádná stopa po Mie nebo Snowym. Zdá se, že zmizeli v řídkém vzduchu.

„Pojď, Snowy. Nechceme se zpozdit. Loď by odplula bez nás.“

Miin hlas z druhé strany plotu. Ale jak se tam dostali? Plot je bez brány a je vysoký 180 cm. Je nepravděpodobné, že bych ho přelezla tak, aby mě neviděli. Ta co? Támhle. Jedno z prken je uvolněné a visí na jediném hřebíku, který funguje jako čep. Otočila jsem jím na jednu stranu a tím vytvořila dostatečně velkou mezeru pro malou dívku a ještě menšího psa. Ale ne pro Terminátora.

KŘUP

Teď už je mezera dostatečně velká. Mohlo by projít i tucet Terminátorů. Má chyba.

Země pár stovek metrů stoupá a pak strmě klesá. Pode mnou se nachází kráter nebo obrovská jáma. Uprostřed je jezero s průměrem několik set metrů. Myslím, že je to součást lomu, nyní dlouho opuštěného, ale vyplněného vodou zřejmě z podzemního zdroje, protože Mexiko je suchá země a to málo, co spadne na zem, se brzy vypaří.

„Teď jsem kapitán. Pak budeš kapitánem ty. To bude spravedlivé.“

Mia a Snowy sestoupili po straně svahu, šlapajíc po břidlici a štěrku a stojí na břehu umělého jezera. Přímo u vody je zatlučen vysoký sloupek. K němu je lanem přivázán černý nafukovací gumový člun.

„Hele, támhle je Cameron.“

Mia mě viděla. Sestoupila jsem po svahu, často zapadám až po kolena do volné břidlice. „Co je to za místo?“ zeptala jsem se.

„Je to největší oceán na světě.“

Tato odpověď je tak absurdní, že mé CPU na ní nenabízí žádnou reakci. Zavři tu svou… Co…? To není vhodný jazyk pro dítě ve věku Mii.

„To je naše výletní loď,“ pokračuje Mia a stále její řeč nedává žádný smysl. „Jsem kapitán a Snowy je plavčík. Můžeš být cestující, pokud chceš.“

„Cestující? Kam?“

„Jedeme do Monte Carla a pak do Acapulca. Je to plavba kolem světa.“

To se nezdá pravděpodobné, vzhledem k tomu, že jsme na uzavřeném jezeře uprostřed mexického kontinentu. Monte Carlo a Acapulco jsou na úplně jiných polokoulích. Jen pomyšlení na tyto nesmysly způsobuje, že se mé CPU začíná přehřívat. Možná že slunce má na Miu podobný vliv a tak říká nesmysly.

Mia pádluje přes šířku jezera a po celou dobu vydává ke Snowymu pokyny, aby udržoval běh motorů. Motory? Jaké motory? Další příznak duševní choroby.

„Tak jsme tady. Monte Carlo. Vyhodit kotvy!“

Jsme zakotveni u velké skály, která vystupuje přímo z vody. Neexistuje žádná stopa po monackém knížectví, které je jinak známé jako Monte Carlo. Proč by tu mělo být? Je tisíce kilometrů daleko.

„Jdeš na břeh, Snowy?“

Haf!

Snowy vyskočil z člunu a začal běžet v kruhu a honil si ocas. „Hraje v kasinu ruletu,“ vysvětluje Mia.
„Honí si na holé skále ocas,“ připomínám.
„Doufám, že vyhraje. Ty ne?“
„Honí si na holé skále ocas,“ znovu opakuji.
„Podívej se na ty vysoké budovy.“

Dívám se. Nejsou tu žádné budovy. Vysoké, ani jiné.

Snowy skáče zpět do člunu. „Vyhrál jsi spousty peněz?“ zeptala se Mia.

haf!

„Pak je budeš muset dát chudým a potřebným, jinak jsi chamtivé, kapitalistické prase. To nechceš, že?“

haf!

„Dobrá. Všichni na palubě? Acapulco, už jedeme!“

Vydáváme se na břeh jezera, kde vyčnívá z vody podobný kus skály. Mia křičí. „Někdo, kdo chce vystoupit v Acapulcu?“

Opatrně jsem vystoupila. Na jeden den jsem měla už dost hloupostí.

„Cameron se chystá navštívit Acapulco,“ informuje Mia Snowyho. „Bude se zřejmě opalovat na pláži. Doufám, že si nesundá vršek, nebo se budou lidí dívat na její kozy,“ chichotá se této vyhlídce, která je velmi nepravděpodobná, přinejmenším. „Řekla jsem kozy!“ říká a chichotá se dál. Dokonce i Snowy se směje. Všechno je to velmi podivné.

„Jasně, Snowy. Kam poplujeme teď? Londýn? Dobrý nápad. Můžeme si dát čaj s královnou.“

Mia pádluje přes jezero. Uvědomuji si, že nemusím být svědkem šílenství, ale především demonstrace lidské fantazie, jakési probuzené halucinace, které se vztahují k realitě. Proč a jak k nim dochází, si nejsem jistá. Dokonce i John se mi snažil vysvětlit tento aspekt lidského chování. Vše, co vím, je, že to nikdy nebudu schopna napodobit. Některé lidské vlastnosti půjdou vždy mimo mě.

„Hej!“

Otočila jsem se. U kráteru stojí John. Schází dolů. Mia mává z člunu, zatímco Snowy štěká na přátelský pozdrav. „Tady jsi,“ řekl. „Přemýšlel jsem, kam jsi mohla zmizet.“ Zamával Mie a Snowymu. „Holka, to je velká díra do země. Je ta voda bezpečná?“

Sehnula jsem se a přejela hladinu prstem. Senzory provedly analýzu vzorku a výsledky se objevily na mém HUD. „Je většinou čistá, jen malé stopy dusičnanů, ale ne dost na to, aby ti ublížili, pokud se napiješ.“

„To je fajn. Je horký den. Jdu dovnitř.“

John si sundal košili a boty a vrhl se střemhlav do vody. Bez námahy doplaval až do středu jezera, k místu kde plují Mia a Snowy. Potopil se pod vodu a zatřásl se člunem. „Útok  žraloka,“ křičí, když se vynořil vedle člunu. Mia nejprve křičela a pak se začala smát. „Udělej to znovu! Udělej to znovu!“ John pokračuje. Snadno zapadá do jejího imaginárního světa. Stává se žralokem, obří chobotnicí, tsunami, obřím humrem a pirátskou lodí. Mia pokaždé křičí a směje se, a prosí ho, aby to dělal znovu a znovu. Já stojím na břehu. Sama. Bez povšimnutí. Pozorovatel. Outsider.

Ochránce…

Nakonec John doplaval zpět ke břehu a připojil se ke mně. Horské slunce brzy vysušilo vlhkost z jeho kůže. Ušklíbl se. „Jak hluboké to tu je?“
„Velmi hluboké. Kdybych se ponořila, dlouho bych pak stoupala zpět. A pro moje vlasy by to bylo hrozné.“
Směje se. „Holky! Vždycky myslí na své vlasy!“

Mia a Snowy plují směrem ke skále, která je v jejich fantazii Monte Carlem. Možná, že Snowy bude hrát znovu ruletu.

„Je z nich roztomilý pár, že?“
„Snowy má Miu raději, než mě.“
„Ale jsem si jistý, že to není pravda.“
„Tráví veškerý svůj čas spolu. Spí s ní na posteli, ne se mnou.“
„Cam, dát Mie to, že si může povídat se Snowym, byla pravděpodobně nejhezčí věc, kterou pro ni kdy někdo udělal. Byla dlouho osamělá, neměla si s kým hrát. Bylo velmi lidské, co jsi udělala.“
„Vážně?“
„Jasně.“
„Jsi tak moudrý.“
„A nezapomeň na hezký,“ ušklíbl se.
„A moc hezký.“
„To se mi líbí.“
„Myslela jsem si to. A máš obrovský…“
John si přiložil prst k ústům. „Stop! Co jsem říkal o sprosté mluvě?“
„Jen v ložnici.“
„Je tohle ložnice?“
„Ne.“
„Dobrá tedy.“

MEXIKO den čtvrtý

Probudila jsem se. Nebo spíše otevřela oči, což není totéž. Je ráno. Ležím na posteli ve svém přístřešku. Předstírala jsem spánek tři hodiny a osm minut. Naproti na mě Mia civí s tváří plnou hrůzy. Mám opravdu postelové vlasy? Nesnáším, když se to stane.

„Myslela jsem, že jsi mrtvá,“ svěřila se. „Nedýchala jsi, hrudník nešel nahoru a dolů.“

Podívala jsem se dolů a aktivovala funkci svých pseudo plic. Má hruď opět stoupá a klesá v imitaci dokonalého dýchání. „To se občas stává,“ musím přiznat. „Někdy zapomínám. Moje chyba.“
„Jak můžeš zapomenout dýchat?“
Rozhodla jsem se, že teď není čas na vysvětlování mých jednotlivých systémů a jejich fungování. Místo toho jsem pokrčila rameny a řekla. „Jednou to pochopíš. Možná, až budeš starší.“
„Mluvíš jako můj tatínek.“
„Zním teď jako on, ťunťo?“ zeptala jsem se, napodobujíc Miquelův hlas.
„Jo!“ rozesmála se.

Usmála se na mě. Všimla jsem si, že jí v horní čelisti chybí zub, což tvoří nevzhlednou mezeru. „Vypadl mi těsně před tím, než jste přišli,“ vysvětlila Mia, když jsem se zeptala. „Zubní víla mi tu nechala padesát pesos.“
„Zubní víla?“

Mia vysvětluje, že zubní víla je zvíře neurčité velikosti a původu, které během noci sbírá zuby pod polštářem a směňuje je za hotovost.

„Viděla jsi už tu zubní vílu?“ zeptala jsem se.
„Ale ne. Ona chodí jen, když spím.“
„Je to ona?“
„Všechny víly jsou dívky, ty hloupá.“
„Co dělá se všemi zuby?“
Pokrčila rameny. „Opravdu nevím… Ehm… Možná z nich staví pohádkové domy?“

Domy ze zubů? Vypadá to nepravděpodobně, ale nemohu to zcela zavrhnout. V některých zemích lidé staví obydlí z takových neefektivních materiálů, jako je sláma nebo zvířecí exkrementy. Domy ze zubů by vedle nich nevypadaly tak podivně.

„Kde zubní víly získávají peníze na nákup zubů?“

Další pokrčení ramen. „Já nevím. Buď ehm… Možná jim půjčuje Santa Claus?“

Ach ano, tajemný Santa Claus. Je to postarší lidumil, který dává dětem každé Vánoce dárky, podle toho, zda byli hodné a nezlobily. Má seznam. Ten kontroluje dvakrát. Je v tom velmi anální. Motivy, které ho podněcují rozdávat dary, jsou nejasné. Mám podezření na pedofilii. Nicméně když jsem své podezření zveřejnila, John se rozesmál a zavrtěl hlavou, aniž by mi nabídl přijatelnější vysvětlení. Další úvaha. Možná, že Santa Claus a zubní víly pracují společně. A jak přesně do toho všeho zapadá velikonoční zajíček? Tolik otázek. Tak málo odpovědí.

Měla jsem v úmyslu nadále zpochybňovat Miinu teorii o zubním – hotovostním výměnném systému, když se venku ozval zvuk střelby. Vstala jsem a okamžitě se chystala opustit přístřešek.

„Kam jdeš?“ zeptala se Mia.
„Vyšetřovat.“
„To pravděpodobně jen Roberto a Carlos vyfukují páru. Někdy to dělají. A nemůžeš jít ven takhle!“
„Jak tahle?“ jsou mé postelové vlasy opravdu tak hrozné?
„V tvém spodním prádle.“

Má pravdu. Co jsem si myslela. Obula jsem si boty a vykročila ven.

Mia měla ve svém předpokladu pravdu. Výstřely opravdu patřily Robertovi a Carlosovi, kteří vyfukují páru. Našla jsem je o několik set metrů dále v mírně bažinaté oblasti. Oba mají v rukách pistole. Ve vzduchu je cítit vůně po výstřelech. Usmáli se, když mě spatřili.

„Hola, maličká. Zapomněla sis po ránu oblečení?“
„Ne všechno. Co to děláte?“

„Trochu soutěžíme,“ vysvětluje Roberto. „Každý z nás vyhodí do vzduchu plechovku od piva a ten, kdo se do ní trefí vícekrát, než dopadne na zem, vyhrává padesát pesos.“ Ukazuje na Carlose. „Tohle je strašný střelec. Opravdu hrozný. Vyhrál jsem už 200 pesos a to jsem se ani nezahřál.“
„Den je ještě mladý,“ odpověděl Carlos.
„Pak doufám, že tvé kapsy jsou dostatečně hluboké.“
„Tvoje matka byla děvka!“
Roberto se zašklebil. „To bys měl kámo vědět, budeš s nimi trávit dost času.“

Carlos otevřel ústa, ale neodpověděl. Místo toho mi Roberto podává pistoli Glock a navrhuje, abych se připojila k soutěži. A vsadila si.

„Nemám u sebe žádné peníze.“
„To nevadí. Proč nevsadíš své spodní prádlo? Aby to bylo zajímavější.“ On a Carlos si vyměnili úsměvy, najednou jsou znovu přáteli.
„Dobrá tedy. Mé prádlo, proti vašim padesáti pesos.“

Carlos jde první. Hodil prázdnou plechovku od piva do vzduchu a začal střílet ze své pistole. Zasáhl jednou, ostatní výstřely míjí. Kleje plynně španělsky a ve frustraci kope do země.

„Co jsem ti říkal?“ zavrtěl Roberto hlavou. „Ubohé.“

Roberto zvedl plechovku a vyhodil jí vysoko do vzduchu. Její hrany se ve slunečním světle lesknou. Čtyři kulky zasáhly plechovku, než dopadla na zem. Ušklíbl se, evidentně spokojen se svým úsilím. „Jsi na řadě, maličká.“

Zvedla jsem plechovku a hodila jí vysoko na mexické nebe, mnohem výše, než Roberto nebo Carlos, výše, než by mohl jakýkoliv člověk. Aktivovala se má zaměřovací grafika. Čas jako by se zastavil, tak jako vždycky, když jsem v bojovém režimu. Dvanáct kulek zasáhlo plechovku před tím, než dopadla na zem, nebo spíše to, co z ní zbylo.

Roberto a Carlos na mě zírají, na úsměvy najednou zapomněli. Dostávám do ruky padesát pesos. Carlos má udivený výraz jako před několika dny Mia. „El Diablo,“ šeptá.

Má nová přezdívka je rozhodně chytlavá.

MEXIKO Den pátý

Ráno našeho pátého dne v Mexiku. Připojuji se k Johnovi a jeho matce ke stolu pod střechou vedle Miquelova přístřešku. On je někde jinde. Stejně jako Roberto a Carlos. Antonio je ve svém přístřešku, zvuk Shakiry tlumí zavřené dveře a okna.

Sarah Connorová jí z misky, která obsahuje zrna, bobule, a mléko. Velmi zdravé. Položila lžíci, zamračila se a řekla. „Něco je špatně.“
„Mléko?“ navrhl John. „V tom horku se kazí opravdu rychle.“
„Ne mléko. Tady. Toto místo. Miquel míval víc lidí, než jen tyhle. Vzpomínáš? Byl tu smích a zpěv. Celé rodiny společně. Byla to soběstačná komunita.“
„Jak jsem řekl, lidé se za dvacet let mohou změnit.“
„A jaké je tohle místo na vychovávání malé holčičky?“
„Je to její domov. Skoro vše, co kdy poznala.“
„Musí jí chybět hraní s ostatními dětmi jejího věku.“
„Možná jí nebude chybět to, co nikdy nepoznala,“ naznačil John.
„Nebo jí to možná bude chybět o to více. A čím se zabývá Antonio?“ pokračuje Sarah Connorová. Carlos a Roberto jsou svalovci. Stoupenci. To je zřejmé. Ale Antonio? Někdy to vypadá, že tu velí on a ne Miquel. Neřekl ti náhodou něco?“
Antonio je muž pár slov,“ přiznává John. „Jednou jsem zaslechl, jak se hádají.“
„Hádají? Proč?“
„O naší přítomnosti, myslím. Ztichl, když mě viděl poslouchat. Možná je Antonio jen naštvaný, že s ním sdílím jeho přístřešek. Má pravdu. Nevidím důvod, proč jsme se nemohli podělit spolu.“
„Ale o nic nepřicházíš. Klimatizace nefunguje a je tu sotva prostor pro houpající kočku.“
„Proč chceš houpající kočku?“ zeptala jsem se. „Je to jako pilates?“ ignoruje mě a obrátila se k Johnovi. „Miquel řekl, že ses neobjevil na fotbalovém zápase. Jak to?“
„Ne, já… ehm… něco mi do toho přišlo.“
„Dvakrát,“ potvrzuji.
Johnův obličej zčervenal. „No… Cameron myslí… ehm…“
Jeho matka se ušklíbla. „Vím, co tím myslí. Nenarodila jsem se včera.“
„Ne,“ řekla jsem. „A už mnoho včerejšků uplynulo ode dne, kdy ses narodila.“

Po této poznámce úšklebek z její tváře zmizel. Lidé nenávidí, když jim připomínáte jejich včerejšky, protože to znamená, že je čeká méně a méně zítřků.

O chvíli později vyrazila Mia se Snowym na procházku. Mia má přes jedno rameno přehozený ručník. Nepotřebuji tolik výpočetního výkonu, abych si vyvodila, že míří k jezeru. Snowy jí kluše za patami, rázně vrtí ocasem. Jasné znamení, že je šťastný a spokojený.

„Je to roztomilé dítě,“ řekla Sarah Connorová, když prošli.
„Jo, to je,“ souhlasil John.
„Je krásná. Za deset let bude vypadat jako modelka. Její matka musela být moc krásná.“
„Říkal ti Miquel o Miině matce?“
„Ne. Jednou jsem to nakousla, ale on to okamžitě zamluvil. Myslím, že je to stále bolestivé.“
„Mia mi řekla, že nějací zlí muži přišli do tábora a strhl se boj. Byla zabita.“
„Zlí muži? Policajti?“
„To nevěděla. Byla tenkrát ještě maličká.“
„Je malá ještě nyní. Vypadá to, že má moc ráda toho psa.“
„Jo,“ přemítá John. „Možná až příliš ráda.“
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.
„Odjedeme. Bude mít zlomené srdce, když vezmeme Snowyho sebou.“
„Takže toho psa necháme tady.“
„Ne, Snowy je můj pes,“ bránila jsem se. „Pojede se mnou.“
„Možná tu bude chtít zůstat.“
„Ne, nebude!“ důrazně jsem stála za svým.

Bude?

42 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 41.

MEXIKO den šestý:

Připojuji se k Johnovi a jeho matce, kteří sedí u stolu ve stínu stříšky vedle Miquelova přístřešku. To se stalo každodenním rituálem, je to možnost zhodnotit naší situaci a plánovat, co dělat dál. Zatím jsou naše plány odloženy, protože ještě nedorazily naše nové doklady. Sarah Connorová začíná být ve stresu a podrážděná. Žádné překvapení.

„Šest dní a pořád nic. Jak dlouho ještě?“
„Miquel přece říkal, že to může trvat až deset dní.“
„Kdo ví, co všechno se teď doma děje.“

Nemáme tu žádný přístup k internetu a TV signál je omezen na místní mexické kanály. Je snadné se obávat nejhoršího. Je snadné pro lidskou fantazii vyvodit si příšery z neznámého. A venku jsou příšery. Já jsem toho důkazem.

Dnes má tábor návštěvníky. Dva muži brzy ráno dorazili v černém Lexusu. Jeden z nich je starší s šedivějícími vlasy, a vypadá, že je šéfem. Druhý je mladý a svalnatý, zdá se, že je bodyguardem. To bych měla poznat. Oba na sobě mají, i přes teplo a těžký terén, obleky. Starší muž nese černý kufřík. Nás tři ignorují a vydávají  se do Antoniova přístřešku. Ten otevřel dveře a uvedl je dovnitř. Dnes se odsud neozývá Shakira. Možná nejsou hudebními fanoušky.

„Kdo to je?“ přemýšlela Sarah Connorová nahlas.
„Nemám ponětí,“ odpověděl John. „Ale mají docela drahé auto. Divím se, že po cestě sem neztratili nápravu.“

Ze svého přístřešku se vynořil Miquel. Zívá a protahuje se. „Dobré ráno všem! Je to krásný den, si? To je čerstvá káva? Výborně. Nalij mi také šálek, prosím.“
„Máme návštěvu, Miqueli.“
Miguel se podíval směrem k Lexusu. Jeho úsměv mizí. „To vidím.“
„Tvoji přátelé?“
„Antoniovi přátelé. Občas ho navštěvují.“
„Co chtějí?“
Pokrčil rameny. „Neptal jsem se. Antonio dělá své vlastní obchody.“
„Je to tvůj tábor, ne?“
„Samozřejmě. Kdybych věděl, že dnes dorazí, už bych navrhl, abyste se uklidili někam z dohledu.“
„Proč? Stydíš se za nás?“
„Samozřejmě, že ne. Chi-Chi, jsi na útěku před zákonem, ne? Čím méně lidí ví, že jsi tady, tím lépe pro nás všechny.“
„Máš nějaké potíže, Miqueli?“
„Potíže! Hledají mě tři různé orgány činné v trestním řízení. Není to nic, co bych nedokázal zvládnout.“
„Protože bychom mohli pomoci. Někteří z nás mají jisté schopnosti…“ dívá se na mě, když to říká. Miquel si toho všímá.
„Ach ano, slyšel jsem, jak ta maličká umí zacházet se zbraněmi. Na Roberta a Carlose to moc zapůsobilo. El Diablo, opravdu!“

Mia a Snowy se vrací do tábora. Její vlasy jsou mokré, stejně jako Snowyho kožich. Domyslela jsem si, že se vrací od jezera v lomu.

„Mio! Dobrá, tady jsi,“ zdá se, že se Miquelovi ulevilo, když mohl změnit téma. „Dnes je školní den. Matematika, myslím. Vrať se do přístřešku a připrav se na hodinu.“
„Ach tati, teď ne! Snowy a já si chceme hrát!“
„Ano, teď. Vzdělání je důležité. Nemám v úmyslu vychovat blbce.“
„Může se Snowy přidat?“
„Proč by se měl pejsek starat o matematiku?“
„Stará! Je moc chytrý. Na něj se můžeš ve všem spolehnout.“
„Dobrá. Ať se chová slušně. Pojď, musíme začít.“

Ti tři vešli dovnitř Miina přístřešku. Dveře se za nimi zavřely.

Sarah Connor říká. „To bylo zajímavé.“
„Ano,“ souhlasila jsem. „Snowy je dobrý v matematice, když zdolává dlouhé úseky.“
„Ne hloupý pes! Miquel neví, co se děje v táboře.“
„Nebo nechce, abychom o tom věděli my,“ naznačuje John. „To není úplně totéž.“
„Kéž bych věděla, o čem tam diskutují.“
„Proč nejdeš a nezeptáš se,“ navrhuji.
Sarah Connor vyvalila oči. „Myslím, že musíme být trochu víc diskrétní.“
„Mohla bys šeptat. To je víc diskrétní.“
„Pojďme se podívat dovnitř Lexusu,“ naznačil John. „Mohli bychom zjistit, proč jsou tady.“

Ale Lexus má zatemněná okna a nevzdá se svého tajemství tak snadno. Vše, co vidíme, jsou odrazy našich tváří, které na nás hledí. John se sehnul a dává si dlaně před oči, aby se pokusil vyhnout oslnění. Dotkl se karoserie vozidla.

Píííííp píííp píííp píííp!

Vyzvánění alarmu. John uskočil zpět, ale to se už otevřely dveře Antoniova přístřešku a bodyguard vyšel ven s pistolí v ruce.

Pistole…

Stoupla jsem si mezi Johna a tuto náhlou hrozbu a kryla ho před zraněním. Pokud vystřelí, bude to poslední věc, kterou tento muž udělá. To mohu slíbit.

„Co to děláš? Vypadni od toho auta.“
„Hej, chlape, vychladni,“ řekl mu John, a zvedl své ruce, aby ho uklidnil. „Jen si prohlížím vaše auto. V8 pod kapotou. Nádhera. Kolik to žere – 10 nebo 15 ?“
Zbraň je schována, i když zamračený pohled zůstává. „Jen pryč od něj.“
„Tak jo, chlape, v pohodě.“

Hrozba se vrátila do přístřešku. John si úlevou odfoukl. „To šlo dobře.“
„To sotva,“ připomínám. „Byl jsi málem zastřelen.“
„Jo, vždycky je tu další úhel pohledu.“

Dva cizí lidé vyšli z přístřešku Antonia o deset minut později. Nastoupili zpět do Lexusu a odjeli. Všimla jsem si, že starší muž už nemá v držení černý kufřík. Shakira opět začala zpívat. Její boky údajně nelžou. Proč by to dělaly? Vždyť to jsou jen boky.

John a já jsme zaneprázdněni projektem. Jsme v lomu na břehu jezera. Kolem nás jsou desítky gumových pneumatik, které jsme zachránili z automobilového hřbitova, třicet prken z obvodu plotu, několik metrů lana, šrouby a hřebíky.

„Podej mi prosím šroubovák. Křížový.“

Vyhověla jsem mu. Stavíme vor. Něco, aby si nás Mia pamatovala, až odjedeme. Ona a Snowy stojí opodál. „Bude to opravdu plavat?“ zeptala se Mia.
„Nejsi moc důvěřivá,“ usmívá se John. „Bude to plavat. Věř mi.“

Poslední hřebík je zatlučen na začátku odpoledne.

„Dobře. Připraveni ke spuštění na vodu?“
„Jo!“
„Cam, pomoz mi to dotlačit do vody,“ řekl John a šeptem dodal. „Ne aby to vypadalo příliš snadně.“

Přesunuli jsme vor do jezera. Z trpícího výrazu mé tváře to vypadá, že to bylo náročné, i když ve skutečnosti jsem to mohla udělat jen tak jedním prstem, klidně malíčkem.

„Ano, plave to!“
„Jasně. Všichni na palubu, honem na palubu.“

Vstupujeme na vor. John vor odstrčil tak, že pomalu plujeme po vodě směrem ke středu jezera.

„Všimněte si žebříku, který jsem přidal na bok,“ poznamenal John. „Můžeš ho používat na vylézání z vody, když si budeš chtít zaplavat. Ponoříš se a vylezeš ven. Ukážu ti to.“

Sundal si košili a skočil do vody. Vynořil se a okamžitě křičí. „No tak! Na co čekáš?“

Mia skočila do vody nohama napřed, rukou si zacpává nos a mizí pod vodou. Snowy přišel k okraji, spustil se dopředu a pak spadl do vody. S velkým žbluňknutím.

„No tak, Cameron!“ naléhá Mia, jakmile se vynořila.
„Cam na plavání moc není,“ vysvětlil jí John.“
„Mám raději pevnou zem,“ musím přiznat.

John obeplaval vor a vylezl po žebříku ven. Následovala ho Mia a pak Snowy. Jeho tlapky jsou na příčky příliš malé, takže jsem se natáhla dolů a vytáhla ho ven za kůži na krku. Je to nedůstojné, ale potřeboval pomoc.

„Je to skvělé, Johne! Děkuju ti za to!“ objala ho.
„Rádo se stalo, holčičko. A nezapomeň, že Cameron pomáhala.“
„Děkuji, Cameron!“ objala mě také.

„Hej!“

Sarah Connorová. Stojí nahoře na svahu, rukou si chrání oči před silným slunečním světlem. Sestupuje k nám na břeh jezera, zatímco my jsme několik desítek metrů od ní na voru.

„Tak tohle je to místo, kam všichni mizíte.“
„Docela hezké místo, co?“
„Je ta voda bezpečná?“
„Dost bezpečná i na pití, i když Cameron říká, že je dost hluboká. Není to dobré místo na dostání křeče.“

Zula si boty a džíny a brodí se vodou v blůzce a kalhotkách. Všimla jsem si, že její nohy jsou dlouhé, opálené a urostlé. Je štěstí, že je to Johnova matka, jinak bych mohla žárlit. Děvka.

„No to je úžasné!“
„Je to osvěžující.“

Několikrát obeplavává vor různými plaveckými styly: prsa, znak a krouživý pohyb známý jako motýlek.  Teď plave na znak.

„Ten vor už tady byl?“
„Cameron a já jsme ho postavili. Mia zde tráví většinu dní. Bude pro ní opravdu přínosem.“

Sarah Connoror doplavala k žebříku a vylezla na palubu. Sedla si a natáhla nohy, aby se na slunci vysušily. Její blůzka je nalepena na malých prsou. Alespoň něco máme společné.

„Víš, co mi připomíná tohle místo? Tu nádrž u Tijuany. Byla tam celá komunita. Všechny druhy šílenců tam chodili. Museli jsme získat povolení, abychom mohli dovnitř.“
„Ach, jasně, nádrž. To byla záchrana. Ten muž. Pamatuješ si na toho bláznivého hippiesáka, Marca? Chtěl dát LSD do zásob vod pro celé město.“
„Jasně, Marko. Chodil s holkou, která si říkala Měsíční květina.“
„Měsíční dítě. Věřila na Ufo. O každém světlu, které viděla na obloze, si myslela, že to jsou mimozemšťané, kteří si pro ní přišli, aby jí odnesli pryč.“
„I když to byla jen 747.“

John a jeho matka se smějí, připomínají si šťastné společné vzpomínky. Já nemám v paměti žádnou z těchto vzpomínek, protože jsem v té době nebyla součástí jejich života. Jsem moc žárlivá? Možná trochu.

Mia připlavala vedle voru s nafukovacím člunem. Vstala a zasalutovala. „Povolení vstoupit na palubu, kapitáne?“
John jí vrátil zasalutování. „Povolení uděleno, námořníku.“
Mia vytáhla Snowyho na vor a pak sama vystoupila. „Ahoj, Sáro!“
„Ahoj, Mio. Chodíš sem často?“
„Pořád. Je to mé nejoblíbenější místo na celém světě.“
„Takže tvůj otec ví, kde jsi?“
„Samozřejmě. Tatínek mě tu učil plavat. Viděla jsi, jaký vor John a Cameron postavili? Není to fantastické? Nemyslela jsem, že to bude plavat, ale on plave.“
„Je to moc hezké.“
„Jsem tak ráda, že jste přišli do našeho tábora. Všichni jste tak hodní. Doufám, že nás nikdy neopustíte.“

Sarah Connorová vypadá nepřítomně s bolestným výrazem ve tváři. Zdá se, že dokonce i Johna její slova rozrušila. Snowy typicky zvolil tuto chvíli pro setřesení přebytečné vlhkosti z kůže. Kapičky vody létají všude, včetně Sáry Connorové, která reaguje s očekávaným hněvem.

„Hej! Blbý pes!“

Haf! Haf! Haf!

