26 Naposledy upravil: ogy (15.2.2011 00:37:02)

Re: Wherefore Art Thou, John Connor? (+ Pokračovania)

Kapitola 14.
From Blood-Stained Hands (Krví potřísněné ruce)

Sarah vstoupila do malé haly na okraji hlavního tábora, kde měli ona a Derek uloženo většinu zbraní v očekávání útoku tři osmičky. Derek byl již uvnitř, čistil svou odstřelovací pušku a důkladně kontroloval všechny ostatní zbraně. Musel myslet na totéž, co ona.

Tento týden byl již téměř u konce. To znamenalo, že pokud si Terminátor přijde pro Kyla Reese, bude to již brzy. Ale nebyl to druhý Kyle, který byl v popředí její mysli.

Byl to její Kyle.

Na co myslela, byl obraz jejího syna a stroje vedle zamčené mechanické dílky ve slunečním svitu. Na co myslela, byla vize Kyla, příběh, který jí vyprávěl, slova, která řekl. Na co myslela, byla Cameron.

„Co?“ zeptal se Derek, zřejmě viděl rozpor na její tváři. „Co se děje?“

Sarah zavrtěla hlavou. Nebyla si jistá, že chce Derekovi něco říct. Pokud byla připravena vystřelit na Cameron, když viděla polibek, pak Derek byl připraven urazit jí hlavu, spálit ji termitem a rozdrtit čip holýma rukama.

„Co?“ dožadoval se Derek.

„Viděla jsem Johna… s ní.“

Derek zaťal zuby. Nebylo třeba vysvětlovat, s kým byl. „S ní?“ opakoval. „Stejně jako  v...?“

Neochotně přikývla. „Stejně jako v polibku smrti, jak jsi to nazval.“

Derekovy oči se zakalily, když jemný stín přejel přes jeho tvář, zcela ho ovládl vztek. „Spálím to sám.“

Sarah ho popadla za ruku, když se obrátil k odchodu. Spálit Cameron by byla absolutně ta nejhorší věc, jakou mohl udělat. „Dereku, stop,“ poručila. „To bys spálil i Johna. Zničilo by ho to.“

Derek se zamračil. „Nebo by ho to možná zachránilo.“

Sarah ustoupila. „Já už nevím. Co když má John pravdu? Co když je jiná?“

„Není jiná,“ trval Derek vehementně na svém. „Manipuluje s ním. Říkal jsem ti od začátku, že jí nemůžeme věřit.“

John jí věří… Kyle jí věří… „Dlouhou dobu, když jsem se na ní podívala, vše, co jsem mohla vidět, byl kovový endoskeleton uvnitř. Terminátor. Teď jsem jí viděla tak, jak jí vidí John. Dívku místo stroje.“

Toto odhalení způsobilo na Derekově tváři téměř stejný šok, jako zpráva o takzvaném polibku smrti. „To nemůžeš myslet vážně…“

„Potřebuje, abych v něho věřila, Dereku,“ řekla Sarah zoufale. „Možná jsme se mýlili,“ Možná, že měl Kyle pravdu. „Možná, že nic není takové, jaké se to zdá, dokonce ani Cameron.“

„Jo, není, jaká se zdá,“ souhlasil upřímně Derek. „Není člověk.“

„Není člověk, ano,“ zareagovala Sarah. „Ale možná není tak bezcitná, jak jsme všichni předpokládali. Možná, že má John pravdu. Možná mu budu muset začít důvěřovat.“

Věř ve mně, mami. Vždycky to budu potřebovat.

John se procházel kolem kuchyňského zázemí, díval se na štítky některých kartónových krabic. Všichni vychovatelé teď měli poradu a Cameron by měla pomáhat jeho matce připravit snídani, což ho zanechalo opuštěného a nudil se.

Možná, že v jedné z těch krabic bude křupavé Cheetos…

Dveře se za ním otevřely, on se otočil a spatřil vstoupit Riley, oči měla omluvné. „Johne, chci se omluvit za to, co se včera večer stalo u táborového ohně. Neměla jsem se zmínit o Mexiku. Máš pravdu. Byla to chyba.“

John zavrtěl hlavou, svraštil obočí. S hraním her s Riley už skončil. „O co se to snažíš? Jednu chvíli se chováš jako, že se chceš stát mou přítelkyní a další zaútočíš na Cameron. Co jsi mi neřekla? Co skrýváš?“

Riley se odvrátila a kousla se do rtu. „Je mi to líto, Johne. Já jen… Vím, že mě Cameron nenávidí. Myslela jsem si, že kdybych jí mohla dostat pryč od tebe… mohli bychom být opět přátelé.“

„Jen přátelé?“ zapochyboval John. To nemohlo být vše, co chtěla.

„Ano,“ souhlasila Riley tiše. „Pokud je to to, co chceš.“

John tomu stále nerozumněl. Neexistoval žádný způsob, jak by se mohl přátelit s oběma, Riley i Cameron. Nemohly vedle sebe fungovat dobře: vášnivě se nenáviděly. Stále nenáviděl vidět Riley v bolestech. Nenáviděl skutečnost, že byla v táboře vyvržencem, stejně jako on a Cameron.

Empatie, řekla by Cameron.

„Nevím, Riley,“ řekl s povzdechem. „Už jsem ti říkal, že to nebuáde fungovat.“

Riley se o krok přiblížila a donutila se k úsměvu. „Johne, prosím…“

John si povzdechl. „Dobře, jsme stále ve stejném týmu, takže myslím, že bychom k sobě navzájem měli být alespoň zdvořilí…“

Slyšel, jak se dveře za ním otevřely, ale nezdálo, že by si toho RIley všimla, nebo se o to starala.

„Děkuji ti, Johne, děkuji!“ Vykřikla, naklonila se a políbila Johna na tvář. John okamžitě ucukl a najednou Rileyino rameno uchopila ruka a hodila jí do hromady krabic.

„Riley!“ vykřikl John a v hrůze hleděl, jak Cameron kráčela vpřed. „Cameron, co to děláš?“

Cameron odpověděla monotónním hlasem. „Chráním tě.“ John viděl, jak sevřela levou pěst, ruka, kterou kontroloval, když na něj naléhala, že je poškozená, nekontrolovatelná. Vyrazila k místu, kam spadla Riley, a popadla druhou dívku za zápěstí.

„Jsi pro Johna hrozbou,“ řekla.

John udělal malý krůček vpřed a své ruce držel opatrně zdvižené. „Cameron, nech ji jít!“

„Ona ti lže.“

„Já vím, vím to, ale je to v pořádku,“ odpověděl. Zahlédl vystrašený obličej Riley. „Můžeme to vyřešit.“

„Prosím, prosím, nech mě jít,“ zašeptala Riley, z očí se jí valily slzy.

„Nemůžeš být v blízkosti Johna,“ odpověděla Cameron. John měl pocit, že v jejím hlase zaslechl trochu vzteku. „Nemůžeš už tady zůstat, ale nemohu tě nechat odejít.“

„Cameron!“ požadoval John. „Nedělej to.“ To by se nemělo dít… Byla znovu poškozená? Byl to druh žárlivé reakce? Byla to kombinace všeho, co Riley tento týden udělala, skutečnost, že Cameron věděla, že Riley něco skrývá, něco potencionálně nebezpečného pro Johna…

„Musím tě chránit,“ odpověděla Cameron. „Je pro tebe nebezpečná.“

„Poslouchej mě,“ prosil John. „To nejsi ty. Nejsi jako ostatní. Nejsi nepřítel, vzpomínáš? Jsi jiná. Už nebudeš.“

Cameron se na něho podívala chladným pohledem. „Nebudu?“

John se nejistě nedýchl. „Nejsi jako oni,“ zopakoval. „Musíš dělat to, co je správné. Učil jsem tě být dobrá, ukaž, že jsi mě pochopila.“

Viděl, jak se váhavě podívala na Riley. „Je pro tebe hrozbou, Johne. Snaží se tě zmanipulovat.“

Takže Cameron si toho také všimla. „Nemiluji ji!“ vehementně naléhal. „Poslouchej mě, Cameron! Udělej to pro mě… nedopusť, abych měl na svých rukách další smrt.“

Podívala se na něj a on věděl, že tu je jen jediný způsob, jak jí může přesvědčit o pravdě. A to bylo použít slova, kterým rozumněla, slova, která použila a trvala na tom, že byla pravdivá. Pokud byla pravdivá, když je říkala, musela pochopit, že on také mluví pravdu. Pokud ne… tak už by na tom tak, jako tak, nezáleželo.

„Prosím, miluji tě! Miluji tě, Cameron a ty miluješ mě!“

Zareagovala, rozpoznala ta slova a John cítil, jak se celé jeho tělo chvěje v očekávaní na její reakci. Konečně, viděl, jak své sevření uvolnila a Riley lehce vytrhla své zápěstí, pak klesla k zemi a téměr plakala úlevou.

John zavřel oči, vydechl a nadechl se a ani si neuvědomil, že byla tak blízko. Tak blízko zničit vše, na čem pracovali, tak blízo demarkační linii.

Ona třeba už může dělat všechno špatně, ale věděl, že v jedné věci má Cameron pravdu.

Riley nebyla tím, čím se zdála.

Riley v očích cítila neprolité slzy, když seděla na studené podlaze, otřesená a vzlykajíc. Nikdy ve svém životě nebyla tak vystrašená. Tak blízko smrti… byla by zabita Johnovým kyborgem, vše proto, aby v Johnovi zachránila jeho lidskost. Neměla ponětí, jak jí John vysvětlí Cameronino duševní zhroucení. Jak by mohl omluvit stroj tentokrát?

Věděla, kde byly jeho priority. Nejprve šel zkontrolovat Cameron, možná, aby se ujistil, zda byla stále stabilní, než přišel pomoci Riley, díval se na ni se strachem a úlevou zároveň. „Riley, je mi to tak líto.“

Byl opatrný, aby se jí nedotkl, jinak by na ni mohla Cameron znovu vystartovat. Roztřesneně vstala na nohy a počkala, až se jí tep vrátí do normálu, než mu odpověděla. „To je v pořádku. Jsem v pořádku. Johne, opravdu…“

Johnův obličej byl zkroucený. „RIley, nevím, co na to říct. Ona je prostě… ona…“

„Prostě kolaps,“ dodala Riley. „Má to něco společného s kovovou destičkou v její hlavě, že? Experimenty s mozkem?“

John vypadal zaskočený, zřejmě nečekal, že nějaké vysvětlení přijde od ní. „Ehm… jo…“

Riley se přinutila k úsměvu. Proč to pro něho dělat ještě těžší? Dlužila mu hodně poté, co jí zachránil život. „To se může stát komukoliv. Spousta pěstounských dětí, které jsem poznala, měla také nějaké psychické problémy. Byly méně agresivní, ale… jsem na to zvyklá.“

John pomalu přikývl, zmateně se podíval, než se otočil ke Cameron.

Poté Riley zahlédla, že dveře do zasedací místnosti vychovatelů byly mírně otevřené a ven se z nich dívala známá tvář. Jesse se odvrátila od dveří, její pohled byl zklamaný. Riley to nemohla pochopit. Jesse musela vidět, co jí Cameron málem udělala. Copak Jesse neslíbila, že nedopustí, aby jí Cameron ublížila?“

Tady se děje něco jiného… něco většího, než věděla. Riley to byla odhodlaná zjistit.

Chování Riley bylo stále vpáleno do jeho mysli. Viděl absolutní strach v jejích očích, když k ní přistoupila Cameron, takový strach, že byl téměř iracionální… pokud by Cameron byla obyčejná holka. Ne, Rileyin strach pocházel z něčeho, co věděla.

Chovala se, jako by Cameron byla terminátor.

Ale ona nemohla vědět o budoucnosti. Nic jí neřekl. Bylo to právě vědomí, že je Cameron nebezpečná, protože má kovovou destičku v hlavě a problémy s mozkem, že se jí obávala víc, než je obvyklé?

A co její chování poté? Způsob, jakým se přiblížila, jak přišla s krycím příběhem dřív, než mohl nějaký vymyslet on. Mohla ho potopit, mohla nechat Cameron vyhodit z tábora, ale ona to skryla. Nemohl pochopit, proč to udělala. Cameron měla pravdu. Riley v něčem lže. Něco skrývá.

Prostě nevěděl, co to bylo.

John se zastavil ve dveřích kuchyně a zmateně pozoroval, jak Cameron stála nad umyvadlem a myla si ruce. Byla tu od té doby, co opustil zázemí. „Co to děláš?“

Cameron ani nevzhlédla. „Myji si ruce.“

John zvedl obočí. „Proč?“

„Je na nich příliš mnoho krve.“

John si nedokázal představit, jak se mohla dostat na její ruce krev. Během jejího konfliktu s Riley se neobjevila žádná krev. A už vůbec ne tolik, že by jí že by jí ze sebe musela tak dlouho drhnout. Šel za ní a řekl ostře. „Děláš to už deset minut.“

Cameron se podívala dolů na své ruce a vypnula vodu. „Je tu spousta krve.“

John zahlédl její ruce, ale nic na nich neviděl. „Ty jsi dnes nikoho nezabila. Co se děje?“

„Četla jsem o tom.“

„O čem? O mytí rukou?“

„Ano. Bylo to v naší hodině Angličtiny,“ uvedla. „Macbeth. Lady Macbethová pomáhala svému manželovi v dopouštění se vražd, aby se stal panovníkem v království. Později se cítí provinile a znovu a znovu si myje své ruce, snaží se zbavit krve, která tam není. Snaží se smýt svou vinu.“

John pocítil knedlík v krku a skoro nebyl schopen mluvit. „A ty cítíš vinu za zabití mnoha lidí.“

Cameron se mu stále nedívala do očí. „Mám také seznam. Enrique, tři muži na bowlingu, Dimitri a jeho sestra Maria, Jordan…“

„Ty jsi Jordan nezabila,“ připomněl jí tiše John. „Ani Mariu a Dimitrije.“

„Ale ani jednomu jsem nepomohla,“ odpověděla Cameron. „A zastavila jsem tě, když jsi chtěl pomoci Jordan. Pořád jsem způsobila jejich smrt.“

John se na ní smutně usmál. Skutečnost, že se to naučila uznat, byl velký krok, velký skok v její morálce. Vykročil vpřed a jemně jí položil ruku na rameno.

„To potom znamená, že jsi také před plánovaným termínem,“ tiše podotkl.

Cameron se na něj konečně podívala. „V čem?“

„V tom, co se musíš naučit.“

Cameron řekla, že tu je ještě další věc, kterou mu potřebuje ukázat. John nevěděl, co by to mohlo být, prostě jí následoval zpět do její chatky, kde otevřela svou cestovní tašku a vytáhla štos poznámek.

„Ještě ve škole, lidé psali vzkazy pro Jordan, aby vyjádřili svůj smutek,“ odpověděla. „Protože pláč nebyl dost. Vzkaz může být použit k vyjádření emocí. Všech emocí, nejen smutku.“

John se díval na tlustou hromádku papírů, na okamžik byl omráčený. „Cameron… co je to?“

„Vzkazy,“ odpověděla. „Pro každého, koho jsem zabila.“

John polkl a zvedl ten, na kterém stálo: JORDAN. Pomalu ho rozložil, nejistý, co může čekat. Bylo to krátké, psané Cameroniným perfektním rukopisem: Je mi líto, že jsem zastavila Johna, aby ti pomohl.

Vědom toho, že ho Cameron tiše pozoruje, vytáhl další: PTÁK Z KOMÍNA:  Omlouvám se, že jsem tě omylem rozdrtila. Bylo to neúmyslné. Snažila jsem se tě vysvobodit.  Další byl nadepsaný MARIA. Stálo v něm: naučila jsi mě, že tanec je skrytým jazykem duše. Promiň, že jsem ti nepomohla zachránit se.

John ho položil, zahlédl jiný, položený hluboko v hromadě. Několik jich odtlačil z cesty, než mohl jasně vidět jméno.

Bylo jeho. JOHN.

Hlasitě vydechl, před tím, než ho otevřel.