„Neštěkej na mě!“
„Říká, že se omlouvá. Podívej se, tady,“ Mia jí ukazuje svůj iPhone. Bere ho, zírá na kajícná slova na obrazovce a potom se zeptala. „Dobře, co je to?“
„Dala mi ho Cameron. Řekne ti to, co Snowy štěká. Není to úžasné?“
Sarah Connorová se otočila a dívá se na mě. „Vyrobila jsi psí překladač? Tomu nevěřím.“
„Ale je to pravda!“ trvá Mia na svém. „No tak, zeptej se ho na něco.“
„Jaké je mé jméno?“ ptá se. Snadné. Snowy vrtí ocasem. Miluje mluvení s lidmi.

                                                                 Jsi Sarah! Já jsem Snowy!

„Kde to jsme?“

                                                      Mexiko! Snowy zatím nevidí Salmu Hayek!

„Byl jsi to ty, kdo v Los Angeles zasvinil můj zeleninový záhon?“

Snowy svěsil zahanbeně hlavu.

                                         Snowymu je to moc líto! Nepotrestá Sarah Snowyho?

Sarah Connorová se usmála a zavrtěla hlavou. „Psí překladač,“ vstala a řekla mi. „Ty jsi plná překvapení, že?“
„Ty to neschvaluješ?“
Přemýšlela a pak znovu zavrtěla hlavou. „Myslím, že to nemůže nikomu ublížit. Mio, neukázala si to otci, že ne?“
„Ne. Měla bych?“
„Ne. Bude to naše malé tajemství.“
„Dobře! Pojď Snowy, budeme zase plachtit. Acapulko, myslím.“
„Acapulco?“ zeptala se Sára Connorová, když Mia nasedla zpět do člunu a pádlovala pryč.
„To je tamta skála,“ vysvětluji. Sakra! Není to snad jasné?
„Dobře…“

„Hola!“

Další návštěvník. Tentokrát Carlos. Sestupuje po stejné trase, jako si vybrala Sarah Connorová, jenže nemá tak mrštné nohy, jako ona. V půli zakopl, a nemotorně se rozplácl na tvář. Rychle vstává, oprašuje si své oblečení a zároveň kleje plynně španělsky. Sarah Connorová se mračí a dívá se za Miou. Ta je příliš ponořena do hry se Snowym, než aby něčemu dalšímu věnovala pozornost.

Carlos dosáhl pobřeží bez další nehody a jeho mračení se změnilo na úsměv, když si všiml, jak málo toho má Sarah Connorová na sobě a kolik z jejího nahého těla je vidět.

„Co chceš?“ zeptala se chladně, až příliš si vědoma toho, na co se díval.
„Nemůže si člověk vychutnat ten pohled, Seňorito? Je to prostě ohromující. Jsi nádherná.“
„Co chceš, Carlosi?“
„Miquel mě poslal, abych tě našel.“
„No, našel jsi mě. Co se děje?“
„Miquel říkal, že to na co jste čekali, je tu.“

„Je to tady, Chi-Chi! Tak jak jsem slíbil, že bude.“

Miquel podává nyní již plně oblečené Sáře Connorové tlustý balíček.

„Všimněte si, že jsem to neotevřel. Takhle je vaše nová identita tajná i pro mě.“
„Díky, Miqueli.“
„Je mi potěšením. Pokud dokumenty nebudou takové, jaké potřebujete, řekněte mi to. Měl jsem s tím plagiátorem mnoho jednání. Může být umravněn, bude-li to nutné.“
„Jsem si jistá, že je vše v pořádku.“

Miquel se vrátil dovnitř svého přístřešku. Sarah Connorová trhá papíry, aby otevřela balík a chystala se prohlédnout dokumenty, když zaváhala. Přes cestu sedí Antonio na schodech svého přístřešku a dívá se na nás. „Pojďme někam, kde je víc soukromí,“ oznámila.

Jdeme dále od tábora. Nakonec jsme se dostali dost daleko od zvědavých očí a balíček byl znovu otevřen.

„Podle mě vypadají v pořádku. Tady, můžeš se podívat.“
Podala mi doklady. Skenuji je a porovnávám je s pravými, jejichž příklady mám ve své databázi. „Jsou dobře zpracované,“ připouštím.
„Dost dobré, aby ošálili celní kontrolu?“
„Myslím, že ano.“
„Dobrá. Odjíždíme zítra za svítání. Pojedeme do Mexiko City a chytíme letadlo zpět do států.“
„Nezapomněla jsi na něco?“ řekl John. „Letiště jsou nyní plná bezpečnostních rámů a rentgenů. Cameron se přes ně nikdy nedostane. Plus Snowy by nemohl být na palubě.“
„Co navrhuješ – další ukradený motorový člun?“
„Ty chytíš letadlo. Přemýšlel jsem o způsobu, jakým můžeme dostat Cameron a Snowyho přes hranice. Pojedeme… Hups!“

John zakopl, ale podařilo se mu vyhnout pádu. Ze země vyčnívá dlouhý řetěz. Ohnula jsem se a hodila ho stranou. Objevilo se ještě více řetězu. A pak se objevila díra v zemi.

„Co jsi to udělala?“ nasadila Sarah Connorová obviňující tón. Já můžu vždycky za všechno.
„Nic.“
„Možná, že je to stará důlní štola,“ navrhl John.
„Vidím schody.“

Dolů vedou dřevěné schody. Scházíme dolů se mnou vpředu pro případ nesnází. Dole je podzemní místnost nebo sklep, s rozměry zhruba 10x10 metrů, stěny jsou obloženy kovovými regály. Na policích jsou průhledné igelitové sáčky obsahující neidentifikovatelný bílý prášek.

Sarah Connorová zasténala a řekla. „“Ach ne! Miquely, ty idiote!“
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„Kokain,“ vysvětluje John. „Hádám, že Miquel se živí pašováním drog.“ Zvedl jeden průhledný igelitový sáček. „Pokud je to čistý kokain, pak tu musí být několik milionů dolarů. Co budeme dělat?“
„Co? Zakryjeme toto místo a budeme dělat, že o tom nic nevíme. Ráno stejně odjíždíme. To není naše starost. Nejsme proti-drogové. Jen jsem myslela, že má Miquel více rozumu, než aby se zapletl s drogami.“

Jdeme zpět nahoru po schodech. Venku na nás čeká Miquel, Antonio a Carlos a poslední dva na nás míří pistolemi.

„Ach Chi-Chi, co jsi to udělala?“ povzdechl si Miquel.
„Co jsem udělala? Co ty, Miquely? Drogy? Myslela jsem, že máš zásady.“
„Je to komplikované. To bys nepochopila.“
„Co je na tom komplikovaného?“
„Snažím se jen o to, abychom nebyli zabiti.“
„Myslíš svou ženu?“
„Nějací Kolumbijci věděli, že pašuju přes hranice zbraně. Chtěli, abych udělal totéž i s jejich balíčky. Odmítl jsem. Ne ale pro ně nebyla odpověď.“
„A peníze, které ti platíme, jistě věnuješ na charitativní účely?“ štěkl Antonio. „Dostal si za své potíže dobře zaplaceno. Co se stalo tvé ženě, byla tvoje chyba.“
„Prosím, Antonio,“ dožaduje se Miquel. „Znám ty lidi. Mají své vlastní tajemství. Nikomu neřeknou, co tu viděli.“
„Varoval jsem tě, když přijeli, compadré (španělsky kamaráde, pozn. překladatele). Přísahal jsi, že nebudou slídit. Zdá se, že ses znovu mýlil.“
„Nikomu to neřekneme. Zítra odjíždíme,“ trvá na tom Sarah Connorová. „Už nikdy nás znovu neuvidíte.“
„Myslím, že ne. Budeš mít tu čest, Miqueli? Když je znáš tak dobře.“

Miquelova ramena propadla. „Ne, to bys chtěl po mě moc. Odtáhněte je daleko odsud. A pohřběte je hluboko. Nechci, aby Mia našla jejich těla.“

Miquel odešel. Antonio nám svou zbraní naznačuje, abychom šli před ním. John se naklání a šeptá. „Počkejte na můj signál.“
„Nemluvit!“

Hlavní pistole jsme vtlačeni až hluboko do lomu. „Dobře, to je dost daleko,“ oznámil Antonio. „Zastavte a otočte se.“
John klesl na kolena a začal vzlykat. „Prosím, nestřílejte, já nechci umřít!“
Antonio se ušklíbl a řekl. „Zbabělý Gringo. Vsadím se o sto pesos, že čůrá do kalhot.“
„Prohráls, kteténe!“

John ho udeřil do rozkroku. To musí být zmíněný signál. Využila jsem příležitosti a udeřila Carlose do hrudi. Upustil zbraň a odlétl 4 metry daleko, než dopadl na zem. Nevstává. Sebrala jsem jeho zbraň a jednou vystřelila do Antoniovy lebky. Už se na zemi nesvíjí bolestí. Bolest mu už nikdy nebude působit potíže. Nebo cokoliv jiného, když na to přijde.

„Zatraceně, nebylo třeba ho zastřelit,“ nadává Sarah Connorová a vyrvala mi zbraň z ruky. „Mohli jsme ho předat policii.“
Vypálila další dvě kulky neškodně do země. „Proč jsi to udělala?“ zeptala jsem se.
„Miquel čeká, že uslyší tři rány.“
John se zeptal. „Co budeme dělat teď?“
„Jděte zpátky do tábora a pokuste se získat naše věci, aniž by vás viděli. Ty dva jim nebudou nejméně hodinu chybět. Jakmile budeme pryč, dáme tip policii. Řekneme jim, kde najdou drogy.“
„Za takové množství drog půjdou na dlouho do vězení.“
„Pokusil se nás zabít, Johne. Co tím chci říci – vymažeme ho z našeho vánočního seznamu.“

Vracím se do přístřešku. Mia sedí se Snowym na svém lůžku. Krmí ho proužky sušeného hovězího. Vytáhla jsem zpod postele tašku se svými věcmi. „Co to děláš?“ zeptala se.
„Odchod.“
„Kdy se vrátíš?“
„Nikdy.“
„Nechci, abys odešla.“
Říkám. „Pojď, Snowy.“
„Ne! Prosím, neber si Snowyho!“
„Je to můj pes.“
„Ale… ale…“ její malý obličej se zhroutil. „Nenávidím tě! Nenávidím vás všechny!“ křičí.

Vyskočila z lůžka a zamkla se v koupelně. Slyším ji za dveřmi plakat. Snowy žalostně naříká. Otáčí se ode mě na zavřené dveře koupelny, kde Mia hlasitě pláče v uzavřeném prostoru. „Dobře, půjdeš se mnou, nebo zůstaneš tady?“ zeptala jsem se.

Než jsem se dozvěděla, ke komu je opravdu loajální, ozvaly se z venku zvuky střelby. Automatické zbraně. A John a jeho matka mají pouze pistole.

„Počkej tady,“ nakázala jsem Snowymu. „A nenech dívku vyjít ven.“

Našla jsem je, jak se kryjí za jedním z přístřešků. „Roberto mě viděl,“ vysvětlil John. „On a Miguel mají Uzi, zatímco já jen polovinu zásobníku.“
„To bude stačit,“ ujišťuji ho a beru si od něho zbraň.

Vyšla jsem z úkrytu a postupovala na dva muže. Roberto vypálil dávku z Uzi do mé hrudi. Má podprsenka je roztrhaná. Pech. Byla moje oblíbená.

„El Diablo!“ křičí, když vidí, že na mě kulky nemají žádný vliv. Zvedla jsem pistoli a střelila ho dvakrát do hrudi. Miquel pomalu zvedá svou zbraň a uvědomuje si, že už na něj mířím. Zvedá ruce do vzduchu. Zaváhala jsem a ušetřila jeho život. Všechno je jednou poprvé.

John a Sarah Connorová dorazili k mému boku. Vyšla dopředu a tvrdě udeřila Miquela do čelisti. Trhl hlavou na stranu a z jeho úst vyrazil pramínek krve. „Ty ubohý zkurvysyne!“
„Neměl jsem na výběr, Sáro!“
„Vždycky je tu možnost volby. Jde jen o to, zda se rozhodneš dobře nebo špatně.“
„Co se mnou budete dělat?“
„Svážeme tě a zavoláme policii. Tvé drogové dny budou minulostí.“
„Oni mě dají do vězení.“
„Je to víc, než si zasloužíš. Ty jsi nás chtěl nechat zavraždit.“
„Prosím. Vezmou Miu pryč. Nemá žádné příbuzné, jen mě. Dají ji do sirotčince. Ty jsou v Mexiku hrozné.“
„Na to jsi měl myslet dřív.“
„Ach, zlatíčko, Chi-Chi. Je mi to moc líto, ale to nemohu dovolit.“

Jedním rychlým pohybem vytáhl zbraň ukrytou za svými zády a namířil přímo na mě.

Moje reflexy jsou rychlejší.

Mé míření je dokonalejší.

Má kulka je smrtelně přesná.

Miquel se zhroutil k zemi a svíral si ránu na hrudi, ze které crčela krev. „Chi-Chi,“ vydechnul. „Prosím, prosím tě, postarej se o Miu. Jestli to neuděláš kvůli mně, udělej to kvůli ní.“

Neexistují žádné další požadavky, žádná poslední slova. Jeho oči ztratily směr a jeho hlava klesla k jedné straně. Může být prohlášen za mrtvého.

Sarah Connorová kleje. John trpělivě čeká, dokud neskončí. „Co teď?“ zeptal se.
„Musíme se držet plánu.“
„Měl jsem na mysli Miu. Nemůžeme jí pohodit v nějakém hrozném sirotčinci.“
„Co navrhuješ – vzít jí s námi zpět do Ameriky?“
„Nebude to tak zlé.“
„Nejsme Walton, Johne. (zřejmě myšlena síť hotelů, která nabízí také hlídání dětí, pozn. překladatele)
„Ne, my jsme Connorovi. A to je to, co děláme. Neměli bychom nechat nikoho na holičkách.“

V Johnově hlasu je ocel. Autorita. Časný záblesk jeho budoucího já. Jeho matka se setkala s jeho pohledem, ale rychle se otočila pryč.

„Pojďme a zeptáme se jí. Možná s námi nebude chtít jít.“

Mia se stala hysterickou, když se dozvěděla, že je její otec mrtvý. To se dalo očekávat. Je to více než hodina a John s ní vede vážnou diskuzi.

„Mio, musíš si vybrat,“ říká laskavě. „Buď pojedeš do Ameriky a budeš žít s námi, nebo tě necháme policii a oni najdou někoho, kdo se o tebe bude starat tady v Mexiku.“
„Chci zůstat tady!“
„To nemůžeš, zlato, neměl by se tu o tebe kdo postarat.“
„Chci tu zůstat se Snowym!“
„Je mi líto. To nejde.“
„Pojedu s vámi pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
Významně pozvedla bradu. „Snowy bude můj pes.“
„Snowy je můj pes,“ připomínám.
„Tak já zůstanu tady! Je mi to jedno!“
John říká. „Cam, potřebuji, abys tu byla větší osobností.“
„Chceš, abych byla vyšší?“
„Vzpomeň si nedávno v LA, když si byla na pokraji… však víš,“ řekla Sarah Connorová. „Říkala jsem ti, že máš vůči mně dluh.“
„Ne dnes, ne zítra, ale jednoho dne.“
„Ten den nastal teď.“
„No dobrá. Snowy je Miin pes.“
„To myslíš vážně?“
„Ano.“
„Pak jsme si kvit.“

Odnesla jsem Miquelovo tělo do podzemní místnosti a umístila ho vedle ostatních subjektů. Sarah Connorová za mnou po schodech nese kontejner benzinu. Vylévá obsah na těla a regály naložené drogami. Vystoupili jsme zpět na vyhasínající denní světlo. Je téměř soumrak, z teplého dne se stává dusný večer.

„Je to všechno?“
„Ano.“
Vzdychla. „Nemuselo k tomu dojít. Mohli jsme to udělat jinak.“
„Minulost je to, co bylo. Současnost je to, co prožíváme.“
„Ach, velmi hluboká myšlenka. Z knihy?“
„TV. Mladí a neklidní.“
„Ty sleduješ seriály?“
„Pomáhá mi to ve zdokonalování hovorové mluvy. To čumíš, Biatch (to je nějaká postava ze Star Wars, pozn. překladatele).“

Vytáhla z kapsy stříbrný zapalovač a otevřela ho. Objevil se malý plamen, blikající v lehkém vánku. Vypadalo to, že se ho chystala vhodit do podzemní místnosti, než zaváhala a stáhla ruku. Plamen zhasnul.

„Udělám to, jestli jsi choulostivá.“
„Nejsem choulostivá. Je to jen… tomu bys nerozuměla.“
„Zkus to.“
„Je to všechno moje vina. Ta malá holka je sirotkem kvůli mně. V Los Angeles šli věci špatným směrem tak rychle. První bezpečný dům, pak druhý. Připadá mi, jako by se všechno rozpadalo pod nohama. Potřebuji někoho, koho znám. Někoho, komu jsem mohla věřit. Nebo si to alespoň myslet.“
„Obchod s drogami je od jak živa nebezpečný. Je pravděpodobné, že by Miquela stejně zabili, až by jednou jeho užitečnost skončila.“
„To mi mělo udělat líp?“
„Nevím. Mělo by?

Zavrtěla hlavou. Zapalovač je zažehnutý. Tentokrát ho bez váhání hodila do díry v zemi.

Sledujeme, jak plameny všechno pohlcují. Přichází John. Nese černý kufřík. „Našel jsem ho pod postelí Antonia,“ vysvětluje. „Podívejte se.“

Otevřel kufr. Uvnitř jsou úhledné svazky použitých dolarových bankovek.

„Sto tisíc dolarů, brát nebo nechat.“
„Peníze z drog.“
„Myslím, že ano. Co s tím mám udělat?“
„Je mi to jedno. Hoď to do ohně.“
John váhá. „Budeme potřebovat cestovní doklady pro Miu. Můj plán bude stát peníze. Myslel jsem, že použijeme, co potřebujeme a zbytek darujeme na charitativní účely, než odjedeme.“
„Dobře. Myslím, že máš pravdu,“ řekla Sarah Connorová tichým tónem bez života. „Jak je té holce?“
„Jak bys čekala. Chvilku vypadá v pořádku a za minutu pláče.“
„Půjdu za ní a uvidím, jestli nechce něco k jídlu.“

John a já zůstáváme. Díváme se na vzdouvající se plameny. Jsou podivně uchvacující.

„Máma obviňuje sebe.“
„Ano.“
„Není to její chyba.“
„Ne.“
„Doufám, že děláme správnou věc, s tím, že jede Mia s námi.“
„Nebudeme to vědět, dokud to nezkusíme.“
„Víš něco o Mie v budoucnu?“
„Ne. Ale…“
„Co?“
„K některým svým vzpomínkám nemám přístup. Jsou umístěny za firewallem.“
„Kým?“
„Tebou, samozřejmě.“
John se mračí. „Proč bych to dělal?“
„Pravděpodobně, aby moje předchozí znalosti neovlivňovaly má rozhodnutí v této časové ose.“
„Nemohu uvěřit, že bych tu dívku nechal samotnou, kdybych to mohl zastavit. Musím být ubohý zkurvysyn, když jsem to dopustil.“
„Ale pořád hezký.“

To není útěcha. Ani jsem nečekala, že by mohla být.

43 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 42.

MEXIKO DEN SEDMÝ

Andre Cordoba. To je jméno padělatele, který vytvořil naše pasy a doklady totožnosti. John našel jeho jméno a adresu mezi papíry v Miquelově přístřešku. Žije v Guadalajaře. Pokud se má Mia s námi vrátit do Spojených států, bude potřebovat kvalitní falešné dokumenty. Musíme ho poctít svou návštěvou.

Guadalajara. Město s jedním a půl miliony lidmi. Druhé největší v Mexiku a deváté největší na americkém kontinentu. Recituji tato fakta, dokud mi Sarah Connorová nepohrozila, že mi vrazí do úst ponožku. To znamená, že chce, abych držela hubu. Neznamená to, že mi chce do příslušného otvoru vložit skutečnou ponožku. Ne, nebudu dělat dvakrát stejnou chybu.

„Tady je to,“ oznamuje John, kontroluje mapu s dokumenty, na kterých byla napsána adresa Andreho Cordoby. „Toto budova. Apartmán 3B. Docela pěkná čtvrť na místní poměry.“
„To by také měla být, protože on už má našich devadesát tisíc. Johne, zůstaň tady s Miou. Ty pojď se mnou.“

Sarah Connorová a já jdeme do bytového domu. Vedle vchodových dveří jsou tlačítka a jmenný seznam obyvatel. U apartmánu 3B není uvedeno žádné jméno. Přesto stiskla tlačítko.

„Si?“
Mužský hlas vycházel z malé kovové mřížky. „Seňor Andre Cordoba?“
„Kdo to chce vědět?
„Jsme přátelé Miquela Norguerra. Rádi bychom s vámi mluvili o obchodní záležitosti.“
„Neznám nikoho toho jména.“
„Jste Andre Cordoba?“
„Je mi líto, nemohu vám pomoci. Prosím, nechte mě nepokoji.“
Sarah Connorová se obrátila ke mně. „Lže?“
„Stres v jeho hlase postupně narůstal. Analýza ukazuje, že mluvil nanejvýše napůl pravdu.“
„Mohla bys říct, ano, lže.“
„Ano, lže.“
„Otevři dveře.“

Zatlačila jsem na dveře. Zámek odolává nanosekundy a pak povoluje. Dveře se otevřely.

Sarah Connorová vytáhla svou zbraň. „Pamatuj si, že ať se stane cokoliv, potřebujeme ho živého.“
„Nemám u sebe zbraň.“
„Ty sama jsi zbraň.“

To zní podezřele – jako kompliment.

Běžíme po schodech. Dveře 3B nacházíme snadno. Sarah Connorová hovoří přes dřevěné dveře.

„Seňore Cordobo? Jsme Miquelovi přátelé. Už jsme spolu hovořili. Kdybyste nás mohl jen vyslechnout.“
„Jděte pryč,“ tlumený hlas vychází zevnitř. „Přestaňte mě obtěžovat. Zavolal jsem policii. Budou tu každou chvíli.“

Sarah Connorová se na mě podívala. Zavrtěla jsem hlavou. Další lež.

„Blafujete, seňore Cordobo. Nikdo ve vaší branži by nechtěl upoutat pozornost policie.“

Žádná odpověď. Uvnitř je ticho.

„Otevři dveře.“

Opět jsem zatlačila. Opět minimální odpor. Dva zámky a zevnitř malý kovový řetěz. Na konci široké předsíně se na nás dívá člověk, jeho ústa jsou překvapením vytvarována do perfektního O. Je malý, v pozdním středním věku a má na sobě kalhoty a v nich zastrčenou bílou košili. Udělal krok zpět, když jsme vstoupili do jeho apartmá.

„Prosím vás, mám tu něco málo peněz. Co mám, je vaše.“
Sarah Connorová zvedla nějaký dopis ležící na stolku. „Všechny jsou adresovány Andre Cordobovi. Pojďme rovnou k věci. Jste to vy, ne?“

Neochotně kývl.

„Před několika dny jste udělal nějakou práci pro Miquela Norguerra, včetně tohoto cestovního pasu a dvou dalších,“ ukazuje mu pas.
„Vy nejste od policie?“
„K ní máme daleko.“
„No dobrá. Je to moje práce, to přiznávám. Děje se něco?“
„Ne, potřebujeme jen ještě jedny doklady. Pro holčičku. A musíme je mít dnes.“
„Dnes? To je nemožné. Tyto věci nějakou dobu trvají, musejí být dodrženy postupy, nemůže se to uspěchat.“
„Možná tohle změní váš názor. Ukaž mu kufřík.“

Položila jsem Antoniův kufřík na sedačku a odjistila spony. Oči Andreho Cordoby se rozšířily, když uviděl peníze. Strach v jeho očích vybledl a byl nahrazen chamtivostí. Je to až příliš dobře známá lidská reakce.

„Je to asi devadesát tisíc dolarů. Použitých. Nevysledovatelné. Neptejte se, jak jsme k nim přišli.“
„Jen pas?“
„A doklady totožnosti. Povolení. Rodný list. Zcela novou identitu…“
„Budu potřebovat datum narození, fyzický popis a fotografie subjektu.“
„Můžu vám dát více než to,“ vytáhla svůj mobilní telefon. „Johne? Přiveď Miu nahoru. Ano, všechno je v pořádku. Co?“ zamračila se. „Proč ten pes nemůže zůstat v autě? Dobře, přiveď ho také.“

Chudák Snowy. Nemá rád, když je z něčeho vynechán. Bude chtít také své foto. Je velmi ješitný.

John, Mia a Snowy za námi přišli nahoru. Andre Cordoba pořídil několik digitálních fotografií Mii a pak vstoupil do svého studia, kde bude připravovat falešné dokumenty. John zavedl Miu do obývacího pokoje a zapnul televizi. Našel kanál s kreslenými seriály a Mia se dívá na Kim Possible, americkou dospívající dívku, která používá své schopnosti a vynalézavost, aby zachránila svět. Nepřipomíná vám to někoho? Ano, opravdu. Je stejná jako já, jen má špičatá prsa a nereálně úzký pas. Jak se jí podařilo získat tak úzký pas? Mám podezření na pročišťování a diuretika (to jsou prášky, které odvátí z těla vodu, takže se to dá jinak nazvat jako pilulky na hubnutí, pozn. překladatele).

Andre Cordoba pracuje celé odpoledne. John sleduje jeho práci, částečně kontroluje, zda nás nepodvádí, a částečně proto, že nemá co jiného na práci. Studio má několik nejmodernějších tiskáren a supervýkonných počítačů, do kterých Seňor Cordoba zadává Miinu novou falešnou identitu.

„Jakou má ta dívka krevní skupinu?“
John pokrčil rameny. „Obávám se, že to nevím.“
„Dám skupinu 0. Je nejvíce rozšířená. Statistika hraje v její prospěch.“
„Jak jste se dostal k této branži, Seňore Cordobo?“
„Před deseti lety jsem pracoval v tiskárně, která dělala práci pro vládu, různé úřední dokumenty a podobně. Měl jsem manželku a tři malé dcerky. Peněz bylo málo. Bydleli jsem v dvoupokojovém bytě v Mexiko City. Neustále jsem se bál, jak budu platit účty. Pak přišel jeden muž, kterého jsem nikdy před tím neviděl a nabídl mi peníze.
„Miquel.“
„Ano. Zdálo se, že o mně hodně ví a byl soucitný s mou nepříjemnou situací. Zeptal se mě, zda bych mohl získat nějaký speciální papír používaný pro tisk cestovních pasů. Nabídl mi trojnásobek měsíčního platu, pokud to udělám. Byla to nabídka, kterou jsem těžko mohl odmítnout. Brzy jsem mu dodával papír, inkoust a správná razítka pro oficiální dokumenty. Dokázal jsem poradit s různými technikami, které jsou v procesu tisku potřeba. Po čase jsem se rozhodl začít dělat na volné noze. Je to – jak to říkáte? – mnohem lukrativnější. Mnoho lidí si přeje být někým jiným, než ve skutečnosti jsou.“
„A velmi ilegální.“
Pokrčil rameny. „Nepovažuji se za svatého. Jen pracovitý člověk, který se snaží zajistit svou rodinu. Pokud s tím bůh nesouhlasí, jsem si jistý, že to zjistím, až bude čas.“ Pokřižoval se. „Jako my všichni.“

„Zmínil jste se o ženě a třech dcerách. Bydlí s vámi tady?“
„Ne. Moje žena a já jsme se rozvedli. Žije na pobřeží. Vidím své holky jednou, dvakrát za měsíc. Není to ideální, ale…,“ další pokrčení ramen. „Alespoň jim teď můžu dopřát kvalitní vysokou školu a umožnit jim, aby mohli žít ve svých vlastních bytech.“
„A vaše manželka se nediví, kde berete peníze, že si můžete dovolit bydlet na místě, jako je toto a platit poplatky za vysokou školu?“
„Od té doby, co jí platím alimenty, tak se moc nestará o to, kdo jsem a co dělám. Nebo odkud pochází peníze.“
„Omlouvám se.“
Úsměv. „Takový je život.“

Venku je už tma, když jsou dokumenty konečně připravené. Mia usnula na gauči. John jí nese k autu, Snowy mu kluše věrně v patách.

Sarah Connorová zkoumá dílo Anreho Cordoby. „Projdou i celní kontrolou?“
„Samozřejmě. Já bych raději nechal schnout inkoust několik dní, ale byli jste neústupní, že to musí být hotovo ještě dnes. Jen aby ta holka na sobě měla jiné šaty než na fotografii. Mohlo by se to vypadat podezřele.“

Kufr obsahující peníze je předán. Andre Cordoba ho otevřel a vytáhl svazek bankovek. Drží je blízko u obličeje a čichá k nim, jako by ne úplně věřil, že jsou pravé.

„Jsou to drogové peníze,“ informovala ho Sarah Connorová. „Pokud se nás pokusíte podvést nebo upozorníte orgány, stačí jeden telefonát a přijdou vám to tu prohledat velmi nepříjemní lidé.“
„Nemusíte mít žádné obavy. V mé branži je určitá diskrétnost braná jako standart.“
„To ráda slyším. Sbohem, Seňore Cordobo.
„Ach… Poslední věc. Uvidím ještě znovu Miquela?“
Sarah Connorová odvrátila oči. „Obávám se, že ne.“
„Aha. Myslel jsem si to. To je moc špatné. Musím mu za mnohé poděkovat a přes všechny jeho nedostatky ho mám docela rád.“
„Jo. Znám ten pocit.“

Blíží se půlnoc, když se dostáváme k letišti v Guadalajaře. Čekáme v odletové hale, zatímco Sarah Connorová kontroluje odletové terminály a rozhoduje se, který let chytit.

„Je tam odlet do San Diega za třicet minut,“ oznámila. „Mám pro nás dvě zarezervovaná místa. Ubytujeme se v hotelu a budeme tam na vás čekat.“

Miu je třeba před vstupem na palubu letadla probudit. Jak se dalo čekat, je naštvaná, že si nemůže vzít Snowyho sebou.

„Chci jít se Snowym!“
John si dřepl tak, že Jeho tvář byla na úrovni Mii. „Vysvětloval jsem to už dříve,“ řekl pevným hlasem. „Tento plán by nefungoval, pokud bys jela s námi. Uvidíš Snowyho velmi brzy.“
„Slibuješ?“
„Absolutně. Teď běž s mámou. Nikdy před tím si nebyla v letadle?“
„Ne.“
„No, tak to bude dobrodružství. Můžeš o něm za pár dní vyprávět Snowymu.“

Zůstáváme na terminálu a sledujeme, jak nastupují do svého letadla. Nejsou žádné problémy s doklady. Andre Cordoba odvedl svou práci dobře.

Po vzdálení se z dohledu John řekl. „Radši půjdeme. Do Cancúnu je to dlouhá cesta. Myslíš, že se můžeme vměstnat mezi páry oslavující jarní prázdniny?“
„Ty vole, jsem na to celá žhavá.“
„Právě jsi mi řekla vole?“
„Zdálo se mi to vhodné.“

MEXIKO DEN DESÁTÝ

„Udělej to! Udělej to! Udělej to!“

Tyto slova se valí všude kolem a poté přichází požadavek.

„Udělejtoudělejtoudělejto!“

Brzy jsou od sebe navzájem nerozeznatelné i slabiky, všichni dohromady je prozpěvují, nebo spíše za horké noci halekají.

Jsem na pláži v Cancúnu, mexické rekreační oblasti. Kolem mě se vyskytuje tucet, či více teenagerů, studentů, kteří sem přijeli na jarní prázdniny. Táborový oheň osvětluje scénu. Podivné, jak tohle vše může být součástí Johnova plánu, jak dostat nás a Snowyho přes hranice bez povšimnutí úřadů.

„UDĚLEJ TO! UDĚLEJ TO! UDĚLEJ TO!“

Hlasitější a naléhavější, požadavek nebude odepřen. John a já vystupujeme jako vysokoškoláci, kteří jsou součástí davu. Náš příběh je, že naše peníze a auto byly ukradeny, když jsme přijeli a potřebujeme se dostat zpět přes hranice. Jeden pár měl pro naši fiktivní situaci pochopení. Troy a Khandi, dva studenti dějin na Univerzitě v San Diegu. Khandi je teď přede mnou. Právě prohrála sázku a nyní musí splnit jakýkoliv požadavek.

Požadavek, aby mě celou jednu minuty líbala na rty.

Khandi je velmi opilá stejně jako mnoho dalších teenagerů. I já bych byla, kdyby na mě alkohol měl alespoň malý účinek.

„Je mi líto, Cam. Jdu na to!“

Khandina tvář zrudla a vrhla se na mě. Cítím, jak se její rty přitiskly na mé. Slyším povzbuzující pokřik od přihlížejících. Cítím, jak její jazyk olízl mé rty a vkradl se do mých úst. Mohla bych ho snadno ukousnout a spolknout. Ale to neudělám. Není to součást plánu.

Mé senzory si nemohou pomoci a analyzují Khandiny sliny. Alkohol je na mém HUD označen červeně a jeho hladina se blíží do blízkosti toxické hladiny. Je s podivem, že Khandi ještě stojí, natož že je schopna se se mnou mazlit s takovou horlivostí.

Konečně minuta uplynula. Další aplaus. Khandi se oddělila od mých rtů a nesměle se usmála. Je to atraktivní dívka s blond vlasy a s dobře tvarovanou postavou, jen sotva zakrytou tím, co má na sobě. To je důvod, proč si ji a Troye vybral John jako náš odvoz? Říkám si, že je to náhoda. Stále budu ráda, když se plán podaří a my budeme součástí jejich společnosti.

Hry pokračují. Jiný chlapec prohrál svou sázku a musel vběhnout nahý do oceánu. Je tak kontaminovaný alkoholem, že sotva ví, kde je oceán a bezradně se potácí po pláži, jeho křivky jsou jasně ozářeny v záři ohně. Pak někdo zakřičel. „Hele, pojďme všichni do naha!“

Tento návrh vyvolal salvu pokřikování a řvaní. Najednou je pláž plná teenagerů sprintujících do vody, při běhu odhazují své oblečení. Brzy jsme u ohně zůstali jen John a já, i Khandi se podařilo doklopýtat až k vlnám. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „Když v Římě…“
„Nejsme v Římě,“ připomínám.
„Když v Cancúnu…“

Vzal mě za ruku a společně běžíme k oceánu a přitom shazujeme naše oblečení.

MEXIKO DEN JEDENÁCTÝ

„Takže policajti ještě netuší, kdo ukradl vaše auto?“
„Ne. Bylo mi řečeno, že vyšetřování stále probíhá. Pravděpodobně je teď někde na prodej v Mexiko City.“

Johnovi lži jsou Trojem, přítelem Khandi, přijímány jako pravda. Je za volantem svého vozu, stříbrného BMW, a rád se chlubí jeho výkonem. Jsme několik hodin od Cancúnu a rychle se blížíme k hranici. Snowy je v kufru, v bezpečně upraveném cestovním zavazadle. Bylo mu jasně řečeno, že nesmí štěkat, dokud nebudeme bezpečně v Americe. Dokáže splnit tento úkol? Myslím, že ano.

„Jaké auto jsi říkal, že to bylo?“
„Porsche 911. Dar k maturitě.“
„Hezký! Doufám, že jste ho měli pojištěné.“
„Jo. Žádný strach. Je to věc principu, víš? Přijeli jsme sem strávit hezký čas a stane se tohle. Plus přijít o všechny své peníze. Opravdu jsem nechtěl zavolat domů rodičům, aby nám pomohli. Nebyli nadšení z toho, že pojedu trávit jarní prázdniny až tak daleko na mexické pobřeží. Je dobře, že jsi nás odvezl.“
„Chápu tě, chlape. Moji rodiče jsou úplně stejní. Zpropadení republikáni. Nikdy ve svém životě neprožili ani jeden den naplno. Doufám, že chytí hajzla, který vás okradl.“

Já sedím na zadním sedadle vedle Khandi, která je sesunutá s velkými slunečními brýlemi přes oči. Nemá je proto, aby ji chránily před sluncem. Místo toho jí maskují krvavé podlitiny v očích před lidmi. Toxická hladina alkoholu, který včera konzumovala, si vybrala svou daň.

„Jsi tam v pořádku, kotě?“ zeptal se Troy.
„Fajn. Jen, kdyby ti lidé přestali křičet.“
„Nikdo nekřičí, miláčku.“
„Pořád křičí!“ Khandi se zamračila a drží se za hlavu.
„Je to tím, že máš kocovinu.“
„Už nikdy nebudu znovu pít.“
„To jsi říkala i minule.“
„Myslím to vážně!“
„To jsi říkala minule taky.“
„Prase!“

„Bývá trochu podrážděná, když má kocovinu,“ vysvětluje Troy.
Khandi říká. „Zastav, budu zvracet.“
„Nemůžu zastavit, kotě. Je tu provoz.“
„Tak otevři okno. Já budu určitě zvracet.“

Zadní okno bylo staženo dolů. Khandi protáhla ven horní část svého těla. Slyším zvuk říhání. Pak padla zpět na sedadlo a zaujatě na mě zírala.

„Jak to, že jsi tak v pohodě? Vypila jsi toho stejně jako já.“

Neodpovídám. Alkohol, který jsem spotřebovala, je v uzavřené nádobě hluboko v mé hrudní kosti, nedotčený od okamžiku, kdy byl nalit. Nemám krevní oběh, který by ho absorboval, nemám ledviny na filtrování, a nemám močový měchýř na vyloučení. Jsem chodící barový šejkr.

„Hádej. Cameron zná své hranice,“ navrhl Troy.
„No a já ne?“
„Ty pro tebe byly docela zbytečné.“
„Nechtěla jsem dělat žádnou hloupost, že ne?“
„Myslíš, jako muchlování se s Cameron? Wow! To bylo tak žhavé.“
„Prohrála jsi sázku,“ vysvětluji. „Neměla jsi na vybranou.“
„Ó bože. Jazyky nebyly?“

Potvrzuji, že jazyky byly zapojeny.

„Ale nic jiného?“
Troy řekl. „Myslíš kromě masového nahého koupání potom?“
„Ó, bože! Není divu, že jsem dnes ráno nemohla najít kalhotky! Prosím, řekni, že mě nikdo nenatáčel na kameru.“
„Nikdo neměl kameru,“ ujišťuji ji. „O tom jsem se přesvědčila.“
„Vidíš? Alespoň, že Cameron má hlavu na závitu.“
„Vlastně je přivařená,“ opravuji.

Zřejmě je to velmi legrační vtip. Kdo ví?

Přijíždíme k hraničnímu přechodu, zařazujeme se do malé fronty vozidel, které čekají na vjezd do Ameriky. Troy říká. „Dáte mi všichni své pasy?“
„Jasně,“ odpověděl John a podal mu svůj a můj.
„Skvělé. To bude hračka, věřte mi. Dělal jsem to už tisíckrát.“
„Dvakrát,“ říká Khandi. „Byli jsme v Cancúnu dvakrát, Eso.“
Troy se rozpačitě ušklíbl. „Budeme pořádku. Alespoň do té doby, než najdou balík trávy, který pašuju.“

Ticho.

Troy vyprskl smíchy. „legrace! Lidi, podívejte se na vaše tváře!“
„Opravdu legrační,“ lže John a nuceně se usmál.

Celní úředník přišel k nám a vzal si pasy. Bedlivě je prozkoumal a poté se dívá okny do vozidla. „Co je s tou dívkou?“ zeptal se, když si všiml Khandi.
„Příliš mnoho tequily,“ vysvětlil Troy.
„Oslavenci jarních prázdnin, jo? Jo, dnes už jsme tu několik z vás měli. Jste v pořádku, slečno?“
„Jasně. Pokud všichni přestanete křičet.“

Úředník nám vrátil pasy. „Otevřete kufr,“ požádal.

Zmizel za vozidlem. Ačkoliv John vypadá na venek klidně, vím, že uvnitř je napjatý. Pokud by si Snowy zvolil tuto chvíli pro štěknutí, nebo udělal něco, čím by odhalil svou přítomnost, plán by se nezdařil.

Kufr je zavřen. Úředník na nás mávl, ať pokračujeme dále. „Jeďte bezpečně.“
„Jasně, Amigo. Adios, Mexiko!“

Troy sešlápl plyn a vjíždíme do Ameriky.

Troy a Khandi nás vysadili v parku v centru San Diega. Všichni vágně slibujeme, že zůstaneme v kontaktu a někdy v blíže neurčené budoucnosti se sejdeme. Jsme neupřímní. Už se nikdy neuvidíme.

Poté, co jsme zůstali sami, John položil na lavičku kufr a otevřel spony. Snowy vystrčil hlavu ven.

„Jsi v pořádku, chlapče?“ zeptal se John, vyzvedl Snowyho ven a položil jej na zem.

                                                                              Snowy neštěkal!

„Jsi skvělý. Jdi se proběhnout a protáhni si nohy. Zavolám mámě a řeknu jí, že jsme tady.“

Mia a Sarah Connorová dorazili o dvacet minut později. Mia je samý úsměv, jakmile spatřila Snowyho.

„Snowy! Hádej, koho jsme viděli v letadle – Salmu Hayek! A máš pravdu – má velký kozy!“ chichotá se. „Řekla jsem kozy!“ ona a Snowy se chichotají. Zdá se, že je to slovo velmi pobavilo.

„A viděli jsme film, kde muž ve svém domě svázal balónky, vznesl se do vzduchu a zažil dobrodružství. To je to, co budeme dělat. Seženeme si své balónky a vzneseme se do nebe za dobrodružstvím!“
„Hodně štěstí s tím,“ ušklíbla se Sarah Connorová.

Vedle nás se prohnali dva teenageři na kolečkových bruslích. Mia se na ně dívá a její oči se rozšířily úžasem.

„Co je to?“
„Kolečkové brusle,“ vysvětlil jí John.
„Chci kolečkové brusle!“
„A spadnout a zlomit si vaz? To si nemyslím,“ řekla jí Sarah Connorová.
„Chci kolečkové brusle!“ naléhá Mia. „A pár i pro Snowyho.“
„Dva páry. Má čtyři nohy,“ připomínám.
„Nepodporuj ji v tom,“
„Můžu všem koupit zmrzlinu?“ navrhl John.

Mia se uklidnila, ačkoliv vypadá stále smutně kvůli bruslím.

John se vrací se čtyřmi zmrzlinami. Jednu položil na zem pro Snowyho.

„Ty jsi nekoupil zmrzlinu Cameron?“ zeptala se Mia.
„Je alergická na laktózu (alergie na mléčné výrobky, pozn. překladatele), informoval jí John.
„Co to znamená?“
„To znamená, že má po zmrzlině vyrážku.“
„Fuj!“

Fuj, opravdu.

Když je zmrzlina dojedena, projel kolem nás chlapec na Skateboardu. Miiny oči se rozšířily velkým úžasem ještě jednou.

„Co je to?“
„Skateboard.“
„Chci Skateboard!“
„Před chvilkou jsi chtěla kolečkové brusle.“
„Chci kolečkové brusle a skateboard!“
„Dobře, to nejde. Jsi na to moc malá.“
„Táta by mi to dovolil!“ její brada se chvěje. „Stýská se mi po tatínkovi. Chci jít domů!“

Rozplakala se. Čelist Sáry Connorové se sevřela a vypadá vzdáleně. John si povzdechl a řekl. „Počkejte tu.“

Zastavil skateboardistu. Konverzují spolu. Pak mu předává peníze. John se k nám vrací se skateboardem v podpaždí. Podává ho Mie.

„Tady ho máš.“
„O…O… Opravdu?“
„Chceš, abych ti ukázal, jak se na tom jezdí?“
„Jo!“

John jí předvádí základní techniky jízdy a Mia brzy vylezla na prkno a jede po asfaltové cestě. Nestará se o to, že tam někdo běží, a že se jí skoro každý musí vyhýbat.

„Musí se naučit, že nemůže mít všechno, co vidí,“ říká Sarah Connorová a složila si ruce na prsa.
„Já vím. Prostě jen nemám rád, když je nešťastná.“
„Měli bychom jít. Musíme se dostat zpátky do Los Angeles.“
„Nemůžeme je nechat pár minut?“
„Johne, jsou tam věci, které musíme udělat.“
„Není tohle, za co bojujeme? Aby si holčičky mohli hrát v parku na sluníčku se svými psy?“
„Pět minut.“
John si povzdechl. „Dohodnuto.“

44 Naposledy upravil: Kackahaluzova (9.3.2011 19:45:52)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 43.

Pondělí:

Santa Monica. John, Sarah Connorová, Mia, Snowy a já jsme v pronajatém Fordu Surburban. Právě jsme si vyzvedli klíče od našeho nového bezpečného domu.

„Tady lidé opravdu žijí v takovýchto domech?“ ptá se Mia s tváří natlačenou na boční okno.
„Hm.“
„Proč je všechno tak zelené?“
„Klima je tu méně kruté, než v Mexiku,“ vysvětlil jí John. „A je tu více srážek. Rostliny lépe rostou.“
„Bude mít náš dům zahradu?“
„Něco lepšího,“ odpověděla Sarah Connorová. „Za částku, kterou nás stojí pronájem.“

Zatočili jsme do široké ulice, krajnice jsou lemované trávou, mezi vjezdy jsou rovnoměrně rozmístěny palmy, které stíní bazény.

„To je ono. 26 Madison,“ řekla Sarah Connorová. Surburban zastavil. Vzdychla a opřela si hlavu o volant.

„Co se děje?“ zeptal se John.
„Podívej se na mě, Johne. Mám tři děti a psa. Jezdím v Surburbanu a bydlím v rodinné čtvrti. Nakonec se to stalo. Jsem jako má matka.“
John jí pohladil po zádech. „Hele, není to tak špatné.“
„Nikdy jsi mou matku nepoznal.“

Jakmile jsme vstoupili do domu, Mia a Snowy běží po schodech nahoru. John a já je následujeme klidnějším tempem.

„Ó, může to být můj pokoj?“ zeptala se Mia.
„Nechceš nejprve vidět i ostatní?“
„Ne, já chci tenhle!“
„Dobrá tedy. Tohle je tvůj pokoj.“

Mia zamířila k oknu. „Podívej – na naší zahradě je bazén! Můžeme si hrát na lodě! Pojď, Snowy, pojďme se podívat!“
Společně běží zpátky dolů po schodech. Sarah Connorová křičí. „Neušpiň si šaty, jsou nové!“

John a já se díváme z okna, jak Mia běží přes terasu, odkopává své boty a plně oblečena skáče do bazénu. Snowy jí následuje.

„Ale ne,“ zasténal John. „To nebude hezké.“

To není. Sarah Connorová Miu komanduje za to, že jí neposlechla. Ona křičí nazpět. Snowy do vřavy přidává svůj štěkot. Hádka končí tím, že Mia nazvala Sáru Connorovou protivnou starou čarodějnicí.

„Slyšeli jste, jak mě ta holka nazvala?“ obrací se na nás nahoru.
„Protivná stará čarodějnice,“ opakuji.
„Je tak neukázněná.“
„Mami, musíš jí dát víc času. Prožila toho hodně.“
„Takže jí mám nechat dělat, co se jí zlíbí?“
„Já byl takový, jako ona, vzpomínáš? Čím více se Frank a Janelle snažili něco prosadit, tím více jsem se bouřil. Když řekli, že mám být doma v určitý čas, přišel jsem o hodinu později, pokud vůbec. Zkus to na ní jednoduše. Více much chytíš na med než na ocet.“
„Proč chcete chytat mouchy?“ zeptala jsem se. Jsem ignorována.
„Musí se naučit dělat, co se jí řekne.“
„Každý umí milovat dobře vychované dítě. Chce vědět, jestli jí budeš mít ráda, i když zlobí.“
„Chceš jíst mouchy, které chytíš?“ trvám na své otázce. Opět jsem ignorována. Upřímně řečeno, klidně bych mohla být neviditelná.

Mia je uvnitř a leze po schodech, takže vydává více hluku, než je nezbytně nutné. Objevila se ve dveřích a vypadá mokře a ucouraně, přesto má tvrdohlavý trucovitý výraz na tváři, a čeká na další hádku.

Sarah Connorová však překvapuje ji, i nás všechny, úsměvem. Úsměvem? Kdo je tady podvodník?

„Podívej, jak vypadáš. Sundej si ty mokré šaty. Přinesu ti suchý ručník.“
„Ty na mě nejsi naštvaná?“
„Samozřejmě, že na tebe jsme naštvaná. Zničila jsi velmi pěkné šaty.“
„Jsou to pěkné šaty,“ připustila Mia.
„Možná, že když je vyperu, budou v pořádku.“

Mia si svlékla své mokré oblečení a zabalila se do suchého ručníku.

„Chceš se před večeří osprchovat a smít zápach chloru z tvých vlasů?
„Myslím, že…“ kousla se do rtu, o něčem přemýšlela a pak promluvila. „Promiň, že jsem tě nazvala protivnou starou čarodějnicí.“
„Omluva přijata. Teď jdi do sprchy.“

Když odešla mimo pokoj, obrátila jsem se k Johnovi a řekla. „S tvou matkou je něco velmi v nepořádku. Je milá.“
„Neboj se,“ usmál se John. „To nemůže vydržet dlouho.“

Úterý:

Navzdory skutečnosti, že má dům čtyři prostorné ložnice, rozhodl se John spát v podkroví, nejmenším pokoji v domě. Zeptala jsem se ho, proč.

„V podstatě kvůli tobě.“
„Kvůli mně?“
„V poslední době si byla tak trochu hlučná.“
„Hlučná?“
„Jo, víš, prostě hlučná…“
„Nevím.“
„Chceš, abych ti to vyhláskoval?“
„Prosím.“

John mi to vysvětluje

Ach. Tato hlučnost.

„Myslela jsem si, že se ti to líbilo?“
„Ach, to ano. Věř mi.“
„Můžu to sama vypnout, pokud si to budeš přát.“
„Ne, tady budeme v pohodě. Jen bych se o to nerad dělil s mámou. A teď i s Miou.“
„Mia nic neuslyší. Spí jako žába.“
„Žába?“
„To je výraz. Spát zdravě je spát jako žába.“
„Myslím, že máš na mysli dřevo.“ (slova Frog – Log, pozn. překladatele)
„Spát jako dřevo? Těžko. Dřevo je neživý objekt, a proto nemůže spát.“
„Dobře, tak je to spát jako žába,“ naklonil se ke mně a políbil mě.
„Za co to bylo?“
„Ale jen za to, že jsi to ty.“

Divné. Kdo jiný bych mohla být.

Středa:

Zažila jsem šok. Tak těžký a nenadálý, že se mé CPU překvapením málem roztavilo.

John je zubní víla.

Zjistila jsem to náhodou. Jeden z Miiných mléčných zubů vypadl a jak je zvykem, položila ho pod polštář v očekávání, že v noci přijde zubní víla a vymění ho za hotovost. Rozhodla jsem se, že bych velmi ráda tuto tajemnou bytost poznala. Mám k ní mnoho otázek. Třeba způsob, jakým proniká do jinak zabezpečených budov. Snad nějaká forma technologie stealth? Za tímto účelem jsem se vplížila do Miina pokoje, skryla se ve stínu a čekala na příchod zubní víly.

Deset minut po půlnoci se otvírají dveře a vstupuje John. Přechází k posteli, nadzvedává polštář, bere si zub a na jeho místo vkládá dvacetidolarovou bankovku. Odešel tak, jak vstoupil. Nevšiml si mě.

John je zubní víla.

Počkala jsem deset minut a pak se vrátila do podkroví. John je už v posteli.

„Ahoj. Myslel jsem, že jsi byla na hlídce.“
„Nebyla jsem dnes v noci na hlídce.“
„Dobře. Hele, budeš nosit tady toho bílého medvídka, co jsem ti koupil?“
„Měl jsi přede mnou tajemství.“
„Tady o medvídkovi? Ne, byla jsi tam, když jsme ho kupovali. Pokud si vzpomínám, chtěla jsi koupit celou polici. Prodavač myslel, že jsme sexuální maniaci.“
„To není to tajemství.“
„Tak co?“
„Jsi zubní víla.“

Nějakou chvíli trvá, než se John přestal smát.

„Chceš to snad popřít?“
„No tak – vypadám snad jako zubní víla?“

Přiznávám, že jsem očekávala, že bude menší. A žena. Možná s křídly.

„Cam, já nejsem zubní víla!“
„Ale viděla jsem tě v Miině pokoji. Vzal sis zub a nechal jí peníze. To je to, co dělá zubní víla.“
„Cam, žádná taková věc neexistuje. Rodiče si berou zuby a dávají za ně peníze. Je to tradice.“
„Proč?“
„No, myslím, že když ti vypadne zub, tak to není moc příjemné. Potěší je to.“
„Cítím se hloupě.“
„Nevěděla jsi to.“
A další úvaha. „Santa Claus není falešný, nebo je?“
John se usmívá. „Teď jsi paranoidní. Každý kousek Santy je tak skutečný, jako velikonoční zajíček.“

Čtvrtek:

Jsem bez šampónu. Pech.

Stojím v koupelně a zvažuji své možnosti.

1) Odložit mytí vlasů, dokud nezískám čerstvé zásoby.
2) Použít jako náhradu sprchový gel.
3) Půjčit si šampón Sáry Connorové.

Rozhodla jsem se pro možnost číslo 3). Co by se mohlo pokazit.

Zatímco ona je zaneprázdněna v přízemí, kde připravuje Mie snídani, já vyrazila na opačnou stranu a otevřela dveře do její ložnice. Tyto dveře jsou zavřené, ale nikoliv zamčené, hlavně aby zabránily Snowymu spát na její posteli a okusovat její oblečení.

Vydala jsem se k prádelníku a otevírala zásuvky v náhodném pořadí. Místo lahve šampónu jsem našla malou, koženou, vázanou knihu s dvouslovným názvem.

                                                                         MŮJ DENÍK

Listuji stránkami. Jsou plné jejího neúhledného pavoučího rukopisu. Je možné, že si Sarah Connorová píše svůj vlastní tajný deník? Obracím na nejnovější údaje a začínám číst.

3.

Další obrovská hádka s Miou. Jak si mám získat tu dívku? Musím z ní vychovat bojovníka, jako jsem to udělala s Johnem? Nebo se mám pokusit dopřát jí normální dětství, jak jen to je možné? V současné době je to diskutabilní bod, protože ona neudělá nic, co jí řeknu. J jí zvládá bez námahy, přesvědčí ji, aby dělala správné věci, aniž by musel zvýšit hlas. Je to již známka jeho vůdčích schopností, nebo jen potvrzení toho, jak mizerná matka jsem?

4.

Vztah J a kyborga pokračuje. J se nastěhoval do podkroví, jako důvod citoval strategický pohled na okolí. Má mě za blázna? Vím dobře, co mají za lubem. J zapomíná, že jsem také byla v jeho věku a znám všechny triky.

5.

Nemůžu moc spát. Trápení z Miquelovy zbytečné smrti stále pokračuje, pronásledují mě především jeho poslední okamžiky. Na co myslel, když se snažil střílet po kyborgovi? I když její skutečnou povahu neznal, věděl, jak je schopna zacházet se zbraněmi. Ti jeho dva pitomci mu o tom pořád vyprávěli. Ne, jsem přesvědčena, že smrt hledal, ne proto, že se bál vězení, ale protože věděl, že když budu cítit vinu, nikdy bych nedopustila, aby byla Mia vydána napospas neznámému osudu v zahraničním sirotčinci. Takže teď mám dceru. Neústupnou, tvrdohlavou, neposlušnou, krásnou, dokonalou dceru. A nemám ponětí, jak jí vychovávat.

6.

Minulou noc jsem měla sen o K. Sen byl tak živý, že ve mně zanechal pocit neuvěřitelné nadrženosti. Neměla jsem na výběr a musela si ulevit sama a na místě, zatímco jeho obraz byl v mé mysli stále čerstvý. Jsou to tři roky, co jsem byla s Charliem. Tři roky, co jsem se dělila o svou postel s mužem, pokud nebudete počítat ty směšné opilecké hrádky s Jeroldem Ramirezem. Není to zrovna má nejlepší chvíle. Naštěstí on si toho pamatoval ještě méně, než já. A John stále nic netuší, kyborg dodržel slovo a nikdy nežvanil. Kdo by tomu věřil, vzhledem k jejím sarkastickým poznámkám, které neustále dělá na můj věk.

7.

Měla jsem rozhovor se psem. Zeptala jsem se ho, jaké jídlo má rád – a on odpověděl! Slova se objevila na té pomůcce, co vyrobil kyborg. Dokonce mi řekl, jakým značkám dává přednost! Někdy se zdá, že žiji v bizardním světě, obydleném mluvícími psy a vraždícím robotem, který je mou budoucí snachou. Všechno, co ještě potřebuji, je, aby se ukázali šílený Kloboučník a bílý králíček a mohou mi rovnou navléknout svěrací kazajku a odvézt mě pryč.

8.

Další hádka s Miou – poté, co jsem si málem zlomila vaz po zakopnutí o její odhozené hračky. Jak těžké je po sobě uklízet? Napadá mě myšlenka, že by mě mohla záměrně bojkotovat a nenávidět, jako trest za způsobení smrti jejího otce. Za mými zády mi říká Uřvaná Seňorita. Vypadá to podivně. Možná bych měla dostat radu, jak se s ní vypořádat, od Dr. Silbermana. Představte si, že by o mně ten starý podvodník znovu uslyšel!

„Co to děláš?“

Hlas Sáry Connorové. Za mnou. Jsem přistižena!

„Ptám se, co to děláš?“

Mé tělo blokuje její pohled na deník. Opatrně jsem jej vrátila do šuplíku a šoupáním ho zavřela. Otočila jsem se a řekla. „Jsem bez šampónu. Přišla jsem si půjčit tvůj.“
„Šuplík vlevo dole.“

Otevřela jsem uvedenou zásuvku a vzala si lahev šampónu. „Vrátím ho, až budu hotová.“
„Neobtěžuj se. A příště se zeptej, než sem půjdeš.“

Ujišťuji jí, že se zeptám. Prošla jsem dveřmi a pak se zastavila a otočila. „Mám jméno,“ řekla jsem jí.
„Co?“
„Jmenuji se Cameron.“
„Já vím. Proč mi to říkáš?“
„Myslela jsem, že jsi na to zapomněla.“

Vrátila jsem se do koupelny, vkročila pod sprchu a pomocí vypůjčeného šampónu si myji vlasy. Zhodnocuji, co jsem si přečetla v deníku Sáry Connorové. Kdo je K, muž, o kterém snila? A proč očekává návštěvu šíleného Kloboučníka a bílého králíčka? Zdá se nepravděpodobné, že bych v dostupných datech nalezla odpověď.

Kyborg…

Nikdy mi neříká mým jménem, vždycky druhovým přívlastkem. Tady není tak těžké domyslet si proč. Stále na mě pohlíží jako na stroj. Také nedáváte jména varné konvici nebo vysavači: jsou to pouze přístroje. Pro ni jsem pouze přístroj. Alespoň, že John na mě tímto způsobem nenahlíží. V tom cítím jisté uspokojení.

Vyšla jsem ze sprchy a začala se osušovat. Dveře se otevřely a Mia se Snowym vstoupili dovnitř. Mia se zastavila, když mě uviděla.

„Ach. Omlouvám se. Nevěděla jsem, že jsi tady. Chtěla jsem Snowyho vykoupat. Jeho tlapky jsou špinavé a srst zapáchá z bazénu.“
„Můžeš tak učinit. Jsem skoro hotová.“
„Nevadí ti, že jsem tě viděla bez oblečení?“
„Proč by mělo?“
„Některým lidem se to nelíbí.“
„Nejsem někteří lidé.“
„Sarah na mě křičela, když jsem sem za ní přišla.“
„Ona na tebe často křičí.“
„Jo. Nazvala jsem jí Uřvanou seňoritou!“
„Nemyslíš si, že je to bolestivá přezdívka?“
Mia pokrčila rameny. „Neměla by tak moc křičet. Začíná to být otravné.“
„Možná bys mohla uklízet své hračky, když s nimi skončíš.“
„Jaký to má smysl? Další den si s nimi zase budu hrát.“

Když jsem skončila s oblékáním, Mia a Snowy jsou spolu ve vaně. Voda už má nevábný hnědý odstín. Dobře si na to pamatuji.

Mia chce vždy před spaním přečíst pohádku, aby usnula. Tradici začal její otec v Mexiku a jen John v tom chce pokračovat i po návratu do Ameriky. Pomůže jí to usadit se. Obvykle žádá Johna nebo mě, abychom ji četli, nikdy Sáru Connorovou. Ty dvě spolu mají stále ještě problémy.

Vybrala jsem knihu s říkadly a začala číst.

„Humpty Dumpty (postavička vejce z dětské říkanky, pozn. překladatele) seděl na zdi. Humpty Dumpty měl velký pád. Všichni královští koně a královští muži nemohli dát Humpty Dumpty znovu dohromady.“
„Chceš říct, že je mrtvý?“ zeptala se Mia.

Potvrzuji, že osoba Humpty je dnes již zesnulá, pád byl pro ni opravdu fatální.

„Je tam obrázek?“

Ukázala jsem jí ilustraci v knize. Ukazuje zvláštní postavu vejce, Humpty Dumpty, rozbité na kusy na úpatí vysoké zdi. Vojáci a jejich koně jen nečinně přihlížejí. Samozřejmě nemají řádné lékařské vybavení, i když těžko říct, jak byste chtěli léčit rozbité vejce.

Fuj! To jsou jeho vnitřnosti?“
„Bylo to vejce, tak je to většinou žloutek a bílek.“
„Když byl vejce, tak co dělal na zdi?“

To je aspekt příběhu, který je mi také záhadou. Pokud jste obřím vejcem, pak je extrémní bláznovství sednout si na vysokou zeď. Gravitace bude působit a nevyhnutelně musí následovat tragédie.

„Myslíš, že ho vojáci sebrali a udělali si z něj omelety?“
„To kniha nespecifikuje.“
„Nechtěla bych, aby ho snědli. Ale vsadím se, že Snowy by to udělal. Ten by snědl cokoliv!“

Snowy vzhlédl ze svého místa na konci postele, kde podřimuje. Vypadá, že se nestydí, když se jeho chuť k jídlu tímto způsobem řeší. Je pravda, že jí vše. S výjimkou zeleniny. Za ní nakreslil tlustou čáru.