Johne, omlouvám se, že jsem se tě pokusila zabít. Musíš pochopit, že jsem to nebyla já. Můj čip byl poškozen a já nad sebou neměla kontrolu. Nikdy bych neudělala nic, co by ti ublížilo, i když chápu, že mi ještě nevěříš. Věřil jsi mi a já tvou důvěru zradila. Stále nejsem úplně stabilní. Na mém čipu je stále poškození. Chtěla bych tě požádat, abys mě terminoval tak, že již pro tebe nebudu moci být hrozbou, ale… já nechci odejít. Nechci odejít pryč od tebe. Je mi líto, co se stalo na tvé narozeniny. Chci, abys věděl, že jsem nelhala, když jsem řekla, že tě miluji. Miluji tě, Johne.

Při pohledu na ta slova se John Connor složil, slzi mu volně stékaly po tváři. Ach, Cameron, je mi to tak líto… Nepoznal to. Po výbuchu byl takový blbec, že si nikdy neuvědomil, že ona má své vlastní city – ano city – draly se na povrch. Vždycky si byla vědoma toho, co pro ni znamená. Cítil se hrozně. Nezasloužil si její nehynoucí lásku a oddanost.

Cameron vypadala ustaraná jeho slzami, klekla si vedle něj a snažila se ho utěšit. „Nerozumím tomu. Udělala jsem něco špatně?“

John se na ní skrz slzy usmál. „Ne, Cameron. Ty… udělala jsi něco správného.“

Nelhala, když řekla, že ho miluje, stejně jako on nelhal, když jí to řekl, aby nezabíjela Riley a nepřidal jí tak další jméno do seznamu, o kterém nevěděl, že měla.

Na okamžik do ní viděl. Zcela se mu otevřela. Ukázala mu věci, které z ní dělají mnohem více, než stroj. Žádný jiný kyborg neznal pocit viny, jako ona.

Bylo to opravdové, bylo to jiné.

Bylo to lidské.

Jediné, co mohl udělat, bylo usmívat se.

27 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Wherefore Art Thou, John Connor? (+ Pokračovania)

Kapitola pätnásta: There's a Storm Coming (Prichádza búrka)

Dôvera.

Počas svojho týždňa v tábore, John videl, ako stratil dôveru oboch, matky aj Dereka. Ani jeden nedôveroval Cameron a nedôverovali ani jemu.

Neznášal to.

Dôvera bola kľúčová, zásadná. Nemohli pokračovať vo svojej práci, ak nedôverovali tomu druhému. Nemohli napraviť svoj zničený vzťah bez toho, aby boli schopný dôverovať tomu druhému.

Ale...v niekoľkých posledných dňoch taktiež videl, ako vzniklo puto medzi Cameron a koňom, ku ktorému boli priradení, aby ho kŕmili a mohli na ňom jazdiť. Po všetkom, čo spolu spravili, Cameron nakoniec jeho dôveru získala; už sa jej nevyhýbal, pretože bola iná. Vedel, že nie je hrozbou.

V hlave sa mu ozvali Cameronine slová. Prečo to Derek a Sarah nevidia? Prečo nechápu, že pre nich nie som hrozbou?

Keď položila tú otázku po prvý krát, povedal, že nepozná odpoveď.

Stále to nevedel.

Zvieratá neboli ako ľudia. Nemohli byť terminátorom oklamaný tak, ako ľudia. Tento kôň vedel, že Cameron nebola človek, ale akceptoval ju, pretože John mal istotu, že je v poriadku. Kôň dôveroval Cameron, pretože jej dôveroval on.

Keby to tak videla aj jeho matka...

Cameron ticho stála po jeho boku, pomaly hladiac koňov bok. John sa usmial obrátil s k zvieraťu, s leskom v očiach. „No tak, poďme si zajazdiť.“

Zamračila sa. „Mohla by som ho zraniť.“

John len mávol rukou. „Nie, toto je jeden z najsilnejších koní, na ňom sa občas vozia naozaj tučný ľudia.“

Bol rád, keď na jej tvári zbadal úsmev. „Budeme v poriadku. Je silný.“

John sa vyškriabal do sedla a podal Cameron ruku, aby jej pomohol. Aj keď jeho pomoc nepotrebovala, chytila sa za jeho ruku a vyliezla za ním. John pocíti, ako koňom trhlo, ale nepokúsil sa ich zhodiť.

Vydýchol úľavou. Pred pár dňami by sa nepokúšal jazdiť na koni s Cameron.

Bolo úžasné, čo dokáže spraviť trochu dôvery.

Cameron sa ho pevne chytila okolo pása a John chytil opraty.

„John!“

John sa otočil smerom za hlasom, aby zbadal, ako tadiaľ bežal jeho strýko. „Potrebujem ťa na sekundu.“

John sa pozrel s mrzutou tvárou na Dereka. Jeho strýko si vybral túto chvíľu zámerne. „Prečo?“ spýtal sa chladne.

„Tvoja parťáčka má nejaké problémy so svojim koňom,“ vysvetlil Derek, mierne dýchajúc od behu. „Videl som, čo si spravil so svojim koňom a....ňou.“ Jeho nedôverčivý pohľad na Cameron Johna len popudil. „Ak to dokážeš so strojom, môžeš tomu dievčaťu pomôcť.“

„Kto je to?“ spýtal sa John, aj keď odpoveď poznal.

„Riley.“

John zavrtel hlavou. „Riley ťa za mnou neposlala, Derek.“ Nespravila by to po tom, čo sa stalo s Cameron v kuchyni. „Toto bol tvoj nápad.“ Nahnevane sa na strýka zamračil. Derek proste nevedel, kedy to vzdať. „Viem, čo sa snažíš spraviť a nefunguje to. Povedz Riley, že sa ospravedlňujem, ale práve teraz si idem zajazdiť.“

Nedal Derekovi šancu na odpoveď, jednoducho trhol opratami a vyštartoval.

*******************************************

Derek Reese sedel bez pohnutia s očami upretými na počítačovú obrazovku. Z nejakého dôvodu sa nemohol zbaviť Johnovho nahnevaného obrazu; nemohol prestať premýšľať o spôsobe ako jeho synovec upokojil koňa a odcválal s ním, s Cameron za sebou. 

John prehliadol jeho bluf; Riley ho nepožiadala o pomoc. V skutočnosti, Riley v poslednej dobre nepokračovala dobre. Jej strach z Cameron sa zdal byť väčší, ako normálne. Znechutene si zabručal. Mala by sa dostať cez minulosť, ak dúfa, že nad Johnom vyhrá.

Ani si nebol istý, či je to ešte možné.

Len pretože niektoré stroje sú tam preto, aby nás zabili, neznamená to, že to chcú všetky. Mali by byť všetky odsúdené za správanie jedného? Skynet je náš nepriateľ. Nie ona. Ona je iná. Potrebujem ju...

Johnove slová ho neprestávali prenasledovať. Šli proti všetkému, čomu veril, ale čo ak...čo ak má jeho synovec pravdu? Čo ak nie sú všetky stroje zlé?

V budúcnosti verili Johnovi Connorovi všetci. Všetci by pre neho zomreli. Johnove slová boli pravdivé; jeho rozhodnutia boli akceptované. Samozrejme, že nie všetkým sa páčilo, ako sa rozhodol, ale poslúchli ho. Pretože vo vedení bol John Connor a on vedel, čo robí. Ale dosiahol ten bod aj mladý John? Možnože ani veľký John Connor nebol neomylný.

A čo hovorila Jesse? Naozaj sa Cameron správala tak, že chcela prebrať vedenie odporu? Spravila Jessena nenávisť jej príbeh prehnaným?

Stále si nebol istý toho čo cíti, pokiaľ ide o Cameron. John neustále namietal, že Cameron je iná; že nie je ako ostatný terminátori. Mal pravdu? Sarah sa zdala, že sa pomaly tej možnosti otvárala. Ak si Skynet uvedomil sám seba a prevzal vládu nad svetom, mohla Cameron spraviť tú istú možnosť a vybrala si boj za mier? Existovali ďalšie stroje, ktoré by sa mohli postaviť Skynetu?

Bola to len časť ich programovania? Nie, odpovedal si Derek sám. Vedel, že  ani to nebola pravda. John zistil od Cameron, že je schopná prepísať vlastné programovanie, keď ho odmietla zabiť.

Slobodná vôľa. Určitým spôsobom.

Takže John mal v jednom prípade pravdu. Cameron je iná.

A Derek tiež musel súhlasiť, keď sa pozrel späť na počítačovú obrazovku, že má svoje využitie. Bola to ona, kto sa nabúral do bezpečnostného okruhu tábora a zabezpečil mu prístup k bezpečnostným kamerám.

Samozrejme, stále boli blízko LA, takže tábor mal niekoľko bezpečnostných stráži. Ale Derek vedel, že bezpečnostné jednotky na bráne by proti útoku T-888čke nespravili veľa. Minimálne, týmto spôsobom by bol Derek varovaný, keď by terminátor dorazil.

V reproduktoroch začul nejakú aktivitu, tak pridal zvuk a počúval prenos. Na obrazovke jednej kamery, u hlavného vchodu, zbadal muža kráčajúceho k bezpečnostnej bráne.

Derekovi sa rozšírili oči. Chôdza, pohyby...jeho radar na T-888 sa zapol. Vo vysielaní začul stráž, ako sa spýtala, čo chce. Stroj nepovedal nič, len spravil krok vpred a schmatol stráž za krk.

Derek začul dva výstrely od strážcovho spoločníka, ale T-888čka ho nepustila. Namiesto toho, vytiahla vlastnú zbraň a rýchlo vystrelila na druhého strážcu, predtým ako zlomila krk tomu prvému.

Derek vyskočil zo sedačky skôr, ako sa odohrala druhá vražda.

**************************

Sarah utierala v kuchyni riad od večere, keď vrazil cez dvere Derek, so šialeným ale odhodlaným výrazom v tvári.

„Je tu,“ povedal rázne. „Vezmi si zbrane.“

Sarah pustila handru a uháňala von z dverí. „Ako dlho?“

„Neviem,“ odpovedal Derek, držiac si svoje rýchle tempo. „Práve je pri vchode. A ide po vlastný. To nám dá možno 10 minút, kým bude tu.“

„Kde je John?“

Derek sa zamračil. „Kde myslíš?“

S Cameron. Pre tento krát bola Sarah za to vďačná. Vtrhli do malej chatky, kde mali skryté zbrane a zásoby. Zobrala svoju zbraň a nabila ju.

Kútikom oka zahliadla Dereka, ako začal baliť do svojho batoha nejaké granáty, spolu s rôznymi druhmi zbraní a pušiek. „Koľko zbraní potrebuješ?“ spýtala sa zamračene. „Máš len dve ruky, Derek.“

Derek pokrčil ramenami, ale svoje úsilie neprerušil. „Som vojak. Rád si nechávam svoje možnosti otvorené.“

Sarah sa chvíľu na neho pozerala. „Žiadne granáty.“

„Čože?“

„Naokolo je príliš veľa ľudí,“ namietala Sarah. Vyhodí do vzduchu celý tábor.

Derek vyzeral rozhorčene a Sarah uvidela Cameron ako vstúpila, naklonila hlavu, očividne neočakávala, že ich tu nájde. Jej oči sa zamerali na Derekovu ruku.

„Granáty?“ spýtala sa.

„Áno, Sarah ich nechce,“ zavrčal Derek.

„Toto je tábor,“ pripomenula mu Cameron. „Sú tu deti.“

Derek sa na ňu pozrel. Sarah sa pozrela za Cameron, ale Johna nevidela.

„Na ceste máme T-888čku,“ povedala Sarah. „Prichádza si po Kylea. „Kde je-.“

Predtým ako mohla povedať synovo meno, Cameron bola preč, ponáhľajúc sa, aby ho našla.

Zasvätenosť. Oddanosť. Láska.

Ani jednej z týchto vecí by stroj nemal byť schopný.

Derek sa tiež pozeral za Cameron, s očami naplnenými zmätkom, nedôverou, dokonca nenávisťou.

„Sústreď sa, Reese,“ rozkázala Sarah a schmatla svoju zbraň.

John sa sám prechádzal po prašnej ceste, ktorá viedla k hlavnej budove, v ktorej bolo miesto nočných aktivít. Stále nechápal, prečo majú v tábore filmový večer. Sledovať filmy mohli všetci doma. Ale minimálne Cameron sa ponúkla, že pôjde po popcorn z tajných zásob Connorovcov. Videl Derekovu krabicu zásob, keď sa balili na cestu.

Okrem toho, sedieť počas filmu vedľa Cameron bolo ťažko niečo, na čo by sa sťažoval.

Skôr ako došiel k dverám, vrazil do Riley, ktorá sa objavila z druhej strany budovy. Poobzerala sa okolo neho, zrejme hľadajúc Cameron. Keď sa uistila, že Johnova vraždená priateľka nie je nablízku, jej oči zmäkli a zbadal, že strach sa z jej očí vytratil. Teraz tam bola len vina. „John...“

John si nepokojne prešľapol. Čo chce Riley tento krát? Priateľstvo pre ňu nebolo dosť. Derek sa mu pokúsil Riley vnútiť a Riley tej situácii nepomáhala. Myslel, že by si mohla udržať odstup od neho aj Cameron, po Cameroninom psychickom zlyhaní, ale zážitok blízky smrti zrejme nebol dostatočný.

Na tom nezáleží. Už nie.

S hraním hier skončil.

„Čo chceš, Riley?“ spýtal sa unavene.

„John,“ začala Riley a zovrela pery. „Musím sa s tebou porozprávať. Prosím.“

John sa nadýchol, zachovávajúc prísny výraz tela. „O čom?“

„Ospravedlňujem sa za všetko, čo sa stalo tento týždeň,“ začala Riley. Z jeho upätého správania vyzerala sklamane a vedel, že to musí vyjasniť, že s ňou nechce nič mať. „Ospravedlňujem sa, že som sa snažila dostať ťa od Cameron. Ale muší pochopiť, odkiaľ pochádzam. Musíš pochopiť, že sa o teba tiež starám.“

John zostal zameraný na ňu, odolávajúc nutkaniu preskúmať okolie. Kde je Cameron, keď ju potrebuje? Nemôže to trvať dlho, ísť po zásoby do Derekovej kôlne a ukradnúť popcorn...“

Rileyn hlas sa zmenil na zúfalý. „John, prepáč. Ja....tiež ťa milujem.“

John zaváhal. Aj keď sa jej slová zdali trochu nútené, bez nejakého skutočného významu. Skoro ako keby ich hovorila, len preto, aby ich povedala. A čo viac, necítil žiadnu emóciu pri jej odhalení. Nie ako keď tie isté slová povedala Cameron, keď sa mu zrýchlilo srdce a pulz. Keď pobozkal Cameron, bolo to tisíckrát zmyselnejšie, ako keď to isté robil s Riley. S Riley tam nebolo nič, len priateľstvo, ak bolo pre ňu dostačujúce. A zatiaľ nebolo.

Otočil sa a pozrel na ňu. „Riley, chcem, aby sme boli priateľmi, ale niečo musíš pochopiť. Aj keby som to cítil rovnako, medzi nami to nebude fungovať.“

Jej oči sa zúžili. „Prečo nie?“

John zovrel pery. Ako to mohol vysvetliť bez toho, aby odhalil intímne detaily z vlastnej existencie? „Pretože pochádzame z dvoch odlišných svetov. Môj svet je...je nebezpečný.“

Riley sa zasmiala. „Svet je nebezpečné miesto, John.“

John zavrtel hlavou. Nemáš poňatia. „Môj je trochu viac. Čo si videla v Mexiku, ten muž ktorý na nás strieľal....to....to bola len polovica. Nepatríš do môjho sveta.“

„A Cameron patrí?“ dožadovala sa Riley.

Áno. Vďaka bohu, že áno. „Cameron je...ako ja. Tiež je toho časťou.“ Cítil ako ho hrialo pri srdci, keď to mohol povedať.

Zdalo sa, že Riley to len rozzúrilo. „Prečo nemôžem byť toho súčasťou? Prečo mi nedôveruješ?“

Dôveruj mi.

„Riley, ja...ja nikdy nebudem mať normálny život,“ povedal dôrazne. „Ale ty môžeš. Máš život, ktorý ti niekedy závidím.“

Videl, ako jej po tvári prešiel tieň a odvrátila sa. John sa zamračil, okamžite si všimnúc zmeny. Niečo sa deje; niečo v Rileynom pohľade, to mohol vidieť. V hlave sa mu znova objavili Cameronine slová, ktoré ho varovali.