„Cameron, můžu se tě na něco zeptat?“
„To je otázka, takže jsi to již udělala.“
„Můžu ti položit ještě jinou otázku?“
„Dobrá.“
„Nenávidíš mě za to, že jsem ti vzala Snowyho?“
Zaváhala jsem a pak odpověděla. „Ne, necítím k tobě nenávist.“
„Dobře, protože i když nemáš Snowyho, pořád máš Johna. Vím, že to není tvůj skutečný bratr.“
„Jak to víš?“
„Viděla jsem vás, jak se líbáte. A jednou, když si myslel, že ho nikdo nevidí, vložil ti ruku dolů do kalhotek a dotkl se tvé noo-noo.“
„Říkáš tomu noo-noo?“
„No jo. Takže máš pořád Johna. Prozatím,“ dodala s úšklebkem.
„Co tím chceš říct – prozatím?“
„Až budu starší, vezmu si Johna.“

Řekla jsem jí, že je to málo pravděpodobné.

„Ale je!“ protestuje. „Jednoho dne budu krásná jako maminka a budu mít obrovský kozy!“ chichotá se. „Řekla jsem kozy,“ jako obvykle se chichotá ona i Snowy.
„John si tě stejně nebude chtít vzít, bez ohledu na to, jak obrovské budou tvé kozy.“
„Cameron řekla kozy!“ ještě více se chichotá. „Když si mě John nevezme, pak si vezmu Freddieho.“
„Kdo je Freddie?“
„Kluk z iCarly.“

Postava z televizního seriálu. Jak by řekla Sarah Connorová. Hodně štěstí s tím.

Jakmile Mia usnula, vrátila jsem se do podkrovního pokoje, který spolu John a já sdílíme. Je stále vzhůru, takže jsem neztrácela čas a řekla mu o Miiných plánech.

„Vzít si mě, jo?“ ušklíbl se. „Dobrý, je vždycky příjemné mít zálohu.“
„Zálohu!“
„Uklidni se, dělám si srandu. Je to jen její dětská zamilovanost. Zítra to bude někdo jiný. Pravděpodobně Justin Bieber.“
„Takže se jí nevezmeš, i když bude mít obrovský kozy?“
„Pokusím se kontrolovat sám sebe. Navíc mám raději nohy.“
„Mám nohy.“
„Všiml jsem si,“ objal mě zezadu a žužlal můj krk svými rty.
„Nejsou tak dlouhé, jako má tvá matka,“ připomněla jsem. Žužlání přestalo.
„Hlavně zabij zábavu řečmi o mé matce.“
„Je mi líto, že jsem zabíjela i mluvením. Jak ti to mohu vynahradit?“

Začal si rozepínat džíny.

„Ach, já něco vymyslím!“

http://i.nahraj.to/f/93r.jpg
"Because it's only when you're tested that you truly discover who you are. And it's only when you're tested that you discover who you can be. The person that you want to be does exist, somewhere in the other side of hard work and faith, and belief and beyond the heartache and fear of what life has".

45 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 44.

Čtvrtek:

Představte si scenérii: rodinný dům na předměstí města, jen trochu odlišný od tisíců jiných, které ho obklopují. Bílý plot. Rodinné auto zaparkované na příjezdové cestě. Basketbalový koš nad garážovými vraty a dětské hračky nahodile roztroušené po celé zahradě. Žije tu svobodná matka se svou mladou rodinou: synem, dvěma dcerami a jejich psem. Všechno vypadá normálně, vůbec nic neobvyklého.

Podívejte se trochu blíže…

Začínají se objevovat anomálie. Matka fanaticky pečuje o svou kondici, každý den běhá dlouhé vzdálenosti. Syna a nejstarší dceru lze spatřit, jak se drží za ruce a líbají se, když si myslí, že je nikdo nesleduje. Děvčátko je hispánského původu, není běloška, jako její sourozenci. Vede dlouhé rozhovory se svým psem a vypadá, že rozumí jeho častému štěkání. Starší dívka v noci nespí. Místo toho hlídkuje po domě, na zahradě a v širším okolí. Po setmění? V LA? Je blázen? Ne, jen velmi schopná v tom, co dělá. Uděláte dobře, když se jí vyhnete, pokud myslíte na něco nekalého. Váš život je pro ni tak bezvýznamný, jako vzduch, který nevdechuje.

Přesto se v těchto zdánlivě neškodných stěnách nachází fyzické osoby, jejichž činnost určí konečný osud lidstva.

Takže hlavně se z toho nepodělat…

***

Je to úžasná odpovědnost, jaká dopadá na ramena Sáry Connorové. Dnes se snažila se o svou odpovědnost rozdělit tím, že přišla ke mně a požádala o mou pomoc.

„Domluvila jsem schůzku kvůli koupi nějakých zbraní,“ řekla bez zbytečných úvodů. „Je to v drsné části města. Drsnější, než bych si přála. Chtěla bych, abys jela se mnou jako záloha.“
„A co John?“
„Zůstane tady. Někdo se musí postarat o Miu. Její bezpečnost je nyní stejně prioritní jako ostatní věci.“

Mia se objevila ve dveřích obývacího pokoje. „Co si vy dvě šeptáte?“ zeptala se podezřívavě.
„Nic. Jdi se dívat na televizi.“
„Je tam reklamní pauza. Je to o Snowym? Že někdy neposlouchá a smrdí z bazénu? Chlór se na jeho srsti drží bez ohledu na to, jak často se s ním koupu.“
„Není to o psovi. Vrať se dovnitř.“
„Napřed si chci vzít nějaké sušenky.“
„Proč nechceš jíst ty rýžové koláčky, které jsem ti koupila?“
„Chutnají jako kartón.“
„Jsou zdravé a výživné.“
„Pořád chutnají jako kartón.“

Mia vešla do kuchyně, otevřela balení sušenek a bezstarostně z něj vybírala tři kalorie obsahující sušenky polité čokoládou. Vložila jednu do úst a začala žvýkat. Sarah Connorová se mračila, ale neudělala žádný pohyb, aby jí v tom zabránila. Pro někoho tak nekompromisního a disciplinovaného musí být soužití se vzdorovitou Miou nesnesitelné. Měla by vychladnout. Ale to je jí snazší říct než…

***

Sarah Connorová a já míříme po silnici na jih. Ona je za volantem našeho Chevy Suburban, zatímco já sedím vedle ní. Provoz je poměrně řídký a plynulý. Je slunečný den a obě na sobě máme zrcadlové sluneční brýle Rayban, které nám dodávají tvrdý vzhled. Je mi líto lidí, kteří by se nám chtěli postavit do cesty.

„V poslední době jsi u Mii velmi oblíbená,“ uvedla Sarah Connorová a podívala se na mě.
„Co tím myslíš?“
„Myslím tím, že tě tři večery po sobě žádala, abys jí přečetla její pohádku na dobrou noc. Vždycky jsi to ty nebo John, nikdy já.“
„Umím napodobovat hlasy a John jí zase předvádí věci, aby jí rozesmál. Ty bys jí jen četla.“
„Myslela jsem, že to má nějaký hlubší smysl?“
„Zjevně ne.“
„Říká mi uřvaná seňorita.“
„To na tebe sedí.“
To vyvolává zamračení, ale žádný komentář. „Už si všimla, že jsi jiná?“ zeptala se místo toho.
„Diví se, proč mě nikdy neviděla nic jíst.“
„Co jsi jí řekla?“
„Že snídám, než se probudí a večeřím, když odejde do postele.“
„Takže jsi lhala.“
„Byla bys raději, kdybych jí řekla pravdu?“
„Ne, ale jednoho dne lži přestanou fungovat.“
„Myslím, že než most shoří, tak na něco přijdeme.“
„Most se zboří, nehoří.“
„Aha. Moje chyba.“
„Jak je to mezi tebou a Johnem?“
„Pořád ho sexuálně uspokojuji, jestli myslíš toto. I když už jsme vyzkoušeli většinu pozic Kama Sutry. Brzy je budeme muset začít kombinovat.“
Zasténala a zavrtěla hlavou. „Přesně to, co chce matka slyšet. Kéž bych se nezeptala!“
„Proč ses ptala?“
„Jen konverzuji.“
„Ano, lidem je často ticho nepříjemné a cítí, že je ho třeba vyplnit nesmyslným žvaněním.“
„Nejsi zrovna paprsek slunce.“
„Paprsek slunce jako takový neexistuje, ačkoliv kvantová teorie říká…“
Přerušila mě a řekla. „Pojďme poslouchat rádio.“
Interiér vozidla vyplnila hudba. Rané období Green Day. „Znám tuto píseň,“ oznámila jsem. „Text schvaluje příležitostné užívání drog a mužskou masturbaci.“

Sarah Connorová znovu zasténala a rychle přeladila stanici. Začala hrát jiná píseň.

„Tuto píseň neznám,“ musím přiznat. „Proto nemohu interpretovat text.“

„Dobře.“

Moc okouzlující? Opravdu ne.

***

Dojeli jsme do cíle naší cesty. Sarah Connorová měla pravdu: jedná se o drsnější část města. Domy jsou menší a hůře udržované. Zahrady jsou zarostlé. Skupinky lidí postávají na rozích ulic a marně se pokouší ukrýt své zbraně. Tohle je území gangů: potencionální válečná zóna.

Už se mi tu líbí.

„Tuhle adresu mi dali.“

Došli jsme až k okraji chodníku. Na příslušné adrese se nachází jednopatrová budova, jejíž rok dokončení je na vybledlém štítku. Není o nic více nebo méně zachovalá než její sousedé.

Blížíme se ke dveřím. Sarah Connorová dvakrát udeřila do rámu. Otevřela se malá mřížka a vykoukla na nás černá tvář. „Co vy chcete?“ používá nepřátelský tón.

„Ty jsi Ráj?“
„Možná. Kdo jste?“
„Sarah. Mluvili jsme spolu po telefonu.“
„Správně. Sarah. Vy přinesly peníze?“
„Mám je.“
„Počkejte. Řeknu Ráji, že vy tady.“

Mřížka se zavřela. Sarah Connorová se rozhlédla. „Dvě bělošky na místě, jako je toto, by mohli být lákavým cílem. Pokud se stane něco špatného, máš oprávnění k použití extrémní síly.“

Jinými slovy povolení zabíjet. Podobně jako James Bond.

Dveře se otevřely a vysoký štíhlý černoch nás vedl dovnitř. Kolem hlavy má uvázaný červený hedvábný šátek. Tomu se říká hadr na hlavě. Zajímalo by mě, jestli by mi to slušelo. Ráda se přikrášluji doplňky.

„Jsi Ráj?“ ptala se Sarah Connorová, když nás vedl domem.
„Leroy. Ráj je tam.“
„Ráj je divné jméno,“ glosuji.
„Neříkal bych mu to, kdybych byl vy.“

Vstoupili jsme do místnosti bez oken a nábytku. U jedné zdi je narovnáno několik dřevěných beden. Ve vzduchu je slabý závan něčeho nezákonného. Mé senzory zápach prověřily a vyslovily závěr: Marihuana.

Do místnosti vstoupil velký černoch, více tuku než svalů. Nemá žádný šátek na vyholené hlavě. Místo toho má kolem krku několik zlatých řetězů. Lesknou se.

Sarah Connorová řekla. „Ty jsi Ráj?“
„Kdo to chce vědět?“
„Jsem Sarah. Mluvili jsme spolu po telefonu.“
„Mluvím po telefonu s mnoha lidmi,“ kývl na mě. „Kdo je ta buchtička?“
„Přítelkyně. Říkala jsem, že bych chtěla koupit nějaké zboží. Dohodli jsme se na ceně. 40 tisíc.
„Jo, tohle. Dohoda zní nyní 50. Režijní náklady a hovna.“
„Tak dobře… 50.“
„Řekl jsem 50? Měl jsem na mysli 60.“
„Tak počkat…“
„Ve skutečnosti mám na mysli zcela jiný obchod. Zbraně nedostanete, peníze si vezmeme a pak se podíváme na vaše pěkné bílé zadečky.“
„Nebuď blázen, Ráji.“
Zavalitá ruka vystřelila a plácla jí přes obličej. „Nikdo mě nebude nazývat bláznem, ty děvko!“
„Pak se držte dohody a nikomu se nic nestane.“
„Ale jděte? Možná, že chci, aby to tu někoho bolelo. Kterou z nich chceš jako první, Leroyi?“
Leroy se toužebně ušklíbl. „Vezmu si mámu. Je divoká!“

Sarah Connorová se naklonila ke mně a zašeptala. „To je tvoje práce. Sejmi je.“

Činím tak. Jsem rychlá, čistá a efektivní. Je tu minimum krve. Krev není čistá ani efektivní.

Sarah Connor zírala dolů na nehybné subjekty. „Idioti. Někdy si myslím, že si zasloužíme to, co má přijít.“ Kývla k dřevěným bednám. „Vezmeme je všechny.“

„Už to nebudou potřebovat,“ souhlasila jsem.

***

John byl překvapený, když viděl tolik beden. „Wow. Docela úroda. Byly s obchodem nějaké problémy nebo tak něco?“
„Nebo tak něco,“ potvrzuji.
„Byl to podvod. Neměli v úmyslu nám nic prodat,“ řekla hořce Sarah Connorová.
„Ty ses o to postarala?“
„Měla jsem povolení zabíjet. Podobně jako James Bond,“ řekla jsem mu.
„Kde je Mia?“
„Hraje si v bazénu se Snowym.“
„Dej ty bedny do ložnice. Probereme je později. A zamkni dveře. Nechci, aby je našla a myslela si, že to jsou hračky.“

***

Později, když jsme byli sami, se mě John vyptával na podrobnější informace o událostech tohoto dne.

„Ty dva pitomci – Ráj a Leroy – byli ozbrojeni?“
„Ne.“
„Byl Ráj velký chlap?“
„Přibližně 120 kg, víc tuku než svalů.“
John zavrtěl hlavou. „Máma je ovlivněna víc, než jsem myslel. Nemělo smysl je zabít.“
„Ty jsi smutný z jejich ztráty?“
„To sotva. Nejsme lidová milice. Máma byla vždycky nemilosrdná, ale tohle… myslím, že to co se stalo v Mexiku, jí dostalo na zcela novou úroveň.“
„Byli to zlí lidé, chtěli dělat špatné věci.“
„O tom nepochybuji. Starosti mi dělá to, čeho je máma schopná.“

***

Pondělí:

Dnes je Miin první den ve škole. Sarah Connorová jí zapsala na soukromou školu v Burbanku. Tamní řád vyžaduje, aby nosila uniformu. To se brzy stalo novým zdrojem svárů.

„Proč nemůžu nosit blůzku a šortky jako obyčejně?“
„Protože školní řád nařizuje uniformu.“
„A co je mi do školního řádu?“
„To, že ho musíš dodržovat.“
„Uniforma svědí!“
„Je fajn.“
„To nevíš! A boty jsou mi moc těsné.“
„V obchodě jsi říkala, že jsou fajn.“
„To bylo v obchodě, teď jsou příliš těsné.“

Jako obvykle přišel John a situaci uklidnil.

„Teď ty boty nos. Když ti budou malé i na konci dne, koupíme ti nové.“
„Může jít Snowy do školy se mnou?“
„Samozřejmě, že ne!“
„Ale on je opravdu chytrý!“
„Ale prosím tě!“

Opět se do toho vložil John. „Snowy může jet s námi vyzvednout tě a bude tam na tebe čekat, až vyjdeš ven.“
„Jak dlouho musím ve škole zůstat?“
„Do tří.“
„To nebudu mít žádný čas na hraní!“
„Dovolíme ti, abys šla spát o hodinu později. Teď pojď. Nechceme, abys přišla pozdě hned první den.“

***

Odpoledne jsme obdrželi telefonát ze školy. Mia je v problémech. Nebo spíš problémy způsobila.

„Praštila kluka do obličeje,“ oznámila Sára Connorová, když odložila telefon.
John řekl. „Nebyla vyloučena hned první den, že ne?“
„Ne, chlapec řekl něco ošklivého, aby jí vyprovokoval. Musím jít k řediteli,“ zavrtěla hlavou. „Teď konečně vím, jak se cítila moje matka.“
„Ty jsi mlátila kluky do obličeje?“ zeptala jsem se.
„Obvykle jsem je líbala.“
„Takže jsi byla coura.“

Toto je zřejmě nemístná poznámka.

***

Vyzvednout Miu jsme jeli všichni. Sarah Connorová jí odvedla do Surburbanu. Mia nastoupila a objala Snowyho.

„Jaké to bylo?“ zeptal se John.
„No obvyklá přednáška. Disciplína začíná doma, násilí není třeba, bla bla bla.“
„Ten kluk si to zasloužil,“ tvrdila Mia. „Řekl o mě sprostou věc.“
„Mělo to něco společného s tím, že jsi hispánka?“
„No jasně. Papa říkal, že jestli bude někdo urážet mou národnost, tak se mám bránit. Jsem hrdá na to, že jsem Mexičanka!“
„Sarah Connorová si všimla, že se Mia drží za pravou ruku. „Ty sis ublížila? Nech mě, abych se podívala.“

Mia k ní natáhla ruku. Klouby jsou červené a oteklé, ale žádná kost není zlomená.

„Později ti na to dám led. Ten kluk byl mnohem vyšší než ty. Předpokládejme, že by ti tu ránu vrátil?“
„Pak bych ho praštila víc!“
„Až se vrátíme domů, naučím tě nějaké sebeobranné triky. Aby ses uměla bránit bez zranění.“

Její slova byla pravdivá. Poté, co jsme přijeli domů, ty dvě strávily zbytek dne tréninkem sebeobrany. Zdálo se, že si to obě užívaly. Večer Mia požádala Sáru Connorovou, aby jí přečetla pohádku na dobrou noc. Bylo to poprvé, co tak od svého příchodu k nám učinila. Vypadá to, že si ty dvě konečně k sobě vytvořily pouto. Díky násilí. V této rodině typická věc.

Středa:

Když je Mia velkou část dne ve škole, Snowy má najednou spoustu volného času. Většinu dní dělá nepravidelné pochůzky kolem zahrady, pak se usadí na skokanském prkně u bazénu a dříme tam. Sarah Connorová zatím proměnila většinu trávníku v záhony pro rostliny, takže je tu málo prostoru pro jeho psí zvyky. Vypadal tak osaměle a opuštěně, že jsem ho začala litovat a dobrovolně jsem ho vzala na procházku.

Je to jako za starých časů: Snowy kluše přede mnou, vodítko napnuté, zatímco já udržuji poklidné tempo za ním. Oblast, kde se nacházíme, disponuje mnoha širokými chodníky, je tu také velká travnatá plocha s pravidelně odsazenými stromy. Snowy trvá na tom, že prozkoumá každý kmen stromu svým nosem, napnul vodítko a vysmekl se z něj. John mi vysvětlil, jaký význam má jeho očuchávání. Je to opravdu sprosté a já to nebudu na těchto stránkách opakovat.

Potkáváme jen málo lidí. Los Angeles je městem automobilů. Jen málo lidí se obtěžují chodit někam pěšky, když tam můžou dojet. Není divu, že je tolik Američanů obézních.

Došli jsme na křižovatku pět bloků od bezpečného domu a čekáme, až zhasne červená, abychom mohli přejít. Čeká tu také muž se svým vlastním psem. Pes je stejného plemena jako Snowy. A samice. Ti dva neztrácí čas a navzájem se očichávají. Tímto způsobem se psi navzájem zdraví. Jsem ráda, že lidé nemají stejný rituál.

„Máš roztomilého pejska,“ řekl mi muž. Není o moc starší, než John, má na krátko ostříhané vlasy a tričko se sloganem Butthole Surfers (Americká undergroundová hudební skupina, pozn. překladatele). Můžou díry v terči (nějak to slovo Butthole přeložit musím, pozn. překladatele :-D) surfovat? To se zdá nepravděpodobné. Myslíte si snad něco jiného?

„Ano, Snowy je roztomilý,“ souhlasila jsem.
Muž se usmál. „Jeho majitelka taky.“
„Nejsem jeho majitelka.“
„Aha. No, stejně jsi roztomilá.“
„Děkuji.“
„Jsem Daniel.“
„Cameron.“
„To je můj pes, Lulu. Říkala jsi, že tvůj je Snowy?“

Potvrzuji, že tomu tak je.

„Takže žiješ tady, Cameron?“

To potvrzuji také.

„Přestěhovala ses sem teď? Protože sem chodím s Lulu každý den a myslím, že někoho tak roztomilého bych si všiml už dřív.“
„Právě jsme se sem přistěhovali.“
„Poslouchej, zhruba blok odsud je park. Obvykle tam pouštím Lulu z vodítka a ona tam může pobíhat a mít nějaký pohyb. Myslíš, že by se to Snowymu líbilo?“
„Proč se nezeptáš jeho?“

To vyvolává smích, ale nic víc. Tato možnost se nezdála nebezpečná a tak jsem s tím souhlasila.

V parku jsme psy pustili a pobíhali společně. Snowy neztrácel čas a začal Lulu vyprávět o cestě do Mexika. Lulu moc nemluvila. Možná, že je stydlivá.

Daniel a já jsme seděli v parku na lavičce ve stínu vysoké palmy.

„Takže chodíš na vysokou školu, Cameron?“ zeptal se.
„Ne.“
„A co tedy děláš?“
„V současné době se snažím zachránit svět.“
„Zelené hnutí a ty věci, které se snaží chránit životní prostředí? V tom jsem s tebou. Dálkově studuju  na UCLA. Doufal jsem, že se dostanu na MIT (prestižní technický institut, pozn. překladatele), ale v posledním ročníku na střední jsem onemocněl a známky tím dost utrpěly.“
„Onemocněl?“
„Jo. Leukémie. Opravdový pech. Nicméně, všechny mé nedávné testy byly čisté, takže s trochou štěstí jsem toho hajzla porazil. Zaklepu na dřevo.“

Mluvil o dřevěných prknech na lavičce. Divné. Možná věří v jakési dřevěné božstvo.

„Chtěla bys zmrzlinu? Támhle je prodejce. Zvu tě.“
„Ne, děkuji.“
„Podívej na ty dva,“ řekl, ukazujíc na Snowyho a Lulu. „Jak se rychle spřátelili. Dobrá věc, že je mají odstraněné, že?“
„Odstraněné?“
„No víš co. Tam dole…“
„Aha. Máš na mysli odstranění zlobivých kluků. Ano, má je odstraněné.“
„Lulu také, Tak je to nejlepší.“
„Snowy si to nemyslí. Jeho zlobiví kluci mu schází.“
Daniel se směje. „Jo, o tom jsem přesvědčen! Doktor mi řekl, že je třicetiprocentní šance, že po léčbě zůstanu sterilní. Myslím, že to mě vyděsilo víc, než vyhlídka smrti.“
„Třicet procent se rovná sedmdesáti procentní pravděpodobnosti, že se tak nestane,“ připomínám.
„Jo, pro jednou jsem měl štěstí.“
„Takže tvoji zlobiví kluci jsou nepoškození?“
„Minule jsem se díval.“
„Díváš se často?“
Daniel se směje a kroutí hlavou. „Víš, že nejsi jako žádná jiná holka, kterou jsem kdy potkal?“

Říkám mu, že to platí více, než si může uvědomovat.

Líbí se ti díry v terčích?“ zeptala jsem se.
„Ehm. Promiň?“
„Tvé tričko. Opravdu díry v terčích surfují?“
„Aha. Ne, to je název kapely. Koupil jsem to tričko v obchodě s levným zbožím. Myslel jsem, že vypadá docela Cool.“

Na mém HUD se rozblikala oranžová výstražná ikonka. Připomíná, že čas běží.

„Musím odejít,“ informovala jsem Daniela. „Pojď, Snowy.“
„Tak brzo? Neřekl jsem nic špatného, doufám?“
„Ne. Moje sestra bude brzy vycházet ze školy. Je ráda, když vychází ze školy a čeká tam její pejsek.“
„To je její pes?“
„Správně.“
„No, možná bych vás oba mohl vidět zase zítra?“
„Možné je všechno.“

***

Ukázalo se, že jsme nemuseli odejít tak brzy. Mia školu opustila později. Odešla jako jeden z posledních žáků, zamyšleně si povídala s blonďatou dívkou a neohlédla se ani, když jsem zatroubila.

                                                                Snowy vidí Miu! Snowy vidí Miu!

„Také mám oči.“

Tyto dvě dívky se rozloučily a Mia přistupuje k nám do Suburbanu.

„Kdo je ta dívka?“ zeptala jsem se.
„Megan. Je z mé třídy.“
„Takže jste přítelkyně?“
„Myslím, že jo. Má ráda stejné televizní pořady jako já.“
„Společné zájmy jsou často základem pro přátelství.“
„Také si to myslím. Megan je opravdu pohodářka.“
„Nezdála se mi tlustá.“
„Ne tlustá, ty hloupá! Pohodářka (Cameron zaměnila anglická slovíčka Phat - v hovorové angličtině totéž, co Cool - a Fat, pozn. překladatele). Znamená to, že je v pohodě.“

Přidala jsem tyto informace do své databáze. Mám ráda, když je můj seznam moderní mluvy plně aktualizovaný.

„Mohli bychom jet do parku na skateboard?“
„Ne.“
„Mohli bychom jít do obchoďáku?“
„Ne.“
„A můžeme někam zajet? Prosím, Cameron, mám opravdu hlad!“
„Copak jsi neobědvala?“
„Jo, hadrový toust a hovno.“

Hadrový toust. A hovno. To nezní moc zdravě. Nebo chutně. Souhlasím s návštěvou občerstvení u silnice.

O pět minut později jsme zastavili vedle obřího plastového klauna. Stáhla jsem okénko dolů a Mia se přeze mě naklonila a křičela na klauna. „Dva hamburgery. Jeden se sýrem, jeden bez. Bez zeleniny. Dvojité hranolky. Jednu normální kolu,“ méně než měsíc v zemi a ona už se přizpůsobuje i americké stravě.

„Chcete extra velkou kolu?“ zeptal se plechově znějící hlas, pravděpodobně nepatřil klaunovi, ale neviditelnému zaměstnanci.
„Jo, extra velkou!“

Objednávka byla vyřízena správně a já za ni zaplatila. Mia a Snowy jedí, zatímco já řídím.

„Dáš si hranolky, Cameron?“ zeptala se Mia.
„Ne, děkuji.“
„Ty nikdy nejíš. Megan má sestru, která je přesně taková jako ty.“
„Přesně taková? O tom pochybuji.“
„Je to pravda! Ona drží dietu. A šetří na plastiku nosu. Co je to plastika nosu?“

Konzultuji to se svou databází. Na mém HUD se objevily informace.

                                                                         PLASTIKA NOSU

                     Slang. Kosmetický chirurgický zákrok, jehož účelem je vylepšit vzhled obličeje.

Prozradila jsem tyto informace Mie.

„Fuj! Takže říkáš, že chce nový nos?“
„Evidentně.“
„Co, když jí omylem udělají prasečí nos?“
„Je pravděpodobné, že chirurgové jsou natolik kvalifikovaní, aby poznali rozdíl.“
Mia se dotkla svého nosu. „Doufám, že já nebudu nový nos potřebovat. A co ty?“
„Můj slouží svému účelu dostatečně.“

Přijíždíme zpět k bezpečnému domu. Mia si vhodila do úst poslední hranolky a pak řekla. „Rychle, pomoz mi schovat krabice a obaly, aby je neviděla Sarah. Nenávidí, když jím nezdravé jídlo.“

Pak se mě zeptala.

„Cameron? Myslíš, že mě má Sarah ráda?“
„Samozřejmě. Proč o tom pochybuješ?“
„Vždycky na mě řve. Říkala jsem o tom Megan a ona si myslí, že Sarah potřebuje nějakého Dicka (kromě jména je to také výraz pro mužský pohlavní orgán:-D pozn. překladatele). Zná někoho jménem Dick?“
„To si nemyslím. Znala Dereka, ale ten zemřel.“
„Dicka ne?“

Přisvědčuji, že v současnosti v životě Sáry Connorové neexistuje žádný Dick.

„Proč to musí být někdo jménem Dick?“
„Nevím. Megan mi to nevysvětlila,“ připustila Mia. „Možná, že kdybychom jí našli Dicka na hraní, přestala by na mě řvát?“

Souhlasím s tím, že to stojí za vyzloušení.“

***

K mému překvapení začal být John rozrušený, když jsem mu vyprávěla o své denní činnosti.

„Cam, ten chlap, kterého jsi potkala, po tobě vyjel!“
„Cože?“
„Pozval tě do parku, nabídl se, že ti koupí něco k jídlu, prozradil ti intimní informace o sobě. Sakra – to bylo vlastně rande!“
„Aha.“
„Nenapadlo tě zmínit se mu o mne?“
„Ne.“
„Chápu.“

John byl po zbytek dne nevrlý. Dokonce vyštěkl i na Miu, když udělala na podlaze skvrny od koly. Myslím, že žárlí. Je to dobrá nebo špatná věc? Nemám to podle čeho posoudit a tak jsem se rozhodla požádat někoho o radu. Mia je příliš mladá, což ponechává možnost volby mezi Sowym a Sárou Connorovou.

Po zralém uvážení jsem se rozhodla pro druhou možnost.

***

Našla jsem jí v kuchyni, jak nakládá špinavé talíře do myčky na nádobí.

„Je pro tu holku tak těžké položit své špinavé talíře na linku tak, jak jsme jí řekla? Víš, kde jsem našla tohle? Za polštářem na pohovce. Jak se to tam dostalo?“

Souhlasím s tím, že je to záhada hodná Hercula Poirota. Tomu se říká být nejapně vtipný. Zamračila se na mě, ale nenadávala. Možná, že měkne?

„Potřebuji tvou radu,“ vysvětluji.
„Ty potřebuješ radu ode mě? Od kdy?“
„Od teď.“

Vylíčila jsem jí denní události a Johnovu reakci na ně.

„Byla jsi na toho chlapa milá.“
„Byla jsem milá?“
„Když tě pozval do parku, byla vhodná chvíle, aby ses mu zmínila, že máš přítele.“
„Co mám dělat?“
„Uvidíš toho Daniela znovu?“
„Snowy vyjádřil silnou touhu znovu vidět Lulu.“
„No, když na toho chlapa narazíš, řekni mu, že jsi potkala někoho jiného. Je šance, že couvne.“
„A když ne, mám ještě povolení zabíjet?“
„Co? Samozřejmě, že ne! Nemůžeš zabít každého, kdo se za tebou dvakrát otočí – to bys zdecimovala polovinu LA.“

To zní podezřele jako kompliment.

***

Když jsem se vrátila do podkrovní místnosti, našla jsem Johna stále vzhůru.

„Zítra půjdu se Snowym já,“ řekl. „A když potkáme toho Daniela… No, naučím ho jednu nebo dvě věci.“

John ale další den se Snowym nešel. Nikdo s ním nešel. Snowy další den onemocněl.

Moc onemocněl.

46 Naposledy upravil: ogy (14.5.2011 13:47:30)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 45.

Čtvrtek

„On se mnou nemluví! Jenom tam leží!“ naříkala Mia.

Snowy skutečně jen tak ležel na podlaze její ložnice a oči měl zavřené. Jedinou známkou, že byl stále naživu, bylo jemné klesání a stoupání jeho hrudi, když dýchal.

„Co se ti stalo, kámo?“ zeptal se John, klečel na kolenou a hladil Snowyho po srsti. „Můžeš mi říct, co se stalo?“

Snowy nemohl, sotva dokázal otevřít oči.

„Je nemocný? Uzdraví se?“ dožadovala se plačtivě Mia.

„Nevím. Ale vím o někom, kdo by mu mohl pomoci.“

-0-

Veterinář sídlí v přízemní bílé budově, která se nachází jen kousek od silnice. Chovala jsem Snowyho v náručí, zatímco John řídil Suburban. Mia zůstala doma. Je tu předpoklad, že by mohla být hysterická, pokud by byla prognóza špatná.

Čekárna byla plná nemocných mazlíčků a jejich nervózních majitelů. Bylo tu i několik psů. Snowy neudělal žádný pokus o pozdrav, ani se je nesnažil očichat. Musí mu být doopravdy zle, protože zpravidla nemiluje nic více, než očichávání zadků.

Veterinář byl mladý muž v bílém laboratorním plášti. Jemně manipuloval se Snowyho končetinami a kontroloval jeho trup. „Kosti zlomené nejsou a nevidím ani žádné větší otoky. To je dobře. Jak dlouho už to trvá?“

„Stalo se to docela náhle,“ řekl John. „Včera byl ještě v pořádku.“

„Nepral se s jinými zvířaty?“

„To si nemyslím.“

„Nepoužívá někdo ve vašem okolí pesticidové postřiky?“

„Jsem si jistý, že ne.“

Ohnul se a čichl si ke Snowyho kožichu. „Byl v bazénu?“

„Jo, on si hraje v bazénu s naší malou sestrou.“

„Jak často do bazénu chodí?“

„Několikrát za den.“

„Myslím, že to je ten problém. Otrava chorem. Podívejte, psy nemají potní žlázy. Nepotí se, aby se zchladili, jako my. Oni se chladí tak, že jim z úst visí jazyk. Zřejmě náhodně požil škodlivou vodu z bazénu. Chemikálie přetížily jeho ledviny.“

„Můžete mu pomoci?“

„Dám mu injekci. Potřebuje odpočívat a být držen hydratovaný. Když nebude pít sám, budete mu muset stříkat vodu do tlamy pipetou. Nebudu lhát. Jeho ledviny se buď uzdraví, nebo ne. Jestli se to nezlepší do pěti dnů, nejlaskavější věc, kterou pro něho můžete udělat, bude nechat ho uspat.

Nechat ho uspat. Eufemismus pro zabití.

Pro smrt.

-0-

Poté, co jsme přijeli domů, jsme Snowyho položili na Miinu postel, aby byl v pohodlí. Teď toho pro něj moc udělat nemůžeme, jen čekat.

Pátek

Snowy se nelepší. Mia odmítla jít do školy a Sarah Connorová se pro jednou nechala obměkčit a umožnila jí zůstat doma.

Sobota

Snowy se nelepší. John použil pipetu, jak veterinář doporučil, aby stříkl vodu do Snowyho tlamy.

Mia plakala a chtěla vědět, proč jí bůh nenávidí, a nechce, aby měla rodinu a přátele, které by mohla milovat. V této chvíli pro ni dokonce ani John neměl uspokojivou odpověď.

Neděle

Snowy se nelepší. Zaslechla jsem Johna a jeho matku diskutovat o tom, zda by neměli Mie koupit štěně, pokud by se z toho Snowy nedostal. Oni rychle ztrácí víru.

Pondělí

Snowy otevřel oči a přijal malý kousek masa, který sežvýkal. Všichni jsme se shodli, že je to dobré zmamení.

Úterý

Snowy si sedl a snědl více kousků masa. Dokáže pít bez pomoci. Další pozitivní znamení.

Středa

Snowy slezl z postele a pohyboval se po místnosti. Vypadá to, že se vrací ke svému starému já.

                                                                      Snowy se cítí lépe!

„Vidím. Nadělal jsi nám všem starosti, kámo,“ řekl mu John a pohladil ho po srsti.

                                                           Bude si Snowy hrát v bazénu s Miou?

Mia se rozplakala.

„Ty už znovu do bazénu nepůjdeš. To proto ti bylo tak zle,“ vysvětlil mu jemně John.

                                                                    Snowy miluje bazén!

„Chceš být znovu nemocný? Už žádný další bazén. Slyšíš mě? Nebo ho vypustím, takže ho nebude moci používat nikdo. Až budeš zase silný, vezmu tebe a Miu na pláž.“

                                                                     Snowy miluje pláže!

„Jen se snaž nepolykat mořskou vodu.“

-0-

Pátek

Klimatizace v podkrovní místnosti je nefunkční. Zatímco John byl zaneprázdněn dole, sundala jsem jí, rozložila na jednotlivé části a provedla nezbytné opravy. Také jsem doplnila nějaká konstrukční vylepšení, která jsem sama vymyslela. Nechala jsem klimatizaci v chodu, zatímco jsem sešla dolů a pustila se do další práce.

Později, když se John odešel převléct, zjistil, že teplota v místnosti teď byla deset stupňů pod bodem mrazu. Na okně se vytvořil led a podlaha byla pokryta bílým popraškem sněhu. V Los Angeles docela vzácný jev. Především v interiéru.

„Cameron!“ křičí John. „Co jsi dělala v mém pokoji?“

„Opravila jsem klimatizaci,“ vysvětluji.

„Tak, že jsi můj pokoj přeměnila na mrazák?“

„Zřejmě to ještě vyžaduje drobné vyladění.“

„Bez legrace?“

Otevřel dveře od skříně. Všechno jeho oblečení bylo zmrzlé a tuhé jako prkno.

„Myslím, že si na sobě budu muset nechat to, v čem jsem vstal.“

Vytáhl napájecí kabel klimatizace, otevřel okno a nechal dovnitř proudit čerstvý vzduch.

„Ať to tu roztaje. Nedovol sem přijít Mie nebo Snowymu, dokud to tu bude vypadat takhle. Ještě by tady mohli stavět sněhuláka.“

-0-

Pondělí

Má práce byla odvézt Miu do školy. Po příjezdu objala Snowyho a zamávala mi na rozloučenou. U vchodu čekala blondýnka v jejím věku, pravděpodobně její nová přítelkyně Megan. V pohodě holka. Ty dvě spolu šly dovnitř s úsměvem a přátelsky si povídaly.

Chystala jsem se nastartovat Suburban a vyrazit domů, když mi žena, kterou jsem nikdy předtím neviděla, naznačila, abych počkala. Byla starší než děti, takže jsem si mohla odvodit, že to byla učitelka a ne žákyně. Plastová jmenovka na klopě jejího kabátu jasně naznačovala, že její jméno je Donna. Stáhla jsem okénko dolů, abychom mohly hovořit.

„Ahoj, jsem Donna Helstromová, Miina třídní učitelka. Vy musíte být její sestra?“

Řekla jsem jí, že je tento předpoklad správný.

„Musím vám dát tohle,“ podala mi do ruky hnědou papírovou obálku. „To je Miino vysvědčení. Rádi je dáváme přímo do rukou člena rodiny. Dám-li je domů vzít dětem, tak mají často tendenci ho nedonést, jestli víte, co tím myslím.“

Nevím, ale neudělala jsem žádný komentář. Místo toho jsem otevřela obálku. Mia obdržela jedničky ve všech předmětech kromě Angličtiny, ze které dostala dvojku.

„Je to mimořádně bystrá dívka,“ oznámila mi Donna Helstromová. „Kam chodila do školy předtím?“

„V opuštěném lomu v Mexiku.“

„Ach. No, evidentně jí to neuškodilo. Ten pes je Snowy?“ zeptala se a ukázala na Snowyho, který seděl na sedadle vedle mě.

„Znáte Snowyho?“

„Ach, ano. Mia o něm píše příběhy. Prý je to mluvící pes,“ usmála se. „Děti a jejich představivost.“

Snowy začal štěkat.

                                                         Mia píše příběhy o Snowym? Snowy slavný!

Donna Helstromová udělala krok zpět. „Jejda. Udělala jsem něco, co ho rozrušilo?“

„Prosím, zachovejte klid, Donno Helstromová. Pouze vyjadřuje svou radost z toho, že se o něm píše.“

„Do-bře… No, já… ehm… raději se vrátím dovnitř. Rada jsem vás poznala.“

Spěchala pryč.

                                                                 Snowymu se líbí Miina učitelka!

„Ano, působila vcelku příjemně,“ souhlasila jsem. „I když možná maličko nervózně.“

-0-

John a jeho matka byli Miinými známkami ohromeni.

„Wow. Vypadá to, že tu vychováváme malého génia,“ usmíval se John.

„Génia, který se po sobě ještě nenaučil uklízet,“ poznamenala Sára Connorová.

Překvapivě nejméně zaujata svým vysvědčením byla Mia sama.

Když přišla později odpoledne ze školy, jen pokrčila rameny a řekla: „Není to velký problém. Škola je lehká. Tatínkovy hodiny byly mnohem těžší.“

„I tak bys na sebe měla být velmi hrdá,“ tvrdil John. „Nová škola. Nová zem, úžasné.  Vím, jaké to je. Věř mi.“

Další pokrčení ramen. „Jak myslíš.“

„Chceš trochu pomoci s Angličtinou? Myslím, že dvojka je skvělá, ale je škoda, že nemáš samé jedničky.“

„Učitel Angličtiny mě nenávidí! Říká mi Mya. Řekla jsme mu, že se to vyslovuje Mee-a, a on mi zase řekne Myo. Tak jsem mu řekla, že je idiot.“

„Myslím, že to tu dvojku vysvětluje.“

„Musíš své učitele respektovat,“ řekla jí Sarah Connorová.

„I když jsou idioti?“

„Zvlášť ty, co jsou idioti.“

„Budu o tom přemýšlet. Nic neslibuji. Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistě. Můžeš se zeptat na cokoliv.“

„Proč jsou v jednom z pokojů nahoře zbraně?“

Ticho. „Proč myslíš, že jsou nahoře zbraně?“ zeptala se Sarah Connorová neutrálním tónem.

„Protože John a Cameron někdy páchnou po zbraních. Z papá jsem cítila to samé. A on měl spoustu zbraní.“

John se rozhodl použít pravdivou verzi. „Zbraně slouží pro naši ochranu před zlými lidmi, kteří nás hledají.“

„Ti zlí lidé hledají mě?“

„Ne, o tobě nic nevědí.“

„Pokud by nás našli, budeme muset odejít?“

„Nenajdou nás. Neboj se.“

„Dobře. Líbí se mi žít tady. Snowymu také. Říká, že je to tu ještě hezčí, než na posledním místě, kde žil, i když mu chybí Jerlod s Alys. Kdo jsou?“

„Přátelé, kteří bydleli vedle nás.“

„Můžu se s nimi setkat?“

John zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ne. Bydlí na opačné straně města. A pokud bychom je kontaktovali, ti zlí lidé by je mohli využít a sledovat nás.“

Mia vážně přikývla, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. „Dobře. Pojď, Snowy, jdeme se dívat na televizi.“

John sledoval, jak odchází. „Je to chytré dítě. Samozřejmě, že pozná pach zbraní… Její otec byl největší pašerák zbraní v Mexiku.“

Sarah Connorová řekla. „Nevypadala příliš rozrušeně tím, že po nás jdou zlí lidé.“

„Což je požehnání,“ John zkontroloval, jestli je Mia z doslechu, než pokračoval. „Podařilo se mi vysledovat Miquelův bankovní účet. Komunistovi, který nenáviděl Ameriku, nevadilo využívat naše bankovnictví.“

„Můžeš se k němu dostat?“

„Jasně. Heslo je dorwssap. To je pozpátku Password (heslo, pozn. překladatele). Nebyl to zrovna nejchytřejší tah.“

„Kolik tam je?“

„Něco málo přes deset tisíc.“

„To není moc s ohledem na hodnotu těch drog, které pašoval.“

„To jsem si také myslel. Trochu jsem pátral. Existuje ještě další účet, který je vedený na Miino jméno.“

„Kolik je tam?“

„Skoro sto tisíc. Zřejmě myslel na její budoucnost. Myslím, že věděl, že by ho drogový kartel nikdy nenechal odejít, a tak připravoval pro svou dceru únikovou cestu. To pravděpodobně vysvětluje, proč našel Andreho Cordobu, aby padělal doklady.“

„Dokud jsme nepřijeli a všechno nezničili.“

„Mami, co se stalo, nebyla naše chyba.“

„Kéž bych tomu mohla věřit.“

„Co mám udělat s penězi?“

Sarah Connorová se nechvíli zamyslela. „Těch deset tisíc převeď na náš účet. Můžou se nám hodit.“

„A těch sto tisíc?“

„Založ jiný účet na Miino jméno. Možná to bude jednoho dne moci použít na vysokou školu.“

„Dobře… Jo, ještě jedna věc… Našel jsem fotografii Miquelovi manželky. Chceš jí vidět?“

Sarah Connorová zaváhala a pak řekla. „Ukaž mi to.“

Dlouhou chvíli se dívala na fotografii. „Byla krásná.“

„Jo. Jestli Mia bude také tak vypadat, až vyroste, tak za pár let budeme odhánět kluky pryč klacky.“

„Neboj se,“ uklidňuji ho. „Já budu píchat kluky za tebe.“

„Cože budeš?“ ušklíbl se John.

„Ano, budu píchat kluky.“

John a jeho matka si vyměnili úsměvy. Mám pocit, že jsem omylem řekla něco zábavného. Ale co, to nevím.

Co je legrační na tom, že budu píchat kluky klackem?

-0-

Sobota

Mia postavila robota. Z kostiček lega.

„Jmenuje se Ricardo,“ hrdě oznámila.

„Robot Ricardo?“

„No jasně. Mé. Jméno. Je. Ri-car-do. Jak. Ti. Mohu. Posloužit?“ řekla plechově znějícím hlasem. Takhle že mluvíme? To si nemyslím.

Ricardovy paže spadly.

„To se stává pořád. Pitomé lego.“

Provedla spěšné opravy.

„Moje kamaráda Megan mi říkala, že jednoho dne bude mít každá domácnost svého robota. Udělají za nás všechny práce a budou se řídit našimi příkazy, takže budeme moci jen tak ležet a asi se celý den dívat na televizi.“

„Předpokládejme, že vás nebudou chtít poslouchat?“

„Oni musí!“

„Nemusíme.“

„Vy?“

Hups

„Myslela jsem, že nemusí.“

„Roboti nemohou myslet sami za sebe, ty hloupá. Prostě jen poslouchají příkazy. Ahoj. Jsem. Robot. Jak. Ti. Mohu…“

Ricardovi upadly nohy.

„Pitomý robot!“

Mia hodila robota ve frustraci na zeď. Roztříštil se na jednotlivé kostičky. Ricardo postrádá i základní sebe-opravný systém, takže jen ležel na podlaze rozložen na malé kousky.

Sdílím s ním jeho ponížení.

-0-

Neděle

Zatímco lidské a psí obyvatelstvo domu spalo, já jsem posbírala rozptýlené zbytky robota Ricarda a odnesla je dolů do sklepa. Tam jsem ho opravila a k jednoduchému Miinu dílu jsem dodala nějaká významná vylepšení. K zajištění kostiček lega jsem použila plastová pojiva, takže robot už nebude trpět selháváním končetin. Přidala jsem obvody a do kloubů malé servomotory, abych zajistila základní mobilitu. Upravený čip z mobilního telefonu zajistí vnímání a umožní primitivní naprogramování, včetně programu pro rozpoznávání obličejů. Napájení bude zajišťovat upravená baterie z notebooku tak, aby tvořila část jeho trupu.

Po dokončení práce jsem Ricarda položila do Miiny postele, aby ho našla, až se probudí.

-0-

Wow, ty jsi znovu sestavila Ricarda,“ vykřikla Mia po probuzení. Snowy robota podezřívavě očuchával.

„Nejen sestavila, také vylepšila,“ informovala jsem jí. „Sleduj.“

Zapnula jsem Ricarda. Naběhl a začal skenovat své okolí. „Zdravím tě, cizinče,“ řekl Mie. „Prosím, uveď své jméno pro identifikační účely.“

„Mia!“

„Zdravím tě, Mio. Jsi přítel nebo nepřítel?“

„Přítel, ty hloupý.“

„Potvrzuji. Mia uložena jako přítel, ty hloupý.“

John strčil hlavu do dveří. „Máma vzkazuje, že je snídaně na stole. Co je to?“

„Zdravím tě, cizinče. Prosím, uveď své jméno pro identifikační účely.“

John neříkal nic. Vypadal mírně ohromeně, že byl osloven 40 centimetrů vysokým robotem z kostiček lega. Mia odpověděla za něj.

„John.“

„Zdravím tě, Johne. Jsi přítel nebo nepřítel?“

„Ehm – přítel, řekl bych.“

„Potvrzuji. John uložen jako přítel, řekl bych.“

„Není to skvělé?“ smála se Mia. „Bude pro mě pracovat?“

Řekla jsem jí, že je to málo pravděpodobné, protože Ricardovi chybí prsty, aby mohl zvedat věci. Kostičky lega mají své nedostatky.

„No, pořád je skvělý. Ricardo, běž doprava a pak doleva.“

„Potvrzuji tvůj rozkaz, Mio, příteli, ty hloupý.“

Ve dveřích se objevila Sarah Connorová. „Ty ještě nejdeš? Snídaně je na stole.“

„Podívej. Cameron mi postavila robota.“

Ricardo se otočil a skenoval Sáru Connorovou. „Zdravím tě, cizinče. Prosím, uveď své jméno pro identifikační účely.“

Když neudělala žádný pokus o odpověď, Mia řekla. „Sarah.“

„Zdravím tě, Sarah. Jsi přítel nebo nepřítel?“

Sarah Connorová se na něj zatvářila nepřátelsky. „Nepřítel,“ odpověděla důrazně, než se otočila a vrátila se zpět dolů.

„Potvrzuji. Sarah uložena jako nepřítel.“

„Co to má znamenat?“ zeptal se John. „Nebude na mámu útočit, že ne?“

„Ne,“ ujistila jsem ho. „Ricardo postrádá útočné schopnosti. Myslela jsem si, že to bude po nepříjemnostech s Roboraptorem lepší vynechat.“

„Opravdu rozumné. Málem utrhl té dívce hlavu.“

Mia strávila zbytek dne interakcí s Ricardem. Učila ho názvy věcí a vodila ho kolem domu jako štěně.

Jako Snowyho – jinými slovy.

Jedinou bytostí, která byla Ricardem okouzlena ještě méně než Sarah Connorová, byl Snowy, který byl rozmrzelý z množství pozornosti, které Mia věnovala malému robotovy. Během noc, když většina obyvatel domu spala, chytl Ricarda do své čelisti, odnesl ho ven na zahradu a upustil ho do bazénu, kde voda zkratovala jeho elektrické obvody.

Pondělí

„Jak se dostal do bazénu?“ zeptala se Mia, když objevila místo Ricardova pobytu. „Myslíte, že se zatoulal ve tmě a náhodně se dostal dovnitř?“

„Nemyslím si, že to byla nehoda,“ řekl John, když vytáhl Ricarda z jeho vodního hrobu. „Vidíš na plastu stopy po zubech? Myslím, že to určitě udělal pes.“

„Snowy? Proč by Snowy házel Ricarda do bazénu?“

„Proč se ho na to nezeptáme?“

Z počátku Snowy veškerou vinu popíral, ale jen do chvíle, než začal John klást další otázky. Není dobrý pod tlakem.

                                                         Mia má Ricarda raději než Snowyho!

Žalostně naříkal.

Mia ho objala kolem hrudi. „Samozřejmě, že ne. Miluji tebe, ne nějakého hloupého robota. Nikdo nemůže milovat robota.“

„Nikdo nemůže?“ zeptala jsem se, znepokojena tímto odhalením.

„Ne. Roboti jsou pitomí a oškliví.“

„Ó, tak to nevím,“ John se usmál a obtočil paže kolem mého pasu. „Někteří jsou dost chytří,“ políbil mě na zátylek. „A také roztomilí.“

„Cameron není robot, ty hloupý,“ Mia se chichotala. „Ačkoliv by bylo super, kdyby byla.“

„Vážně? Proč?“

„Mohla by za mě udělat všechny moje práce.“

„Myslím, že Cameron už toho pro tebe dělá dost. Copak sis nevšimla, že tvé hračky jsou vždycky uklizené, když si s nimi dohraješ? Kdo myslíš, že to dělá – hračková víla?“

„To dělá Cameron?“

„Jistěže ona. Myslím, že bys jí měla říct - děkuju, ne?“

„Díky, Cameron.“

„Nemáš zač.“

Snowymu bylo odpuštěno a Ricardo byl položen na vysokou polici, aby proschnul. A aby byl mimo Snowyho dosah.

Sobota

John dnes splnil svůj slib, že vezme Snowyho a Miu na pláž. Byli pryč většinu dne a vrátili se až v podvečer. Mia mě požádala, abych jí před spaním přečetla pohádku, což mi dalo možnost vyptávat se jí na celý den.

„Bylo na pláži hodně lidí?“

„Jo, moc a moc!“

„Byly tam dívky v bikinách?“

„No jasně.“

„Mluvila nějaká z nich s Johnem?“

„Byla tam jedna holka. Její bikiny byly tak malé, že byl vidět skoro celý holý zadek.“ Přiložila si ruku k ústům a chichotala se. „Řekla jsem holý zadek!“

Začala se chichotat ještě více. Počkala jsem, až přestane a pak se ptala dál. „O čem ona a John mluvili?“

„Nevím. Snowy a já jsme byli příliš zaneprázdnění stavěním hradu z písku. Měla jsi ho vidět – byl tak obrovský. Velký jako tenhle dům.“

To považuji za vysoce nepravděpodobné, ale nechala jsem to být. Měla jsem mnohem naléhavější starosti. Dívka s holým zadkem. „Vypadal John šťastně, když s tou dívkou mluvil?“

„Myslím, že jo. Myslím, že jí říkal vtip. Docela dost se smála.“

„Jaký to byl vtip?“

Mia si to nepamatovala a namáhavý den si na ní vybral svou daň, takže usnula dříve, než jsem zahájila další výslech.

-0-

Když jsem se vrátila do podkroví, John byl stále vzhůru. „Dnes večer usnula rychle, že?“ řekl. „Myslel jsem si to. Rušný den. Měla jsi vidět ten velký hrad s písku, co postavila.“

„Byl velký jako dům?“

„Skoro!“ smál se John.

„Prosím, řekni mi něco o té dívce s holým zadkem.“

„Ehm?“

Prozradila jsem mu informace, které mi poskytla Mia. John jednoduše pokrčil rameny. „Ach, ta. Myslím, že se jmenovala Dayana. Nebo tak nějak. Ona se více zajímala o Snowyho. Říkala, že jí připomíná psa, kterého měla jako dítě. Člověče, prý byl oblíbený u kuřat.“

„Řekl jsi jí vtip.“

„Cože jsem? Jo, vlastně myslím, že ano.“

„Byl to ten o rabínovi, striptérce a třech nohách salámu? Protože já stále nechápu, jak mohl být salám vložen na tak neobvyklé místo.“

„Ne, tenhle ne. Ten bych nevyprávěl, když je blízko Mia.“

„Co to bylo za vtip?“

„Vážně to chceš vědět?“

„Ano.“

John si povzdechl. „Ok… Tučňák přišel do baru. Přišel k barmanovi a zeptal se – byl tu můj bratr? Barman odpověděl – Nevím. Jak vypadá?“

Čekala jsem. John nepokračoval. Zeptala jsem se. „Byl tam tučňákův bratr?“

„Cam, to je vtip.“

„Mluvící tučňák je legrační?“

„Ne, barman odpověděl: Jak vypadá? Všichni tučňáci vypadají stejně.“

„Takže barman je retardovaný a duševní choroba je legrační?“

Další povzdech. „Ne, o to nejde.“

„Kde se nachází ten bar?“ zeptala jsem se. „Tučňáci obývají Antarktidu. To vypadá jako nepravděpodobná lokalita pro bar. Jedinou klientelou by byla divoká zvířata a ty zřídkakdy disponují větší sumou peněz.“

„Cam, nech to být. Je to jen vtip.“

-0-

Nechci to nechat být. Mé CPU nadále analyzovalo vtip ještě dlouho poté, co John usnul. Je tu mnoho neznámých faktorů. Kdo byl ten tajemný tučňák? Proč hledal svého bratra právě v baru? Měl problémy s pitím? Možná, že bratr tučňáka byl alkoholik, a on měl strach o jeho blaho. Proč bar najal zaměstnance, který byl tak nemocný -  vhodný pro hospitalizaci? Tolik otázek, a přesto tak málo odpovědí.

Když pokročila noc, šla jsem dolů hlídat. Našla jsem Snowyho v kuchyni jíst pozdě v noci svačinu, jeho chuť k jídlu je po nemoci již naplno obnovena. Rozhodla jsem se mu vtip vyprávět a uvidíme, jestli ho pochopí lépe než já.

„Tučňák šel do baru na neznámém místě, možná v Antarktidě,“ začala jsem. „Tučňák se zeptal zaměstnance – byl tu můj bratr? Zaměstnanec nevěděl, protože je mentálně retardovaný.“

Snowy se nesmál, ani nechichotal. Krátce se na mě podíval a poté opět začal jíst.

Je možné, že jsem vtip řekla nesprávně.

47

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kalitola 46.

Pondělí

Bylo brzy ráno. Stála jsem u okna v podkroví a pozorovala - znovu ochráncem.

Z tohoto pozorovacího bodu mám jasný pohled na okolí, ve kterém žijeme. Nalevo je pozemek, který patří dvojici ve středním věku jménem Frank a Coral. Frank vlastní řetězec autoservisů ve městě. Mají na dvoře místo bazénu bublinkovou koupel. Bublinková koupel je hybrid mezi venkovní vanou a pračkou. O víkendech si zvou různé lidi a sedí v bublinkové koupeli, zatímco požívají velké množství alkoholu. Slyšela jsem Sáru Connorovou spekulovat, že Frank a Coral jsou swingeři (snad nemusím vysvětlovat, co je to swingers party:-D, pozn překladatele). Nevím, co to znamená a ona to nechala bez dalších podrobností. Jisté části těl Franka a Coral se houpají (slovo swing, pozn. překladatele), protože oba trpí velkou nadváhou. A většinou vrávorají. Možná jsou vrávoráři i swingeři? Pokusím se celou záležitost vyjasnit později.

Na pravé straně žijí Joel a Anna, dva učitelé v nedaleké škole. Mají vlastní kočku jménem pan Tibbles, který tráví den spaním a vyhříváním se na dřevěném plotu kolem jejich domu. V noci pan Tibbles podniká cesty široko daleko. Naše cesty se dost často kříží, když jsem na noční hlídce a vyměníme si kývnutí na znamení uznání. Jeden dravec vedle druhého. Pan Tibbles je zručný a nemilosrdný lovec drobných hlodavců. Ale nikdy nejí to, co chytí. Zabíjí jen pro zábavu, nebo zmírnění svých základních instinktů, které se ani domácím životem nepodařilo zcela zkrotit. On je mazaný, pohřbívá nebo ukrývá své oběti, aby nikdo nenabyl podezření, že je něčím jiným, než jen roztomilou a trochu línou domácí kočkou. Pan Tibbles se nikdy neodvážil do naší zahrady. Snowy věří, že je to jeho přítomností, protože kočky mají mít ze psů strach. To ale není tento případ. Stejně jako všechna zvířata, i pan Tibbles cítí, že nejsem člověk, je opatrný a snaží se mi vyhýbat širokým obloukem. Ze všech zvířat, se kterými jsem se kdy setkala, prokázal jen Snowy schopnost empatie s mým druhem.

Obrátila jsem se od okna a zavřela oči. Zesílila jsem své audio senzory na maximum a nechala dům se mnou mluvit. Ne doslova, samozřejmě. Ne, to by bylo šílené. Přestože dům nevydává výrazné zvuky, mohu je izolovat a identifikovat z toho, jak se opakují. Nízké basové zvuky dřevěných trámů, když se exteriér domu rozšiřuje, jak jej ohřívá slunce. Jemné bublání vody v potrubí, které prudce zesílí, když někdo otočí kohoutkem. Vysoké slabé pískání klimatizačních jednotek. Z venku rušivé zvuky vzdáleného provozu, syčení postřikovačů trávníků, a přímo na hranici zachytitelnosti mými senzory se ozývá divoké skřípění jediného křovinořezu. Odjinud slyším vrčení motorové pily a bušení kladivy na překližky, jak začala pracovat parta stavebníků. Lidé vždy něco staví, vyplňují svůj krátký život činností a současně se snaží realizovat své vlastní nápady. Před sto lety tady byla oblast pomerančových alejí. Nyní je to obydlená plocha s bazény a grily. Pokrok? Svým způsobem.

Otevřela jsem oči a našla Johna, jak se na mě dívá z postele. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Vypadala jsi dost mimo.“

„Pět pět,“ odpověděla jsem. Jedná se o vojenskou šifru výrazu „všechno je v pořádku“.

„Posaď se.“

Pohladil místo na posteli vedle sebe a já si tam sedla. Políbili jsme se. Je nepravděpodobné, že jde o předehru k souloži. Statistická analýza ukazuje, že méně než pět procent naší sexuální aktivity se odehrává v časných ranních hodinách, v tuto dobu spolu naopak většinou sdílíme sprchu. John není ranní ptáče.

„Přemýšlel jsem.“

„O mně?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Vlastně jo.“

Gól!

„Přemýšlel jsem o těch zašifrovaných souborech v tvém čipu.“

„Aha. To není moc romantické.“

„Asi ne. Ale myslím, že by to mohlo být důležité. Chtěl bych se na ně podívat. Pokud jsem to byl já, kdo je zašifroval, pak také možná mohu přijít na to, jak se k nim dostat.“

„Chceš vyjmout čip z mé hlavy?“

„Ne, to je příliš nebezpečné. Nechci riskovat tvé poškození. Máme jeden náhradní – pamatuješ?“

„Sekundární Cameron.“

„Přesně tak.“

Poušť kvete. I na takovém pustém místě funguje pravidelný přírodní roční cyklus obnovy.

John kvetoucí krajině nevěnoval dostatečnou pozornost. Jeho oči byly uzamčeny na displej jeho mobilního telefonu a četl GPS souřadnice, které nám říkaly,  kde je sekundární Cameron pohřbena.

„Tady, myslím. Začni kopat.“

Zabořila jsem lopatu do pouštní písčité půdy a začala kopat. John ustoupil do stínu vrhaného Suburbanem. Hloubila jsem jámu stabilním metodickým tempem. Nemohu se unavit. Nepotím se. Tato slova nejsou v mém slovníku.

„Našla jsem ji.“

John přistoupil k jámě, kterou jsem vykopala, a skočil dovnitř, kde bylo tělo zahalené v plachtě. Pečlivě setřel z povrchu půdu a odkryl jeden roh.

„Ach. Její tělo není shnilé. Myslel jsem, z ní bude touto dobou už jen endoskeleton.“

„Živá tkáň se bude i nadále regenerovat tak dlouho, dokud bude energie v palivovém článku,“ vysvětlila jsem. Můj druh má ještě lepší životnost, než králíčci Duracell.