Nič nie je tak, ako sa zdá...

„John,“ začala tichým hlasom Riley. „Niečo tu je....niečo, čo ti musím povedať...“

Teraz bol zvedavý, ale skôr, ako mohla Riley povedať niečo ďalšie začul Cameronin hlas, ako kričala jeho meno, bežiac po ceste. Tón jej hlasu spoznal.

Znamenal nebezpečenstvo.

Okamžite bol v pozore. „Čo sa deje?“ dožadoval sa, keď k nemu prišla.

„Je tu. Teraz.“

On. Terminátor.

John sa otočil k Riley. „Choď do hlavnej budovy. Zadrž všetkých vo vnútri. Nenechaj ich odísť.“

Rileyne oči sa naplnili zmesou strachu a hnevu. „John, prosím, len mi povedz...“

Pevne ju chytil za rameno, v snahe dodať svojej žiadosti vážnosť. „Toto nie je žart! Zostaň vo vnútri!“

Otočil sa a nechal ju tam stáť, s ústami otvorenými v šoku, bez pochýb zmätenú a vystrašenú. Ale teraz sa o to nestaral.

On a Cameron museli zastaviť terminátora.

United we stand, divided we fall
http://uploading.sk/obrazek/cyqbse6/cameron-philips-1-done.gif

28 Naposledy upravil: ogy (20.2.2011 17:39:55)

Re: Wherefore Art Thou, John Connor? (+ Pokračovania)

Kapitola 16.
Something Wicked This Way Comes (Něco zlého přichází po této cestě)


John Connor držel krok s Cameron, cítil, jak mu v těle očekáváním pumpuje adrenalin. Je tady. Teď, jak řekla. Terminátor se blíží.

„Není to Cromartie,“ hlásila Cameron, když spěchali po cestě. „Je tady pro Kyle Reese.“

Kyle? John zpomalil a zamračil se. Kde sakra je? „Proč nejsi u něj a  nechráníš ho?“ zeptal se.

Věnovala mu blahosklonný pohled. „Mým úkolem je zajistit přežití Johna Connora. Musela jsem se ujistit, že jsi v bezpečí.“

Oceňoval její obavy, opravdu. „Ale důvod, proč jsme přišli na tohle místo, je zachránit jeho,“ ohradil se.

„Není to pravý Kyle Reese,“ připomněla mu Cameron. „Jsi pro Terminátory cíl s vyšší prioritou. Musela jsem se ujistit, že jsi v bezpečí jako první.“

„A pak jsi chtěla zachránit Kyla?“

„Ano.“

„Opravdu?“

Cameron na něj zírala. „Nechci další jméno na svém seznamu.“

John polkl knedlík v krku, porozuměl tomu dokonale. Držel ten seznam. Seznam všech lidí, kteří pro něho zemřeli, stejně jako kvůli Cameron. Odkašlal si, aby se mohl zaměřit na úkol.

„Kde je máma a Derek?“

„Berou zbraně.“

„Tak kde je Kyle?“ zeptal se John. „Máš jeho rozvrh? Musíme se k němu dostat dříve, než tři osmička.“

Cameroniny oči se na okamžik zavřely, pravděpodobně si prohlížela táborový rozvrh, který nelegálně stáhla během své noční hlídky. „Účastní s večerních hodin umění a řemeslných projektů.“

John si znechuceně odfrkl a vykročil směrem k řemeslné dílně. „Skvělé, to je opravdu práce pro vojáka. Pokud by plechovky nebyly tak tupé, asi by zjistily, že je to špatný Reese.“

Cameron se zarazila a John se otočil, zmaten její reakcí.

„Plechovky…“ uvedla Cameron.

John zmateně svraštil obočí. „Co jsem řekl? Co? Co se děje?“

„ V minulosti jsi vždycky říkal „vy,“ když jsi odkazoval na stroje. Tentokrát jsi mě s nimi nespojil.“

„Protože ty nejsi jedna z nich,“ odpověděl John, i když moc dobře věděl, že s ním o tom bude polemizovat.

„Pořád jsem stroj.“

„Ty jsi Cameron,“ opravil ji. Terminátoři neměly city: nemohly milovat. Neměly morálku, ani si nevedly seznami lidí, které zabily, nesnažily si umít ruce bez krve, nepsaly omluvné vzkazy lidem, kterým ublížily nebo zabily.

Cameron to dělala.

Natáhl se, vzaj jí za ruku a jemně jí stisknul. „Ty jsi jen Cameron.“

Naklonila hlavu na stranu a poté přikývla. „Ano. Děkuji za vysvětlení.“

John svou mysl rychle zaměřil na závažnost situace a znovu se rozběhl směrem k řemeslné dílně. Za méně než minutu vpadl do dveří a vykoledoval si několik ostrých vzdechů překvapených táborníků. Jeho oči přelétly dav a zaměřily se na Kyla Reese, který seděl u stolu v rohu a tvrdě pracoval na malování keramického zajíčka.

John by obrátil oči v sloup, pokud by nebyli ve smrtelném nebezpečí. Ignoroval všechny ostatní táborníky a přiběhl ke Kylovi. Chlapec se na něj a Cameron podíval s úsměvem, který brzy zmizel, když viděl naléhavý pohled na Johnově tváři.

John natáhl ruku. „Pojď se mnou, jestli chceš žít,“ přikázal.

Kyle vyvalil oči a rychle se podíval z Johna na Cameron, dříve, než chytil Johna za ruku.

John ho vytáhl ze setačky, pak ven ze dveří a otočil se ke Cameron. „Vezmu ho do bezpečí,“ řekl. „Ty máš na starost tři osmičku. Udrž mojí mámu v bezpečí.“

Kyle vytřeštil oči naprostým šokem, když Cameron vytáhla z úkrytu za zády devíti milimetrovou pistoli a lehce jí nabyla.

„Slibuji,“ odsouhlasila.

Derek Reese čekal v temném lese skrčený vedle Sáry Connorové a Cameron, jeho oči se soustředily na štěrkovou cestu, odkud měla přijít tři osmička. Jeho ruce byly pevně omotané kolem jeho odstřelovací pušky. Nebude to trvat dlouho. Slyšel, jak za ním zapraskaly nějaké větvičky, otočil se a uviděl Johna, jak se blíží, jeho tvář byla sotva viditelná ve svitu měsíce.

Sarah i Cameron se obě otočily na mladého budoucího generála s projevy obav. „Co tady děláš?“ zasyčela Sarah.

„Měl jsi dostat Kyla Reese do bezpečí,“ dodala Cameron.

John zvedl ruce ve znamení kapitulace. „Udělal jsem to,“ odpověděl. „Zamkl jsem ho do kuchyňské komory a nařídil mu, aby byl zticha, dokud se nevrátím. Byl dost vystrašený. Nikam nepůjde.“

Derek namířil svůj zrak opět na cestu. „Neměl jsi sem chodit,“ řekl záměrně tichým hlasem. „Máš pro tři osmičku mnohem vyšší prioritu než Kyle.“

Johnovy oči vypadaly vážně, když odpověděl. „Chci pomoci.“

Derek poznal tuto tvář. To byl John, kterého znal z budoucnosti. Byla to tvář vůdce lidstva.

Tvář Johna Connora.

Vzpomněl si, jak se Johna na cestě domů z pevnosti Alto zeptal, zda mluví s Johnem Connorem nebo Johnem Baumem. Tehdy si to neuvědomoval, ale najednou to věděl jistě.

John Baum byl už dlouho pryč.

Možná, že ani nikdy neexistoval.

Derek odtrhl pohled od Johna a znovu se zaměřil zpět na cestu. „Měli bychom se všichni rozdělit,“ navrhl. „To, že jsme společně na jednom místě, z nás dělá větší cíl.“

Nečekal na Sářin – nebo Johnův – souhlas, předtím, než se odplížil na několik kroků a přikrčil se za velký kámen a pevně uchopil pušku.

V lese bylo hrobové ticho, jen občas mlčení prolomilo cvrkání cvrčků nebo houknutí sovy. Derek pozorně poslouchal, čekal na cokoliv, co by oznámilo příchod T-888.

Na cestě zapraskala větvička a Derek viděl kráčet měsíčním svitem osvětlenou postavu se zbraní v ruce. Derek nemohl vidět tvář tak dobře, aby věděl na jisto, že to byl Terminátor, který zabil ostrahu, ale to nepotřeboval. Zamířil svou sniperskou pušku a vystřelil.

Terminátorova hlava sebou trhla dozadu a stroj vystřelil, trefil se nebezpečně blízko k Derekově hlavě. Infračervené vidění, zaklel Derek. Jak se tři osmička přiblížila, zatáhl se za balvan. Ta se zastavila blízko jeho úkrytu a zaznělo několik výstřelů od Sáry, Johna a Cameron.

Kulky způsobili na T-888 drobná poškození. Prostě kráčel dál kupředu a zvedl svou zbraň, střílel do místa, kde byly Connorovi. Derek uviděl, jak Cameron schytala několik ran pro Johna, když jeho synovac a Sarah ustupovali směrem k táboru.

Terminátor vystartoval za nimi.

Ne! Pomyslel si Derek. Nemohu dopustit, aby se ta věc přiblížila k Johnovi! Vyskočil z úkrytu a vystřelil na hlavu tři osmičky. Ta se otočila a Derek opět vystřelil. Terminátor začal jít po něm, zvedl svou zbraň.

Derek vyrazil do lesa, ujistil se, že stroj byl stále za ním. Nesmí se dostat dost blízko, aby poznal Johna, jinak by Dereka úplně ignoroval a pokračoval by za svým primárním cílem. Derekův plán by byl zničen. Sarah s ním vyrobila pár malých granátů, kdyby je v nouzy potřebovali. Nastražil je v lese stejně, jako u Bedellova Terminátora. Vše, co musel udělat, by bylo odpálit to.

Jistě, hluk by na ně upozornil, ale alespoň by vyřadil Terminátora na tak dlouho, aby mohl Derek vyjmout jeho čip. Běžel, melodické kroky terminátora slyšel za sebou.

Slyšel natážený kohoutek od pušky a okamžitě ostře zahnul, kulka z výstřelu, který uslyšel, se mu těsně vyhnula. Kovák byl blíže, než si myslel.

Bohužel, když Derek udělal ostrý oblouk, jeho noha uklouzla na nějakém mokrém listí a on tvrdě upadl, udeřil se do hlavy a zasténal.

Vstávej! Nutil se. Už jsi skoro tam! Musel být neustále v pohybu, musel vstát, musel dostat Terminátora do pasti, musel zachránit Johna.

Na nohy, vojáku! Křičel na sebe. Klekl si na kolena a stuhl, před ním byly špinavé boty a nohy. Jeho oči se zvedly a zíraly do kamenné tváře smrti. Tři osmička naklonila hlavu, studovala Dereka, poznala ho a pak zvedla svou zbraň.

Derek zavřel oči. Udělej to! Udělej to, zabij mě! Křičel uvnitř své hlavy. Selhal. Zemře. Kdyby zemřel, nedostal by už šanci omluvit se Johnovi, nikdy by nedostal šanci říci svému synovci, že bez ohledu na to, co se mezi nimi stalo, ho pořád miloval. Johm by si vždy pamatoval jen to, jak mu Derek nevěřil.

Derek pevně zavřel oči, a čekal na výstřel, na bolest. V očích Johna Connora selhal.

Uslyšel výstřel z pušky, ale překvapivě necítil bolest. Jeho oči se pomalu otevřely, jeho mysl hledala vysvětlení. Jsem už mrtvý?

Ne.

Podíval se na T-888. Malý kus z pravé strany její hlavy chyběl, otvor byl ale dostatečně hluboký, aby byla zasažena i část jejího čipu. Terminátorovy oči byly mrtvé a jeho tělo pomalu těžce kleslo k zemi, odhalujíc Cameron stojící za ním, svou brokovnici Remington 870p v ruce, z hlavně se ještě kouřilo.

Jak se sem dostala? Copak odběhla od Johna, aby chránila jeho? Bylo tu jen jedno vysvětlení pro její přítomnost a to výřilo jeho myslí.

Sledovala ho. Přišla za ním a zachránila mu život.

Derekova mysl pracovala jako vichřice. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se. To byla velká otázka. Proč by ho měla chtít zachránit? Proč za ním vlastně přišla? „Mohla jsi mě nechat jen tak umřít,“ pokračoval. Ve skutečnosti by pro Cameron bylo lepší, kdyby ho nechala zemřít. On byl ten, kdo jí neustále nadával a obviňoval ji. „Víš, že tě nenávidím. Mohla jsi mě snadno dostat z cesty.“ Zavrtěl hlavou. Stále nebyl schopen pochopit její chování. „Proč jsi mě zachránila?“

Cameroniny oči zůstaly zaměřené na jeho, než klidně odpověděla. „Protože lidský život je posvátný. Tvůj život je posvátný.“

Derek vytřeštil oči a jeho ústa se v tichosti ohromeně otevřela. Zachránila ho, protože se tak rozhodla? Protože jí za to stál? Po tom všem, co jí udělal?

„Posvátný…“ zopakoval, těžce polkl. „To tě učil John? O morálce?“

Krátce přikývla. „Ano.“

„Ty jsi ho nejen poslouchala,“ dodal Derek, mluvil spíše pro sebe, uvažoval sám pro sebe. „Ty… Ty jsi to i udělala.“ Cameron mlčela a sledovala ho, on zavrtěl hlavou a zamračil se. „John se v budoucnosti snažil naučit Terminátory hodnotě lidského života. Oni mu rozumí, ale nechápou to. Neumí to přenést do akce.“ Stroje nerespektovaly lidský život nad rámec toho, co byly naprogramováni nebo přeprogramováni dělat. Nikdo z nich se nikdy nerozhodl zachránit život jen tak. Takhle to prostě nefunguje.

Zaváhal, malá část z něho byla zděšená tí, co se chystal říct. „Možná, že jsi jiná.“

Nepromluvila, ale přece jen viděl, jak se jí nepatrně zvedly koutky úst. Pak se obrátila k odchodu zpět k Johnovi a Sarah.

Ale nemohl to nechat nedokončené. „Hej!“

Otočila se zpět a vypadala mírně zmateně. Derek jí nabídl malý neochotný úsměv, v gestu, kterým se jí chtěl omluvit skoro za všechno, co kdy řekl, za všechno, z čeho jí kdy obvinil. Protože po tom, co se právě teď stalo -  na ničem z toho už opravdu nezáleželo. Protože John Connor měl pravdu. John Connor měl vždycky pravdu.

„… Díky,“ řekl.

Ona mu úsměv vrátila. „Nemáš zač.“

Poté, co odešla, aby se připojila k Johnovi, nasypal Derek na sestřelené tělo T-888 balíček termitu, zapálil světlici a pozoroval, jak hoří a taví kov na páru, jeho mysl se stále snažila rozhodnout, co si má myslet.

John měl pravdu. Když mohl obrátit chladnokrevného zabijáka, jako Cameron, v hrdinku, která uměla ocenit hodnotu lidského života, možná byl po tom všem hoden důvěry. Možná, že v budoucnosti nebyl zkorumpován, jen nepochopen. Nepochopen, protože nikdo v budoucnosti si nedokázal ani představit, že by mohlo být možné, že John Connor byl schopen vštípit morální vlastnosti svým přeprogramovaným Terminátorům. Ale John to věděl lépe, než kdokoliv jiný, protože už to udělal.

Johnu Connorovi se dá věřit.

Derek hleděl do lesa, překvapený změnou ve svém srdci. Ještě před hodinou byl stejně dychtivý zabít Cameron, jako Jesse. Ale oba – Jesse i Connor – nemohli mít pravdu. John nemohl být najednou důvěryhodný i zkorumpovaný. Cameron nemůže být zároveň zlá i dobrá. Takže, pokud měl John Connor pravdu, Jesse se mýlila. Mohl věřit jen jednomu z nich. A pokud tu byla jedna věc, Derek Reese věděl jistě, že to byla tato:

Už nesouhlasil s plánem Jesse.