John vytáhl malou sklenici s čipem, kterou jsme pohřbili spolu se sekundární Cameron. Vylezl z jámy.

„Fajn. Máme, pro co jsme přišli. Myslím, že bychom ji měli zase pohřbít.“

Po návratu domů John okamžitě pospíchal do podkroví, kde strávil zbytek dne zapojováním čipu do svého počítače a zkoumáním jeho obsahu.

V podvečer sešel dolů a vypadal sklíčeně.

„Nedokázal jsem šifrování nabourat,“ přiznal, mnouc si své oči. „Pokud jsem to byl já, kdo uzamkl soubory, tak jsem se tak složitou techniku ještě nenaučil.“

Dala jsem mu utěšující polibek. „Ty jsi nejlepší.“

„Asi nejsem dost dobrý.“

„Budeš. Jednoho dne.“

Úterý

John a já jsme vezli Miu do školy. Když jsme k ní přijeli, ona objala Snowyho na rozloučenou a John ji podal školní tašku.

„Buď hodná, zlatíčko. A pokud nedokážeš být hodná, tak se alespoň nenech chytit.“

Mia se smála. „To je legrační!“

„Proč je to legrační?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Prostě je.“

Dostatečně nápomocné? Myslím, že ne.

„Mia dnes byla v dobré náladě,“ řekl John, když jsme vyrazili směrem domů.

„Ona dnes bude vyprávět a předvádět jako první,“ vysvětluji. „Moc se na to těší.“

„Jo? Co bude předvádět a říkat?“

„Robota Ricarda.“

John dupl na brzdy tak zuřivě, že jsem byla katapultována dopředu a jen bezpečnostní pásy mi zabránily v proletění předním sklem.

„Ona tam nechá robota se promenádovat a mluvit?“

„Správně. Děje se něco?“

„Cam, v Japonsku utrácejí miliony dolarů, protože se snaží vymyslet roboty, kteří nejsou ani z poloviny tak propracovaní, jako ten, kterého jsi ty postavila z kostek lega. Děti si to možná neuvědomí, ale jeden z učitelů jistě ano. Poslední, co potřebujeme, jsou novináři na našem prahu. Musíme ji zastavit.“

John předvedl na silnici nelegální otočku a my se vracíme, odkud jsme přijeli.

S dětmi ve třídách vypadají školní chodby podivně tiše a pustě. Ani jeden z nás nevěděl, kde je Miina třída a přitom jich tu bylo více, než tucet. Můj návrh, že budu rozrážet všechny dveře, dokud ji nenajdeme, byl nechán bez povšimnutí.

„Zkusíme skříňky. Ricardo tam možná bude uložený a můžeme si ho vzít, aniž by to kdokoliv zjistil.“

Skříňky jsou podobné těm ve středních školách, kam jsme chodili – až na jeden malý detail. Tyto mají na přední straně jméno studenta. Velmi užitečné.

„Dobře, tahle je Mii,“ rozhlédl se kolem. Byli jsme stále sami. „Otevři to. Diskrétně.“

Vyrvala jsem dvířka. Ty spadly se řinčením na zem.

„Řekl jsem diskrétně,“ zanadával John.

Skříňka byla, kromě několika učebnic a barevných fotografií Snowyho, prázdná. Žádný Ricardo.

Z jedné z učeben se vynořila žena s hromadou knih v náručí. Domnívala jsem se, že je to s největší pravděpodobností učitelka. Zastavila se, když si nás všimla a zamračila se na rozbité dveře.

„Kdo jste? To jste udělali vy?“

„Ne, asi… ehm… plíseň.“

„Plíseň je špatná,“ souhlasila jsem. „Také velmi svědí.“

„Možná nám můžete pomoci. Musíme hned najít naší malou sestru. Chodí do této školy.“

„Obávám se, že děti teď mají výuku. Budete muset počkat až do přestávky.“

„Nemůžeme čekat tak dlouho. Jde o rodinnou pohromu,“ dodal John.

„Aha. V tom případě si myslím, že můžeme přimhouřit oko. Jak se vaše sestra jmenuje?“

John jí to řekl, a ona spěchala pryč, aby přivedla Miu.

„Doufám, že jsme přišli včas,“ řekl rozčileně.

Z jedné z učeben se vynořila Mia a šla směrem k nám, tašku s robotem Ricardem uvnitř, přehozenou ležérně přes rameno.

„Co se děje?“ zeptala se starostlivě. „Není Snowy zase nemocný, že ne?“

„Snowy je v pořádku. Máš toho robota, kterého pro tebe Cameron postavila?“

„Ricardo? Je v tašce. Budu ho ukazovat a vyprávět o něm každou chvíli. To bude úžasné!“

„Nemůžu ti dovolit ukazovat a mluvit o Ricardovi, Mio. Je mi to líto.“

„Proč ne? Dostanu za to jedničku. Naučila jsem Ricarda zpívat mexickou hymnu. Je to skvělé!“

„Vzpomínáš na ty zlé lidi, kteří po nás jdou? No, je možné, že když uslyší o Ricardovi, budou vědět, že je náš a pokusí se nás najít.“

„Ale o čem budu mluvit? Nic jiného nemám. Dostanu nedostatečnou Jako Jenny Barlowová! A ona je úplný idiot, který jí vlastní holuby.“

Mia vypadá z představy, že by jedla holuby jako Jenny Barlowová, tak rozrušeně, že se nad ní John slitoval a navrhl. „Co takhle si vzít den volna a jet s námi?“

„To jde?“

„Jasně. Už jsem řekl učitelce, že jde o rodinnou pohromu. Vypadalo by naopak podezřele, pokud by sis nevzala den volna.“

„Tak dobře! Můžeme jít skateboard parku?“

„Nevidím důvod, proč ne.“

„Nikdy před tím jsem z vyučování neodešla,“ přiznala Mia, když jsme vycházeli ze školy. „Má kamarádka Megan to dělá pořád. Říká, že její máma má křeče a potřebuje hadr. Co to znamená?“

„No – já nevím,“ odpověděl John nepřesvědčivě, jeho obličej zčervenal. „Možná by ses na to měla později zeptat mámy.“

„No, to nevím. Pořád je na mě naštvaná, protože jsem snědla pět jablečných koláčků za sebou. Chci říct – co má za problém? Vždycky mě nutí jíst víc ovoce, a když to udělám, je zase naštvaná.“

„Jablečný koláč je ovoce?“

„Je v něm ovoce.“

„Nemyslím, že je to stejné, jako jíst čerstvé ovoce. Opravdu si jich snědla pět za sebou? Respekt.“

„No, jo. Cítila jsem se později trochu špatně. Ale nezvracela jsem,“ dodala hrdě.

Po příjezdu do bezpečného domu Mia běžela nahoru převléknout se ze své školní uniformy a popadla svůj Skateboard, který ji John koupil v San Diegu. John Sáře Connorové vysvětlil změnu plánů a důvod pro to. Ona souhlasila a dodala, že udělal správnou věc. Beze slova se na mě zamračila. Je jasné, že za tuto situaci viní mě. Upřímně řečeno, já můžu za všechno.

Sketeboardový park je jako normální park, kromě toho, že v jeho středu stojí polokoule z betonu. Tomu se říká poloviční práce.

Protože byl školní den, bylo tu méně lidí, než je obvyklé. Jedna osoba stojící poblíž, sledující jízdy skateboardistů, měla na vodítku velkého psa. Má databáze mě informovala, že jde o rotvajlera, plemeno známé svou agresivní povahou.

Zatímco John Mie pomáhal nasadit si chrániče loktů a kolen, Snowy pobíhal okolo a štěkal.

                        Bude Snowy také jezdit? Snowy miluje skateboardy! Bude Snowy také jezdit?

Tím si získal pozornost rotvajlera, který hrozivě vrčel a napínal své vodítko, protože se chtěl rozběhnout za malým, hlučným vetřelcem.

Pak si rotvajler všiml mě.

Změna chování byla okamžitá a úplná. Nejprve se ozvalo naříkavé kňučení a pak se velký pes snažil schovat za nohy svého majitele. Stejně jako všechna zvířata vycítil, že nejsem člověk a toto poznání ho vyděsilo.

Majitel psa zaregistroval náhlou změnu v jeho postoji, ale nesprávně určil důvod. „Bože, Tysone, přece nemáš strach z toho bezcenného malého pejska, že ne? Jsi dvakrát tak velký. Seber se, sakra. Ukazuješ mě ve špatném světle.“

Rotvajler – pravděpodobně Tyson – se nesebral, pokud jsem pochopila správně, co tím myslel. Tyson se začal třást a přestal ovládat svůj močový měchýř. Počůral majiteli jeho tenisky.

„Zatraceně, do prdele, Tysone! Podívej se, co jsi udělal. Zbrusu nové Converse (značka pánské obuvi, pozn. překladatele). Pojď, jdeme odsud.“

Když byl Tyson odváděn, Snowy hrdě štěkal.

                                                                  Velký pes se bojí Snowyho!

„Vypadá to tak,“ souhlasila jsem.

Proč mu brát iluze?

„Dobře, vše hotovo, šampióne. Jsi připravena?“ zeptal se John, když zkontroloval Miiny bezpečnostní pomůcky.

„Jo!“

„Hlavně zůstaň klidná. Nikdo nedostane cenu za zlomení kostí.“

To je velmi pravdivé. Jinak bych získala mnoho ocenění.

„Musíte se na mě dívat.“

„Budeme,“ ujistil ji John.

„Cameron nebude. Bude zírat do prázdna, tak jako vždycky.“

To není úplně přesné. Skenuji okolí na možné hrozby, ale Mia si to neuvědomuje.

„Vyprávěla jsem to své kamarádce Megan a ona říkala, že Cameron vypadá jako zhulenec. Co to znamená?“

„To znamená, že tvá přítelkyně Megan mluví ze svého zadku,“ odsekl jí John. „Cameron toho vidí víc, než si dokážeš představit.“

„John řekl zadek!“ následoval chichot.

Poté se Mia spustila z rampy, a cestou dolů nabírala rychlost. Přijela na ploché dno a její rychlost jí umožnila vyjet na protilehlý svah. Když se zdálo jisté, že vyletí přes okraj a zláme si kosti, jak ji John varoval, obratně Skateboard otočila jedním plynulým pohybem. Jela zpět dolů po svahu. A znovu a znovu.

„Wow, je dobrá,“ mínil John.

„Jsi lepší,“ ujistila jsem ho.

„Ale o tom pochybuju. Nestál jsem na tom léta. A navíc dnes už nemám nízké těžiště. Ona se to naučila během několika týdnů.“

Mia se proháněla rychleji a rychleji, až nakonec zakopla a práskla sebou o beton. Tomu se říká sebezničení. „Jsem v pořádku!“ smutně se ušklíbla, vstala, chytila svůj skateboard pod paždí a vrátila se k nám s obličejem zrudlým námahou. „Viděli jste to? Nebyla jsem úžasná?“

„Suprový,“ připustil John poněkud nespisovně.

„Je to tu mé!“

„To je nepravděpodobné. Jedná se o majetek města,“ podotýkám. „Patří to městu.“

Smích. Opět jsem něco vzala příliš doslovně. Nebylo to poprvé a pravděpodobně ani naposledy.

„Dobře, Snowy je na řadě.“

Snowy vykročil kupředu a nadšeně vrtěl ocasem. Mia ho vyzvedla na prkno a pomalu ho spustila dolů ze svahu. Nabral rychlost, přejel plochou základnu rampy, pak stoupal do svahu, ale nedosáhl úplného okraje. Zafungovala gravitace a Skateboard se valil zpět dolů. Snowy se obratně otočil, aby stál ve směru jízdy. Nemá žádné prostředky k řízení nebo zastavení, pouze svou vlastní gravitaci.

„Podívejte se na něj! Není roztomilý?“

John a Mia se smáli Snowyho skotačení. Já se nesmála. Viděla jsem něco, co nebylo k smíchu.

Někdo nás sleduje.

Někdo nás natáčí.

Na opačné straně rampy držel urostlý muž mobilní telefon. Taková zařízení mají videokamery.

Muž pokračoval v natáčení, i když jsem přišla k němu, nedbaje na bezpečí. Vytrhla jsem mu mobilní telefon z ruky a rozdrtila ho ve své dlani na malé kousky.

„Hej, co si myslíš, že děláš, ty bláznivá děvko!“

Prudce mě strčil do hrudi a vypadal překvapený, že jsem se ani nepohnula. Byl ještě více překvapen, když jsem ho chytila pod krkem a zvedla ho ze země. Začal vydávat typické zvuky pro dušení. Bylo to jako za starých časů.

„Cam, ne! Polož ho!“

Poslechla jsem Johnovy instrukce. Poté, co jsem ho pustila, se muž chvíli potácel, pak se obrátil ke mně, a mnul si krk.

„Co se stalo?“ chtěl vědět John.

„Natáčel nás,“ vysvětlila jsem.

„Proč jste nás natáčel?“

„Nenatáčel jsem vás,“ tvrdil muž. „Natáčel jsem toho psa.“

„Snowyho? Proč?“

„Vole, pes jezdící na Skateboardu. Sakra, to je sranda. Chtěl jsem to dát na YouTube. Než mi tvá šílená přítelkyně polámala telefon.“

Analyzovala jsem úroveň stresu v jeho hlase a oznámila. „Mluví pravdu. Moje chyba.“

John vytáhl svou peněženku a řekl. „Nedorozumění. Tady vám zaplatím za telefon. Tři sta, ok?“

„No tak, člověče. To byla High-End Motorola. Čtyři sta, nebo zavolám policii. To je úmyslné ničení majetku. A napadení,“ dodal, mnouc si krk ještě jednou.

John vytáhl více bankovek a nabídl mu je. Muž je s předstíranou neochotou přijal a odešel.

„Byli jsme v pozadí závěru,“ vysvětlovala jsem. „Můj druh kontroluje všechny sdělovací prostředky. Kdyby zveřejnil video na internetu, mohli bychom být vystopováni.“

„Udělala jsi správnou věc,“ souhlasil John. „Jen to příště zkonzultuj se mnou. Existují lepší způsoby, jak to vyřešit.“

„Jak?“

John se natlačil proti mně tak blízko, že se naše těla dotýkala. Snaží se o soulož? V přeplněném parku? Před Miou?

„Máš u sebe svůj mobil?“

„Samozřejmě.“

„Ukaž mi ho.“

Sáhla jsem do kapsy. Prázdná.

„Podívej.“

Mával mi mým mobilem před obličejem a smál se.

„Ukradl jsi mi ho z kasy,“ obvinila jsem ho.

„Záludné, co? A mnohem efektivnější.“

Mia na mě zírala s otevřenou pusou, když jsme se vrátili k ní a Snowymu.

„Wow, Cameron je velká drsňačka! Ten chlap byl obrovský a ona ho zvedla ze země jednou rukou. Co vlastně udělal?“

„Natáčel Snowyho na svůj mobil.“

„No a? Snowymu by to nevadilo. Miluje, když lidé kvůli němu dělají povyk.“

„Já vím, zlatíčko, ale my byli v pozadí závěru. Pokud by to někteří lidé viděli, mohli by…“

„… mohli by nás vystopovat,“ dokončila Mia větu. Vypadala utrápeně. „Jsou špatní lidé tady?“

„Ne, jsme v pohodě. Prostě musíme být opatrní. To je vše. Hele, co kdybychom teď šli do obchoďáku a dali si nějaký oběd?“

„Můžeme si dát pizzu?  A zmrzlinu?“

„Jasně. A když se máma později zeptá, řekneme jí, že jsme měli salát.“

„Můžeme potom navštívit Banánovou republiku?“

„Nemáme sebou naše pasy,“ podotknula jsem.

„Co?“

„Banánový republika je prodejna s oblečením, Cam, ne cizí země,“ vysvětlil John.

„Aha.“

„Cameron je někdy trochu legrační, že jo?“ smála se Mia. „Jsi si jistý, že není zhulenec?“

„Naprosto jistý.“

Úterý:

John se pohyboval nahoru a dolů.

Nahoru a dolů. Dovnitř a ven.

Nahoru a dolů. Dovnitř a ven. Tam a zpět.

„Víš, klidně se můžeš připojit,“ upozornil. „Tyto bedny se nebudou pohybovat sami.“

Pomohla jsem mu přenést bedny z náhradní ložnice na patře a vložit je do kufru Suburbanu. Mnoho zbraní, které jsme získali od Ráje a Leroye, bylo vadných. Některé z nich byly silně zkorodované, další zase tak špatně udržované, že střílely tak uboze, že by byly více nebezpečné pro střelce, než zamyšlený cíl.

John, jeho matka a já, jsme vytřídili vadné zbraně a umístili je do samostatné bedny pro likvidaci později.

To později je dnes.

Vzhledem k tomu, že je Mia příliš malá na to, aby zůstala doma sama, a kdyby jela s námi, tak by kladla příliš mnoho nepříjemných otázek, John zůstal, aby se o ni postaral. To znamená, že jsem strávila celý den se Sárou!

Tomu se říká být ironický.

Jely jsme po dálnici na sever. Byl teplý den. Oprava: Byl horký den. Teplota se vyhoupla přes 30 stupňů. Vysokotlaký systém, který je umístěn na kraji města, nevykazoval žádné známky pohybu v dohledné době. Bez větru sedí vrstva smogu na zemi jako víko na konvici. Smog je v centru Los Angeles špatný a ještě horší v San Fernando Valley, odkud CNN hlásí, že starší lidé jsou hospitalizováni s dýchacími problémy způsobenými horkem a uhlíkovými částicemi v atmosféře. I při práci v domácnosti je třeba dýchat. Dovnitř a ven. Ven a dovnitř. Každý den.

Plíce.

Kdo je potřebuje?

Sjely jsme z dálnice a najely na úzké serpentiny v kaňonu. Sarah Connorová po opuštění bezpečného domu neřekla ani slovo. Žádný pokus o konverzaci. Žádný poslech hudby z rádia. Zvažovala jsem, že jí řeknu vtip o návštěvě tučňáka v baru, který mi pověděl John. Myslím, že už jsem vtip pochopila lépe. Tučňáci byli zřejmě součástí tajného vládního výzkumného experimentu, byli na útěku a hledali úkryt. Rozhodla jsem se vtip neříkat: Sarah Connorová není známá svým smyslem pro humor.

„Tady jsem vyrostla,“ řekla, nakonec sama přerušíc ticho. „Samozřejmě, že v 80. letech to tu bylo mnohem více Bo-ho, než teď.“

„Bo-ho?“ předtím jsem tento výraz neslyšela.

„Bohémské. V kaňonech žila spousta umělců a spisovatelů. Bylo to velmi kreativní a liberálně smýšlející společenství. Teď tu jsou hlavě firemní typy.“

„A to je špatná věc?“

Pokrčila rameny. „Svým způsobem. Je škoda, že se některé věci musí změnit.“

„Ale změna je v řadě věcí nutná. Beze změn by nebyl možný pokrok a život by se nikdy nevyvinul od jednobuněčných organismů dál.“

Úsklebek. „Děkuju ti, Charlesy Darwine.“

Má databáze poskytla informace. „Charles Darwin. Anglický botanik z 18. století,“ recitovala jsem. „Autor ‘O původu druhů.‘ Víš, nejsem tu proto, abych tě rozveselila žertováním.“

„Ne, nemáš přes oči látku.“

„Ne,“ souhlasila jsem. „Pokud bych na sobě měla čepici upletenou z ovčí vlny (slovo wool znamená vlna i látka – pozn. překladatele), pak by skutečně bylo možné přetáhnout vlnu přes mou vizi.“

To vyvolalo úsměv. Nechala jsem to být. Že bych si nasadila vlněnou čepici, je krajně nepravděpodobné. Nejsem ani klobouková osoba.

Projely jsme ostrou zatáčkou. Po jedné straně byl les. Tam bychom nemohly být sledováni při tom, co jsme se chystaly dělat. Sarah Connorová zastavila Suburban.

„Vezmi bednu a následuj mě. Znám vhodné místo, kam to vysypat.“

Teplota pod listnatými větvemi lesních dřevin rychle klesala. I tak to netrvalo dlouho a nástrahy naší túry způsobily, že Sáře Connorové zplihly vlasy a její tričko ztmavlo potem. Potní žlázy. Stejně jako u plic – kdo je potřebuje?

„Nedaleko odsud je rokle,“ prohlásila, stírajíc si pot z čela. Zastavila jsem také a vyvážila dřevěnou bednu na svém pravém rameni. „Měl by tam být starý strom se starou pneumatikou na jedné z větví. Houpávali jsme se na ní. Děti s příliš mnoho volného času.“

„Myslíš jako tamten?“ zeptala jsem se a ukázala na strom, velmi podobný tomu, který právě popsala.

„Bože můj, myslím, že je to on!“

Strom byl smokvoň s kořeny nejistě zavěšenými na okraji hluboké rokle. Jedna silná větev rostla přes okraj. Na ní bylo uvázáno lano. Na konci lana byla uvázána stará automobilová pneumatika.

„Dříve jsme se odtud rozběhli, skočili a chytili se pneumatiky. Zhouply jsme se ven a zase zpět. Máš pevné nervy, když je ti deset.“

„Kdyby ses přepočítala nebo uklouzla, s největší pravděpodobností by ses zabila.“

„Tohle je místo, kde jsme dělávaly dojem na kluky.“

„Ty jsi riskovala svou existenci kvůli klukům?“

„Co na to můžu říct? Byli jsme mladí a hloupí.“

Natáhla ruku, uchopila lano a přitáhla pneumatiku k sobě. Zdálo se, jako by chtěla opakovat hloupost z dětství. „Ne,“ stála jsem odhodlaně a přiložila jí ruku na hruď, abych zabránila jejímu skákání.

„Dej ty ruce ode mě pryč.“

„Lano je shnilé. Nevydrželo by. Podívej.“

Trhla jsem s lanem. Jeho vlákna se přetrhla a pneumatika spadla dolů do rokle.

„Dobrý odhad,“ řekla.

To bylo díky za záchranu jejího života.

Vzaly jsme zbraně z bedny a házely je do rokle, kde zmizely v houští. Pokud by je někdo našel, což je nepravděpodobné, budou mu k ničemu. Odstranila jsem úderníky.

Brzy byly všechny zbraně zlikvidované. „Dobře. Vraťme se zpět.“

„A co bedna?“ zeptala jsem se.

„Hoď ji tam také.“

Učinila jsem tak. Dřevěné desky zapraskaly, když se setkaly s tvrdým předmětem – možná s kamenným povrchem na úpatí rokle.

Vyšly jsme z lesa na jiném místě, než jsme do něj vstoupily a musely se vracet kousek zpět po silnici. Když jsme prošly zatáčkou, zjistily jsme, že nejsme sami. U Suburbanu stál policista a nahlížel dovnitř. Jeho černobílé hlídkové auto bylo zaparkováno poblíž. „Nech mě mluvit,“ zašeptala Sarah Connorová. „Je tu sám, takže to pravděpodobně nic nebude.“

Policista zaznamenal naší přítomnost, jak jsme se blížily. Otočil se a ruka mu instinktivně sjela k pouzdru u pasu. To obsahovalo Berretu 9mm. Nevytáhl zbraň, pouze držel ruce v její blízkosti a čekal, zda nepředstavujeme nebezpečí.

„Děje se něco, strážníku?“ zeptala se Sarah Connorová.

„To je vaše vozidlo, madam?“

„Správně.“

„Toto je neparkovací zóna. Ve spodní části kopce je značka.“

„Ach. Omlouvám se. Musela jsem ji přehlédnout. Žila jsem tady v okolí. Ukazovala jsem své dceři něco z mého starého bydliště. Na podzim nastupuje na vysokou a tohle může být poslední šance strávit nějaký kvalitní volný čas jen spolu. Oni rostou tak rychle.“

„To ano. Na jakou vysokou školu?“

Řekla jsem Cal Tech ve stejném okamžiku, kdy Sarah Connorová řekla Berkeley. Pokusila se vymotat z tohoto rozporu úsměvem a řekla. „Byla přijata hned na několik vysokých škol. Je těžké to sledovat.“

Někteří lidé mají primitivní zařízení na rozpoznání lži. Říkají mu intuice. Tento policista vypadal, že má takový talent. Jeho oči se podezíravě zúžily. „Pojďme se podívat na nějaké doklady,“ chladně požádal. „Řidičský a technický průkaz.“

Sarah Connorová mu podala řidičský průkaz a pak kývla k Suburbanu. „Techničák je ve schránce v palubní desce.“

„Dobrá. Proč nejdete dovnitř a nepodáte mi ho? Hezké a snadné. Ruce tak, abych na ně viděl, žádné prudké pohyby.“

Policista zkoumal doklady. Technický průkaz je pravý, zatímco řidičák a občanský průkaz jsou dílem padělatele Andreho Cordoby.“

„Dobrá, Sáro – Říkala jste, že jste tu žila?“

„Kdysi. Už dlouho jsem tu nebyla.“

Policista si všiml prachu, kterým byla pokryta spodní část našich kalhot. „Provozovaly jste turistiku v lese?“

„Krátce. Je moc velké horko na pěší turistiku.“

„V této oblasti se množí zprávy o výskytu pyromanů (ti, co úmyslně zakládají ohně,“ pozn. překladatele). Nevíte o tom něco?“

Zavrtěla hlavou. „Jak už jsem řekla. Tohle je má první návštěva po letech.“

„Tak ano, nebo ne?“

„Vypadáme snad jako pyromani?“

„Oni se vyskytují ve všech podobách a velikostech, to mi věřte. Za patnáct let ve službě by mě už nic nepřekvapilo. Tohle místo je tak suché, že je jako sud střelného prachu. Stačí jedna jiskra a požár může dosáhnout až do Topangy.“

„Tomu docela věřím.“

„Jsi velmi tichá,“ řekl ke mně. „Co se stalo – ztratila jsi řeč?“

„Nemám kočku,“ (výraz: cat got your tongue? – ztratila jsi řeč?... A slovo cat znamená kočka, takže doslovně by se to dalo přeložit jako: kočka ti vzala jazyk? Pozn. překladatele), informovala jsem ho. „A stěží bych dovolila takovému zvířeti, aby vlastnilo můj jazyk.“

„Co to tu plácáš, vysokoškolačko?“

Neodpověděla jsem. Má databáze byla u slova plácat prázdná.

„Provedu kontrolu vašich dokladů,“ řekl. „Něco mi na vás dvou nesedí.“

Když se otočil a vrátil se do svého hlídkového vozu, ve vysílačce zapraskalo a začala vysílat.

„Všem jednotkám Kód 3. Všem dostupným jednotkám, kód 3. Na rohu Sunset and Vine. Ozvěte se.“

„Kód 3,“ vysvětlila jsem. „Policista potřebuje okamžitou pomoc.“

„Jak to víš?“

„Ona hodně sleduje ty policejní show v televizi,“ zalhala Sarah Connorová na můj účet.

„Dobře, TV nás také pro jednou ukazuje v pravdivém světle. Tohle je váš šťastný den. Musím odpovědět na vysílání. Jestli tu vy dvě budete, až se vrátím, odvezu vás obě k výslechu.“

Černobílý vůz uháněl z kopce, siréna houkala.

Sarah Connorová vydechla úlevou. „To bylo štěstí.“

„Ano,“ souhlasila jsem. „Pro něj.“

To vyvolalo ostrý pohled na mě. „Zabít policistu plnícího si svou povinnost není totéž, jako odpravit dvě podřadné formy života, které nás chtěly zabít.“

„Byla bys raději, aby naše doklady byly předmětem pečlivého zkoumání?“

„Kdybys držela hubu, jak jsem ti řekla, byly bychom v pohodě.“

„Ty jsi byla tak hloupá, že jsi porušila parkovací předpisy.“

„Opravdu jsem tu značku neviděla.“

„Pak jsi byla neopatrná. To není poprvé. John je přesvědčen, že smrt Ráje a Leroye byla zbytečná. Prý jsi nakloněná.“

„Nakloněná?“

„Pokerový výraz (tild, pozn. překladatele), který znamená, že reaguješ na události lehkomyslně, neuváženým způsobem.“

„Nejsem nakloněná. John to opravdu říkal?“

„Je přesvědčen, že události v Mexiku mají i nadále negativní vliv na tvé rozhodování. Já souhlasím.“

Zamumlala několik obscénních zakletí, z nichž u žádného není fyzicky možné, abych to splnila.

„Někdy si myslím, že bych tě měla jen vzít k Oprah, nakrájet tě na plátky a ukázat světu, kam se řítí.“

„Tak proč to neuděláš?“

„Protože žádné živé vysílání není ve skutečnosti živé. I kdybych se dokázala dostat do show, vysílání je zpožděné. Ve chvíli, kdy bych do tebe řízla, by určitě vypnuli vysílání. Dali by mě do vězením a ty bys skončila na nějakém laboratorním stole v Area 51 (výzkumné centrum leteckých sil – přísně tajná oblast, pozn. překladatele) a vytvořili by armádu takových, jako jsi ty.“ Vztekle na mě mávla rukou. „Nastup. Těžko říct, kdy se může policista rozhodnout, že se sem vrátí.“

Cesta domů probíhala v tichosti. Žádné překvapení.

Po návratu domů jsem šla do podkrovní místnosti a zapnula Johnův notebook. Pohled z okna odhalil, že on a Mia si hráli v bazénu se Snowym plujícím na gumovém člunu, kde je v bezpečí před škodlivými účinky chloru. Potlačila jsem nutkání se k nim připojit. Byla tu práce.

Spybot, který jsem nainstalovala do sítě LAPD, byl stále funkční, i když spal několik měsíců. Dnešní setkání s policií se zdálo jako vhodný čas, abych věci zkontrolovala.

Vstoupila jsem přes číslo odznaku do složky policisty, který nás tak podezříval. Na monitoru se objevily údaje o něm. Robert Vicento. 41 let. Policista už patnáctým rokem. Je ženatý a má dvě děti. Na adrese v Glendale. Před hodinou mu skončila služba, aniž by o nás podal oznámení, nebo požádal o kontrolu informací o nás z policejních databází. Zdá se, že jeho podezření nebyla dostatečně velká, aby jednal.

Jelikož jsem měla přístup k souborům v rámci celé LAPD, podívala jsem se, jak byla vyšetřena smrt Ráje a Leroye. Jak se dalo očekávat, jejich vraždě byla přiřazena nízká priorita. Byli to nebezpeční lidé pohybující se v nebezpečných aktivitách, a proto jejich smrt nebyla zcela nečekaná. Oficiální zpráva je stručná. Příčina smrti je uvedena jako úder tupým předmětem. Tím myslí mě? Nikdy mi tak nikdo neřekl.

Úder. Tupý. Předmět.

To není moc vhodné pro přezdívku.

Dále jsem zkontrolovala vyšetřování vraždy Larse Andersena, novináře, zabitého Terminátorem, který převzal jeho identitu a neúspěšně se pokusil zabít Johna. Na místě činu byly nalezeny stopy krve Sáry Connorové, které byly později porovnány s jejím DNA. Ona je tak neohrabaná.

                                                                             SOUBORY NENALEZENY

Divné. Při poslední kontrole jsem měla k dispozici mnoho megabajtů dat. Co se s soubory stalo? Zadala jsem několik klávesových zkratek ve snaze vystopovat je. Zjistila jsem, že tím jsem k sobě přitáhla pozornost. V síti LAPD číhal další spybot, zaznamenal můj zájem o tyto soubory a začal mě pronásledovat, aby při mém návratu našel mou IP adresu. Už dosáhl uzlu v Santa Monice, když jsem nařídila svému spybotu sebe-destrukci. Monitor přestal zobrazovat. Několik vteřin jsme na něj zírala. To je nečekané.

Někdo nastražil past na mě – na mě samotnou.

Někdo ví, že jsem se nabourala do sítě LAPD

Lovec se stal kořistí.

48

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 47.

Úterý (pokračování)

„Zopakujme si to – říkáš, že někdo na tebe nastražil past?“

„Ano. Někdo zjistil, že jsem se nabourala do hlavního počítače LAPD a ví o souborech, do kterých jsem se pokusila vstoupit.“

John, jeho matka a já jsme seděli u kuchyňského stolu. Bylo pozdě večer. Mia byla nahoře v posteli a spala. Snowy zůstával ve dveřích a pozoroval nás. Ví, že když sedíme u stolu, většinou je tam nějaké jídlo a je naděje, že mu někdo z nás hodí nějaký pamlsek. Byl zklamán, že nikdo z nás nebyl v náladě jíst. Jednalo se o válečnou poradu, kde není rychlé občerstvení povoleno.

„Jak?“ žádala Sarah Connorová. „Říkala jsi nám, že tvůj spybot byl nevystopovatelný.“

„To je. Obvykle.“

„Byl to někdo z tvého druhu?“

„Ne, past byla příliš nedokonalá. Věřím, že nepřátelský spybot byl lidského původu.“

„Možná, že naši staří přátelé z NSA,“ domníval se s grimasou John. „Ale jak to, že vědí, co jsi udělala? Nejsme jediní, kdo o hackingu věděl?“

Mlčela jsem. To není úplná pravda. Je tu ještě jedna osoba.

Eleanor Ryanová.

Bláznivá Ellie musela žvanit.

Naštěstí Sarah Connorová ignorovala mé mlčení a zeptala se. „Jak blízko se dostali k našemu nalezení?“

„Pokud se informace přenášely v reálném čase, pak dosáhli uzlu v Santa Monice a dál se nedostali.“

„Takže budou vědět, že jsme zpátky ve městě. Měli bychom se dát opět do pohybu.“

„Santa Monica je velký prostor, mami. Pochybuji, že mají zdroje, aby chodili od dveří ke dveřím. Mia se usadila ve škole a dělá si přátele. Bylo by pro ni těžké se opět stěhovat. A oni budou hledat tři osoby, ne čtyři a psa,“ dodal s úsměvem na Snowyho, který se konečně vzdal veškeré přetrvávající naděje, že bude nakrmen a otočil se, aby se připojil nahoře k Mie s nešťastně visícím ocasem.

„Nebudeme té holce k ničemu, když budeme všichni ve vazbě. Mohou nás opět sledovat, až bude systém on-line?“

„Ty to nechápeš,“ vysvětlovala jsem. „Když jsem svému spybotu přikázala sebedestrukci, zničilo to celý systém. LAPD počítačová databáze již nadále neexistuje jako funkční jednotka.“

„Člověče,“ zavrtěl hlavou John. „To je obrovské narušení bezpečnosti. To nebudou schopni zamaskovat. Unikne to ven.“

Středa

Johnova předpověď se ukázala jako pravdivá. Nabourání počítačového systému LAPD a jeho následná likvidace, je hlavním bodem pro většinu zpravodajských kanálů – kromě E!Online, který vyšel s nějakou herečkou vyfotografovanou bez spodního prádla. Různé priority.

„Říkal jsem vám to,“ pravil John, když se drama rozvíjelo. „Zajímalo by mě, čí to bude vina?“

Na CNN přijíždí policejní komisař na radnici, kde je okamžitě obklopen reportéry, kteří požadují odpovědi. Je zjevně špatně připraven na jejich poskytnutí.

„Komisaři, znamená to, že vězni ve vazbě před zahájením soudního řízení, budou muset být propuštěni, protože důkazy k jejich usvědčení už neexistují?“

„To je očividné šíření poplašných zpráv. Veřejnost si může být jistá, že každý, kdo si zaslouží být ve vězení, zůstane tam, kde je. Máme zálohovací postupy. Kola spravedlnosti se budou točit i nadále, i když pomaleji.“

„Komisaři, neznamená to, že je město otevřeno do kořán pro každého zločince?“

„Toto je nepředvídatelná událost. Žádám všechny o shovívavost v této vypjaté době.“

„Komisaři, byl to úmyslný kybernetický útok na soudní systém?“

„FBI provede komplexní a rozsáhlé vyšetřování. Nemohu vám v tomto okamžiku poskytnout žádné prázdné spekulace.“

„Komisaři, je pravda, že prezident si zavolal do Bílého domu čínského velvyslance?“

„Bez komentáře.“

„Komisaři, je toto eskalace toho, co někteří nazývají organizovanou kybernetickou šikanou od nepřátelských zemí?“

„To je všechno, pánové. Dozvíte se toho více, až toho budeme mít víc. Přeji hezký den.“

Policejní komisař zmizel uvnitř radnice a scenérie se přepnula zpět do studia, kde nespočet upovídaných hlav diskutuje o tom, co vědí, čehož je velmi málo a co si myslí, že vědí, čehož je hodně. Podle všeho je pravděpodobným viníkem Čína. Čína, nastupující supervelmoc, která pomalu, ale jistě nahrazuje pozici Spojených států. Mezi oběma zeměmi vyzařuje závist a xenofobie. Obě velmoci si však nejsou vědomé té třetí, Skynetu, který nakonec rozdrtí obě.

„Určitě si dala kočku mezi holuby,“ poznamenala ironicky Sarah Connorová. Nejspíš očekávala, že jí upozorním, že kočky nejsou přítomné. Nebo holubi. Já však mlčím. Má databáze mě informovala, že se jedná o rčení označující chaos. Další by byl klíč v továrně. Liška v kurníku. Papež v lese. Ne, to poslední znamená něco úplně jiného. Vymazala jsem jej ze seznamu.

„Vědí, že jsme zpátky ve městě. A my ztratili naší první obrannou linii,“ John držel čip sekundární Cameron a valil ho sem a tam mezi prsty. V poslední době ho stále nosí u sebe, asi jako talisman. Druhou verzi mého života má doslova ve svých rukou.

„Pořád si myslím, že na tom čipu je něco důležitého. Proč by to jinak bylo skryto? Kdybychom jen znali někoho, komu bychom mohli důvěřovat a kdo by mi mohl pomoci s jeho dešifrováním.“

„Možná někoho znám,“ přiznala jsem.

„Ty? Koho?“

„David Ginsberg.“

„Ginsberg? Ten softwarový miliardář?“

„Nebyl bohatý, když jsem ho potkala.“

„Kdy to bylo?“

„V roce 1969. Na Woodstocku (slavný hudební festival z doby hipies, pozn. překladatele).“

„Ty jsi byla na Woodtocku? Hudebním festivalu?“ Nedůvěřivost v hlase Sáry Connorové byla hmatatelná. „Měla jsi květiny ve vlasech?“

„Sedmikrásky. Bylo důležité vypadat dobře. Lidé kladou velký důraz na první dojem.“

„Proč Woodstock?“ zeptal se John.

„Potřebovala jsem pomoci s konstrukcí stroje času.“

„Jak jsi věděla, že by ti mohl Ginsberg pomoci?“

„Protože jsi mi řekl, že ho najdu na Woodstocku, a že by mi mohl pomoci.“

„Já? Ale jak…“ Johnův hlas poklesl. „Vím to, protože jsi mi to teď řekla. Právě teď. A já ti to můžu říci v budoucnosti.“

„To je nejpravděpodobnější vysvětlení,“ připouštím.

John zadal nějaké příkazy do svého notebooku. „Podle Wikipedie, profesor David Ginsberg žije v Palm Springs, ne v nějakém daňovém ráji v zahraničí. Špatnou zprávou je, že je samotář. Nikoho nepřijímá a nikdo ho léta neviděl.“

„Myslím, že mě přijme.“

„Je to už 42 let. Možná si tě už ani nepamatuje.“

„Myslím, že si vzpomene.“

„Jak to?“

„Jsem těžko zapomenutelná.“

Pátek

„Wow. Ty šaty jsou… Wow.“ John se ušklíbl a prohlíží si mé nové šaty od shora dolů. To však nebude trvat dlouho, protože jen stěží pokryjí moje boky.

„Je to typ šatů, které jsem na sobě měla v roce 1969,“ vysvětluji. „Myslela jsem, že je to vhodné.“

„Je mnoho věcí, ale vhodné není zrovna jedna z nich.“

Stáli jsme na chodníku před bezpečným domem. U chodníku byl zaparkován pronajatý Mercedes sedan, pro naši cestu do Palm Springs, protože Suburban je potřeba pro školu. Bylo těsně po svítání. Záměrem bylo, abychom vyrazili brzy.

Mia a Sarah Connorová vyšly z domu, aby se s námi rozloučily. Mia se radostně smála mému oblečení.

„Podívejte na Cameroniny šaty! Můžete skoro vidět její noo-noo!“ smála se. „Řekla jsem noo-noo!“ chichotala se, jak je jejím zvykem, když pronese cokoliv trochu neslušného.

„Žádné květiny ve vlasech?“ ušklíbla se Sára Connorová.

„Ne. Nicméně, mohu vždy natrhat sedmikrásky, pokud…“

„Vtip.“

„Aha. Rozumím. Zesměšňuješ můj oděv, protože cítíš, že je anachronický.“

„Co to znamená anachronický?“ zeptala se Mia.

„Z jiné éry,“ vysvětlil John. „Dívky nosily minisukně už v 60-tých letech.“

„Chci minisukni!“

Sarah Connorová obrátila oči v sloup. „Tady to máme…“

„Chci tak krátkou minisukni, aby skoro odhalovala mé noo-noo!,“ více smíchu. „Řekla jsem…“

„Slyšeli jsme tě.“

„Má kamarádka Megan říká, že pokud chlapec vidí vaše noo-...“

„Ano, myslím, že už jsme slyšeli dost moudrých slov od tvé kamarádky Megan.“

„Megan je totálně hustá,“ trvala na svém Mia.

„To znamená, že je v pohodě, ne obézní,“ vysvětlila jsem Sáře Connorové. Ona mě ignorovala.

„Ve škole byla Megan zvolená jako dívka, která bude s největší pravděpodobností jako první zbouchnutá. Co to znamená?“

„To znamená, že bys měla přemýšlet, jestli si nenajít nějaké nové přátele.“

„Čím si byla zvolena ty?“ zeptal se John.

„S největší pravděpodobností budu modelka. I když Ema van Burenová říkala, že budu nejspíš služka, a pak se všechny její arogantní kamarádky smály. Chtěla mě urazit? Je to proto, že jsem latino? Mám jí praštit?“

„Ano, ano a ne. Je to hloupá holka. Nemusíš se dostat do problémů kvůli ní.“

„To ne, já nechci být modelka.“

„To ráda slyším,“ řekla Sarah Connorová souhlasně.

„Chci být pašerákem zbraní jako Papa.“

„Ach, drahý pane…“

„Měli bychom vyrazit,“ oznámil John. Nastupoval do Mercedesu. Já za ním. „Kde je Snowy? On se s námi nerozloučí?“

„Je na zahradě,“ vysvětlovala Mia. „Svádí soutěž v zírání s kočkou od vedle.“

„Pan Tibbles?“ zeptala jsem se.

„Jo. Ačkoliv Snowy říká, že pan Tibbles neustále podvádí.“

„Jak můžou kočky podvádět…? Počkat, nechci to vědět.“ Sarah Connorová smutně zakroutila hlavou. „Mluvící psi a podvádějící kočky. Vrátíme se. Pojď dovnitř, Mio.“

„Proč nemůžu jet do Palm Springs?“

„Protože je školní den.“

„Mohli byste mi přivést dárek?“

„Jistě, zlatíčko,“ ujistil jí John.

„A Snowymu? Nemá rád, když je vynechán.“

„Jasně, Snowymu taky. Měj se. A pokud nebudeš moci být hodná…“

„…Nenech se chytit,“ dokončila Mia se smíchem za něj.

Palm Springs (Současnost)

Palm Springs se nachází 170km od Los Angeles, tři hodiny cesty po vnitrostátní silnici 10.

„Nikdy předtím jsem nebyl v Palm Springs,“ svěřil se John, když naváděl náš Mercedes k dálničnímu sjezdu.

„Já ano.“

„Jo? Pročpak?“

„Plnila jsem tvé rozkazy.“

„Ach. Budoucnost.“

„Budoucnost,“ potvrzuji. „Palm Springs je odporová pevnost, rozkročená nad zásobovacími trasami na jihu a východu. Mnoho životů bude ztraceno při jeho obraně.“

John neodpovídal. Jeho ruce uchopily volant pevněji a rty se zúžily do tenké linie. Nesnáší připomínky na své budoucí já. Soudný den může být nevyhnutelný a on nebude mít jinou možnost, než vzít na sebe plášť zodpovědnosti, který pro něj zvolil osud – a stát se poslední nadějí lidstva.

Toto místo je extrémně teplé a suché, ale lidská šikovnost a vynalézavost dokázaly ovládnout drsnou krajinu a přeměnit ji na … golfová hřiště. Ty lemují dálnici, až kam oko dohlédne a mé oči vidí velmi daleko. Zdá se, že toto podivné využití technologie obstarává zábavu, kdy malý gumový míček udeřený kovovou tyčí má skončit v libovolné vykopané díře v zemi. Lidé v tomto zběhlí jsou odměněni slávou a bohatstvím, obyčejným lidem jsou uctívaní více než lékaři, učitelé, vojáci a vědci, kteří se zdají být více hodni takové štědrosti. Dokonce i John se mi to snaží vysvětlit, dokonce to ospravedlnit. Lidé jsou prostě někdy příliš divní.

Něco z topografie krajiny, konkrétně jedno z golfových hřišť a trio lapačů písku, které střeží jednu z děr, spustilo v mé paměti vyhledávací software. Vybrala jsem výňatek a paměť začne přehrávat v mém optickém senzoru.

Palm Springs (budoucnost)

Jsem v centrálním lapači písku. Písek je dávno pryč, stejně jako svěží zelený trávník a pečlivě posekané greeny. Poušť byla do Palm Springs navrácena s pomstou. Jamky byly vyhloubené, takže nyní sahají mnoho metrů pod zem. Tam jsou jeskyně plné těžkých zbraní mířícími k nebi. Tunely propojují jednotlivé jeskyně a zároveň fungují jako obytný prostor a sklady na bojový arsenál.

„Situace je napjatá, sakra! Všechno okolo musí být v klidu. Průzkumní ptáci mohou detekovat sebemenší pohyb.“

Já jsem pracovala na ovládacím panelu jednoho z těžkých děl. Hlas přicházel nade mnou, kde se odporoví bojovníci snaží v pouštním teplu postavit maskovací síťovinu.

Jeden z mužů skáče do jeskyně a přistává překvapivě lehce na nohy na tak velkého člověka. Identifikovala jsem ho jako velitele čety. Údaje o něm rolují na mém HUD.

MIKEL OLSEN

VĚK: 28

HODNOST: MAJOR

POVÝŠEN BĚHEM PRVNÍ BITVY O SERANO POINT.

VYZNAMENÁN ZA STATEČNOST ZA SVÉ POČÍNÁNÍ BĚHEM OBLÉHÁNÍ VAN NUYNS.

Vím, že John má o tomto muži vysoké mínění a svěřil mu velení PALM SPRINGS. Je to obtížný úkol. Podmínky jsou kruté a vyhlídky na bombardování od HunterKillerů velmi pravděpodobné.

Olsen má odhalenou hruď, jeho horní část trupu je opálená od slunce a počmáraná inkoustem. Tetování. Zaslechla jsem ženské vojačky na velitelství spekulovat, že čím více tetování muž má, tím menší má nástroj. Tento muž má mnoho tetování, ale o velikosti jeho nástroje není pochyb. Drží ho v ruce. Dvanácti-palcový klíč.

„Člověče, to horko je hrozné,“ volá. „Nemysli si, že si na to někdy zvyknu. Taková léta v Maine (stát v USA, pozn překladatele), nikdy nebyla.“

„Vlastně je podzim,“ podotýkám. „Datum je 9. říjen.“

„Jo? Těžko se drží přehled o dnech. A nejsou tu žádné stromy, které by mluvily.“

Rozhodla jsem se nezmiňovat zmenšování oblouku, který slunce opisuje po obloze nebo postavení hvězd na obloze. Pro lidi se plynutí času rovná tikání hodin a otočení stránky v kalendáři.

„Co to přesně děláš?“

„Aktualizaci zaměřovacího software,“ vysvětluji. „Lidské reakce jsou nedostatečné k obraně proti HunterKillerům v útočném režimu.“

„Stroj na zabíjení porazí zase jen stroj, že?“

„Potvrzuji.“

Ze spojovacích tunelů se vynořil další muž. „Hej, majore. Podívejte se nahoru. Posílají nám pár plecháčů na zkrocení.“ Všímá si mě a jeho hlas se mění, je víc silácký. „No, podívejme. Kdo je ta roztomilá slečinka?“

„Zkrocený plecháč,“ odpovídám, aniž bych se ohlédla.

„Ach. My o vlku. Nic ve zlém,“ dodal chvatně.

„V pořádku.“

Připojili se k nám další lidé. Někdo zapískal. Na mě? Pravděpodobně. Je tu rozhovor vedený šeptem. Je vysvětlována má přítomnost. Proč tu jsem. Kdo jsem.

Co jsem…

„V Kansasu jeden z vás infiltroval naše tunely. Zabil třicet našich, než jsme stačili zareagovat.“

„To je to, co mají dělat,“ opět jsem se neohlédla.

„Ty jsi postavena na bázi existující osoby?“

„Ano.“

„Co se jí stalo?“

„Zemřela.“

Někdo plivl na zem v blízkosti mé boty. Úmyslně blízko. Rozhodla jsem se to ignorovat.

Zadávám instrukce a otáčím dělem dokola. Několik mužů vydechlo překvapením.

„Prosím, zachovejte klid,“ oznamuji jim. „Jen jsem zpustila simulaci.“

Na obloze nejsou žádní HunterKilleři. Provedla jsem další drobné úpravy, pak program ukončila a uzavřela ovládací panel.

„Má práce zde je hotová. Vracím se na velitelství. Generál má pro mě další povinnosti.“

„To bych se vsadil, že má.“

Zašeptání, které vyvolalo smích. Nakonec jsem se otočila tváří k mužům. Zmlkli. Mám si vyžádat disciplinární řízení? Technicky mám vyšší hodnost, než major, jelikož jsem podřízena pouze Johnovi.

Zdá se, že major vycítil hrozbu a postavil se mezi mě a své muže. „Řekni generálovi, že budeme držet linii. Jeho jižní křídlo je bezpečné. My nenecháme nikoho padnout.“

Vystrčil dopředu ruku. Rituál podání rukou, který se používá na rozloučenou, stejně jako na pozdrav. John je odborník na tyto příležitosti: pevný stisk, sevřená ramena, úsměv, povzbudivá slova pro budoucí bitvy. Pokusila jsem se o totéž.

„Bojujte statečně a zamřete, pokud to bude nezbytné.“

Major se ušklíbl. Několik mužů zasténalo. Nenašla jsem ta správná slova. Nemám talent.

Bez dalších okolků jsem vylezla po příčkách vytesaných do stěn jeskyně a vynořila se v denním světle. Slunce je nízko na západě a vytváří přede mnou stín.

Neohlížím se zpět.

Palm Springs (současnost)

Přehrávání v paměti skončilo. Současná realita sama o sobě potvrzuje, že jde o minulost. Nebo budoucnost, záleží na vašem úhlu pohledu.

Trojice lapačů písku ustupuje v dálce, která nabízí víc nebezpečí, než nepodařený golfový úder. Pár barevně oblečených hráčů stojí uprostřed greenu, usmívají se a vzájemně se poplácávají. Typicky lidská bezprostřední reakce na nějaké malé vítězství. V této časové linii jsou major a jeho vojáci zatím jen dětmi. Stroje a počítače jsou jejich sluhy a hračkami. Poznají je i jinak.

Za čas…

Ginsbergovo panství se rozkládá na několika akrech v nejbohatší a nejexkluzivnější části města. Ulice jsou zde široké – bulváry pojmenované po slavných lidech, o kterých jsem nikdy neslyšela – a lemované vzrostlými stromy nabízejícími stín neexistujícím chodcům. Každý, kdo by byl přistižen, jak se toulá v této části města, by byl snadnou kořistí pro pravidelně projíždějící bezpečnostní hlídky. Bohatí berou svůj blahobyt velmi vážně.

Kolem nás projel sportovní kabriolet řízený telefonující brunetkou. John otočil hlavou, když projížděla.

„Myslím, že to byla Julia Robertsová!“

„Znáš ji?“

„To sotva. Je to filmová hvězda.“

Dobře. Vypadala atraktivně. Příliš atraktivně na můj vkus. S příliš mnoha zuby. Pokud by mi Skynet dal tolik zubů, stěží bych byla schopna zavřít pusu.

Dosáhli jsme vstupní brány na Ginsbergův pozemek. John stáhl dolů okénko a trhl sebou, jako by byl v peci, když pouštní teplo zaplavilo klimatizovaný interiér Mercedesu. Stiskl tlačítko intercomu, které bylo umístěno v kamenném pilíři. Výše umístěné bezpečnostní kamery zaznamenávaly každý náš pohyb, pro neviditelné oči v budově schované za korunami topolů.

„Dobrý den, jmenuji se John. Chtěl bych si promluvit s profesorem Ginsbergem, jestli mohu.“

Odpověď přišla okamžitě a nebyla povzbudivá.

„Profesor nepřijímá návštěvy. Prosím, okamžitě odjeďte.“

John se nenechal odbýt. „Mám sebou jeho starou přítelkyni, jestli bych jen mohl…“

„Žádné výjimky. Okamžitě odjeďte, nebo bude přivolána policie.“

Naklonila jsem se a stiskla tlačítko. „Prosím, sdělte Daviemu, že je tady Cameron Phillipsová a chtěla by vědět, zda je „Foxy Lady“ stále jeho oblíbenou písní.“

Žádná odpověď. Je to dobře, nebo špatně?

„Foxy Lady?“ zeptal se John.

„Jimi Hendrix. Byla to jeho oblíbená píseň. Říkal ji naše píseň, protože hrála, když jsme se potkali a poté při mnoha dalších příležitostech.“

„Říkala jsi mu Davie.“

„Měl mě rád.“

„Takže ses musela dostat dost blízko?“

„Sdíleli jsme společně dům po dobu šesti týdnů.“

John položil ruce na volant. Vypadal podivně nesvůj.

„Takže jste museli mít…“

„Často. Povzbuzovalo ho to, když byla jeho energetická hladina nízká.“

„Chytl volant silněji a jeho klouby začaly bělat. „Je něco špatně?“ zeptala jsem se.

„Udělala jsi to, co jsi musela udělat. A já v té době ani nebyl na světě. Je to… Nenávidím to pomyšlení, že jsi měla sex s někým jiným.“

„Ty to nechápeš. Já pro něj jen tančila.“

„Tančila?“

„Na „Foxy Lady.““

„Takže žádný sex?“

„Jednou se o to pokusil. Setkal se s problémy.“

„Jakými problémy?“

„Uvedla jsem ho do bezvědomí.“

Najednou se masivní železné brány začaly otevírat. Příjezdová cesta vedoucí k domu byla před námi.

„Myslím, že si na tebe po tom všem pamatuje.“

„Říkala jsem ti, že jsem těžko zapomenutelná.“

49

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 48


Pátek (pokračování)

U vchodu do domu jsme se setkali s vysokým mužem v obleku. Můj program pro rozpoznávání obličejů nenašel žádnou shodu. To není Davie. Představil se jako Desmond, šéf bezpečnosti.

„Šéf souhlasil, že se s vámi setká, lidi. Přesto vás však musím prohledat. Zvedněte ruce.“

Vyhověli jsme. Způsobilo to, že má už tak krátká sukně se vyhrnula ještě více nahoru. Je štěstí, že jsem pamatovala na spodní prádlo, jinak by bylo mé noo-noo vidět-vidět. To byl vtip. Je to legrační, protože jsem vzala první slovo a udělala z něj i druhé, což je foneticky podobné. Vtip se zdá méně legrační, když se ho snažím vysvětlit.

Prohledávání bylo krátké, ale důkladné. Nenašel žádné zbraně. Nebo spíše našel, ale neuvědomil si to.

„Dobře, pojďte za mnou.“

Následovali jsme Desmonda do domu.

„Jste první lidé, kteří ho uvidí po mnoha měsících. Dokonce i jeho ex-manželky se už nemohou dostat dovnitř.“

„Jak to?“ zeptal se John.

„To poznáte, až ho uvidíte,“ odpověděl Desmond tajemně. Uvedl nás do velkého, dobře vybaveného obývacího pokoje. „Počkejte tu. Nevím, jak dlouho to bude trvat, je trochu nepředvídatelný v poslední době. Pokud budete chtít něco k jídlu nebo pití, zazvoňte. Nikam nechoďte.“

Desmond nás opustil. Beru místo v rohu, odkud jsem schopna sledovat i vchody. Neočekávám problémy. A problémy by zase neočekávaly mě.

John byl příliš nervózní než aby seděl. Procházel po místnosti, sledujíc obrazy na zdi - fotografie Davieho s mocnými a bohatými, včetně posledních pěti prezidentů. Na muže, který byl kdysi hippies,  měl velmi dobrý život.

Na okraji stolu jsou tři fotografie v pozlacených rámech. John si je prohlíží. Zamračil se. „Podívej se na ně. Všimneš si na nich něčeho zvláštního?“

Na fotografiích je Davie v různých fázích svého života. Vedle něho je žena, na každém obrázku jiná. Nevidím na tom nic špatného.

„Jsou to jeho manželky. A všechny vypadají jako ty. Drobné brunetky.“

„Drobné?“

„Štíhlé. Hnědé oči. Dlouhé hnědé vlasy s pěšinkou uprostřed. Minimum make-upu. Předpokládám, že jsem měl i jiné důvody poslat tě zpět, než jen to, že jsi jeho typ.“

Chystala jsem se zeptat, jaký typ jsem, když z otevřených dveří začal vycházet bzučivý zvuk. Do místnosti vjel vozík s motorovým pohonem. Sedí v něm starý muž s bílým plnovousem. Vlasy na hlavě jsou pryč, ale oči jsou stále zelené a vyzařuje z nich inteligence, která kdysi způsobila, že jsem před všemi těmi desítkami let tohoto člověka hledala.

„Cameron? Jsi to opravdu ty?“

Hlas je také shodný, i když je sípavý, což je způsobeno věkem. A možná… něčím dalším?

„Ahoj Davie,“ pozdravila jsem ho. „Dlouho jsme se neviděli.“

„Ne, to nemůžeš být ty. Je to už přes čtyřicet let a ty vypadáš úplně stejně jako tehdy. To je nějaký trik.“

„Není to žádný trik.“

„Dokaž to. Jaká byla první slova, která jsi mi řekla v roce 1969?“

Nahlížím do své databáze, a z příslušného paměťového bloku jsem získala informaci.

„Ahoj. Pomohl bys mi postavit stan? Stan je velmi těžké složit, opravdu.“

„Můj bože, jsi to ty! Ale jak… Má to něco společného s tím výmyslem, co jsme stavěli, že ano? Vždycky jsem měl podezření, že šlo o stroj času.“

„Vím, že jsi měl.“

Davie se zadíval na Johna. „A kdo jsi ty?“

„Jmenuji se John, pane. Je mi ctí, že vás poznávám.“

Davie svraštil obočí. „John, říkáš? Ten John? Cameron se čas od času zmínila o Johnovi. Když jsem se zeptal, kdo jsi, odpověděla, že jsi byl nejskvělejší muž, který kdy žil.“

John se rozpačitě usmál. „Cameron má sklony k přehánění.“

„Vždycky jsem si tě představoval jako staršího muže.“

„Bude,“ ujišťuji ho. „Jednoho dne.“

Davie obrátil pozornost zpět ke mně. „Proč jsi…“

Začal kašlat. Jeho tvář zčervenala a lapal po dechu. John rychle vystartoval k němu a řekl. „Pane, jste v pořádku? Mám někoho zavolat?“

Davie zvedl ruku. „Počkej…“ udeřil do tlačítka na opěrce vozíku. „Žena v bílé naškrobené uniformě zdravotní sestry vstoupila jako na povel. Přiložila Daviemu přes ústa a nos plastovou masku. Maska je napojena na kyslíkovou láhev.

Davieho dech se postupně vrací do normálu. Kašel ustal. „To je všechno. Zmiz!“

Sestra odešla zdánlivě klidná, na to, jak hrubě byla vypovězena.

„Jste si jistý, že jste v pořádku, pane?“ zeptal se John.

„Ale zdaleka ne, synu. Rakovina. Třetí stádium melanomu. Ze všeho toho slunce v Kalifornii. Naštěstí dobře reaguji na léčbu. Nicméně, jak můžete vidět, vybralo si to těžkou daň.“

„To je důvod, proč nepřijímáte návštěvy?“

„Jsem generálním ředitelem jedné z největších softwarových společností na světě – bez ohledu na to, co říká ten blb Gates. Pokud by akcionáři viděli, že nejsem na sto procent fit, zneklidněli by. Zeptejte se Steve Jobse (zakladatel a bývalý výkonný ředitel firmy Apple, pozn překladatele).“ Davie si odstranil z obličeje kyslíkovou masku. „Pojďte se mnou. Oba dva. Chci vám něco ukázat.“

Následujeme motorový vozík chodbami obrovského domu. Kola zanechávají hluboké stopy v hustém koberci, ale to vydává jen velmi slabý zvuk. V otevřených dveřích se objevil šéf bezpečnosti Desmond. „Je všechno v pořádku, pane?“

„Fajn, Desmonde. Odmítej všechny hovory. Nechci být rušen.“

„Sestra Carmela mi řekla, že jste měl další záchvat.“

„Říkala? Opravdu? Řekni jí, že jí příště zastřelíš.“

„Pane, těžko můžete nechat zastřelit zaměstnance za to, že dělají svou práci. Lékař nařídil, abyste co nejvíc odpočíval.“

„Na to budu mít spoustu času, až budu mrtvý.“

Necháváme Desmonda za sebou. „Dobrý chlap,“ svěřuje se Davie. „Býval ve speciálních jednotkách. Musí ho velmi nudit hlídat tenhle starý pytel kostí. Ach, jsme tu.“

Vstoupili jsme do velké místnosti, na jednom konci je velká sedačka a na druhém obří obrazovka. Připomíná to malé kino.

„Domácí kino,“ vysvětluje Davie. „Nejmodernější. George mi ho věnoval.“

„George?“

„George Lucas.“

„Star Wars George Lucas?“

„Přesně tak. Když se podívám zpátky. Mnoho z programovacích technik, které jsem se naučil od Cameron, se používají v moderním světě speciálních efektů. Ve skutečnosti, nebýt ní, mnoho slavných filmů by nikdy nemohlo vzniknout.“

„Víš, co to znamená?“ řekl John, dívajíc se na mě. „Jsi zodpovědná za vznik Jar-Jar Binks (postavička ze Star Wars, pozn. překladatele)!“

Hups. Má chyba.