29 Naposledy upravil: ogy (23.2.2011 00:12:24)

Re: Wherefore Art Thou, John Connor? (+ Pokračovania)

Kapitola 17.
Today is the Day (Dnes je ten den)

Jakmile viděla Riley přicházet po cestě Johna, běžela k němu a oči se jí rozšířily opravdovou starostí. „Co se děje?“ zeptala se. „Proč jsi chtěl, abychom se schovali?“ Bude jí znovu lhát? Stejně jako v Mexiku? Viděla, jak je jeho tvář napjatá.

„Byl to skunk,“ vysvětlil.

RIley se téměř rozesmála nad tou absurditou. Hloupé. Lže. Viděla jeho projev. Kdo na zemi by věřil takové směšné výmluvě? Už měla docela dobrou představu o tom, co se skutečně stalo. Terminátor přišel. Možná pro Johna, možná pro malého Kyle Reese. V budoucnosti věděla o Kylu Reesovi. Měl prý být jedním z nejlepších Johnových vojáků.

„Skunk,“ opakovala pochybovačně. „Proč kvůli tomu bylo tolik pohotovosti?“ Zřejmě ještě neměl čas vymýšlet nějaký příběh, nečekal, že jí uvidí dříve, než se znovu sejde klan Connorů.

K jejímu překvapení to byla Cameron, která klidně promluvila. „Máme málo rajčatové šťávy. Kdyby postříkal každého, nebyli bychom schopni zbavit se zápachu.“

Tolik si to nenáviděla přiznat, ale Cameronina ligika byla bezchybná. Riley se tím odhalením cítila znechucena. John a Cameron teď dokonce přemýšleli podobně. Byli v synchronizaci.

„Ale já jsem slyšela výstřely,“ protestovala, stále se snažila najít díry v jejich logice, snažila se ho nachytat, aby jí nakonec řekl pravdu. „Skunk určitě nebyl ozbrojený.“

John pokrčil rameny. „Máme tu střelnici pro vzduchové pušky. Pravděpodobně tam ještě cvičili.“

Řekl to tak ledabyle, nedbale.

Snadný způsob lhaní tak, aby jí ublížil.

Riley nespala.

Nemohla spát, její mysl se stále ještě snažila zpracovat několik situací z její hlavy, nejvíce převládal vztah Johna s Cameron. Takže se prostě spokojila s pohledem na strop a poslouchala těžký dech všech ostatních dívek v chatce. Jen chvíli poté, co všichni ostatní usnuli, uslyšela vrzání podlahy a jak se pomalu a opatrně otevřely dveře. Posadila se, podívala se dolů z horní části palandy a viděla, jak se dveře znovu zavřely.

Rozhlédla se po místnosti a všimla si, že Cameroninina postel byla prázdná. Byla znovu pryč, pravděpodobně se setká s Johnem. Zřejmě to dělali každou noc, ale nikdo si toho nevšiml. Riley ohrnula rozzlobeně ret. Cameron může zmást všechny ostatní v chatce…

Ale ne mě.

Slezla z palandy, vystrčila hlavu ven a viděla Cameron kráčet směrem k Johnově chatce. Cítila bodnutí ve svém srdci. Takhle se za ním plížit ven… jejich půlnoční procházka… To nebylo něco, co by měl John dělat se strojem. Samozřejmě, že tu byla spousta věcí, které by neměl dělat se strojem.

Určitě, John se s Cameron setkal venku, přivítali se úsměvem a ti dva pak vyrazili směrem k doku u jezera. Riley je s odstupem následovala, dávajíc pozor, aby se nedostala příliš blízko a Cameron neuslyšela její kroky.

John a Cameron došli na kraj doku a posadili se. Riley se přikrčila za strom a z dálky se na ně dívala. Slyšela jejich tiché hlasy, ale nemohla rozeznat slova.

Pak uviděla, jak John zaměřil svůj pohled na Cameron, oba na sebe několik sekund hleděli předtím, než se John naklonil dopředu a políbil ji.

To.

Stroj.

Riley za stromem trhla hlavou dozadu, pevně zavřela oči, aby zastavila slzy. To nebylo správné, nebylo to fér! Cameron ani nebyla skutečná a on ji miloval víc! Všechno se pokazilo.

Vystrčila hlavu ven ještě jednou a viděla, jak Cameron zareagovala tím, že Johnovi vrátila polibek. Riley cítila, jak se jí při sledování té scény vaří krev. Toto by se nemělo dít. Kyborg by neměl být schopen cítit, to je přece důvod, proč je strojem! Riley znovu zavřela oči, nemohla setřást to hrozné zjištění. Dělali to každou noc. Chůze, mluvení, líbání se za svitu měsíce. Věděl John, co dělá? Chápal, že ničil budoucnost?

Tajně pozorovala, jak seděli a dívali se na jezero. Brzy viděla Johnovu hlavu pomalu klesnout, až spočinula na Cameronině rameni. Zachvíli usnul, budoucí zachránce lidstva spí opřený o stroj.

RIley klesla na zem, hlavu vložila do dlaní. Všechno, co udělala, přišlo vniveč. Snažila se. Poslechla Jesse. Snažila se zachránit Johna. Ale John nechtěl být zachráněn.

Selhala, zcela a totálně. Teď už se proces nedal zvrátit, nešlo zachránit to, co zbylo z jejich křehkého vztahu. Ona a John nemohli být dokonce ani přáteli. Bude se muset vrátit k Jesse, ale jak by voják reagoval na selhání Riley? Další?

Mohla by pořád utéct. Ale kam by šla? Neměla žádný domov, žádné peníze, neměla nic. Vždycky předpokládala, že jednou řekne Johnovi pravdu, ale pak ji zase napadlo, že by se na ní velice zlobil za to, že mu lhala. Samozřejmě, on už k ní rozhodně necítil to, co kdysi. Možná k ní nikdy nic necítil.

Pokud by šla do extrémů, stroj by ji vždycky rád zabil. Byla si jista, že Cameron by byla až příliš ochotna to udělat. Ale Riley věděla, že už nemůže dál být zbabělcem. V budoucnosti ovládané Skynetem byste nikdy nepřežili, pokud jste neuměli čelit nesnázím.

Ale tyhle nesnáze a to, s čím byla konfrontována, bylo úplně jiné. A přesto emociální reakce byla vždycky stejná.

Když sledovala Johna, cítila hluboký pocit ztráty. Přišla o jeho péči.  Nemiluje ho, ne opravdově. Ne tak, jako miloval Cameron, nebo způsobem, jakým Cameron milovala jeho, ale byli by přátelé. Promeškala to, ale nebyla to Johnova chyba. Nebyla to ani Cameronina chyba.

Nemohla vinit nikoho, jen sebe.

Zoufale mu toužila říct pravdu, poprosit ho o odpuštění a poprosit ho o přátelství. Nebyla si jistá, jestli byla připravena akceptovat Cameron, ale muselo to být lepší, než cokoliv, co jí mohla nabídnout Jesse. Voják dal bolestivě najevo, že Riley nebyla jejím přítelem. Pokud se Riley vrátí a ohlásí své selhání… nebyla si jistá, co by se stalo. Naposledy jí dala pořádnou ránu. A teď, neměla už žádnou pěstounskou rodinu, neměla Johna, neměla kam jít. Pokud by jí Jesse vykopla, co by dělala?

Na tom nezáleželo. Musela se vrátit. Neměla jinou možnost. John by jí nenáviděl, kdyby zjistil pravdu. Cameron by ji zabila. Sakra, i Johnova matka by ji zabila. Nebyla tu žádná alternativa. Dnes nebyl den pro útěk, nebo další zbabělý pokus o sebevraždu.

Její jedinou možností byl návrat k Jesse. A doufat, že měla plán.

Riley se zhluboka nadechla, zaklepala na dveře a připravila se na verbální útok, který by měl nevyhnutelně následovat. Nejenže neuposlechla Jessin rozkaz neukazovat se v její skryté chatce, ale bylo tu i selhání, něco, co Jesse neodpouštěla.

Když čekala venku, najednou se cítila jako hlupák. Jesse jí nepomůže, nepochopí ji. Teď by měla utéct. Možná byl ještě čas.

Jesse opatrně otevřela dveře, když viděla venku stát Riley. Beze slova popadla Riley za límec košile, prudce jí zatáhla dovnitř a zabouchla za sebou dveře.

Riley narazila do prádelníku a Jesse zkřížila ruce, obličej odrážel její potlačovaný hněv. „Proč jsi tady?“

„Snažila jsem se,“ začala váhavě Riley. „Snažila jsem se znovu a znovu, ale nic nefunguje. Nemůžu to už dělat. Všechno, o co jsem se snažila, se obrátilo proti mně.“

Možná mě teď stejně zabije. Nemám kam odejít. Možná by bylo lepší, kdyby v dřívějším pokusu o sebevraždu uspěla.

Jesse chvíli mlčela, než přešla k posteli a začala utírat hlaveň pistole. Oči Riley se rozšířily strachem, ale Jesse jen ohrnula rty. Přes drsný příchod nevypadala na Riley moc naštvaná. Ano, trochu vybouchla, když se Riley ukázala v její chatce poté, co měla výslovně nařízeno sem nechodit. Ale nevypadalo, že je moc naštvaná na její selhání. Něco bylo špatně, uvědomila si Riley. Jesse měla být rozzuřená.

Pokud to už nevěděla.

Ale kdo by jí řekl, jak daleko John byl? Nemyslela si, že by se Jesse ukázala některému z Connorů. Ale byla příliš klidná na to, aby něco netušila už před tím.

„Takže budeme muset přejít na plán B,“ konstatovala Jesse. „John je zřejmě za bodem, ze kterého již není návratu.“

Plán A. Plán B. Riley si myslela, že plán A byl, aby se do ní John zamiloval. Ale něco nebylo v pořádku. Jesse věděla, že to nedokázala, aniž by něco řekla…Riley se zamračila. „Co byl plán A?“

Jesse mírně přimhouřila oči. „Plán A byl, aby se do tebe John Connor zamiloval.“

Riley byla dobrá na přebírání a rozeznání lží a z toho vyplívajících reakcí. John jednu měl, skoro všichni v táboře měli, s výjimkou Cameron. Jesse měla také a Riley jí mohla hned vidět. „Lžeš!“ vyhrkla. „To nikdy nebylo v plánu…“

Pokud byl plán, aby se John zamiloval do Riley, bylo by to kontraproduktivní, pokud by jí Cameron tehdy v kuchyňském skladu zabila. Tehdy viděla, jak jí Jesse sleduje. Riley si teď přehrávala ty obrázky ve své mysli, viděla záblesk emocí na tváři Jesse.

Zklamání.

Riley byla v té chvíli příliš vyděšená a ulevilo se jí, že jí stroj nezabil, takže tehdy opravdu nepřemýšlela o Jessině chování, ale teď si najednou vše spojila dohromady. RIley otevřela ohromeně ústa.

„Teď to chápu,“ vydechla. „Byla jsi v jídelně, když mě Cameron málem zabila. Neudělala jsi nic, abys jí zastavila! Ani ses nepokusila! A teď jsem pochopila proč,“ její hlas se zlomil. „Měla jsem umřít! Měla mě zabít!“

Jessina reakce byla sotva znatelná, dobře skrytá, ale Riley viděla, jak se její rty stáhly, oči na zlomek vteřiny zašilhaly. „To je směšné.“

„Ne, to ne,“ řekla RIley se silně roztoucí odvahou. Měla to vědět od začátku. Měla vědět, že Jesse upřímě nevěřila, že John by opustil Cameron kvůli Riley. „Protože jsi věděla, že je to jediná věc, která by Johna proti ní obrátila. Měla mě zabít!“

Riley se podívala pryč. Zavrtěla nevěřícně hlavou. „Ale to nefungovalo, že? Kvůli tomu, co se stalo v Kanadě. Protože jsem jí nechala vyhrát. Přiznej to. Řekni to!“

Jesse byla chvíli potichu. „Ano. To byl plán A.“

S doznáním ve vzduchu se Rileyino odhodlání začalo hroutit. Její oči zklouzly na zbraň, která stále ještě ležela na Jessině posteli. „Jak jsi mi to mohla udělat? Věřila jsem ti.“

Jessin obličej se zkroutil, odvrátila se a kousla se do rtu. Riley se okamžitě přesunula, využila chvilkového rozptýlení vojáka. Vzala zbraň, zamířila na hlavu Jesse, rukama ji pevně uchopila a její oči planuly odhodláním a nenávistí.

Jesse zůstala překvapivě klidná. „To nechceš udělat.“

„Proč ne?“ Riley odjistila zbraň, ujistila se, že zůstala mimo dosah Jesse. Pro případ, že by jí voják chtěl nějak přelstít.

„Protože máš pořád o Johna starost.“

Riley se zastavila na místě. Její sevření zbraně se mírně uvolnilo. Jak se opovažuješ do toho tahat Johna! Jesse se Rileyině reakci ušklíbla.

„Pořád se o něj staráš,“ uvědla. „Takže potřebuješ dokončit svůj úkol. Odlož zbraň.“

Tím, že tě zabiju, udělám Johnovi laskavost. Riley nasadila pevný výraz. „Co to má co dělat s…“

„Tím, že jsi ustoupila v Kanadě Cameron, jsi je dostala blíž k sobě,“ vysvětlila podrážděně Jesse. „Cameron ví, že John patří k ní, takže se už tebou necítí ohrožena. Nepotřebuje tě zabít. To znamená, že John a Cameron zůstanou spolu. Zachránila jsi svůj vlastní život, Riley,“ dodala, její hlas hraničil s hořkostí. „Ale vzala jsi mu ten jeho.“

RIley cítila na tváři šok. „Ne, to není pravda…“ Johnův osud… to nemůže být její vina! Snažila se, aby ho zachránila…

„Ještě jsme nezměnili budoucnost, Riley,“ řekla Jesse. „Cameron bude stále tam, stále s ním bude manipulovat. To vše kvůli tomu, co jsi udělala. Ale můžeme tvou chybu napravit a já potřebuji tvou pomoc, abych to mohla udělat. Pokud nemůžeme Johna přinutit, aby se obrátil proti ní, budeme jí muset vymazat z filmu.“

Musím to udělat… pro Johna… to vše pro Johna, vždycky pro Johna. Riley pomalu sklonila zbraň. „Jak?“

Jessina ústa vypadala neústupně, odhodlaně.

„Silou.“

30 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Wherefore Art Thou, John Connor? (+ Pokračovania)

Kapitola 18.
Treason Has Done Its Worst (Nejhorší je dokonalá vlastní zrada)


John se zhluboka nadechl, zatímco následoval svou matku z kuchyně. Události se změnily, protože Tři osmička byla zničena. Kyle byl v bezpečí, jejich práce byla dokončena. Nebyl tu žádný bod, který by je tu držel, aby dokončili několik posledních dnů tábora. A hlavně se už opravdu nechtěl zabývat Riley. Byla už k němu nedůvěřivá, tak proč se tu poflakovat a dělat věci ještě horší.

Bohužel, jeho matka nevypadala, že se připravovala k odchodu. Možná, že ještě cítila, že potřebuje nějaký čas dělat něco normálního.

„Náš úkol tady je už splněný, ne?“ namítl. „Můžeme odjet?“

Sarah si povzdechla. „Copak se nechceš zúčastnit poslední činnosti? Slyšela jsem, že je to lov.“

„Lov,“ odsekl. „Jo, to je přesně to, co jsem sem přišel dělat.“

Sarah se na něj podívala. „Proč musíš být tak sarkastický? Prostě to udělej. Tak jako tak, Derek a já musíme sbalit zásoby, co jsme sem přivezli a ty se můžeš rozloučit se svými přáteli.“

Zastavila se, když se John ironicky usmál a zavrtěl hlavou. „Jací přátelé?“ zamumlal.

Venku se setkal s Cameron a zamířili do hlavního sálu, kde hlavní vychovatel Dave rozdával seznam úkolů pro lov. Každý tým dostal kopii, zatímco Dave stručně vysvětloval pravidla.

„Tohle má být zábavná akce, ale také výzva,“ hravě varoval. „Víte, nebude to nedělní piknik.“

„Ne,“ souhlasila Cameron. „Rozhodně to není nedělní piknik. Je pátek.“ Pohlédla na Johna. „Chceš, abych tě nechala vyhrát?“

„Co? Ne, ne.“ Odpověděl John s úsměvem. Mohla ho porazit v každé jiné události v tomto týdnu, kromě závodů kanoí, ze kterého byla vyloučena, ale to by nebyla legrace, kdyby ho nechala vyhrát. „Jdi svým tempem a uvidíme, kdo vyhraje, jo?“

Cameron kývla na souhlas a vyrazila ke svému týmu.

Riley se podařilo vyklouznout z její lovecké skupiny, když byli v polovině úkolů na seznamu. Nikdo si její nepřítomnosti ani nevšiml. Vystopovala Cameroninu skupinu a chvíli je na dálku sledovala, snažíc se zformulovat plán. Jesse jí řekla, že potřebuje dostat Cameron do skladu – konkrétně do zásobovací skříně uvnitř skladu.

Riley si podrobnostmi plánu Jesse nebyla jistá, ale v případě, že voják plánuje odchytit Cameron v zásobovací skříni, to by byla rozhodně poetická spravedlnost. Riley se otřásla při vzpomínce na dobu, kdy ji Cameron zamknula ve skříni na rekvizity před hrou Romeo a Julie.

Nakonec se jí zrodila v hlavě myšlenka. Zhluboka se nadechla, rychle napočítala do tří a nasadila zoufalý obličej, než se rozběhla za Cameron.

„Cameron!“ vykřikla, čímž okamžitě získala pozornost dívčího kyborga. „John je v průšvihu.“

Cameron okamžitě zastavila, opustila svou skupinu a kráčela směrem k Riley. „Kde je?“

„Nějací z Jasonových přátel ho zavřeli do zásobovací skříně ve skladu,“ vysvětlila Riley. „John je silný, ale bylo jich tam příliš mnoho. Pomohla bych mu ven, ale dveře jsou zamčené a nemohu je otevřít.“

„Proč myslíš, že já můžu?“

Rileyin dech uvízl v hrdle. Udělala právě fatální chybu? Cameron jí testovala? „Protože… jsi silnější, než já,“ podařilo se jí nakonec říct. „Není to to, co řekl John?“

Cameron na ní dál zírala, než konečně kývla. „Ano. John to říkal.“

Musela dojít k závěru, že Riley mluví pravdu, nebo si alespoň myslela, že bude nejlepší situaci zkontrolovat, protože vystartovala ke skladu. Riley s ní držela krok, záměrně se držela několik kroků za Cameron, aby uvěřila, že je to opravdu pravda.

Ale když Cameron trhnutím otevřela dveře do skladu, Riley prudce zastavila. Když Cameron vstoupila do místnosti, zaplavila jí nečekaná vlna viny a doufala, že kyborg zjistí, že je to past. Stroj nebo ne, v podstatě vše, co udělala, bylo, že poslala Cameron na smrt. Jesse by z ní vyjmula čip a spálila tělo. Byla by důkladná. Nic by nezbylo. Nechtěla se spokojit pouze se zastavením Cameron. Byla mrtvá, byla by zničená.

Riley nadávala sama sobě. Kdy začala myslet na stroje, jako je Cameron? John o ní samozřejmě přemýšlel jako o člověku, ale Riley si byla vždycky plně vědoma toho, co leží uvnitř. Cameron jí nikdy neměla ráda, to bylo jisté. Riley se v Kanadě málem vzdala, protože podlehla tomu, co jí Cameron dělala. Ale nedokázala předstírat, že by se ten dívčí stroj o Johna nestaral.

Dokonce ani Riley by nikdy Johna nemilovala tak, jak to dělala Cameron. Riley denně neriskovala své zdraví a život, jen aby Johna udržela naživu. Riley tam nebyla během těžkých časů v Johnově životě, kdy se neměl o koho opřít. Riley nebyla ta, která při něm vždy stála, bez ohledu na to, jak s ní bylo zacházeno.

Neznala Johna Connora i v budoucnu. Byla tunelovou krysou, živila se odpadky, skrývala se před stroji. Ale slyšela věci, příběhy, pověsti. Věděla o Johnově Terminátorovi, věděla, že mnoho vojáků si myslelo, že Cameron s Johnem manipuluje. Pak jí našla Jesse, opakovala tyto věci, řekla, že chce zachránit Johna a zastavit stroj. Nabídla Riley příležitost na celý život, cestovat zpět v čase, daleko od války, od strojů a Skynetu, do ráje. A všechno, co Riley musela udělat, bylo přimět mladého Johna Connora, aby se do ní zamiloval a udržet ho od poklesu s Cameron.

Vypadalo to jednoduše, dosti nezáludně. Nikdy dokonce ani nezvažovala možnost, že Jesse byla ta špatná, že Cameron byla jiná než ostatní stroje, že Jesse lže.

Ale proč by ne? Ptala se Riley sama sebe. Jesse jí už lhala. Lhala o svých plánech, zradila Rileyinu důvěru. Její plán počítal s Rileyinou smrtí. Jak můžu věřit tomu, co říká?

Ohlédla se ke dveřím, přesně věděla, co se za nimi skrývá. Jesse tam čekala. S pistolí a nožem. Cameron šla do pasti. Pasti, jejíž součástí byla i ona, Riley. Pohltila jí náhlá panika.

To by Johna zničilo. Úplně a naprosto. Potřeboval Cameron stejně, jako potřeboval dýchat. Stejně, jako si myslela, že jí nenáviděla, nechtěla aby Cameron zemřela. Nechtěla, aby John zemřel. Nechtěla být vrahem.

Ale nemohla jít proti Jesse sama. Příliš se to bála zkusit. Měla jen jedinou možnost. Riley se otočila a rozběhla se k hlavní chatě.

Musela najít Johna.

Jesse se krčila ve stínu, skrytá za krabicemi ve skladu, dostatečně daleko od skříně, aby nepřilákala pozornost stroje. Musela Riley pochválit, příběh, který řekla Cameron, byl perfektní.

Řekla jí, že John byl v potížích. Obava o jeho bezpečnost zaměstnala kyborgovu mysl, což ji dělalo trochu neopatrnou, nevšímala si, ani necítila nebezpečí od Jesse.  Dobré… Pomyslela si Jesse.

Cameroniny rychlé, naléhavé kroky ji přivedly až tváří v tvář skříni, natáhla ruku, uchopila rukojeť a vytrhla dveře z pantů.

Rukojeť, kterou Jesse zapojila do elektřiny.

Šok odhodil kyborgovo tělo dozadu a přistála na zemi, úplně bez hnutí. Jesse kráčela dopředu, otevřela svůj vystřelovací nůž. Sto dvacet sekund. Na dlouho posledních, teď všechno skončí.

John Connor by byl zachráněn.

Derek by byl zachráněn.

Celý odpor by byl zachráněn před kyborgem, který se ho snažil převzít a zničit zevnitř. Jesse si klekla vedle kováka se zlým zábleskem v oku. O jednoho méně z vás, kterého se musíme bát.

Když vyřízla kruh až na endoskeleton, kde byl čip, představovala si, co John Connor udělá, až si uvědomí, že jeho drahocenný malý mazlíček byl terminován. Bude si myslet, že je to vina Riley? Může to někdy překonat? Zabije ji?

Ne, že by v tom byl nějaký rozdíl. Riley splnila svůj účel. Pokud ji John Connor nechá žít, je to jeho věc. Jesse už s Riley skončila. 120 sekund téměř uběhlo, když Jesse konečně vytáhla čip z Terminátorovy hlavy. Pohlédla na „Cameroniny“ mrtvé oči.

„Prohrála jsi,“ zasyčela. „Už nikdy s ním nebudeš znovu manipulovat.“ Jediné, čeho litovala, bylo, že kovák vlastně nikdy tato slova neuslyší, nikdy nebude vědět, že selhala.

Všechno, co musela udělat, bylo najít něco na rozbití čipu. Slyšela, jak se za ní dveře s vrzáním pomalu otevřely a usmála se. Příliš pozdě, Johne. Příliš pozdě.

Než se stačila otočit a podívat se, něco narazilo do zadní části její hlavy. Jesse klesla na podlahu, obklopila jí temnota. Čip stále svírala v ruce, jak ztratila vědomí.

John spěchal zpět do zasedací haly, očekával, že Cameronin tým tam již bude. Když šel do této akce, věděl, že Cameron vyhraje. Nemohl konkurovat Terminátorovi a už vůbec ne v lovu.

Byl překvapen, když vstoupil, prohledal místnost naplněnou ostatními táborníky, ale Cameron nikde. Že by ji opravdu porazil? To se zdálo nepravděpodobné.

Počkat… zamžoural, díval se přes místnost. To byl přece Cameronin tým? Tak kde byla Cameron? John cítil, jak se v jeho střevech pomalu usadil divný pocit. Běžel dopředu a popadl Jasona Reynoldse za límec. „Kde je?“ zeptal se skrz zaťaté zuby.

Jason zvedl ruce na obranu. „Vypadni, Baume!“

John své sevření neuvolnil. „Kde je?“

„Kdo?“ Jason vypadal zmateně.

„Cameron!“

„Aha. Asi před pěti minutami se oddělila od skupiny,“ odpověděl Jason. „Nevím, kam šla.“

Johnova mysl vířila, když pustil svého spolužáka. Jason couvl, mumlal něco o tom, že všichni Baumovi jsou blázni.

Proč se Cameron oddělila? Viděla něco? Šla po Kylovi další T-888? Riley pomalu přešla k němu, ale on ji ignoroval, dokud si nevšiml rozrušeného výrazu na její tváři.

Něco věděla.

„Co je?“ zeptal se.

„Omlouvám se Johne, je mi to tak líto,“ vyprskla Riley, konečně ze sebe dostala slova. John na ní ve zmatku zíral. Co udělala? Co vůbec mohla udělat?“

Riley se na něj dívala s omluvným pohledem. „Jsem z budoucnosti.“

John vytřeštil šokem oči. Nedobrovolně udělal krok zpět. Riley? Z budoucnosti? „Co?“ dusil se. Ne… to nebylo možné. Byl to trik, vtip. Nemluvila vážně.

„Přišla jsem zpět, abych ti zabránila sblížit se s Cameron,“ řekla Riley na pokraji hysterie. „Je mi to tak líto Johne. Lhala jsem ti…“

John už nemohl poslouchat její omluvy, jeho mysl se točila na plné obrátky. Jak se to mohlo stát? Cameron měla pravdu: Riley v něčem lže. Ve všem. Nikdy nebyla jeho věrnou přítelkyní, jen ho využívala pro své vlastní plány. Šok se změnil v pořádně horký vztek. Vztek na sebe, na Riley, na budoucnost, na celý svět. Kdo ji poslal? Proč nikdo jeho vlastním rozhodnutím nevěřil? Jeho matka, Derek, Riley, dokonce ani jeho budoucí já. Je to můj život! Proč mě prostě nemůžete nechat na pokoji?

Ve skutečnosti, jediný, kdo mu věřil, byla jediná osoba, která měla právo mu nevěřit. Přes všechno, co jí provedl – lhal jí, utekl od ní, verbálně jí napadal, opustil jí kvůli Riley – i přes to všechno mu zůstala věrná, věřila v něj.

Byla pro něj vším. Nemohl věřit nikomu jinému, nikdo jiný nevěřil jemu, nebo mu nevěřil tak, jako ona. Ani jeho matka v něj už nevěřila.  To byla opravdová ironie.

Byla tu jediná osoba, které mohl důvěřovat, nikomu jinému.

Cameron. Cítil mrazení strachu. Pokud byla Riley z budoucnosti, potom věděla, že Cameron je Terminátor, věděla, co jí mohlo zastavit. Jeho oči se zúžily. „Kde je?“

Riley sebou trhla. Nebyl si jistý, jestli to bylo tónem jeho hlasu, nebo jen proto, že věděla, že chce slyšet odpověď. Strach ho sevřel. Co udělala s Cameron? Kde byla?

„Šla do pasti,“ řekla Riley tichým hlasem, ze kterého vyzařoval pocit viny. „Nastraženou mnou a Jesse, vojákem, se kterým jsem přicestovala.“

John cítil, jak se mu zastavilo srdce. Voják z budoucnosti? Někdo, kdo věděl, jak stroje pracovali? Věděla o čipu? Pokud tato osoba, Jesse, něco s Cameron provedla… zabiju ji. Přísahám bohu, zabiju ji.

„Kde?“ zeptal se chladně.

„Sklad…“

John na nic dalšího nečekal, sprintoval rychleji než kdykoliv předtím, běžel ke skladu, byl si vědomý toho, že Riley s ním drží krok. Neměl ani čas si vzít zbraň.

Nepotřeboval ji. Věděl to. Neměl nic, ale Sarkissiana také zabil holýma rukama. A to tehdy nebyl až tak rozzlobený.

Nebo vystrašený.

Ale když vpadnul do dveří skladu, okamžitě se všechen nahromaděný hněv změnil na čistou hrůzu. Nehybné tělo ženy – hádal, že Jesse – leželo na zemi několik metrů od něj. A před stále deaktivovanou Cameron stál Cromartie, pistoly v jedné ruce a její čip ve druhé.

„Riley,“ vydechl John a vytřeštil oči v bezmocném šoku. „Co jsi to udělala?“

31 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Wherefore Art Thou, John Connor? (+ Pokračovania)

Kapitola 19.
My Turn (Má příležitost)

John se díval na postavu Cromartieho ohromenýma očima. Když poprvé přišel do tábora, jeho spolužačka Jessica Duncanová mu řekla o muži, který ho přišel hledat do školy hned poté, co odjel do Kanady. A na cestě domů z výletu byli napadeni Terminátorem. Měl by vědět, že to nebyla náhoda. Z toho, jak popsala muže, který ho hledal, John nepochyboval o tom, že to byl Cromartie.

Věřil jí. Snažil se svou matku přesvědčit, že Cromartie byl stále naživu, ale nevěřila mu. Derek mu nevěřil.

John Connor ale znal pravdu. Měl pocit, že ho Cromartie nakonec najde.

A přesto bylo úplně jiné, když ve skutečnosti viděl Cromartieho stát přímo před sebou, v jedné ruce držel Cameronin čip a ve druhé pistoli.

Riley byla stále po jeho boku, měla stejně jako on vytřeštěné oči šokem. „To je… ten chlap, který přišel k vašim dveřím hledat Cameron.“

„Je to jeden z nich,“ řekl John, těžce polkl. „Cromartie.“

Stroj se setkal s Johnovým pohledem, okamžitě jej poznal. Cromartie zvedl zbraň a John se rychle vrhl do krytu za krabice ve skladu, vystřelené kulky zasáhly dřevěné bedny. Celou tu dobu tlouklo jeho srdce jako o závod, zuřivě bušilo. Bylo to šílené, úplně šílené. Najednou se cítil hloupě, že neměl zbraň.

Jeho oči sklouzly na bezvládné tělo Jesse, zahlédl její zbraň ležící na zemi. Riley sledovala jeho pohled, jako by četla jeho myšlenky a najednou se vrhla zpoza krytu, „Riley, ne!“ zasyčel John.

Jeho varování jí zachránilo život. Cromartie trhl hlavou za zvukem jeho hlasu, což dalo Riley příležitost ukrást Jessinu zbraň a skrčit se za jinou bednu.

John uhnul a Riley mu hodila pistoli, a také hodila nějakou věc po Cromartieho hlavě. Obrovsky neefektivní, ale zdálo se, že to kyborgovu pozornost alespoň trochu rozptýlilo. John vstal, zamířil a jeho oči se zaměřily na Cameronin čip.

Pokud se to někdy stane, znič můj čip. Johne, slib mi to.

Nemůžu. Slíbil jsem, že tě vždycky přivedu zpět.

Prosím, Johne.

John stiskl pevně pistoli. Mohl by ho trefit. Snadno. Stejně jako terč na střelnici. Pokud se tak stane, Cromartie nikdy nezjistí, co na čipu bylo, nikdy nezjistí rodinná tajemství Connorových. Pokud se tak stane, Cameron by byla navždy pryč.

Stlačil rty k sobě, zbraň se třásla.

Stejně tak může přiložit zbraň ke své hlavě.

Ale nebude tím, kdo stiskl spoušť.