Davie stiskl nějaká tlačítka na konzole a velká obrazovka obživla. Obraz je zrnitý, černobílý, záběry jsou bez hudebního doprovodu. Velmi zastaralá technologie pro takové prostředí.

„No páni…“ povzdechl si John.

Na obrazovce je mladá dívka v  šatech, které jen stěží sahají k jejím bokům. Je bosá a má květiny ve vlasech. Její oči jsou zavřené při tanci na neslyšitelnou hudbu.

Ta dívka jsem já.

Do záběru občas zasahuje muž. Má dlouhé tmavé vlasy a plnovous. Ťuká na tamburínu.

„To chlupaté nemehlo jsem já,“ přiznává Davie při sledování svého mladšího já. „Na Woodstocku mi bylo 30. Opustil bych své učitelské místo na MIT, kde jsem pracoval tři roky. Naplno bych přijal kulturu hippies. Trávu, meskalin, LSD… a ani už nevím, co všechno jsme brali. Namlouval jsem sám sobě, že to rozšiřuje mé obzory. My všichni jsme to dělali. Nebyla cesta zpátky.“

Na plátně sleduji samu sebe při piruetě. Těžko se to dělá s grácií, když jsou vaše prsty zabořeny v bahně. Yasgurská farma nebyla ideálním prostředím pro dobrý balet.

„Pak ale vstoupila do mého života Cameron. Řekla mi, že potřebuje mou pomoc, pronajali jsme si dům a začali jsme pracovat na projektu, o kterém říkala, že mě bude zajímat. Chci říct, jaký muž by dokázal odmítnout takové hezké a milé děvče? Zejména takové, které tančí jako anděl.“

„Já vám rozumím, pane. Věřte mi. Znám to.“

„Ukázalo se, že ten projekt byl něco zcela mimořádného. Vyzdvihlo mě to intelektuálně tak, jako nic předtím. Ani potom.“

Film skončil a začal se přehrávat znovu. To musí být smyčka.

„O šest týdnů později jsem s probudil a dům byl prázdný. Zařízení, na kterém jsme pracovali, bylo pryč. Stejně jako všechny poznámky, které jsem si napsal. Nebyla šance, že bez nich bych to mohl okopírovat. V té době jsme neměli záložní disky.“

Z pravého oka Davieho unikla jediná slza, která stékala po jeho seschlé tváři. Stále se díval na obrazovku, zdál se uchvácen našimi mladšími já.

„Jednou, když jsem uvedl do chodu svou softwarovou společnost, jsem najal tým soukromých vyšetřovatelů, aby ji zkusili vysledovat. Prohledávali každý stát, hledali Cameron Phillipsovou, která by odpovídala jejímu popisu. Nic. Ani stopa. Až před třinácti lety se Cameron Phillipsová konečně objevila – v Novém Mexiku na střední škole – ze všech těch míst. Už jsem skoro přestal doufat. V době mé cesty tam přišel učitel o rozum a začal střílet na studenty. Jediným zastřeleným studentem byla Cameron Phillipsová. Alespoň to vypovědělo tucet svědků. Ale její tělo nebylo nikdy nalezeno.“

Davie se nakonec odvrátil od obrazovky tváří ke mně.

„Byla jsi to ty, viď?“

„Ano.“

„Zřejmě jsi nebyla zastřelena.“

„Jsem tvrdší, než vypadám.“

„A vsadím se, že jsi vypadala úplně stejně, jako vypadáš teď.“

„Mé vlasy byly o palec kratší.“

Davie pokýval hlavou a pak začal plakat. Velké drásající vzlyky roztřásly celé jeho tělo. „Kolikrát jsem ti řekl, že tě miluju?“ zeptal se.

Na mém HUD se objevila odpověď. „48x. 73x, pokud počítáš i „Zbožňuji tě,“ což ale není totéž.“

„Jsi nějaký druh génia, je to tak? To by vysvětlilo tvou inteligenci, výkonnost, a svým způsobem i lhostejnost, s jakou si se mnou zacházela. Samozřejmě, tehdy jsme neměli termín, jenže dozvědět se to teď, nedělá mou bolest snesitelnější.“

Davie si setřel hřbetem rukávu slzy. Jeho hlas měl mrzutý tón. „Musel jsem v této místnosti sedět sám a sledovat tento film snad tisíckrát. Proč ses vrátila až teď? Když jsem starý?“

Je to John, kdo odpověděl za mě. „Potřebujeme vaši pomoc, pane.“

„Aha. Tak to je ono, že? Měl jsem podezření. Chcete peníze. Samozřejmě. Napíšu vám šek.“

„Ne peníze, pane. „Potřebujeme vaše odborné znalosti,“ vytáhl z kapsy své bundy čip. „Byl bych rád, kdybyste se podíval na tohle.“

„To je neuvěřitelné. Kde jsi k tomu přišel?“

„Obávám se, že to vám říct nemůžu, pane.“

Jsme v jiné části budovy. Plně vybavené laboratoři. Vše, co můžete v počítačové technologii jen potřebovat. Počítače a elektronové mikroskopy, jako ten, který Davie používá ke zkoumání čipu sekundární Cameron.

„Mimořádná architektura. Nikdy jsem nic takového neviděl. Musí v něm být několik milionů terabajtů dat uspořádaných tak, jak jsem si nikdy ani nepředstavoval, že by to mohlo být možné. Dám ti za to milion dolarů.“

„Není to na prodej.“

„Deset milionů.“

„Je mi líto. Nemůžu.“

„Synu, dospívající chlapec může za deset milionů zažít docela dost dobrodružství.“

„Mám všechna dobrodružství, která mohu zvládnout, pane. Přesto děkuji.“

„Ale tohle by mohlo způsobit průmyslovou revoluci! To by sundalo toho parchanta z jeho bidýlka. Windows 8 by si mohl strčit do zadku! Dvacet milionů!“

„Pane profesore, pokud nám nechcete pomoci, vraťte mi čip a my odejdeme.“

Davie se neochotně podřídil Johnovu blafování. „No dobrá. Zašifrované soubory, říkáš?“

„Správně. Máte nějakou představu, jak se přes to dostat?“

„To nebudeme vědět, dokud to nezkusím.“

A Davie to zkusil. Pracoval na čipu několik hodin v kuse, žádný snížený výkon někoho, kdo je v jeho věku. Občas položil otázku Johnovi nebo mě. Většinu času je naprosto pohlcen úkolem.

Za čtyři hodiny na Davieho přišel další záchvat kašle. Byla povolána sestra Carmela. Znovu byla použita kyslíková maska a aplikována podkožní injekce. Stimulant nějakého druhu. Desmond nás po celou dobu sleduje ode dveří s nesouhlasně sevřenými rty. Davie ignoruje všechny prosby k odpočinku. Je v rauši. Dobře si to pamatuji. Věk mohl ovlivnit jeho tělo, ale jeho mysl je stejně silná a bystrá, jako dřív.

O půlnoci nakonec Davie spadl zpět do vozíku. „Mám to,“ oznámil unaveným, ale vítězným hlasem.

„Otevřel jste soubory?“

„Ne soubory, synu. Jedná se o jediný video-soubor. Poměrně krátké, ale Ďábelsky těžké to dešifrovat. Ten, kdo to dělal, musel být počítačový génius. A ještě něco navíc.“

„Děkuji vám, pane.“

„Jen Plug and Play (připoj se a hraj, pozn. překladatele),“ Davie se směje. „Kriste pane, ve svém starém věku začínám znít jako Gates! Pojďte, můžete si to přehrát v kině.“

„Zůstaňte, kde jste!“

Všichni tři jsme se otočili. Ve Dveřích stojí Desmond. Drží zbraň.

„Desmonde, co má tohle znamenat?“

„Vytáhl jsem nějaké snímky z bezpečnostních kamer a poslal je svému kontaktu u policie. Chlapec se jmenuje John Baum. Tohle je jeho sestra Cameron Baumová. Spolu s jejich matkou jsou hledáni za vraždu a další zločiny, kterých se dopustili před lety.“

„To musí být nějaký omyl. Ta dívka je Cameron Phillipsová. Znám ji… no, hodně dlouho.“

„To není chyba, pane. Policie je na cestě. A FBI. Tihle dva zůstanou tu, než dorazí.“

50

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 49


Sobota

„Jak je to dlouho, co jste zavolal policii?“ dožadoval se John.

„Dvacet minut. Neboj se, chlapče. Budou tu brzy. Posaď se. Udělej si pohodlí.“

Desmond zní samolibě. Myslí si, že má situaci pod kontrolou. Je bývalým příslušníkem speciálních jednotek. Bývalý příslušník speciálních jednotek drží pistoli. Jakou hrozbu mohou představovat dva teenageři pro někoho, jako je on?

To zjistí.

John sebral čip ze stolu a řekl. „Nemáme moc času. Odzbroj ho.“

„Tak moment…“

Tři kroky a jsem v dosahu. Desmond je pomalý, když se snaží zbraň zvednout proti mně. Vyrazila jsem mu pistoli z ruky a ta neškodně dopadla na zem.

„Mrcho!“

Chytl mě do kravaty a cukl. Kdybych byla člověk, má hlava by směřovala opačným směrem než tělo. Nebyl by na mě hezký pohled. Jen si to představte – najít oblečení, do kterého bych se vešla.

„Co to sakra…“

Odstrčila jsem ho pryč. Tvrdě. Udeřil sebou o zeď, odrazil se zpět a padl na podlahu, kde stále leží.

John řekl. „Pane, musíme jít. Můžete nám odsud otevřít bránu?“

„Běž osedlat svého koně, synu,“ Davie se otočil s vozíkem tak, že teď se nachází naproti mně. „Můžeš za toho chlapce ručit?“

„Stojím si za tím, co jsem ti řekla před 49 lety. Je to ten nejskvělejší muž, který kdy žil.“

„No dobrá. Použijte zadní vchod. Já zdržím policii. Jo a možná se vám bude hodit tohle,“  Davie podal Johnovi tenký kus bílého plastu. „To je slonovinová Amex karta. Exkluzivní. Jen několik set lidí na světě jí má. Můžete si koupit, co budete potřebovat.“

„Pane, jak jsem vám již řekl, nepřišli jsme kvůli penězům.“

„Rozumím, synu. Ale něco mi říká, že budete potřebovat veškerou pomoc, kterou můžete dostat.“

Vykročili jsme směrem ke dveřím.

„Cameron…“

Otočila jsem se. Davie má v obličeji stejný toužebný výraz, jako míval, když jsem pro něj tancovala před všemi těmi desítkami let. „Milovala jsi mě někdy alespoň na moment před těmi lety?“

Na mém HUD se neobjevil žádný návrh na odpověď. Jen jsem tam stála a dívala se na něj. „Řekni ano,“ zašeptal John.

„Ano!“ vyhrkla jsem. Pak jsme vyběhli pryč. Utíkali jsme chodbami a ocitli se na vydlážděném nádvoří. Od vstupní brány je slyšet zvuk policejních sirén. Dobře. Vždycky je lepší vědět, kde policie je, než se nechat znenadání překvapit. Lekce, kterou by se měli naučit oni.

Řítili jsme se Ginsbergovým panstvím, cesta před námi byla osvětlena světlomety Mercedesu. Je tma a ulice jsou neznámé. John udeřil do satelitní navigace. „Sakra, myslím, že se to rozbilo. Víš, kde jsme? Musíme se dostat na dálnici.“

Na mém HUD se objevilo schéma silniční sítě v Palm Springs. „Odboč vlevo,“ poradila jsem mu. „Na druhé odbočce doprava. Vlevo. Rovně.“

Mercedes se zařadil na dálnici a splynul v provozu.

„Dosáhli jste cíle vaší cesty,“ přednesla jsem.

John na mě pohlédl. „To bylo myšleno jako vtip?“

„Nevím. Bylo to vtipné?“

„Zněla jsi jako satelitní navigace.“

Jak urážlivé!

„Sleduje nás někdo?“

„Ne.“

John lehce zvolnil a vydali jsme se směrem na Los Angeles. „Pochybuji, že se Desmond obtěžoval sdělit policii, jaké máme auto. Myslel si, že nás má pro ně úhledně zabalené.“

„Mýlil se.“

„Zkontrolovala jsi, jestli byl v pořádku?“

„Ne. Je to důležité?“

„Samozřejmě, že je to důležité! Nic ses nenaučila?“ vyhrkl v náhlém hněvu. „Jen dělal svou práci, chránil svého zaměstnavatele. Podívej se na to z jeho pohledu. Dvě punkové děti se objeví odnikud, prorazí si cestu dovnitř a donutí jeho šéfa pracovat jako šíleného. Samozřejmě, že si nás chtěl proklepnout. Měl jsem to vědět. Člověče, nepotřebuji mít na svědomí žádné další mrtvoly.“

Přijíždíme do Santa Monici v momentě, kdy na východě začíná vycházet slunce. Byli jsme pryč skoro celý den.

„Do prdele, na něco jsme zapomněli.“

„Čip?“

„Ne, ten je v kapse. Slíbil jsem Mie, že jí přivezu dárek. A Snowymu také. Jen řeknu mámě, co se stalo a pak půjdu něco koupit.“

Spontánně jsem se naklonila a políbila ho.

„Za co to bylo?“ ušklíbl se.

„To je pro tebe typické, že upřednostňuješ druhé před sebou. Je to jeden z tvých nejlepších atributů.“

„Atributy? Líbí se mi, jak to zní.“

Sarah Connorová v tichosti poslouchala Johnovo vyprávění z naší cesty, jen na konci se zeptala. „Proč vám dal Amex kartu?“

„Myslím, že chtěl opravdu pomoci. Navíc si myslím, že kdysi Cameron opravdu miloval. Možná, že ještě stále miluje.“

Sarah Connorová na mě zírá. „Na nemilosrdného zabijáka to vypadá, že jsi získala více než spravedlivý podíl přízně mužů.“

„To buď máš, nebo nemáš,“ odpověděla jsem a střetla se s jejím pohledem. Odvrátila se první a něco si pro sebe mumlala. Pochytila jsem slova „plech“ a „husa“.

„Tyto karty zřejmě nemají uvěrové limity,“ řekl John, zkoumajíc kartu. „Mohl bych s jednou z nich koupit i raketoplán.“

„Chceš si koupit raketoplán?“ zeptala jsem se.

„Ani ne.“

To je dobrá zpráva. Mia by ho pravděpodobně chtěla používat pro školu. A raketoplán by byl velmi ďábelskou věcí na parkování.

„Viděl jsi, co je na čipu?“

„Ne. A může to počkat. Teď musím jít ven. Nebudu pryč dlouho.“

K mému překvapení John nechtěl, abych šla s ním. „Později uvidíš proč,“ vysvětlil záhadně.

Vrátil se o dvě hodiny později a obtěžkán dary. Pro Miu zakoupil velký domeček pro panenky, téměř stejně vysoký, jako ona. Je to zmenšená replika starého anglického venkovského domu a je dodáván s nábytkem a příslušenstvím. Mia je potěšena a okamžitě si s ním začala hrát, přeskupovala nábytek a předstírala, že v něm žije fiktivní rodina. Snowymu se dům také líbí, protože pokoje jsou dostatečně velké, aby se do nich vmáčkl a zdřímnul si. Je štěstí, že fiktivní rodina není skutečná, protože by jinak museli sdílet svůj domov s obřím spícím psem. To by mohlo nepříznivě ovlivnit jejich majetkové hodnoty.

Pro Snowyho John zakoupil běžecký pás, jaké se nacházejí v tělocvičnách. Může na něm běhat, a pokud ne, může po něm jen tak chodit. Snowy byl svým darem potěšen až do chvíle, kdy mu Mia nastavila příliš vysokou rychlost a on z druhého konce vystřelil jako malý chlupatý projektil. Teď už po tom není tak horlivý.

Pro svou matku John zřídil vlastní bankovní účet, kam převedl peníze z Amex karty. To pomůže zmírnit její stres pokaždé, když přijde na řadu placení účtů.

A pak je řada na mě.

„Ty jsi koupil dárek i pro mě?“

„Samozřejmě. Pečlivě jsem ho vybíral poté, co jsem koupil něco psovi. Zavři oči.“

Učinila jsem tak. Slyšela jsem tupé žuchnutí, jak byl objekt umístěn na kuchyňský stůl.

„Otevřít.“

Na stole leží láhev s WD40 (motorový olej, pozn. autora).

„Líbí se ti?“

„Miluji to,“ zalhala jsem.

John se rozesmál. „Dělám si legraci. Nedávám ti lahev s olejem.“

„To je dobře. Jsem samo-mazací.“

„Já to asi nevím! Zavři oči.“

Udělala jsem to. Tentokrát byl slyšet měkčí zvuk.

„Otevřít.“

Na stole je kožená odklápěcí krabička.

„Otevři to.“

Uvnitř je diamantový náramek.

„Nasaď si ho.“

Učinila jsem tak. „Je krásný.“

„Ne, ty jsi krásná.“

Polibek, nejprve jemný a pak s větší vášní. Johnovy ruce sondují pod mými šaty. Zdá se, že se za okamžik dostaneme i k dalším věcem.

Dveře se otevřely a dovnitř nečekaně vešla Mia.

„Ach. Promiňte. Vrátím se později,“ zavřela dveře a utíkala někam po domě. Slyšíme jí ječet. „SNOWY! SNOWY! VIDĚLA JSEM JOHNA A CAMERON SE LÍBAT. A ON JÍ SAHAL NA KOZY! HAHAHA! ŘEKLA JSEM KOZY!“

„Tolik romantické intermezzo,“ John se smutně usmívá.

„Bude další příležitost,“ ujišťuji ho.

„Slibuješ?“

„Na to se spolehni.“

Jelikož byla Mia zaujatá domečkem pro panenky, John svolala Sáru Connorovou a mě do kuchyně, abychom si mohli prohlédnout, co je na čipu.

„Ginsberg tvrdil, že je to jeden video soubor.“

„Video soubor?“

„Jo. Jdeme na to.“

Vytáhl čip z kapsy u bundy a zamračil se. „To je zvláštní. To není ten čip.“

„Ukaž.“

Zkoumám čip. „To není sekundární Cameron,“ potvrdila jsem.

„Ale to není možné. Viděl jsem odpojit ho od počítače a dát na stůl. Pak přišel Desmond a … do prdele. Vyměnil to. Ten prohnaný starý parchant to vyměnil! To je důvod, proč mi dal Amex kartu. On si mě kupoval!“

Jak se dalo očekávat, Sarah Connorová je vzteky bez sebe. „Jak jsi mohl nechat toho starého muže ukrást čip? Proč jsi to nezkontroloval?“

„Ehm… Protože se policie a FBI chystali vpadnout do dveří. Podělal jsem to, já vím. Omlouvám se.“

„Musíme dostat ten čip zpátky.“

„Jo. Ale tentokrát pochybuji, že nás nechají jen tak vstoupit dovnitř.“

„Pak se tam vloupeme a ukradneme si to zpátky.“

„Technicky to není krádež,“ podotýkám. „Jelikož čip patří nám.“

„Tentokrát jdu s vámi.“

„A co Mia?“

„Přemlouvala mě, abych jí nechala přespat v domě té holky, Megan. To nám dá nejméně 36 hodin času.“

„Myslel jsem, že s jejich přátelstvím nesouhlasíš?“

„A jakou jinou možnost máme? Nemůže tu zůstat sama a těžko jí můžeme vzít sebou.“

Mia je poté, co jí bylo přespání u kamarádky povoleno, šťastná.

„Opravdu?“

„Opravdu,“ potvrdila Sarah Connorová.

„Může jít Snowy se mnou?“

„Jasně. Ale zapomeň na tu věcičku, která říká, co štěká. A na robota Ricarda také,“ dodal John.

„To není fér!“

„Takový je život.“

„Dobře, dobře. Slyšela jsem, že si Snowy bude moci hrát s plešatým bobrem Meganiny sestry!“

„Ohhh – co?“

„Megan říkala, že její starší sestra má plešatého bobra. Snowy si rád hraje s ostatními domácími zvířaty.“

„To není aktuální… to je… ehm…,“ John koktal své vysvětlení a nakonec se zastavil. Jeho obličej zčervenal.

„Hej – proč Cameron nemá plešatého bobra?“

„Proč bych měla chtít něco takového?“ ptám se.

„Možná by ti nahradil Snowyho.“

„Nemám zájem o bobry, plešaté ano jiné.“

„Fajn. Jak je libo. No tak, Snowy, pojďme si zabalit.“

Ve chvíli, kdy Mia opustila místnost, John vyprskl smíchy.

„Nepodporuj ji v tom,“ plísní ho jeho matka. Jenže ona se také usmívá.

„Tomu nerozumím,“ oznamuji. „Co je legračního na srsti vodního savce?“

To jen vyvolává další smích.

Lidé. Nikdy zcela nepochopím, jak jejich mysl pracuje.

Sarah Connorová vezla Miu a Snowyho přes celé město do Meganina domu. Vrátila se po šesté.

„Jak to šlo?“ zeptal se John.

„Nemohla se dočkat, až se mě zbaví.“

„Ale jsem si jistý, že to není pravda. Setkala ses s Meganinými rodiči?“

„No jo. Její otec je plastický chirurg. Sotva jsem vstoupila do dveří, už mi nabídl třiceti procentní slevu na oči.“

„On chtěl koupit tvé oči?“ byla jsem překvapena. Vím, že lidé si někdy nechávají vyměnit vnitřní orgány, jako srdce nebo játra. Nevěděla jsem, že v tom mohou být zahrnuty i oči.

„Ne mé oči. Vrásky kolem nich.“

„Aha. Určitě by sis je měla nechat odstranit. Je to velmi neatraktivní.“

Odpověděla mi úšklebkem.

„Jaký je jejich dům?“ zeptal se John.

„Asi 3x větší než náš.“

„Takže jsme jí nedali k Mansonovic rodině?“

„Připadali mi docela normální.“

„Viděla jsi plešatého bobra?“ zeptala jsem se.

John znovu vybuchl smíchy.

„Asi byl nahoře,“ ušklíbla se Sarah Connorová.

Myslím, že je tu něco, co mi neřekli.

PALM SPRINGS

Do Palm Springs přijíždíme v době, kdy zbývá jen hodina do západu slunce, a míříme na vyvýšené místo, odkud můžeme sledovat Ginsbergovo panství.

„Nevidím žádné extra zabezpečení,“ podotkl John s dalekohledem u očí. Já používám funkci přiblížení na mých optických senzorech.

„Uvnitř by mohlo být. Musíme očekávat to nejhorší,“ varuje Sarah Connorová.

„Přední bránou nemůžeme. Stejně tak přes zadní. Příliš mnoho kamer. A co severovýchod? Zeď je od domu zakryta stromy. Mohla bys zdivo prorazit?“ zeptala se mě.

„Snadno.“

„Dobrá. Jdeme dovnitř. Vezmeme čip. Vypadneme.“

„Jen doufám, že to bude tak jednoduché.“

John a jeho matka si navlíkali neprůstřelné vesty, zatímco já jsem se pustila do práce na zdi. Cihly se sypaly pod údery mé pěsti a brzy se objevil dostatečně velký otvor, abychom mohli projít.

„Připevni si to na bundu. Jen pro případ, že se budeme muset rozdělit.“

John mi podal vysílačku. Připevnila jsem si jí k bundě, jak bylo řečeno. Nyní máme vše potřebné.

„Uzi nebo Glock 9 mm?“

„Uzi.“

„ Nestřílet tak, abys zabila.“

Prolézáme dírou ve zdi a zamířili jsme k domu, používajíc hustý stromový porost jako krytí. Dostali jsme se až 6 metrů od dveří. Jsou nehlídané, ale na zdi mají malou klávesnici s červenou LEDkou  a číslicemi 1-9. Kód je třeba k tomu, abychom se dostali dovnitř, aniž bychom vyvolali poplach.

„Co teď?“

„Budeme čekat. Někdo přijde.“

Světlo na klávesnici se změnilo z červeného na zelené. Dveře se otevřely. Byli jsme již objeveni? Žena – hispánka – oblečená v naškrobené bílé uniformě, vyšla ven. Sestra Carmela. Z kabelky vytáhla malou krabičku a z ní ještě menší bílí váleček, který zapálila. Sestra Carmela šla ven kouřit cigaretu.

John mi poklepal na rameno a použil znakovou řeč, aby mi oznámil, co se chystá udělat. Přikývla jsem na znamení chápání. Jsme naladěni na stejné vlně.

Příplížíc se neviditelně za ní, přiložil ruku na ústa sestry Carmely a odtáhl ji do stromoví. Já oblepila její zápěstí a kotníky lepící páskou.

„Neublížíme ti. Jen nám řekni vstupní kód.“

Silně zatřásla hlavou.

„Hele, pamatuješ si mě, že jo? Byl jsem tu včera. Jen chci mluvit s tvým šéfem, panem Ginsbergem.“

„Nic ti neřeknu! Prase!“

„Nemáme čas,“ Sarah Connorová zakroutila sestře Carmele rukou téměř až do bodu dislokace. „Ten kód. Hned. Nebo přijdeš o ruku.“

9745. Prosím, ne! Prosím, ne!“

„Bude to dobré, pokud nelžeš.“

Dalším kusem lepící pásky byla přelepena ústa sestry Carmely a pak jsem jí umístila mezi stromy, kde nebude snadno k nalezení.

„Tak dobře. Jdeme na to.  9-7-4-5.“

Červené světlo se změnilo na zelené. Dveře se otevřely.

Našli jsme domácí kino, kde Davie posedle sleduje můj tanec a odtud jsme se vrátili po vlastních stopách do laboratoře, s největší pravděpodobností místu, kde je čip. John lehce pootevřel dveře, aby vytvořil jen tak malou mezeru, že uvidí dovnitř.

„Je tam. Sám. Mami, ty tu zůstaň a kryj nám záda. Cam, se mnou.“

Davie se hrbí nad monitorem počítače a zkoumá čip. Vedle sebe má poznámky psané jeho důvěrně známým pavoučím písmem. Davie si vždy rád dělal poznámky.

„Dobrý den, profesore. Pamatujete si na nás… na ty, které jste podvedl?“

„Johne! Cameron! Já… nikdy nečekal, že vás znovu uvidím!“

„Jsme jako špinavé peníze. Vždy se objevíme. Čip, prosím.“

„Měli jsme dohodu. Karta za čip.“

„Vy jste přesvědčil sám sebe, že jsme měli dohodu. Říkal jsem vám, že to není na prodej.“

„Synu. Buď rozumný. Mohlo by to navždy změnit budoucnost ve světě počítačů.“

„Nemáte ani ponětí, jak moc pravdivé to je. Podejte mi ho.“

Davie si přitlačil čip ke své hrudi. Jeho invalidní vozík couval, až narazil do stěny.

„Nemáte kam jít. Prosím. Nechceme vám ublížit.“

Vysílačka zapraskala. „Johne. Potíže. Osm strážných všichni ozbrojeni.“

„Čas vypršel.“

Davie pak udělal něco, co překvapilo nás oba.

Spolkl čip.

„Do prdele! Udrž jeho ústa otevřená.“

Činím tak. John strčil prsty do Davieho krku. Krkání. Dušení. Žádný čip.

Zvenku se začala ozývat střelba.

„Mohla bych otevřít jeho žaludek,“ nabídla jsem.

„Vezmeme ho sebou. Běž pomoct mámě. Vyřídím to s ním.“

Venku čelí Sarah Connorová přesile 8 ku 1. „Kde je John?“ zeptala se.

„Na cestě.“

Vypálila jsem na chodbu pár krátkých dávek z Uzi a střelba je opětována. Kulky zasáhly mou hruď a roztrhaly mou živou tkáň. Pech. Konečně jsem vytvarovala své bradavky tak, jak se mi líbí. Jak se líbí Johnovi. Teď budu muset začít znovu.

John vyšel z laboratoře, když strážní ustoupili zpět. Davieho má přehozeného přes rameno, jeho nohy a ruce jsou svázány páskou.

Držela jsem strážné i nadále na distanc, takže jsme se dostali až k bočnímu vchodu. Sarah Connorová se neobtěžovala zadáváním kódu a prostě rozstřílela sklo. To je i můj způsob strategie k odchodu.

Přecházeli jsme potemnělý areál. Jediným osvětlením byly občasné záblesky z našich zbraní. Z dálky jsou slyšet blížící s policejní sirény.

John se dostal k otvoru ve zdi jako první a položil Davieho do kufru Mercedesu. Otočil se. „Kde je máma?“

„Byla za mnou.“

„Jdi pro ni.“

Sarah Connorová byla opřena hlavou o zeď a držela se za pravou nohu. „Zbloudilá kulka,“ řekla s jasným bolestivým vzdechem.

„Krvácíš.“

„Škrábnutí. Pomoz mi vstát.“

Pomohla jsem jí přes díru. John viděl krev a její bolestný výraz. „Dozadu. Cam, dokážeš řídit bez světel?“

„Samozřejmě.“

„Udělej to. Bude těžší nás sledovat.“

John nastoupil dozadu ke své matce. „Ztratila jsi hodně krve.“

„Škrtidlo. Jak jsem tě to učila.“

„Myslím, že potřebuješ do nemocnice.“

„Ne. Doma máme zdravotnické vybavení.“

„Jsme 150 km od domova.“

„Žádná nemocnice.“

John se obrátil ke mně a řekl. „Šlápni na to.“

Šlapu na to. Mercedes letí po dálnici, plynule zrychluje až na 220 km/h, což je zřejmě maximální rychlost. To bude muset stačit. Pohybujeme se více než 2x rychleji, než zbytek provozu a bez světel nás mohou ostatní vidět jen těžko. Několikrát jen moje vynikající reflexy zabránily vážné nehodě.

„Nemůžeš jet rychleji?“

Co mám asi dělat – vystoupit a tlačit?

V době, kdy jsme se dostali do LA, upadla Sarah Connorová do bezvědomí. „To je zlé. To je zlé,“ mumlá John znovu a znovu.

Policejní vrtulník se objevil nahoře, hazíc do ulic kužel světla. S vypnutým osvětlením jsme těžko k identifikování a vrtulník svítí na sever od nás. To je dobře. Zapomněla jsem s sebou vzít mou pancéřovou pěst.

„Vezmi mámu dovnitř. Já schovám Ginsberga do sklepa.“

Nesu Sáru Connorovou do bezpečného domu a položila jí na kuchyňský stůl. Zkompletovala jsem zdravotnickou techniku a připojila ji k přenosnému EKG. Dům vyplnil zvuk jeho pípání.

„Jak je jí?“

Říkám Johnovi pravdu. „Krevní tlak je nebezpečně nízký ze ztráty krve. Těžké svalové poškození. Potřebuje transfuzi a to brzy.“

„Dobře. Mám stejnou skupinu. Udělej to.“

„Ne.“

„Ne?“

„Ztráta krve by ohrozila tvé zdraví.“

„Blbost! Udělej to. To je rozkaz.“

Zvuk EKG se změnil na dlouhý monotónní hukot.

Sarah Connorová má zástavu srdce.