Dveře se prudce otevřely a najednou dovnitř vrazili Derek a Sarah, zbraně připravené. Oči jeho matky se rozšířily šokem, když spatřila Cromartieho. Derek se vzpamatoval jako první, jeho oči přejely od Jesse ke Cameron, ke Cromartiemu a čipu v jeho ruce. Okamžitě si vydedukoval celou situaci. John viděl, jak tvář jeho strýce ztvrdla odhodláním, a zvedl zbraň, přičemž zamířil na čip.

„Ne!“ zařval John, reagoval instinktivně. Zvedl svou vlastní zbraň a vystřelil na Dereka, kulka vyrazila pistoli z rukou jeho strýce, než mohl Derek vystřelit. Derekova tvář explodovala šokem a on se otočil a uviděl, odkud útok přišel. Při pohledu na Johnovu rozpálenou tvář jeho ústa poklesla a znovu se natáhl pro svou zbraň.

„Nedělej to!“ křičel John, vyběhl dopředu a srazil svého strýce na zem. „Ani se neopovažuj!“ přitiskl pistoli k Derekově hlavě, oči mu planuly. „Budu střílet, přísahám, že budu střílet!“

„Johne!“ plakala Sarah. John se podíval nahoru a viděl svou matku, jak sklonila svůj granátomet, spěchala k němu s Riley v patách. John se zoufale podíval nahoru, prohlédl si sklad. Cromartie se zřejmě nechtěl potýkat se Sarah a jejím dělostřeleckým vybavením. Byl pryč, utekl. Ne, že by to vadilo. Tak či onak, Cromartie vyhrál. Měl Cameronim čip.

John se zoufale posadil, upustil zbraň a sesunul se na podlahu a sténal. To se nemělo stát. Nemohl jí nechat takhle zemřít. Derekovy oči planuly, když se zvedl na nohy a začal křičet jak na Johna tak Sáru, bezpochyby ho rozpálilo to, že na něj John vystřelil.

John si ho nevšímal, jeho oči byly stále zaměřené na Cameronino tělo, které leželo na podlaze skladu. Bez toho čipu byla mrtvá. Vložil si tvář do dlaní.

Ale byla tu ještě šance.

Cromartie by nezničil čip, než měl šanci z něj získat data. Ještě měli čas. Čas, který pomalu odtikával.

„Musíme jít za ním,“ požadoval.

„Johne, nemůžeme,“ řekla Sarah klidně. „Je to příliš nebezpečné.“

„Má její čip,“ vydechl John, jeho hrdlo bylo přiškrcené a hrozilo, že se mu zpustí slzy. „Má ji.“

„Já vím.“

John zkřivil ret. „Ne, nevíš! Já vím, že tě ona samotná nezajímá, ale víš, co obsahuje její čip. Ví všechno! Viděla seznam, zná cíle, zná naše skrýše, ví, kdo jsme, kam utečeme. Řekl jsem jí všechno!“

„Já vím…“

„Musím jí zachránit,“ trval vehementně na svém.

Sarah zavrtěla hlavou. „Nemůžeme.“

Derek ještě stále vypadal naštvaně, ale i jeho strýc vypadal rozhodnutě. „Tvá matka má pravdu, Johne. Je to příliš nebezpečné. Mám v náklaďáku nějaký termit. Prostě spálíme tělo…“

Johnovy oči se rozšířily vztekem. „Ani se jí nedotkneš!“ vyštěkl. Otočil se zpět ke své matce. „Jsi teď šťastná? Tím jsi právě zabila nejméně tři lidi.“

Sarah secvakla rty. „Tři?“

„Cameron. Mě. Kyla.“

To, že slyšela ty jména, jí ohromilo. Mohl to vidět. „Co?“ zalapala po dechu.

„Ona ví, že je můj otec,“ naléhal John. „A Cromartie to brzy bude vědět taky. Najde ho a zabije. Nevidíš to? Tím, že zabije ji, zabije i Kyla. Zabila jsi mě.“

Sarah odvrátila svůj pohled, zřejmě bojovala se slzami.

John svůj pohled přesunul na Riley, která vypadala, že bojuje s emocemi a intenzivní vlnou zoufalství. Vzhlédla a setkala se s jeho očima.

„Je mi to moc líto, Johne,“ řekla.

John na ni hleděl. „To by mělo být. Všechno je to tvá vina.“

Viděl, jak po Rileyiném zraněném obličeji stékaly slzy, ale bylo mu to jedno. Každý tu byl něčím rozrušený. Ale nikdo nebyl zraněný tak, jako John Connor.

Otočil se a zamířil k místu, kde stále leželo Cameronino tělo. Jeho nejhorší noční můra se vyplnila. Byl blízko k tomu, aby jí ztratil. Cítil, jak mu začaly po tváři stékat slzy. „Je mi to líto, Cameron. Je mi to tak líto.“

Natáhl se a pohladil jí po tváři, po jejích vlasech. Možná, že to byl sen… další noční můra. To se mi přece nemohlo stát.

Cítil se bezmocně, beznadějně. Slyšel, jak jeho matka a Derek ustoupili stranou a stále se tiše dohadovali o tom, co teď dělat. Koutkem oka viděl, jak se k němu váhavě blížila Riley, ale úmyslně jí ignoroval. Riley byla důvodem, proč byla Cameron pryč, v jistém smyslu mrtvá. Kdyby to přirovnal k člověku, řekl by, že byla v komatu a jediný lék, který ji mohl vyléčit, byl přes půl světa v nebezpečné džungli. Nikdo jiný nebyl schopen obětovat svůj život, aby ho našel.

Jen on.

Seznam těch, kteří zemřeli jeho jménem, zemřeli pro něj, byl dlouhý. Martin Bedell, Allison Youngová, Kyle Reese… Nehodlal dopustit, aby bylo její jméno přidáno na rozrůstající se seznam. Nehodlal ji nechat pro něj zemřít.

Ona byla ochotná, byla ochotná se pro něj obětovat. Už od začátku tu pro něj byla. Byla tam pro něj, i když jí odstrčil, hledal společnost, o které si myslel, že je pro něho vhodnější. Byla tam v dobrém i zlém, nikdy ho neopustila, nikdy neváhala. Vždycky připravena a ochotna pro něho kdykoliv zemřít. Zachránila by mu život. Vždycky mu zachraňovala život. Byla jeho nejlepším přítelem, jeho jediným opravdovým přítelem.

A on ji miloval.

Sehnul se blíž, slzy mu tekly po tvářích a jemně jí pohladil po vlasech. „Vždycky jsi se o mě starala, Cameron,“ zašeptal. „Teď je řada na mě.“

Náhle vstal, setkal se s Rileyiným pohledem. „Jdu si vzít čip zpět.“

„Půjdu s tebou,“ nabídla se tiše Riley.

John se zamračil, když kolem ní procházel, chytila ho za bundu a pistoli. „Ne, už jsi nadělala dost škody.“

Rileyna tvář opadla. „“Johne, prosím. .. já… Omlouvám se. Neměla jsem pomáhat Jesse s jejím plánem. Teď to vidím.“

„Na to je trochu pozdě,“ odsekl temně John. „Vyhrála jsi, zabili jste ji. Ty a tvá přítelkyně Jesse.“

Riley se odvrátila. „Není má přítelkyně. Dala mi to najevo naprosto jasně.“

John se podíval nahoru, jeho hněv se trochu zmírnil. „Ona je ta, kdo tě praštila, ne tvůj pěstoun.“ Riley neodpověděla, a to Johnovi jako potvrzení stačilo. Zaťal zuby. Chápal, že to byl tvrdý voják, někdo, kdo byl celý svůj život pronásledován, ale nemohl pochopit, jak ta ničemná bojovnice mohla Riley fyzicky týrat, aby jí donutila ke spolupráci. Ne ledajaký bojovník, bojovník odporu, jeden z jeho vojáků.

Možná nejsem tak dobrý vůdce, jak si všichni myslí.

„Johne,“ prosila Riley. „Prosím, dovol mi, abych ti pomohla. Dovol mi pomoci Cameron. Dovol mi, abych to udělala pro vás oba.“

„Nevím, jestli můžeš.“

„Zkusím to, prosím, Johne,“ prosila Riley. John jí pozoroval a viděl skutečné emoce v její tváři. Nelhala. Skutečně se z té situace cítila hrozně. Byla zmanipulována tou osobou – Jesse – a teď upřímně chtěla odpuštění, vykoupení. Druhou šanci.

„Vím, kde je,“ ozvala se Riley.

„Cože?“

„Cromartie,“ odpověděla Riley. „Ty jsi John Connor, jeho cíl, celý jeho úkol je lovit a zabít tě. Ví, že jste tady v táboře. Nedopustil by, abys mu proklouzl mezi konečky prstů.“

John si vložil hlavu do dlaní. „Je to past.“ Samozřejmě, že ano. To bylo to, co Cromartie udělal.

„Ví, že si přijdeš pro Cameronin čip. Nemusí být génius, aby pochopil, co mezi vámi je. Nemusí být člověk, ale je naprogramován tak, aby toho hodně pochopil. Jesse a já jsme našli malou budovu ukrytou v lese. Uvnitř byla spousta počítačů a vysílacích zařízení. Myslím, že je to jeho dočasná základna.“

„Vy jste to nezničili?“

„Ne. Mysleli jsme si, že by to mohlo být tvoje.“

John se kousl do rtu. Ne, to rozhodně nebylo nic, co by mohli zařídit jeho matka nebo Derek. „To je ono. To je místo, kde je Cameron.“

„Jdeš do pasti.“

John zaťal zuby. „Jdu tak jako tak.“

„Nesnažím se tě zastavit. Ale chtěla by Cameron, abys riskoval svůj život ve snaze jí zachránit?“

John o odpovědi na tuto otázku nechtěl přemýšlet. Věděl přesně, jaká byla. A také věděl, že se jí nemůže řídit. Všechno záviselo na tom, aby dostal zpět její čip. Vše záviselo na tom, aby oba přežili následující konfrontaci s Cromartiem. Byli tímto způsobem spojeni. Kdyby byl zabit a ona se zachránila, věděl přesně, co by se stalo. Požádala by Dereka nebo Sáru, aby jí zničili. Nebo by našla způsob, jak se sebe-terminovat, i přes své naprogramování.

Stejně jako on by udělal v případě, že by Cromartie rozdrtil její čip dříve, než by ho mohl dostat zpátky.

Asi jsme opravdu jako Romeo a Julie. Jen doufám, že budeme mít šťastnější konec.

Derek nehybně seděl uprostřed skladu, hlavou mu běhalo tucet protichůdných myšlenek. Žádná z nich ale zřejmě neměla opravdový smysl.

Sarah měla pravdu: jít teď po Cromartiem je sebevražda. Bezpochyby by na ně čekal. A bez Cameron neměli žádnou ochranu, žádnou výhodu.

Ale… John měl také pravdu. Pokud by Cromartie dostal informace z Cameronina čipu… kdyby je poslal Skynetu, všichni by byli zkompromitováni. Skynet bude vědět všechno. Věděl by o Kylovi. Nemůžu nechat svého bratra znovu zemřít.

…  a měla pravdu Jesse? Měla právo vzít věci do vlastních rukou, jako teď? Právo zatáhnout do svého plánu Riley, riskovat tak život mladé nevinné dívky? Měla právo jít proti Johnu Connorovi, i když dělal v budoucnu sporná rozhodnutí?  A byla opravdu sporná? Opravdu s ním Cameron manipulovala? Nebo se na celou situaci jen špatně dívali?

Zpět v lese, Cameron mu zachránila život… protože byl posvátný. Stál jí za záchranu. Mohla ho snadno nechat zemřít a nikdo by jí nemohl obviňovat. John by přijal cokoliv.  Cameron by jednoduše řekla, že nemůže opustit Johnův bok. Ani Sarah by o tom nepochybovala. Ale ona od Johna odešla. Přišla ho zachránit. Ne proto, že jí to John nařídil, ale protože cítila, že udělat to byla správná věc. Nebylo to tak, jak by měla jednat. Nebylo to tak, jak by měl jednat stroj. To mu dokázalo, že John měl pravdu: Cameron byla jiná. Odlišná… ale stále jedna z nich. Tak proč je to pocit, jako jí zradit, nechat jí zemřít v rukou Cromartieho, když by ji možná mohl pomoci zachránit? Měl by jí zachránit, stejně jako ona zachránila jeho?

Rychle vstal, téměř nedobrovolně. Ne. Ona takhle neodejde. Najednou si tím byl jistý. John jí stále potřeboval, všichni jí potřebovali. Kromě toho, potřeboval pomoci Johnovi.

Znal svého synovce dost na to, aby věděl, že během hodiny bude po všem, půjde jí hledat i přes protesty své matky. Když John Connor v něco věřil tak, že se postavil své matce a riskoval svůj vlastní život, bylo to důležité.

Takže Derek Reese v to také věřil.

John se přikrčil za roh vedle Cromartieho skryté základny, dával pozor, aby nezlomil žádnou větvičku. Riley byla hned za ním, stejně jako celou cestu sem. A Cromartie byl bezpochyby uvnitř. Možná, že se právě teď pokouší získat přístup do Cameronina čipu.

Jakmile zahnul za roh, skoro narazil přímo do Dereka a své matky, oba byli po zuby ozbrojeni. Jeho ústa se otevřela šokem. „Dereku“ Mami!“ zasyčel. „Co tady děláte?“ Že by opravdu přišli pomoci Cameron? Nebo tu byli kvůli němu?

Sarah vážila každé slovo. „Jsem tu, abych zabránila tvému zabití.“

Měl podezření. Nebyli tu, aby pomohli Cameron, byli tu, aby ho chránili. Vždycky ho chránili. Vydechl, frustrovaný jimi i sám sebou. Stále nemohli přijmout jeho rozhodnutí, stále je nemohl přesvědčit.

Když Sarah vklouzla do budovy, aby zaujala svou pozici, ucítil John, jak mu Derek položil ruku na rameno. Bylo to silné a jemné zároveň. John se podíval nahoru, překvapen, že vidí ve tváři svého strýce absolutní odhodlání

„Dostaneme ji zpět, Johne. Slibuju.“

Neřekl nic jiného, jen vešel do budovy za Sárou, ale John se za ním díval s úžasem. Derek teď myslel stejně. V těch pár slovech toho bylo tolik řečeno. John nevěděl, jestli to mělo něco společného s tím, že Cameron předtím zachránila Derekovi život, ale jeho strýc vypadal, že chce za každou cenu dokončit tuto misi.

Možná, že mu byl Derek připraven znovu věřit.

Možná, že Derek byl připraven k boji.

John se schoval za hromadu počítačových skříní, snažil se najít Cromartieho, měl pocit bizardního dejavu. Takhle to bylo v jeho noční můře. Skrývá se ve stínu, zatímco Cromartie drží Cameronin čip.

„Johne Connore,“ uvedl Cromartie svým typickým monotónním hlasem. „Čekal jsem na tebe.“

John měl náhlé nutkání vyskočit a začít střílet, ale musel se ovládnout. Pokud chce dostat zpět Cameronin čip, musí být chytrý. Také potřeboval důvěru. Všichni byli na svých místech, v pohotovosti. Riley byla po jeho boku a on cítil, jak se chvěje strachem a odhodláním zároveň. Derek a Sarah byli naproti němu a snažili se dostat za Cromartieho, zbraně připraveny, čekali jen na jeho rozkaz.

Ale byl to Cromartie, kdo se pohnul jako první. Terminátor položil Cameronin čip dolů na stůl a couvl o pár metrů, jako by Johna lákal, aby si pro něj přišel.

„Johne Connore!“ zvolal Cromartie. „Pokud nevyjdeš ven, zničím ji,“ Tři osmička vytáhla pistoli a namířila ji na Cameronin čip.

John prsty pevně stiskl okraj krabice, za kterou se schovával a skoro nemohl dýchat. To bylo přesně to, co se stalo v jeho příšerné noční můře. Nemohl se pohnout, nemohl se rozhodnout. Jestliže se ukáže, Cromartie ho zastřelí. Jestliže to neudělá, Cromartie zastřelí Cameron.

Měl zemřít tak jako tak.

Setkal se pohledem se svou matkou a viděl hrůzu na její tváři. Mohla z jeho výrazu vyčíst, na co myslel, k čemu se už pravděpodobně rozhodl. John se zaměřil na čip a vystartoval zpoza krytu. Slyšel, výstřely ze zbraní Dereka a Sáry z druhé strany, které odvedly Cromartieho pozornost, když těžké projektily z Derekovy pušky roztrhly stroji tvář. Terminátor se otočil, aby mohl čelit hrozbě a pálil jejich směrem.

John popadl čip, otočil se a běžel zpět do krytu. V té chvíli se ale Cromartie se svou pistolí otočil a John slyšel zvuk výstřelu.

Zdálo se, že se čas zpomalil a John okamžitě věděl, že je mrtvý… Cromartie střílel přesně.

Najednou před ním byla Riley, kulka, která byla určená pro něj, se zaryla do jejího ramena. Jeho oči se rozšířily hrůzou.

„Riley!“

Vykřikla a on jí chytil, když padala a odtáhl jí do krytu za bedny. John zoufale přitiskl na ránu ruku a snažil se zpomalit krvácení.

Na druhé straně Sarah proklínala svou neprozřetelnost a podívala se na Dereka. „Řekni mi, že jsi je tentokrát přinesl.“

I přes závažnost situace se Derek usmál, a ze svého vaku vytáhl několik granátů. Jeden vrhl pod nohy Cromartieho, exploze Terminátora odhodila zpět a srazila ho na zeď.

Sarah pokračovala v krycí palbě a křičela na Johna. „Jdi pro Cameron!“

Johnovi nervozitou planoucí oči přejely ze své matky na Riley, která si svírala rameno a skrz zuby syčela bolestí. Cítil se tak bezmocně.

„Jdi Johne,“ zasténala Riley. „Jdi pro ni.“

John zaváhal, jak by jí mohl takhle opustit? Zraněnou, možná umírá… všechno kvůli němu? Riley uchopila pevně jeho ruku, oči jí planuly opravdovou intenzitou.

„Jdi pro ni… nebo jsme všichni mrtví.“

John vstal a poslal své matce vyděšený pohled.

„Běž, Johne!“ vykřikla.

A John Connor běžel. Ven ze dveří z Cromartieho základny do lesa, bral cestu lesem zpět k táboru šíleným tempem. A celou tu dobu byl pozitivně vystrašený. Stále vystrašený, že byl tak blízko ztráty Cameron, ze strachu, že Riley zemře po kulce, která byla určena pro něj a ještě jedno jméno se tak zapíše do jeho duše k těm, kteří byli zabiti kvůli němu.

Pevně sevřel Cameronin čip. Snad jí dostal zpátky, ale stále ještě z toho nebyli venku.

Běžel rychleji než kdy předtím.

32 Naposledy upravil: ogy (1.3.2011 20:57:58)

Re: Wherefore Art Thou, John Connor? (+ Pokračovania)

Kapitola 20.
Es tu, Brute? (I ty, Brute?)

John vtrhl do skladu a na podlaze stále viděl ležet Cameronino nehybné tělo. Jesse byla ještě pořád v bezvědomí, když se doplazil až ke Cameronině boku, opatrně odhrnul kůži na hlavě a odhalil prázdný port. Pomalu a opatrně do něj vložil čip a tiše odpočítával čas do reaktivace.

Zdálo se, že se těch patnáct sekund táhlo do nekonečna. Malá část z něj měla strach, že stejně nevstane, že přišel příliš pozdě, že Cromartie s čipem možná něco udělal.

Její oči se pomalu otevřely a podívala se na něj. „Johne. Jsi v bezpečí.“

Nadechl se, přivřel oči a zároveň se usmál absurditě jejích slov. Nemohl tomu uvěřit. Tady byla před chvílí zasažena elektrickým proudem, restartovala se, byl ji vyjmut čip, a ona měla obavy o jeho bezpečnost.

To jen posloužilo k tomu, aby mu to připomnělo, jak moc ho doopravdy milovala.

„V pořádku,“ zašeptal ji. „Potřebujeme tvou pomoc.“

„My?“

„Derek a Sarah se snaží zadržet Cromartieho, ale moc dlouho to nevydrží,“ v rychlosti vysvětlil. „Musíme se tam vrátit.“

Cameron byla okamžitě na nohou, a John vyběhl ke dveřím, modlíc se, aby nebylo příliš pozdě.

Bolest.

To bylo vše, co cítila. Nejasně. Riley si byla vědoma výstřelů, výbuchů, hozených granátů. Snažila se zůstat při vědomí, a přitom nemyslet na tu příšernou bolest. Krvácelo to hodně, ale nemyslela si, že by kulka zasáhla něco důležitého. Zabořila se nedaleko jejího ramene, vysoko nad její srdce.

Ale v jejím srdci byla také bolest.

Sotva si vzpomínala, co se stalo. John tam byl, Cameronin čip svíral v ruce, jeho oči rozšířené hrůzou. Viděla Cromartieho, jak se otočil, namířil zbraň a dále to probíhalo jako ve zpomaleném filmu. Riley vyskočila dopředu a postavila se mezi Johna Connora a kulku, která by navždy zničila svět.

Byla hrdinkou.

Zachránila Johna Connora.

Jen prostě nečekala, že to bude tolik bolet. John jí zachytil, vykřikl její jméno, jeho oči vypadaly zmučeně. Odvlekl ji zpět do bezpečí, snažil se zpomalit krvácení. Chtěla mluvit, znovu mu říci, že je jí to všechno líto. Více než cokoliv, chtěla, aby věděl, že jí na něm stále záleželo, milovala ho… více, než bratra, ale stále ho milovala.

Donutila ho, aby odešel, aby šel pro Cameron. Protože Cameron byla jediná, kdo je mohla všechny zachránit. Cameron byla také hrdinka. A Riley to právě došlo.

Jen doufala, že bude stále při vědomí, až se vrátí.

Cameron vyrazila dveře před Johnem a nařídila mu, aby se šel schovat za bedny. Okamžitě jí zasáhlo několik výstřelů z Cromartieho pušky. John se doplazil k Riley a zkontroloval její ránu.

Díky bohu, zdálo se, že se krvácení zastavilo. Rozhlédl se po místnosti. Celá zadní polovina byla na kusy, díry po kulkách byly ve všem. Cromartieho tělo bylo popáleno a probodané, ale stále ještě stál pevně.

John se setkal s Derekovým pohledem a jeho strýc se nuceně usmál. „Už bylo na čase! Došly mi granáty.“

Cameron vykročila vpřed, rychlým kopem vyrazila Cromartiemu zbraň z ruky, chytila ho a mrštila s ním o zeď. John si uvědomil, že Derekovy granáty způsobily, že T-888 měla omezenou funkčnost. Trvalo mu déle, než obvykle, aby vstal, pomaleji reagoval na Cameroniny útoky a některé jeho pohyby byly toporné.

Cameron sáhla do kapsy a vytáhla malý stříbrný předmět. Ze svého úkrytu by John nepoznal, co to bylo, ale Cameron zasekla ruku do Cromartieho úst.

Vytáhla jí ven už bez stříbrného předmětu.

Otočila hlavu směrem k Johnovi. „Johne! Udělej to! Stiskni tlačítko!“

Johnovy oči se rozšířily pochopením a sáhl si pod košili, kde měl stále vražedné kapesní hodinky visící kolem krku. I poté, co si Cameron odstranila z hlavy výbušninu, je nesundal.

A samozřejmě, Cameron si u sebe pro všechny případy výbušninu nechala. John hodinky otevřel, odhalil malé červené tlačítko.

„Johne, teď!“ křičela Cameron. Ustoupila od Cromartieho, který se snažil dostat miniaturní bombu ze svých úst. Cameron ji zaklínila dobře.

A John Connor udělal něco, co ho nikdy ani nenapadlo, že udělá. Zahleděl se na náhrdelník a stiskl tlačítko.

John Connor stál mezi troskami, rukou stále svíral tlačítko, jeho mysl stále běžela jako o závod, i když už bylo po všem.

Exploze byla malá, v uzavřeném prostoru, ale přesto se Cromartieho hlava rozletěla na kusy. Je to malé množství, ale stačí to. Když se kouř rozptýlil, Cameron přešla přes trosky k jeho tělu a zkontrolovala, že je čip zničený.

Vyhráli.

Obě, Cameron i Sarah, pomohly obvázat Rileyino zranění, zatímco John s Derekem spálili Cromartieho tělo a snažili se vymazat všechny důkazy o Connorových daleko dříve, než se objeví policie.

Ale ještě nebyli úplně na konci.

Když se vrátili do skladu, kde ještě před pouhou hodinou Cameron ležela nehybně na podlaze, mohl John Connor cítit, jak se intenzita jeho hněvu začala zvyšovat. Ještě museli vyřešit Jesse, vojáka, který byl zodpovědný za vše, co se právě stalo.

Ta, která mohla všechny zabít.

Stál nad bezvládným tělem Jesse a pohlédl na své společníky. Derekova tvář byla nečitelná maska, Rileyina byla ještě zahalená bolestivou grimasou, Sarah vypadala klidně, ale věděl, že byla tajně rozzuřená.

Dokonce i na Cameronině normálně bezvýrazné tváři jako by se objevil náznak nenávisti.

John bojoval s tím, aby udržel svůj vztek pod kontrolou, když se Jessiny oči konečně zachvěly a otevřely. Zaměřily se na Dereka a slabě se usmála. „Dokázali jsme to Dereku. Je hotovo.“

John nedobrovolně ustoupil dozadu, šokem otevřel ústa. „Ty?“ zeptal se svého strýce. „Tys byl toho součástí? Tak proč jsi šel pomoci Cameron?“

Derek vypadal naprosto sklíčeně. „Johne, prosím… vysvětlím ti to později.“

Ale John Connor naslouchal dál. To byla jedna věc, že voják, jako Jesse, mu nedůvěřovala, když pro něj v budoucnosti riskovala svůj život.  Ale Derek, jeho vlastní strýc, aby ho zradil, jako teď, jen protože si myslel, že se on a Cameron spolu sblížili. „Zachránila ti život! A ty ses jí pokusil zabít!“

Jesse vytřeštila při jeho slovech oči. „Pokusil? Chceš…“

John ustoupil na stranu, odhalujíc Cameron stojící za ním, její tvář byla ledově klidná, když popošla dopředu, aby byla bok po boku s Johnem. Jessin obličej se zkroutil směsí odporu, strachu a hněvu.

Málem se rozesmál. Neměla právo cítit vztek nebo znechucení po strašném aktu zrady, jakého se dopustila. Zamračil se na ní, zuby zaťaté nenávistí. „Proč jsi to udělala?“

„Dostal jsi se příliš blízko ke stroji,“ vysvětlila Jesse. „Byla jsem poslána, abych ji zastavila.“

Poslána. John vyštěkl. „Ne, nebyla jsi poslána. Jen tak jsi přišla.“

Tvář Jesse nic neprozrazovala. „Jak to víš? Jak víš, že jsi mě neposlal ty, Connore?“

Jeho rty se zkřivily. Nehraj si se mnou. „Mám informátora. Věřím, že jí znáš.“

Jesse se rozhlédla po místnosti, oči pohled zaměřila na Riley. „Riley,“ zavrčela.

Rileyin obličej byl napjatý, ačkoliv to mohlo být způsobeno i střelnou ránou. „Řekla jsem jim, co jsi udělala.“

Jessiny rozčilené oči přejeli na Johna. „Ty to nechápeš. Ona není člověk, Connore! Nemá duši. Nemá srdce!“

John udržel klidný pohled. „O tobě bych mohl říct totéž.“

„Má pravdu, Johne,“ promluvila slabě Cameron. „Nemám srdce.“

John odtrhl oči od Jesse a podíval se na Cameron, jeho pohled změkl, stejně jako on. „Ano, máš. Nemusí bít a nemusí vypadat stejně, ale je tam. Cítíš, řekla jsi mi to. To znamená, že máš srdce. Plechová slečna, pamatuješ?“ i přes situaci se usmál. „Vždycky jsi měla srdce.“

Cameron se usmála a Jesse se na ní znechuceně podívala. „Poslouchej se. Dělala jsem, co jsem dělala, abych tě chránila.“

John se pobaveně rozesmál. „V tom se mýlíš. Nedělala jsi to pro mě. Nechápeš to, že? Pokud bys uspěla a zabila Cameron, stejně tak bys zabila i mě. Potřebuji jí. To ona zachraňuje můj život.“

Jesse zavrtěla hlavou a podívala se na Sáru. „Co si myslí tvá drahá matka o kovákovi ve tvém životě? Bude také na tvé straně?“

John se otočil ke své matce. Z jeho očí se vytrácela naděje, stejně jako z něho. Už věděl, na které straně jeho matka stála. Věděl přesně, jaká bude její odpověď: Nevěřím ti, Johne a rozhodně nevěřím jí.

Bál se to znovu slyšet, určitě by to vyvolalo novou vlnu bolesti. Pokud se tak stane… už asi nikdy by nebyl schopen napravit jejich rozbitý vztah. Ale místo toho, aby odpověděla okamžitě, vypadala Sarah rozpolceně, její oči tancovaly od Johna ke Cameron, k Jesse a zpět k Johnovi.

Náhle na něj dopadly nové myšlenky. Mohla o tom jeho matka vážně přemýšlet? Neodvážil se dělat si naděje.

Sarah sklopila oči. „John Cameron věří. A nemohu uvěřit, že to říkám… ale já také. Věřím Johnovi.“

Setkal se s jejíma očima, měl pocit, že se mu do očí ženou slzy. Byl v tichosti ohromen, aniž by si uvědomil, jak dlouho na ni čekal, než řekne tato slova. Potřeboval to vědomí, že v něj ještě jednou uvěřila, její důvěru, její přijetí.

„Věřím ti, Johne,“ zopakovala Sarah, polkla knedlík v krku a něžně se na něj usmála.

Riley udělala krok dopředu, postavila se před Jesse. „Já také.“

John pozoroval, jak Jessena tvář ztvrdla vztekem. „Zapomněla jsi, kam patříš.“

„Patřím sem,“ řekla Riley silně. „Mezi tebe a Cameron.“

John cítil, jak se jeho srdce začalo prudce vznášet. Viděl Riley postavit se za Cameron, to pro něj znamenalo všechno. Po tom všem, co se stalo, si nedokázal něco takového představit. Nikdo z nich nebyl normální, on nejméně ze všech. Ale možná, jen možná, moli být všichni stále přátelé.

Zamračil se na vojáka u svých nohou. „Nechápeš to, Jesse. Možná, že ty můžeš žít svůj život sama, ale já nemohu. Potřebuji své přátele. Zradila jsi svůj účel, své poslání. Stala ses hrozbou pro tuto rodinu,“ sklonil se, a když tak udělal, vražedný úmysl z jeho očí vyprchal. „Ale já tě nezabiju.“

„Ví, kdo jsme,“ uvedla Cameron. „Je stále hrozbou.“

John zavrtěl hlavou. Ano, bylo to riziko, věděl to. „Nejsme vrazi,“ jeho oči spočinuly na Cameron. „Nikdo z nás není.“

Jesse se pomalu zvedla na nohy a John cítil RIley celou dobu vedle sebe, připravenou bránit jeho i Cameron, kdyby se Jesse o něco pokusila.

Ale voják zjevně nebyl tak hloupý. Místo toho se na něj jen dívala. „Odpověz mi na něco. Co bys udělal? Kdybych neselhala? Kdyby stroj zavraždil Riley, a nebo bych tě přesvědčila, že to udělala?“

„Jestli bych ji chtěl poslat pryč? Jestli bych ji chtěl zabít?“ John zavrtěl pevně hlavou. „Ne!“

„To je smůla.“

John přitiskl rty k sobě ještě před tím, než rozkázal. „Pusťte ji.“

Nečekal, zda Jesse okamžitě odejde. Místo toho se obrátil ke dveřím, ale ucítil ruku na své ruce. Otočil se a uviděl svou matku stát před ním, její rty pevně u sebe, oči se leskly neprolitými slzami. Neřekla nic, prostě ho jen vtáhla do objetí. Cítil pálení ve svých očích a pevně jí uchopil. Stále ještě nemohl uvěřit, že se v něj rozhodla mít víru.

„Děkuji,“ zašeptal.

Cítil, jak pomalu potřásla hlavou. „Omlouvám se, Johne. Promiň, že jsem o tobě pochybovala.“ Cítil, jak vzlykala, když pokračovala. „Věřím ti. Vždycky jsem v tebe věřila…“

Nakonec se odtáhl zpět a přes stékající slzy se usmál. „Pojďme, mami.“ Otočil se a otevřel dveře, vědom si toho, že ho všichni následují.

Až na Dereka.

Derek nemohl pochopit, jak se mu mohly věci takto vymknout z rukou. Vstoupil do celé této věci s Jesse, protože si myslel, že Johnovi pomáhá. Myslel si, že Riley vytvoří propast mezi ním a kyborgem. Neuvědomoval si, jaká drastická opatření byla Jesse připravena přijmout, ve snaze dosáhnout svých cílů. To bylo zvrácené.

Nyní, dívajíc se dolů na svou přítelkyni, cítil Derek drtivý pocit bolesti a smutku. Nebyla osobou, kterou myslel, že je.

Jesse ho pozorovala s klidným výrazem. „Tak, Dereku. Co budeš dělat? Půjdeš s nimi? S kovákem?“

Derek zaťal zuby. „Tak to vidíš ty, Jesse. To je další zrada Johna Connora.“

Jesse vypadala, že to bere jako urážku. „Snažila jsem se ho zachránit.“

„Mohla jsi ho zabít,“ řekl Derek pevně. Co kdyby John při snaze zachránit Cameron zahynul? Co kdyby se k němu Riley nebyla schopná dostat v čas. „Pokud John Connor zemře, pak zemřeme všichni.“

Jessena tvář zrudla hněvem. „Pomáhal jsi mi, pamatuješ?“

„Nepochopil jsem celý ten příběh. A ani tebe. Cameron Johna Connora nekorumpuje: on je ten, kdo mění ji, žádná jiná možnost tu není. Cameron je nezbytnou součástí týmu Connorových. Nesčíslněkrát mu zachránila život. Sakra, zachránila i můj život.“

Jesse si znechuceně odfrkla. „Už zase. Zachránila ti život. Cameron. Dereku, ty to nechápeš. Nevíš, jaké to je.“

Ne, pamatoval si to. Pamatoval si na Cameron v budoucnosti, jak jí John na misích nechával volnou ruku. Nevěděl, že jsou si tak blízcí, ale přesto…

„Jsi z jiné budoucnosti,“ Jesse zněla naštvaně.

Derek sklopil zrak. „Ne z jiné,“ jen jí různě vnímáme.

Jesse se suše zasmála. „Nevěřím tomu, že…“

„Já také ne,“ souhlasil Derek. „Nechápu, jak jsi to mohla udělat.“ Zamrkal a odvrátil pohled. „Ani tě neznám. Nevím, kdo jsi.“

Jesse svraštila obočí a její oči se rozšířily smutkem a bolestí. „Jsem Jesse!“

„Nejsi moje Jesse.“

Jeho Jesse by Johna Connora nezradila. Jeho Jesse by se nedopustila zrady, necestovala by časem bez povolení, nebyla by ochotna obětovat život nevinné dívky, jen proto, aby vyhrála svůj boj. Jeho Jesse by ho nikdy nenutila vybrat si mezi ní a Johnem, nenutila by ho, aby opustil svého synovce.

A teď už by jeho Jesse dál nebojovala, pochopila by, že její úsudek byl chybný. „To nemyslíš vážně, že jsi na stejné straně s… ní.“

Derekovy oči ztvrdly. „Ne, jsem na straně Johna Connora. Věřím Johnu Connorovi. A když věří Cameron on… pak je dost dobrá i pro mě.“

Jesse zavrtěla hlavou, bojovala s pocity hněvu a smutku. Ale když se na něj podívala, její oči změkly. „Tak co budeš dělat?“

Derek zaváhal, přivřel oči a vytáhl svou zbraň. „To, co musím.“

Oči Jesse vypadaly ocelově, ale znal ji dost dobře, aby si v nich všiml i záblesku strachu. „Dereku, ne,“ prosila. „Pamatuješ si, když jsem se tě zeptala, jestli je nějaká budoucnost, ve které nejsme spolu? Řekl jsi mi, že ne.“

Jeho obličej se zkřivil. „Myslím, že jsem se mýlil.“

Nebylo snadné být teď silný. Jessin bolestivý pohled se ho s naléhavostí držel. „Dereku, prosím. To nechceš udělat. To nemůžeš udělat. John Connor řekl, abyste mě nechali jít!“

Cítil, jak se jeho výraz rozpadl, cítil slzy bolesti z toho, co se chystal udělat. „Já nejsem John Connor,“ zvedl zbraň, v její tváři viděl šok a strach. „Je mi to líto, Jesse. Je mi to tak líto…“

A na krátký okamžik viděl přímo do jejích očí, duše… a znovu tam byla jeho Jesse, Jesse, kterou miloval, laskavá, odvážná bojovnice, do které se za mnoho let zamiluje.

Derek Reese stiskl spoušť.

A jeho srdce puklo.

33 Naposledy upravil: ogy (3.3.2011 17:53:54)

Re: Wherefore Art Thou, John Connor? (+ Pokračovania)

Epilog
Take Back the Future  (Získat zpět budoucnost)

Riley stála tiše stranou, snažila se nemyslet na tupou pulzující bolest v jejím rameni, která nechtěla odejít. Cameron stála o pár metrů dál a pozorovala ji. Nehleděla na ní tím nejasným výhružným způsobem, jako obvykle. Teď ji prostě jen… pozorovala. A pak konečně promluvila.

„Děkuju.“

Riley její reakci nemohla pochopit. „Za co?“ zabručela. „Zdá se, že všechno co jsem dělala, bylo dostat tě z cesty. Tebe a Johna, myslím.“

„Zachránila jsi Johnovi život.“

Riley pokrčila rameny, což v postřeleném rameni znovu zintenzivnilo bolest. „To opravdu nic nebylo,“ I když bolest je svině.

„To není nic. Je to John,“ odpověděla jednoduše Cameron.

Riley se odvrátila. Ano, John. Cítila se jako hrdinka. Zachránila život tomu, kdo zachrání svět. Koutkem oka uviděla Cameron sáhnout do svého batohu a vytáhnout devíti-milimetrovku.

Riley ucítila krátký záblesk strachu, ale Cameron na ni zbraň nenamířila. Myslím, že staré zvyky se těžko pohřbívají.

Místo toho Cameron držela pistoli rukojetí směrem k Riley. „Jestli se k nám chceš přidat, budeš potřebovat tohle.“

Riley se na ni podívala, její ruka se chvěla, když se natáhla a se zvláštním pocitem strachu a nevolnosti si zbraň vzala. Cameron měla pravdu, když zůstane s Connorovými, bude muset být ve válce aktivně, ne se skrývat v tunelech, jako to dělala v budoucnosti, ale bojovat, aby ji změnila.

Do jisté míry byl tohle ten největší dar, jaký jí Cameron mohla dát. Tím, že jí podala zbraň, srdečně pozvala Riley do klanu Connorových, nabídla jí možnost mít kde být, někam patřit. Neměla by utíkat. Mohla mít ještě normální – no, částečně normální – život s Connorovými.

Měla by jim pomoci bojovat za zastavení Soudného dne. A možná… jen možná… by spolu mohli vyhrát. Mrkve a jablka navždy.

Riley se podívala na Cameron. „Víš, já to vždycky věděla. Nejen o budoucnosti a o tom, že jsi kyborg… Vždycky jsem věděla, že jsi ho milovala. Říkala jsem ti to v Kanadě. Nezáleží na tom, jak divné, nebo nemožné se to zdá. Ale já myslím, že láska vždycky nemusí dávat smysl, že?“ Usmála se a podívala se na dárek od Cameron. „Já jsem… Jsem jen ráda, že s ním někdo bude… až přijde konec. Takže…“ Riley jí nabídla ruku. „Přátelé?“

Cameron ji přijala s úsměvem. Riley byla překvapena tím, jak nenucené a lidské to bylo. Úsměv i ruka, která uchopila Rileyinu pevným, ale jemným stiskem ruky.

„Ano. Přátelé,“ souhlasila Cameron.

Riley se usmála. A poprvé od chvíle, kdy byla v blízkosti Cameron, to bylo opravdové. „Skvěle. Koupím ti koktejl.“

„Můj oblíbený je Peachy Keen (druh broskvového koktejlu – doslova by se to dalo přeložit jako Silný Broskvový, pozn. překladatele).“

John uslyšel výstřel, který ukončil život Jesse. Věděl, že měl čekat, že to přijde: prostě si nechtěl připustit, že Derek provede tak extrémní opatření. Nebylo to tím, že by Johnovi bylo Jesse líto. Neznal ji dobře. Ve skutečnosti jí nenáviděl. Ale nechtěl, aby pro něho už někdo jiný zemřel.

Jeho strýc vyšel z místnosti, upustil zbraň na zem a díval se naprosto zdrceně. John mohl podle Derekových červených očí říct, že jeho normálně „srdce jako hřebíky“ strýc plakal.

„Zabil jsi ji,“ zamumlal hořce John.

Derek sklopil pohled. „John Connor jí nechal jít.“

John dostal zprávu. Neměl by cítit odpovědnost za její smrt. On jí poskytnul svobodu, život. Těmi pěti slovy Derek snesl vinu z Johnových ramen.

Ale to nepomohlo potlačit bolest. Ve svém srdci věděl, že to byla jeho chyba. Kdyby to nebylo pro něj, byla by naživu. Dokonce i nyní pro něj lidé stále umírají…

„Nemusel jsi jí zabít,“ zamumlal.

„Někdo musel,“ prohlásil tiše Derek.

„Vím, co pro tebe znamenala,“ uvedl John tónem bez emocí. „Nemusel jsi to udělat.“

Možná jsem to měl udělat já, pomyslel si hořce. Derek neměl být nucen zabít ženu, kterou miloval. Bez ohledu na to, co udělala.

„Dobrá, nemohl jsem to nechat na tobě,“ prohlásil tiše Derek. „Ty jsi jediný z nás, kdo je ve svém srdci stále čistý, Johne.“

John pocítil záchvěv lítosti. „Ne, nejsem.“

Dokonce i přes bolest a utrpení viděl záblesk změny v Derekově tváři. „Co?“

John se roztřeseně nadechl. „Máma Sarkissiana nezabila, Dereku. Já jsem to udělal.“

„Ty?“ Derekovy oči byly rozšířené, když vykoktal odpověď. „Ale… to byla sebeobrana, Johne. Nebyla to tvá vina.“

John se suše zasmál. „Je v tom nějaký rozdíl? Pořád je kvůli mně mrtvý. A jsou i tací, kteří zemřeli pro mě, buď mě zachránili – jako Bedell – nebo mě zatajili, aby mě kryli – jako Allison. Nechtěl jsem, aby už pro mě někdo jiný zemřel. Nemusel jsi jí zabít.“

Derek se odvrátil. „Jo, udělal jsem to. Ona byla… manipulovala mě, abych o tobě pochyboval. Abych pochyboval o sobě – o nás – o poslání,“ Derekova tvář se rozpadala. „Je mi to líto, Johne. Omlouvám se za to, že jsem byl na její straně. Omlouvám se za pokus zabít Cameron. Já… Teď si uvědomuji, že jsi měl pravdu. Ona je jiná.“

John se tomu zamračil. Tohle byl naprosto odlišný Derekův postoj než obvykle. „Co změnilo tvůj názor?“

„Zachránila mi život,“ odpověděl Derek. „Ne, protože by to měla nařízené, nebo by to byla její povinnost.  To v žádném případě. Bylo by pro ni lepší, kdybych byl z cesty. Ale ona mě zachránila jen tak, protože řekla, že je můj život posvátný, protože každý život za to stojí. Naučila se to od tebe.“

John se tiše usmál. „Naučila se to od nás všech. Milovat. Ty i moje matka jste na mě byli naštvaní, protože jsem si jí pustil k sobě. Ani jeden z vás mi už nevěřil. Ale to nezastavilo vaši lásku, nebo snahu mě chránit. Viděla to, naučila se to. A možná, že se zase my můžeme naučit něco od ní.“

Derek vypadal trošku skepticky. „Jako co?“

„No, umí toho uvařit více, než jen palačinky.“

„Slyšela jsem to.“

John vzhlédl a uviděl svou matku stát pár metrů od nich, ruce měla zkřížené a na tváři hravý úsměv. Slyšel, jak se Derek začal potichu pochechtávat, a upřímný úsměv na tváři jeho matky vnesl hřejivý pocit do jeho srdce.

„Děkuji,“ zašeptal.

Sarah k němu přistoupila a on mohl vidět slzy vytékající z jejích očí, když se usmála. Neřekla nic, prostě ho vtáhla do těsného objetí. A on si uvědomil, že to bylo poprvé, co ho opravdu objala… po moc dlouhé době.

Pevně jí sevřel, vychutnávajíc si ten okamžik. A usmál se. Protože si uvědomil, co se stalo. Po měsících a měsících rozpadu a zamlžení, se to znovu stalo.

Stali se znovu rodinou.

John cítil, jak mu závan větru prohrábl vlasy, když začalo na obzor stoupat slunce. Strávili celou noc balením zásob v lese, a zničili všechny důkazy o bitce s Cromartiem, jen pro případ, že by se někdo vydal tak hluboko do lesa, aby prohledal Cromartieho základnu. Cameron a Riley se blížily a on si všiml, že Riley zůstala stát vzadu, ruku s postřeleným ramenem měla zavěšenou a ve druhé držela koktejl.

Cameron položila dva koktejly na zem a sedla si vedle Johna, její oči ho starostlivě zkoumaly. „Jsi v pořádku?“

John se tiše usmál. „Budu v pořádku. Opravdu.“

Riley si nakonec, poté, co dala Johnovi a Cameron chvilku o samotě, sedla naproti Johnovi, . „Přinesli jsme ti koktejl.“

Cameron držela ovocný nápoj, který si od ní vděčně vzal. „Vy dvě spolu najednou mluvíte?“

Riley se usmála. „Jo… Myslím, že jsem získala její respekt. Promiň mi všechny ty táborové problémy.“

John zavrtěl hlavou. „Není to tvá vina. Byla jsi zmanipulována. Mohlo se to stát komukoliv.“

Všichni na chvíli mlčeli, popíjeli své koktejly. John si všiml, že Cameron i Riley pily Peachy Keen. Usmál se. Jé. Mají něco společného. Kdo by to byl řekl?

„Tak co budeme dělat teď?“ zeptala se Riley.

„Začneme znovu,“ odpověděl John. „Budeme se muset přesunout. Je tu příliš mnoho svědků, příliš mnoho otázek. Někdo bude vyšetřovat, co se tu dnes večer stalo. Malý Kyle bude mít jistě příběh. Je načase, abychom se vydali dál. Ne všichni přijmou příběh o skunkovi.“

Riley se usmála. „Pro záznam, nevěřila jsem ani tomu.“

„Nemyslel jsem to tak,“ řekl John s úsměvem.

„Kam se budeme stěhovat?“ dotázala se Riley.

„Navrhuji Kanadu,“ ozvala se Cameron.

„Opravdu nevím,“ odpověděl John. „Ale na tom nezáleží, ne? Protože budeme pokračovat v tom, co děláme. Budeme bojovat dál,“ natáhl se a vzal Cameron za ruku. Usmála se a na okamžik, tuto chvíli, byli normální. Všechno bylo v pořádku.

Nemyslel si, věděl, že to vydrží. Celý jeho život to do něj všichni hučeli, jeho matka, Derek, Cameron: Není žádný osud, jen ten, který sami vytvoříme. Nikdy nepřestat bojovat.

A já o to nikdy nestál, pomyslel si důrazně.

Podíval se na Cameron a na Riley. Na svou matku a Dereka, kteří stáli za nimi a dívali se na krásné vycházející slunce. Právě se vrátili z temnoty, z katastrofy. Ano, Soudný den stále přijde. Ale jak tma ustupovala, ve svitu slunce byl jasný maják naděje, naděje pro budoucnost, jejich budoucnost.

John se na něj díval. „Bitva je teprve na začátku.“

Konec